Středečníky II.   /2019/20/

Guma

Ztratil jsem gumu. Přesněji, ztratil jsem tužku na jejíž druhé straně ta guma je. Možná si na takovou tužku pamatujete a možná se ptáte, k čemu mi taková věc je? To je tak, já píšu básničky rukou. A v té ruce držím oblíbenou tužku. A když se mi něco nepovede, jen tužku otočím a nevhodná slova mažu. Jestli jste nějakou básničku v nedělní chvilce četli, je vám jasné, že potřebuju hodně gumovat. A proto mi přišlo praktické, že jsou obě strany pěkně pohromadě. Jako na té minci. Teď se ale ukázalo, že to tak praktické není. Pozbyl jsem tužky i gumy naráz. Zatímco s tužkou nebyl problém, s gumou to bylo horší. Myslel jsem, že si vypůjčím od svých dětí, ale nepochodil jsem. Syn svou gumu ztratil už dávno a novou se nenamáhal si pořídit a dcera mi místo gumy nabídla bělítko. Představa, že nevyvedený verš vybělím, se mi nezamlouvala. Pár básniček jsem kdysi takhle vyčistil. Dočista do čista. Zbývalo je jen uspořádat do sbírky. Ještě jednou jsem si to po sobě přečetl a hned mě napadl název. Sterilní poezie. A tak jsem musel vyrazit pro gumu do města.

Když jsem v prvním obchodě řekl, že chci gumu, prodavačka mě zaskočila otázkou, jakou? Má odpověď, že raději měkkou zase zaskočila ji a šla se poradit se svou kolegyní. Já se radit neměl s kým. Taky se mi nelíbilo, jak se při tom špitání na mě dívají a raději jsem odešel do jiného obchodu. Se samoobslužným pultem. To mi nepomohlo. Ještě než jsem gumu našel sám, uslyšel jsem ženský hlas: "S čím vám můžu pomoct?" "Potřebuju gumu," odpověděl jsem. "Jak velkou?" vyptávala se dál prodavačka. "Mně stačí nějaká obyčejná," mávl jsem rukou. Na rozdíl od první dívenky, jsem tuhle slečnu z míry nevyvedl vůbec. Naopak. "Ptala jsem se jakou velikost!" zahýbaly se nespokojeně její náušnice. Původně jsem ji chtěl upozornit, že je má omylem přišroubované ve spodním rtu, ale při pohledu na její tetování jsem jen špitl: "Co nejmenší prosím." Dívka otevřela šuplík a podala mi jakousi krabičku. Přestože jsem si na padesátikorunu nenechal vrátit, dívka se na mě usmála jaksi pohrdavě. Venku jsem vytáhl balíček z kapsy, abych zjistil, jaký zázrak jsem za tak horentní sumu koupil. Když jsem zjistil svůj omyl, hodil jsem prezervativy do koše. Ta krabička byla vážně mrňavá. A byl jsem zas bez gumy.

Třetí obchůdek byl na rozdíl od předchozích maličký. A jmenoval se papírnictví. To zapůsobilo natolik, že jsem i s otřeseným sebevědomím vstoupil dovnitř. Prodavačkou zde byla paní, která se usmívala tím nezáludným úsměvem starých lidí, kteří již nemají zapotřebí nikým pohrdat. "Dobrý den, sháním gumu," začal jsem a pamětliv předchozích pokusů dodal jsem hlasitě: "Na gumování!" "Pochopitelně, na co jiného?" podivila se paní, "a nemusíte tak křičet, já ještě slyším dobře." Zaradoval jsem se, že jsem nalezl osobu, která mi rozumí, ale jen na chvíli. "Bohužel, gumu nemám, nechcete zmizík?" zeptala se mě ta milá paní. Bylo mi to jasné. Já tu dobu pamatuju taky. Dobu, v které ona prožila převážnou část svého života a já měl ve škole zmizík. A ona ho má ještě dneska tady. Rozhlédl jsem se po papírnictví. Jestlipak je to ten, kterým jsem mazal pokřivená písmena a špatné součty? Ty pak mizely beze stopy. Většinou tak, že ze stránky vypadly celé kusy papíru. Zůstaly jen díry. Prázdná místa a prázdné díry v duši. Vymazané události. Zmizelí lidé. Zmizík. "Ne, děkuji, zmizík nechci," slyšel jsem svůj hlas z dálky pár desítek let. "Zkuste potřeby pro výtvarníky," vytrhla mě z minulosti rada staré dámy. "Zkusím. Děkuju za radu. A na shledanou," rozloučil jsem se.

