Karty

Občas se stane, že se člověk octne na místě, kam by nikdy dobrovolně nešel a s lidmi, se kterými úplně být pospolu taky nechce. A když se posadí ke stolu, kde jsou již usazeni stejně postižení jedinci, rozhostí se trapné ticho. Trapnější o to víc, že u sousedních stolů sedí lidé, kteří tam sedět chtějí a dávají to patřičně nahlas najevo.

Přestože, nebo spíš právě proto, že jsme byli tiší jak mniši, zahlédla nás jedna z animátorek, zamračila se a vyrazila směrem k nám. Tyhle animátorky pro dospělé se živí vyvoláváním společenského ruchu, a proto jsou vysloveně nespokojené, když ze všech koutů jejich působiště netryskají projevy hlasitého veselí. Jejich pracovním nástrojem a zároveň zdrojem toho veselí jsou takzvané společenské hry. Otřásl jsem se hrůzou, a abych zabránil nejhoršímu, sáhl jsem do kapsy, vytáhl balíček karet a položil ho na stůl.

"Snad nebudete hrát karty?" pravila animátorka a přísně se po nás rozhlédla. "Taková tichá neinteraktivní hra," dodala a pohrdavě si odfrkla, aby bylo úplně jasné, jak to myslí. Všichni jsme se tvářili, že není nic zajímavějšího, než modrozelené kosočtverce na ubrusu. Byl jsem to ovšem já, kdo na ten ubrus karty položil, tak jsem moderátorce odpověděl: "Ale vůbec ne, právě jsme se chtěli modlit," a podíval jsem se jí v klidu do očí. To ji trochu zmátlo, ale vzápětí nabyla původní napružené rovnováhy: "Modlit? To se podívejme. Ale s tím karban nejde moc dohromady, že?" a chtěla doličný balíček ihned zabavit. Předešel jsem ji a začal karty otáčet: "Podívám-li se na eso, vzpomenu, že nad námi v nebi je jen jediný Bůh. Dvojka mi připomene, že bible má dvě části: Starý a Nový zákon. A trojka, trojici Boží. Čtyřka, to jsou Marek, Matouš, Lukáš a Jan," odmlčel jsem se, protože jsem zapomněl, jak ta písnička od Rangers pokračuje. "Vy jste Lukáš nebo Marek?" držela se svých dovedností animátorka. Věděl jsem přesně o co jí jde. Identifikovat, rozkrýt a vymyslet nějaké směšné přezdívky. 

"Já jsem Jan," přispěchal mi na pomoc naproti sedící starší pán. "Aha, tak vy jste ten Jan.
Tak víte, že karty nejsou na modlení," zaútočila ta zábavy chtivá žena. "A co ta smutná dvojice u božích muk?" nasadil jsem tedy těžší Krchovský kalibr. "Jaká dvojice?" rozhlédla se animátorka po místnosti jako by tam tu pietu hledala. "Srdcová dáma a křížovej kluk," doplnil jsem verš. "Já myslím, že bude nejlepší, když mi ty karty dáte," vytrhla mi animátorka neúplný balíček z ruky. Několik karet vypadlo na stůl. "Jé, oni tam jsou žolíci. Pojďme si zahrát žolíky," neudržela se dáma středního věku v čele stolu. "Ano. Ano. To je dobrý nápad," přidali se ostatní. Animátorka před spojenými silami kapitulovala a odběhla ke krajnímu stolu, aby jim tam pomohla s nasazováním zábavných masek. Představil jsem si Ježíše jako žolíka
a uvažoval, jestli jsem to tentokrát trochu nepřehnal. Ale ledy byly prolomeny.

Ukázalo se, že vztah různých lidí ke kartám je různý, ale málokoho nechají chladným. Pan Jan nám sdělil, že on nejraději hraje mariáš, ale ten se hraje ve třech, tak se přizpůsobí. Paní Dagmar má zase v oblibě kanastu a pan Miroslav si vystačí s obyčejným Prší. Paní Milena, ta
v čele stolu, trvala na žolících, ale pan Josef pravil, že je to všechno primitivní a když něco, tak jedině taroky. Pan Milan ho upozornil, že na ně nemáme karty a zároveň se všech zeptal, jestli si nedáme oko. Nebo aspoň šestašedesát. A vytáhl peněženku. To už je lepší poker, namítl mladík, který se nepředstavil a taky vytáhl peněženku. "Prší!" zvolal pan Miroslav
a my se všichni podívali z okna. Toho pan Miroslav využil a začal rozdávat. "Prší. Pcha!" prohlásil opovržlivě mladík a ostentativně otočil svou kartu. "Vida, kárová dáma," prohlásila dáma jež dosud mlčela, "ta vám dá zabrat," řekla mladíkovi a nám ostatním sdělila, že se jmenuje Lilly, že je to umělecké jméno a její produkce spočívá ve výkladu karet. Taky má ještě kouli, ale tu nechala doma. To nesmírně zaujalo paní Milenu. Tak, že dokonce přestala trvat na žolících, shrnula karty a podala je paní Lilly. Dámy začaly pokoušet osud a pánové se dali do řeči mezi sebou.

