Motivátor

Ránu se nedalo nic vytknout. V rozpuku, svěží a plné příležitostí. Přesně tak je chápal Bílý den. Hrdina knihy Jacka Londona Bílý den. Vstal, vyběhl ven a volal Bílý den, bílý den. Ne tak já. Když světlo vniklo do ložnice, otočil jsem se na druhý bok, zamumlal blbý den a strčil hlavu pod polštář.

Určitě se Vám to taky někdy stalo. Náhle, bez příčiny, úplná ztráta motivace. Domnívám se,
že to občas postihuje většinu populace. Jinak by nebylo možné, aby se v téže populaci vyskytovalo takové množství motivátorů. Myslím tím teď ty poradce, kouče i osoby bez kvalifikace, jejichž úkolem je klienta inspirovat, probudit jeho kreativitu a vůbec navést na správnou cestu. Ti lidé jsou neuvěřitelně vynalézaví. Dokážou vymyslet nebetyčné hovadiny, aby Vás aktivovali.

S motivátory jsem se v životě setkal mnohokrát. Jednou to byla slečna v bance, která mě usilovně motivovala k nákupu nějakých fondů, podruhé to byl manažer v řídící funkci, který se snažil motivovat nás k většímu pracovnímu úsilí a potřetí úspěšný trenér, který sděloval, kolik hráčů dostal na vrchol. Cíle byly rozdílné, ale ty řeči vždycky stejné. Nabiflované ze skript, které kolektiv autorů musel napsat v nějakém motivačním rauši. Měl jsem totiž po těch přednáškách vždycky kocovinu. Takový ten typ, kdy si říkáte, že jste fakt už úplná nula, když tohle musíte poslouchat. Navíc jsem u toho pravidelně dostal tinitus. Byl jsem s tím dokonce
u lékaře, ale ten mi řekl, že když to tak záhy přešlo, tak to tinitus určitě není a předepsal mi kapky do uší.

Kapky zabraly. Při příští motivační přednášce jsem si je do uší nakapal. Krásně to šumělo
a v tom moři tonul hlas motivátora. A šustění papírů ze skript mě už neděsilo. Vyčištěnýma ušima jsem docela zřetelně slyšel, jak se z těch papírů sypou drtiny.

Namítnete, že tihle motivátoři byli motivováni svými zájmy a ne zájmem klienta. Nevím. Možná. Ale pochybuju, že by mě jakkoli věhlasný psycholog dokázal dostat to ráno zpod polštáře. Nedokázal to ani motivátor ve smyslu stimulu. Ani hlad mě nedokázal vypáčit z postele. Přestože jsem věděl, že v kuchyni jsou vajíčka, slanina, croissanty a další dobroty a v břiše mi kručelo, ležel jsem dál jako placka a nic se mi nechtělo. Přitom jsem si dokola opakoval všechny věci, co bych udělat měl. Pak i ty příjemné, které bych udělat mohl. A normálně chtěl. Jenže já nechtěl. Válel jsem se další hodinu a tím jsem dokázal zbytečnost profese motivátorů. Žádný motivátor nedokáže být silnější než hlad. Tohle zjištění mě trochu povzbudilo, takže jsem vstal a šel se najíst.

Míval jsem rád poklidná nedělní dopoledne s opečenou slaninou, volskými oky, toasty
a kávou. A pochopitelně s tiskovinami. Jenže tomu, teď, když jsem ztratil motivaci cokoli si připravit, odzvonilo. Žmoulal jsem suchý rohlík a pil vodu z kohoutku. Pak jsem se trochu vzchopil a podal si z ledničky jogurt. Žena říkala, že musím zdravěji jíst, tak jí alespoň udělám radost. Tak jsem uvažoval a vtom mě to napadlo. Jasně, že jsou motivátoři úplně zbyteční. Jediným motivátorem, který dokáže, aby muž vůbec něco dělal, je -žena. Žena dokáže dokonce, že muž dělá věci, které vůbec dělat nechce.

Jenže moje žena nebyla doma, a tak jsem dál nedělal nic a přemýšlel o stimulech vlastního těla. Někde jsem četl, že muži žijící sami bez žen, začínají používat inkontinenční pomůcky
v průměru o čtyři roky dříve než muži s partnerkami. Vždyť je to přece pohodlnější, ne? Nakonec jsem se zvedl a na ten záchod došel. Pak jsem došel i do koupelny a umyl si ruce. Dost mě to vyčerpalo a napadlo mě, že na světě jsou i jiní lidé, než obyčejní, unavení, stárnoucí muži. Například ty ženy.

Nemyslím ale, že by nějaký motivátor dokázal pohnout ženu k něčemu, o čem ona už není dopředu přesvědčena, že to chce. Navíc motivace žen jsou zcela záhadné a nepochopitelné. Já záhady miluju, a tak mi to nevadí. Motivovat svou ženu jsem se pokusil jen jednou. Bez výsledku. Když úplně stejnou radu dostala o týden později od kamarádky, ihned se nadchla. Prostě záhada.

Pak jsou tu ještě ti na vrcholu. Sportovci. Mladí. Plní elánu a testosteronu. No, taky to nebude věčně, jen počkejte. A k té krátké chvíli, kdy jsou ještě pružní a svalnatí se museli neustále motivovat! Alespoň to tak říkal ten sportovec v televizi, kterou jsem si pustil, protože jsem se
s obrovským úsilím namotivoval ke vzdělávání. Vážně pokyvoval hlavou, že to vůbec není lehké. "To vím taky, troubo," řekl jsem obrazovce, ale neměl jsem už sílu ji vypnout. A dobře jsem udělal. Nakonec mi ten atlet prozradil, jak ty motivační krize překonat. Nejdůležitější prý je, jít za vlastními sny. "Prima nápad," řekl jsem zase televizi, snadno ji vypnul a odebral se zpět do ložnice. Zavrtal jsem se do peřin a - - - - -