Do výtvarné výchovy jsem už ale nedošel. Vzpomněl jsem si na přítele malíře jehož ateliér byl podstatně blíž než výtvarné potřeby. Malíř si dělá skicy, určitě bude mít nějakou gumu. Jenže malíř v ateliéru nebyl. Asi si udělal přestávku v tvorbě. Kde by asi tak mohl...a šel jsem do Tekutého chleba. Malíř tam byl. V zachmuřené náladě. Tak zachmuřené, že rozhodně odmítl jít pro gumu. "Na gumu se vyser!" poradil mi přátelsky. "Piš co tě napadne a nic neopravuj. Hlavně si nehraj s významy. Vulgarismy nejlíp hned do nadpisu. Dneska záleží jenom na prvním dojmu." "Jak to myslíš?" zeptal jsem se udiveně, protože to co hlásal, úplně odporovalo jeho dřívějším názorům na tvůrčí proces. "Takhle!" sáhl malíř do kabátu visícího na háčku a podal mi papír vytržený z jakéhosi časopisu. Byla to nějaká studie o tom , jak lidé reagují na zvýšené životní tempo. Průzkum se mimo jiné dělal i v galeriích. Zjistilo se, že zatímco před dvaceti lety lidé pozorovali jeden obraz průměrně deset sekund, dnes jsou to sekundy tři. Začal jsem chápat důvod malířova rozpoložení. "Takže..." "takže tvou básničku budou číst čtyři vteřiny," skočil mi do řeči malíř. "Dík, že mi tak fandíš," poděkoval jsem mu za tu vteřinu v můj prospěch. "Zohledňuju, že půlka lidí jsou dyslektici," vyvrátil malíř můj dojem, že si začal cenit mé poezie a chopil se dalšího půllitru. Zdálo se, že právě našel způsob, jak malovat stylem plácni barvu, kam tě napadne. Protože nechci být plagiátor, zanechal jsem malíře v Tekutém chlebu a šel jsem na trolejbus.

Na cestě domů jsem hloubal o gumách, čtenářích a proměnlivosti času. Že bych pružně reagoval na výsledky sociologických studií? Ne, nebude to možné. Moje básničky jsou všelijak otřískané a všechny ty šmouhy tvářící se jako stíny...to bez gumy nepůjde. Před dokončením básně mám papír plný takových šmouh od gumy. Jen někde, malinko, prosvítá čistý bílý papír. A skrz to všechno, rozmazaná nejistá slova. A mně se zdá, že takhle to má být. Takže jsem vystoupil z trolejbusu a došel na Boženku. Kde jinde člověk sežene nesehnatelnou věc, když ne v hospodě? Navíc mi jeden ležák v Tekutém chlebu na žízeň úplně nestačil. Když lítáte po obchodech, už vůbec ne.

Vešel jsem do hospody a uvnitř jsem narazil na kamaráda Davida, který je tak šikovný, že se uživí rukama. Svoji dílnu si nosí neustále při sobě. K tomu mu slouží zvláštní kraťasy plné kapes. Podobné kdysi nosíval Krteček. A v těch kapsách má metr, nůžky, matičky, šroubky, provázek, imbusy, svačinu a já nevím co všechno. Představte si, že tam měl i tužku s gumou na konci! Po druhém pivu mi ji věnoval. A po čtvrtém mi prozradil, že to kdysi fasovali, a že má doma další. A že mi je taky dá, abych měl náhradní!

Domů jsem tedy přišel velice spokojený. Děti už spaly a žena byla taky v posteli. Četla si. Vstoupil jsem do ložnice a třímaje tužku v ruce jsem pozdravil. "To bys nevěřila, co se mi dnes přihodilo..." Nevěřila. V tomhle má malíř a ta studie pravdu. Zdlouhavý tvůrčí proces se pro dnešní dobu nehodí.

(20.3.2019)

Kometa

Jsou bludné komety nestálých drah a... bum! Tycho de Brahe převrhl jeden z pohárů. Víno vyteklo na stůl. Malér o to větší, že v jednom z pohárů byl rozpuštěn jed. To ovšem Tycho a Rudolf nevěděli. Přítomnost jedu ve víně byla známa jen spiklencům. Vypít ho měl císař Rudolf. V čase a prostoru se může ztratit kometa, klíče, případně celý člověk. Jed nikdy. Ten se ztratil pouze z dohledu, když de Brahe začal kroužit s poháry ve snaze přiblížit císaři pohyb nebeských těles. Ve kterém z pohárů teď jed je? Nebo už byl vsáknut do ubrusu na stole?