Díky mým kartám se zábava rozproudila a mě napadlo, jestli na kartách není přece jen cosi osudového. Člověk konečně musí hrát s kartami, které mu ten Osud rozdal. Nebo nemusí
a fixluje. To se u karet děje vcelku často. Taky se mocně kibicuje. A taky jsou lidé, kterým se rozdalo tak mizerně, že by to chtělo zahodit i s rukama. Jenže to nejde. To jenom pan Jan tiše položí list a dá do banku dvacetník. Nebo si může zahrát betla. Když si troufá. Ale ostatní ne, musí žít, i když je to k nepřežití. Přemýšlel jsem, jestli to takhle míchá sám Bůh, nebo na to má nějakou míchačku, které je putna, jak to z ní vypadne.

Mezitím se paní Milena dozvěděla, že na ni někde v sále čeká bohatý a krásný nápadník
a odešla do toho sálu. Paní Lilly pravila, že vůbec nejpřesněji by se vyložil osud mně, když jsou to moje karty. Řekl jsem, že to vím. Že na mě v sále čeká bohatá a krásná nevěsta
a odešel jsem. Ale ne do sálu, ale na bar. To by mohl být konec příběhu. Smutný, banální konec utopený v alkoholu. Ale není. Já totiž vím, jaký osud mě čeká. A nejen mě, ale
i všechny ostatní. Vtip je v tom, že samy karty stanou se naším osudem!

Začalo to docela nenápadně. Šel jsem do jakéhosi obchodu, koupil boty a při placení se mě prodavačka zeptala, jestli už mám jejich kartu. Řekl jsem, že ne a myslel, že je to tím vyřízeno. To byl ovšem omyl. Asi po patnácti minutách, kdy jsem pochopil, že bez té karty budu příště
v tom obchodě nevítaný zákazník, jsem dalších patnáct minut vyplňoval nějaké dotazníky
a nakonec odešel s kartou. Nákup jsem tam ovšem zapomněl. Pak jsem se pro něj vrátil, a to už tam byla jiná prodavačka, která na můj pozdrav a vysvětlování, že jsem tam jen nechal nákup, řekla: "A naši kartu máte?" Pravil jsem, že samozřejmě, a protože se tvářila nedůvěřivě, ještě jsem jí kartu ukázal. "Tak je to dobře," přikývla prodavačka a sdělila mi, že kdybych si ty boty koupil příští měsíc, dostal bych k nim, díky té kartě, jedny tkaničky navíc. Odpověděl jsem, že se ještě věšet nehodlám, alespoň ne tento měsíc, a tak potřebuju v něčem chodit
a odešel jsem.

Asi za čtvrt roku jsem zjistil, že se mi karty nevejdou do peněženky a začal jsem je nosit zvlášť v krabičce jako kdysi karty hrací. Ale na rozdíl od mariáše mi to s těmito kartami nešlo. Bud´ skončila platnost nebo byl špatný pin nebo byla zapotřebí vyšší karta, kterou jsem neměl.
A karet stále přibývalo. Došlo to tak daleko, že jsem prakticky nevycházel z domu bez nějakých karet. Zdálo se mi, že jsem kartám propadl a rozhodl se, že to musím omezit.

V Číně se závislosti trestají přísně a jistě by tam nedopustili bujení nějakých karetních neřestí. Přitom je to elektronická velmoc. Podíval jsem tedy internetovou cestou do Číny a užasl jsem, jaké mají nachystané chytré a jednoduché opatření. Každý občan bude mít jen jednu hlavní kartu, zato na ní bude úplně všechno. Tak moc všechno, že se vlastně občan sám stane kartou. A karta zase trochu občanem. A ještě odpadnou nevyřešitelné otázky, jestli karty míchá Bůh, Osud, Náhoda nebo něco docela jiného. Tady bude úplně jasné, kdo ty karty míchá. Když jsem takto odhalil svůj budoucí osud, rozhodl jsem se, ač to nemám úplně
v povaze, fixlovat. Vzal jsem všechny svoje karty a hodil jsem je do kanálu. Tak dobře, přiznávám, že tu platební jsem si nechal. Ale používám ji jen v nejnutnějším případě. Kde to jen trochu jde, platím v hotovosti.