Výt či nevýt?

Metafyzické otázky si nekladu. Jednak na ně byl správný čas před pár stoletími, a pak, jsem na tom o dost líp než Hamlet. V noci mě navštívil duch otce a já se neděsil, protože vím, že to byl peroxid, co jsem mu kapal do ucha, když si stěžoval, že špatně slyší. Pravda, byl trochu prošlý, ale že otec zemřel přirozenou smrtí, mám černé na bílém. Z nemocnice. Takže krátký rozhovor s duchem mě ani neprobudil.

Probudilo mě něco úplně jiného. Nadávky. Ale terčem jsem nebyl já, ale lednička. Dopadlo to tak, že jsme (já nerad) koupili novou. "Tak, teď mi budeš hezky sloužit," řekl jsem novému spotřebiči a dal do něj několik piv. Hned druhý den jsem pro změnu probudil ženu nadávkami já. "Zase namražuje! Sice míň než ta stará, ale namražuje," spílal jsem novému přístroji v kuchyni. Jsou sice nápoje, ke kterým se má přistupovat podle rady: Podchladit a kolečko citronu, ale taková piva nepiju. Namražený ležák. Fuj. Takže starostí jako hrom. A to se jedná
o jednu jedinou věc! Kterou vlastníte. A člověk toho má (většinou) o dost víc.

Držím v ruce lebku. Svoji lebku. Je těžká. Vlastním tolik hmotných statků, že mě hrozí zavalit. Možná mi to patří za to, že jsem tak odporný bohatec. Ano, mít či nemít, to je to, oč tu (teď) běží. Tuto otázku jsem už kdysi řešil a zakoupil akcie. Tak, vlastním akcie, ty se v trezorku nijak nepokazí a pěkně mi budou každoročně posílat dividendu. Nakonec jsem zjistil, že dividenda nebude, zato v delším horizontu se akcie krásně zhodnotí a já pak v pravý okamžik zinkasuji tučný obolus.

Teď už vím, že za tím horizontem je doba na výrobu vakcíny na coronavirus, čas kdy arabské jaro stane se zimou, což muslimy udiví tak, že přestanou po sobě střílet, Trump se přizná - stačí k plešatosti - a Čína se přizná... jednoduše k čemukoli, díky čemuž přestane obchodní válka. A pár chvil poté nastane ten správný okamžik. Potíž je jen v tom, že ten jsem v životě vždycky prošvihl. Život sám mi bláhově poskytl i další šance, ale dočetl jsem se, že v případě investic je sice delší horizont výhodou, ale s tak dlouhým nepočítá ani zbytek mého života

Má hlava je najednou tak těžká, už ji neudržím. Vyměnil jsem ji za láhev. Láhev je lehká. Taky jsem z ní pořádně upil. Takže nejlepší je nic nemít. Zopakoval jsem si starou moudrost a znovu se napil. Bylo to moc dobré. Mnohem lepší než to, co pil ten, který mi tuto moudrost sdělil na oplátku za to, že jsem mu dal dvacetikorunu na krabicové víno.

Takže tento způsob se mi taky nelíbil. Nakonec, proč být tak radikální, že? A koupil jsem zlatý uchovatel hodnot. V podobě prstýnku, náušnic a náramku. Toto zlato jsem pak pověsil na svou paní. Tak, a nemusím se o nic starat. Zlato zhodnocuje moje žena. Dokonce se mi zdálo, že i ona sama se zhodnotila. Ale jen do chvíle než zjistila, že jsem to zlato nakoupil z peněz určených na nový spotřebič.

Který tímto nemáme. Ani v tomto odstavci. A není to dobré jej nemít. Není vůbec dobré nemít, co máte mít. Ale já nevím, co bych měl mít. To všechno jsem zjistil už ve druhé třídě, kdy jsem nevěděl, že mám mít domácí úkol, to jsem i o přestávce řekl a ta mrňavá spolužačka to na mě zase řekla dál.

Takže mít či nemít? Musí se na to chytře. Češi byli odjakživa velcí chytráci. Chytrá horákyně, královna Koloběžka první, předseda vlády. Mít a zároveň nemít - to je to, oč tu jde. Agrofert nemá, ale zisky má. To zíráš, Hamlete?! Taky, protože, kdybyste úplně neměli, vážný problém byste měli. Jen si to vemte: Nemít úkol, nemít žlutou hvězdu na kabátě, nemít vyvěšené vlaječky, nemít roušku.

Ale protentokrát mi to prošlo. Když nás onehdy někdo udal a přijela kontrola, hned jsem začal konzumovat. Odjeli s nepořízenou. Jen jsem pak už nepřemýšlel nad tím, zda mít či nemít. Ale zda výt či nevýt. Výt se mi chtělo, ale... smí se to? A s kým? A bude to ještě vytí, když se jen
k někomu přidám? A ještě přes roušku?