Zmatek. A to se planety a měsíce pohybují po předem určených drahách, jak velký astronom na pohárech s vínem demonstroval. Fyzik mi jednou vysvětloval, že se dá spočítat i trajektorie komet. Svou přednášku začal velkým třeskem a vyvržením hmoty do prostoru. Po chvíli jsem ho přerušil. Vypočítat umíme ledacos, ale působí nám to spíš obtíže. A protože fyzik má rád vysvětlování na příkladech, povykládal jsem mu celou tu scénu z Pekařova císaře. "...a to ti traviči byli vesměs velmi vzdělaní mužové. I když se dověděli, jak planety kolotají, stejně jim to nebylo nic platné. Komoří Lang byl úplně v koncích." "Co sem pleteš Langa?" přerušil mě přítel, "kdybychom nevěděli, jak se hmota a světlo pohybuje v prostoru, tak my bychom se pohybovali ještě po stromech!" hájil vědecké poznání fyzik. "Jo? Tak mi řekni, kde byl jed!?" vyzval jsem ho. "Co to je za pitomou otázku?" ohradil se on dotčeně. "Života a smrti," opáčil jsem a pokračoval, "já si myslím, že jed byl v Zemi." "Jak jsi na to přišel?" podivil se fyzik. "No...tak, jak de Brahe simuloval otáčení kolem osy, myslím, že se ten jed pěkně rozpustil. A pak, přijde mi to pro Zemi takové typické," usoudil jsem. "Takové typické," kroutil hlavou fyzik, "pro tebe. Ty použiješ cokoliv, co se ti hodí. I úplný nesmysl. Nejsi v té skupině, co propaguje, že je Země placatá? Ty dokážeš zblbnout kdekoho. Nakonec i mě! Důkazem je to, že jsem na tuhle absurdní debatu přistoupil," rozohnil se najednou fyzik. "Ne, Země byla cínová, spíše kónická a naplněná do tří čtvrtin červeným vínem. S rozptýleným jedem," opravil jsem ho. "Už dost!" zaznamenal jsem příkaz. Ale nevyslyšel jsem ho. "Je mi líto. Nemohu. Používám všechno, protože mi jde o člověka. Nechci, aby umřel. Ani, aby byl otrávený," vynesl jsem nejvyšší trumfy.

Na to se fyzik odmlčel a zadíval se dlouze do stropu. Zatímco počítal komety, pokračoval jsem dál. "Člověk by potřeboval spíš znát svoji trajektorii. Taky je vyvržen do prostoru. A ne z necitelné prázdnoty kosmu, ale z teplého mateřského lůna. Velkému třesku se říká porod. Jediné, co má jisté, je přestřižení pupeční šňůry. Letí a neví kam. Většinou ani kudy. Možná proto se chce celý život vrátit do toho lůna..."

"To nelze vypočítat," probral se fyzik, "je tam příliš proměnných." "Ale ty sis nedávno jednu Proměnnou vzal, tak bys teď měl být schopen určit svou životní dráhu, ne?" zeptal jsem se. "To na věci nic nemění," překvapil mě fyzik. Když jsem si ověřil, že není promiskuitní, vrátil jsem se k meritu věci. "Víš, já bych potřeboval trochu pomoct. Myslel jsem, že bys mi mohl vypočítal alespoň nějaké body, které na mě čekají, co? Když umíš spočítat komety..." "Můžu ti domluvit schůzku s paní Lakatošovou," navrhl mi fyzik "Nedávno se nastěhovala do toho prázdného bytu v suterénu pod námi..." Nenechal jsem fyzika domluvit. "Já bych to ale chtěl vědět pomocí nějaké exaktnější metody. A musí to jít, protože znám člověka, který to umí. Jasná dráha: Maturita na prestižním gymnáziu, medicína, stáže na klinikách v Bostonu a ve Frankfurtu, atestace, dítě, publikace v impaktovaných časopisech, druhá atestace, druhé dítě, docentura, privátní ambulance jednou týdně, primariát... Dráha je hyperbola." "Já taky takového znám," odkašlal si fyzik, "dostal místo mě ten grant..." "Aha, no tak si najdeš jiný," řekl jsem nejistě, protože jsem tuhle příhodu neznal. "Ty se domníváš, že granty rostou podobně jako hříbky v mechu. Ale mně je grant u prdele. Já bych... my bysme... raději to dítě," zakoktal se přítel. Podíval jsem se do stropu. Žádná kometa tam nebyla. "Nesmíte tak tlačit na pilu. Nech tomu volný průběh a kometa přiletí," vzpomněl jsem si náhle na Ježíška. "Jaká kometa zas?" vyděsil se fyzik. "Malá, uřvaná a vlasatá. Zářící a s nevypočitatelnou dráhou." "Jo tak, já bych chtěl raději chlapečka," odhalil mi fyzik své tužby. "Tobě to není jedno?" podivil jsem se. "No..., váhal přítel s odpovědí. "Možná, že až ti to bude jedno, bude i dítě," napadlo mě a hned jsem mu to řekl. Oba jsme se dlouze odmlčeli a podívali do stropu. Zatím tam byl jen flek, jak nahoře vytekla pračka, ale při troše dobré vůle se v té skvrně dala rozeznat kometa. To jsem taky fyzikovi řekl. Vzpomněl jsem si při tom na píseň Jarka Nohavici, kde přiletí, až my už tu nebudem. Ale to už jsem nahlas neřekl.

