A hvězdy mlčí

Na Kraví hoře pod hvězdárnou jsou nové lavičky. Na jedné z nich je vyryto toto moudro:
Když tě život srazí na zem, otoč se na záda a pozoruj hvězdy. Autorovi se to zřejmě ještě nikdy nestalo, protože jinak by věděl, že padnout na hubu úplně stačí. Vyválet se v tom sajrajtu znova, na zádech, to může člověku přát jenom sadista.

Člověk ryjící držkou v zemi má pramalou chuť pozorovat hvězdy. Maximálně je k tomu donucen. Tím samým životem, který ho otočí a orá s ním i tou druhou stranou. Hvězdy při té příležitosti výsměšně poblikávají a zarytě mlčí. Mlčely, když se nemohlo nikam odejít, mlčely, když se muselo jít. Nad ghettem, pracovním táborem i šibenicí. Mlčely, když se - doplňte si sami, fejeton má být veselý a mě na tomto místě nic takového nenapadá. Tedy: ... A hvězdy mlčí. Nemám to z vlastní hlavy. Řekl mi to A. J. Cronin. Ten jeho román taky nedopadl dobře.

Je to přesně naopak. Na hvězdy má náladu jen člověk nezkušený nebo zamilovaný. Případně ještě astronom nebo pošahaný básník. Nebo všechno dohromady. Před třiceti lety, na témže místě, jsem se tak cítil. Amatérským astronomem jsem se stal proto, abych ohromil dívku, se kterou jsem měl v úmyslu pozorovat hvězdy. Taky tam byla lavička, tenkrát polorozpadlá, vyrytá na ní byla jen srdce a iniciály, na nich stála krabička cigaret pro mléčnou dráhu, která nám stoupala z úst k nočnímu nebi. Pak tam byla ještě láhev laciného vína a kamarád, s nímž ta dívka nakonec odešla, takže jsem pak poprvé zjistil, že kromě toho, že mlčí, taky ty hvězdy posměšně pomrkávají.

Od té doby jsem se, nerad, dověděl o hvězdách i další věci. Představte si, že na nebi je hvězda tak potměšilá, že je starší než vesmír. Ptal jsem se fyzika, jak je to možné a čekal nějaké vysvětlení ve smyslu dilatace času, které stejně nepochopím. Prý je to ale jenom chyba ve výpočtu. Jen zatím vědci neví, kde ta chyba ve vesmíru je. Zato už mají nový výpočet. Podle něj je hvězda stará, prastará, přece jen však o fous mladší než vesmír. Takže to už vychází. Tomu rozumím. Přesně tak je to s dluhy. Jsou větší a větší až jsou nesplatitelné. Pak se jen provede nový výpočet a už to vychází. Někteří vědci jsou tak progresivní, že se dokonce všechny dluhy smažou. Myslel jsem, že všechno může smazat jenom Bůh, ale toho jsem na nebi neviděl. Jenom hvězdy, které mlčely, mazaly co je napadne a taky od nás pryč. Ptal jsem se fyzika, jak rychle a on mi řekl, že to je těžké vysvětlit, protože to souvisí s velkým třeskem a dilatací času. Vzal jsem to na vědomí, ale s důvody, proč tomu tak je, s fyzikem nesouhlasím. Maximálně s tím velkým bankrotem. Ale za to, že od nás hvězdy utíkají tak rychle pryč, může to, že viděly, jak to tady vypadá.

Tak tohle všechno mě napadlo od chvíle, kdy jsem se posadil na tu lavičku. Není divu, že se mezitím setmělo a vyšla první hvězda. Nic neřekla, tak jsem se zvedl a šel domů.