"Poslouchej, proč ty vlastně tak moc chceš vědět, kam se ubíráš? Ty už přece dvě komety máš," zeptal se mě fyzik, když jsme se vrátili z vesmíru. "No, já poslední dobou slýchám takovou tu větu... takovou tu větu... v různých variacích," opakoval jsem. "Jakou větu?" dožadoval se fyzik upřesnění. "Co začíná: Měl bys už vědět, a následuje: že, kam, ve svém věku a tak podobně. "Aha, chápu. Ale tobě není pomoci," prohlásil fyzik. "Jak to? Moje Proměnná je už dvacet let stálý koeficient, který znáš," snažil jsem se zvrátit fyzikův závěr řečí, které by mohl porozumět. "To je jedno," mávl fyzik rukou. "To není přece nikdy jedno!" rozčílil jsem se. "Tak se podívej. Tvoje trajektorie je naprosto nevyzpytatelná. Jako ty. Ty dáš výpověď a nevíš, co budeš dělat, ty píšeš článek a nevíš jak skončí, ty uděláš tah a nevíš, co na to soupeř. Jen protože máš nějaký pocit. A kvůli tomu spojuješ nespojitelné, dělíš nedělitelné a chodíš pouštět draky za bezvětří. Ty jsi prvek, který nezapadne ani do teorie chaosu. A do toho všeho moc piješ," vynesl nade mnou fyzik ortel. Když uviděl můj nesouhlasný výraz, dodal smířlivěji: "Vždyť tobě to bylo přece vždycky úplně jedno. Kam letíš, co kolem sebe přitom kácíš i jak dopadneš.

Zamyslel jsem se. "Máš pravdu. Je mi to fuk. Chtěl bych jenom vědět, jestli to příště bude na hubu nebo na prdel." "Proč, prosím tě?" divil se přítel. "Protože už mám přece jen trochu křehčí kosti, tak abych si dal pozor," vzpomněl jsem si na osvětové video I muži jsou v přechodu. "Cha, kosti. Já tě znám, tobě jde o to, abys od své Konstantní Proměnné dostal obkládek na sedací sval. Případně nějakou masážičku. Zato když přijdeš domů s oteklou hubou, nebude nic," usoudil fyzik. "Vidím, že v manželství rychle nabíráš zkušenosti. Ale přesto jsi mi neporadil," vyčetl jsem mu. "Jsou lidé, kterým se nedá radit a lidé, kterým radit je zbytečné. Nejsem si jistý, do které skupiny patříš. Možná do obou. Z definice je to vyloučeno, ale u tebe je to možné." Takhle pěkně se se mnou fyzik rozloučil a ponechal mě na nejisté dráze bludné komety. Připadal jsem si hůř než komoří Lang. Potom mě ale napadlo, že fyzik úplnou pravdu neměl. Minimálně s tím zadkem.

Stalo se to, když jsem šel jako vzorný tatínek sáňkovat s dětmi. Tenhle sport jsem nepochopil. O tom svědčí, že jsem nevěděl ani jak se nastupuje do bobů. Ty boby na tom blbém sněhu uklouzly, já dopadl na jejich hranu a narazil si kostrč. Tak, že jsem se měsíc nemohl narovnat. O nějaké masáži nemohla být vůbec řeč. Ten výše jmenovaný expert, který si dráhu vypočítat umí, taky umí sedět na více židlích najednou. Já se tehdy zase naučil, jak sedět na jediné jednou osminou svého zadku. A to jsem měl na tom štokrleti nafukovací kruh a klouzalo mi to víc než ten sníh. Jo, a s těmi draky? To umí každý, lítat, když je fukejř, ale dostat draka do nebe, když se nehne lístek, to je umění! Stejně jako táhnout boby zatížené sedmdesáti pěti kily živé zraněné váhy do kopečka. Dětem je třeba dávat vysoké cíle. Pak jednou zazáří jako kometa.

(27.3.2019)

Klíště

Stává se, že kromě vyvětrané hlavy, únavy a žízně si občas z lesa přinesu i klíště. Většinou to nevadí. Kromě potu, prachu a horka spláchne sprcha i klíště. Ale čím delší výlet, tím větší žízeň. Takže jsem zaparkoval hned vedle pípy a nechal si natočit ztracené tekutiny. Deficit byl značný, takže klíště mělo čas zakousnout se pořádně. To jsem ovšem ještě netušil a zvesela dorazil domů.

Doma panovalo ticho. Děti dělaly že spí a žena si přísně četla. Nechtěl jsem překročit nastavenou hladinu zvuku a vplížil jsem se do sprchy. Klíště bylo taky jako pěna. Není divu, s ústy plnými cizího stehna se mluví špatně. Ale klíště nemusí mít ani tyto zkušenosti. Je to od přírody tichý tvor. Zákeřně tichý. Ti nejlepší jeho druhu jsou tak dobří, že vám pustí žilou ani si toho nevšimnete. Za nějaký čas se na neurologii nestačíte divit nálezu a marně vzpomínáte, kdy vás nějaké klíště uhryzlo. Podobně se divil přítel mých rodičů pan Janda, když společně cestovali za hranice tuzemských dnů, tak mu na těch hranicích celníci rozebrali jeho embéčko do šroubku. Pak se dozvěděl, že někdo udal, že se Jandovi chystají emigrovat. Byl to prý nějaký pan Uvědomělý. Pan Janda mu po návratu do vlasti chtěl rozbít hubu, ale nenašel ho. Klíště ještě uvědomělých kvalit nedosáhlo, a tak jsem si ho při utírání všiml. Vězelo ve vnitřní straně mého levého stehna, a jak jsem záhy zjistil, nehodlalo stanoviště opustit. Chtěl jsem zavolat o pomoc, ale žena si pořád četla. Usoudil jsem, že bude lepší zbavit se klíštěte svépomocí.

Protože jsem konzervativní člověk, vybral jsem si postup, který zastávají tradicionalisté. Podle něj je třeba napřed klíště udusit. Chtěl jsem si dojít pro polštář, ale to bych zase rušil ženu při čtení. Pak jsem si vzpomněl, že na to stačí máslo. Vyndal jsem z ledničky čtvrt kilovou kostku a položil ji na klíště. Dost to studilo a přemýšlel jsem, jestli klíště dřív zmrzne nebo se udusí. (Nám totiž lednička trochu zlobí a dost namražuje) Zmrzlé klíště by byl problém. Mohlo by se ulomit a co potom? Vrátil jsem máslo do lednice a zkontroloval klíště. Mrtvé nebo živé, drze vystrkovalo zadek jako předtím a nemínilo se vzdát mé nohy. Přistoupil jsem tedy k druhé části procedury a začal klíště vytáčet. Počkat. Kterým směrem? Z nějakého důvodu je to nesmírně důležité. Asi tak, jak je důležité nepoplést slova v zaklínadle proti zlým silám. Naštěstí jsem si vzpomněl na heslo: Když to šlo tam, musí to jít zpět a začal jsem točit proti směru hodinových ručiček. Kroužil jsem prstem po stehně pět minut a připadal si divně. Vymyslel jsem alespoň důležité pravidlo k této části vymítání klíštěte: K vytáčení samotnému přizvěte vždy svou partnerku. Ať si čte nebo ne. Zabráníte minimálně tomu, že se vytočíte sami. Přesně to se stalo mně. Čtvrthodina točení s klíštětem neudělala vůbec nic. Zato mě rozbolela hlava. Asi má toto klíště rádo kolotoč. Na rozdíl ode mě. Zavrhl jsem proto celou metodu a přidal se beze studu k pokrokářům. Protože kleštičky na vytahování klíšťat doma nemáme, prohledal jsem ženinu kosmetiku. (Byla tou knihou tak zaujatá, že ani neslyšela, jak mi ty rtěnky a řasenky padají v koupelně po zemi) Nakonec jsem tu pinzetu našel. Byla až úplně dole.

Není mi jasné, proč se říká, přetrhnu tě jak hada. Já to sice nikdy nezkoušel, ale viděl jsem v ZOO Krajtu Tygrovanou a řekl bych, že s naplněním tohoto rčení by i takový Franta Kocourek měl plné ruce práce. Doslova. A možná i krk. A možná i svůj vlastní. I přetržení docela obyčejné, malé, české užovky by dalo nepoměrně víc práce, než přetrhnout klíště. Jen jsem tou pinzetou zatáhl a už to bylo. Větší kus roztoče visel z pinzety a menší zůstal v noze. Nevadí, řekl jsem si. Mám přece pinzetu a pořád obě ruce, na rozdíl od klíštěte, no ne? Jenže ať jsem dělal, co jsem dělal, tu prťavou černou tečku ne a ne zachytit. Když už mě noha začala trochu bolet, a taky lehce krvácet, usoudil jsem, že by bylo dobré ji zdesinfikovat. V lékárničce máme někde desinfekční prostředek, ale určitě je zase až úplně vespod. Nechtěl jsem už nic rozsypávat, a tak jsem si raději vzal ze spíže slivovici. To šlo úplně bez problémů. Nalil jsem ji na stehno a protože to najednou začalo velice pálit a bolet, použil jsem ji zároveň jako analgetikum. Dvě dávky a bylo po bolesti. Kam se hrabe lékárnička.

Ať se kloníte k jakékoli škole, všechny jsou zajedno v tom, že na konci nesmí v člověku zbýt ani zblo klíštěte. Bylo mi jasné, že zdraví mi zachrání jenom radikální extirpace klíštěte. Čím ale budu operovat? Nejlépe nějakým nástrojem, na který jsem zvyklý. Očistil jsem Rybičku od hlíny a zbytků hub a vydesinfikoval ji slivovicí. Tu jsem použil rovněž jako úvod do anestezie. Zdálo se mi, že účinek není dostatečný a přihnul jsem si ještě jednou. Je nutné, aby operační pole bylo dostatečně relaxované. Když k tomu konečně došlo, provedl jsem řez.

Když bylo po všem, zastavil jsem krvácení a ránu opět vydesinfikoval. Bolelo to tak, že jsem musel navýšit dávku analgetika. Pak jsem prostudoval kráter v noze. Při pohledu do jícnu sopky dostávám závrať, tak jsem stehno polepil náplastmi s Mikimauzem a kačerem Donaldem, které byly zakoupeny spolu se skateboardem pro syna. Stačily mi jenom tři, přestože šlo o radikální resekci. Po zhodnocení úspěšné operace jsem si mohl jít v klidu lehnout. Protože mi v noze slabě škubalo, nalil jsem si ještě jednu slivovici, tentokrát jako hypnotikum, a odebral se do ložnice.

Žena si už nečetla. Spala a já chtěl následovat jejího příkladu. Ale nešlo to. V hlavě mi vířila klíšťata v nadhmyzí velikosti a posmívala se mé noze, mému houbařskému noži a kačeru Donaldovi. Uvažoval jsem, k čemu je takováhle pakáž vůbec dobrá. Dědeček mi kdysi tvrdil, že každý živý tvor tu k něčemu je. A dědeček míval pravdu. Klíště bylo dobré k testování bezpečných dávek léčiva, dále bylo dobré k tomu, že si žena mohla dočíst celou knihu bez vyrušování a v neposlední řadě díky němu vznikl tenhle fejeton. Taky je klíštěti křivděno, protože za ty nemoci nemůže ono, ale ještě menší a zákeřnější organismus zvaný Borélie, který v něm cizopasí.

Je smutné, že dva parchanti se spolu domluví mnohem lépe, než dva dobří lidé. Tedy, když se to oběma vyplatí. Zachvěl jsem se hrůzou při představě, že by se Klíště nebo Borélie stali Uvědomělými. Takhle je to pořád jen svoloč, na kterou stačí slivovice a houbařský nůž Rybička. S úlevou jsem usnul.

(3.4.2019)

Dopis

Trest smrti je u nás zrušen. Tak Dopis dostal jenom doživotí. Dopisy dnes píší jen vězni, kteří mají zákaz mobilních telefonů a nepodařilo se jim ho obejít. Na rozdíl od těch vězňů, to má Dopis bez možnosti prominutí zbytku trestu za dobré chování. S tím Dopis opakovaně neuspěl, protože na svobodě nedokáže ani na chvíli zkrotit pana Hyda. Nepomáhá ani sevření předepsaných linek. Právě na nich si úhledně psaný Hyde lebedí. Mám na mysli všechna ta psaní podepsaná: Slušný občan, dobrý přítel a podobně. Psaní hnusnější než celý Hyde. Justiční omyl! Spáchaný lidmi, kteří se neumějí podepsat. To oni ukradli pravému Dopisu identitu a Dopis neprávem úpí za katrem.

Je pravda, že rozeznat pravý dopis od nepravého je obtížné. Oba dva dávají najevo zájem o vaši osobu. Někdy dokonce neopomenou zdůraznit, jak jim leží na srdci vaše blaho. To jsou ale obvykle ty falešné. Co s tím? Tak jako mívá bankovka ochranné známky, mívá je i dopis. Jednou z nich je podpis. To jsme si už řekli. Jak primitivní. Baron Ruprecht von Kratzmar alias Zahradník k tomu dodal: "Ale jak účinné!" Tato banální ochrana je pro falešný dopis nepřekonatelnou překážkou. Důvodů je mnoho, nejsilnějším zbabělost. Pokud si přesto nejste jisti, nebo je podpis nečitelný, prohlédněte důkladně celé psaní odshora až dolů. Pokud nikde nenajdete zmínku o pisateli samém, ale je to vždycky jen o vás a lidech které znáte a někdy i neznáte, pak je to zas falsum a patří neprodleně hodit do koše. Nejlépe ihned. Pokud nebylo zbytí a už jste falešný dopis přečetli, je třeba jej vyhodit ještě jednou. Z hlavy. Jak to udělat, vám neporadím. Původně jsem na tohle téma měl připravený fejeton Jak si vygumovat hlavu, ale než jsem ho dopsal, zapomněl jsem, kde ho mám.

Takže pravý Dopis strádá ve vězení a ven se dostane jen na vycházku. To je ve chvíli, kdy nějaké nakladatelství zhmotní finanční podporu ministerstva kultury ve vydání souborného díla historií posvěceného klasika. Nedílnou součástí bývá svazek nazvaný Korespondence. Možná nějací současní literáti tento druh komunikace ještě používají. Padlí na hlavu jsou na to dost. A možná jim to za padesát let i vyjde. Ale to je pro Dopis pořád jenom kontrolované volno. At´ je jak chce skandální. On takový utajovaný vztah, který se udál před padesáti lety, může vzrušovat jenom zvlášť úchylné voyeury. A literární historiky. Ostatně soudím, že jsou Dopisy, které nemá otevírat více než jedna osoba. Ano, myslím Dopis milostný.

Milostný dopis má mezi Dopisy výsadní postavení . Podobné jako šlechta. Patří k němu jistá nedostupnost. Často je výsledek snahy vyjádřené milostným dopisem stejný, jako zeměměřiče K. dostat se na Zámek. K jakémukoli jinému druhu dopisu vám stačí určitá literární zručnost. Tady vám nepomůže ani hora talentu. Z uveřejněné Korespondence (díl 8. a 9.) víme, jak proslulý literát pohořel. Tady totiž nezáleží na odborné kritice, ale výhradně na čtenářce. Konkrétní čtenářce! Cha, cha.

Jsou lidé, kteří napsali za život jediný dopis a byl to dopis milostný. Daleko pod beskydskými horami bydlela kdysi babiččina sestřenice. Drahuška se jmenovala. A tahle Drahuška byla v tom rázovitém kraji vyhlášená svým půvabem. Nápadníky nestačila odhánět. A tak to jeden zkusil milostným dopisem. Dostal obratem odpověď. Tentýž dopis, jen s červeně podtrhanými chybami. Bylo tam těch hrubek sedmnáct. On, opět obratem, požádal o doučování. A tak stačil dopis jediný, bo úspěch to byl plný. Kam se hrabe literát se svou grafomanskou korespondencí.

Více nemohu o milostných dopisech napsat, neboť se jedná o ryze soukromou záležitost. I když dnes se doba změnila a tyto věci se volně rozšiřují. Prý se tomu říká sdílení, ale mně se to moc nezdá. Copak vy chcete s někým sdílet svoji partnerku? Taky se už nepíšou dopisy, ale posílají videa. Tuhle za mnou přišla dcera, že mi nějaké takové video ukáže. Jí určené! Dost mě to vyděsilo, protože normálně se mi s ničím nesvěřuje. Tušil jsem průšvih. Podíval jsem se opatrně jedním okem a uviděl nějakého chlupatého tvora připomínajícího přifouklou veverku s exoftalmem. Ty oči držely v důlcích jen silou vůle, zato z uší nemocnému zvířeti lezly srdíčka a z tlamy pusinky. Očividně mu bylo zle. Ale mně se ulevilo. A ještě jednou, když jsem zjistil, že tvor je kreslený a nejde tedy ani o týrání zvířat. Přiznám se, že původně jsem to vůbec vidět nechtěl. Já jsem několik milostných videí shlédl už dříve a řeknu vám rovnou, že dopis asi už nemá šanci. Ledaže...ledaže byste vzali postaru tužku, papír a nějaký dopis napsali sami. Nemusí to být hned ten milostný. Ale ani stížnost na pojišťovnu. To se nepočítá. Obyčejný, pomalý dopis, někomu koho znáte. Zkuste to. Dopis bude rád, že se podívá z vězení zase ven.

Jo, málem bych zapomněl:

V Brně dne 9.4.2019 Martin Brož
(abyste mě nehodili hned do koše)

Výzva

Ne, nebojte se, nebudu už po vás chtít psaní dopisů. Ani nic jiného. Naopak, říkám i za vás: "Veškeré výzvy vetkněte si laskavě za klobouk!" Dnes se už klobouky nenosí, a tak by to patrně pan Voskovec řekl jinak. Já taky, ale rozhodl jsem se šetřit silnými výrazy. Možná ale spolu s těmi klobouky zmizela i možnost něco odmítnout s noblesou. Není to kam vetknout, a tak je výzva na každém rohu.

Ne, že by to každému vadilo. Jsou lidé, kteří výzvy milují. Úplně zbožňují, když mohou nějakou přijmout. Dokonce to vytrubují do světa, snad aby hned nějakou dostali. Kdysi jsem si proto myslel, že to takhle mají všichni. Takže jsem se jen snažil splnit očekávání. V situaci, která k tomu přímo vybízela, jsem vyzval jednu dívku, aby se svlékla. No, a dostal jsem facku. Té dívce jsem to dávno odpustil, už jen proto, že já taky výzvy nemám rád. Na to jsem přišel s lety, jak výzev, určeným pro změnu mně, přibývalo. Zajímavé je, že já jsem nikdy nedostal výzvu od krásné dívky, abych se svlékl. Dnes již dávno nejsem krásný hoch, takže jedna z mála výzev, které stojí za to přijmout, padla. Navíc jsem ženatý, tudíž tato možnost připadá v úvahu pouze v případě, pokud by mě vyzvala zákonitá choť. Někde jsem četl, že když si člověk něco usilovně přeje, tak se mu to vyplní. Zasnil jsem se a - nebudete tomu věřit - žena vstoupila do pokoje řka: "Svlékni se!" Nedal jsem na sobě znát údiv a ochotně jsem vyplnil příkaz. Napadlo mě přitom, jaká je škoda, že jsem to o těch přáních nečetl dřív. "Tohle si zkus!" pokračovala žena a hodila mi nějaký balíček. Rozbalil jsem ho a bylo tam tričko s límečkem a troje nové trenky.

Ale zpět od košilatých historek k výzvám. Některým jsem se úspěšně vyhnul, některé nezbylo než přijmout. Většinou jsem nebyl příliš úspěšný. Protože je to v životě docela hendikep, začal jsem studovat, jak to dělají sportovci. Ti totiž výzvy přijímají naveliko. Možná to, že rádi, jen tak říkají do médií, protože jsou za to placení. A placení jsou skvěle. Protože ty výzvy bravurně zvládají. A pak o tom mluví do médií...teď jsem se v tom trochu zacyklil, ale tím spíš jsem si přál octnout se taky v úspěšném kruhu. Studoval jsem dál sportovní odpovědi a moc moudrý jsem z toho nebyl. Všechno bylo určitě, ale co, to jsem nechápal. Pak se začalo mluvit
o chemii, tak jsem zbystřil. Chemie mi docela šla, ale týmová? Já těch kafí piju denně docela dost a večer si taky nějaké to pivo dám. Ještě k tomu něco přidávat, to už bych se docela bál. Někteří s tím dopingem dopadli nehezky.

Už jsem myslel, že mi sportovci neporadí, ale pak jsem četl článek o plážovém volejbalu. Ty holky tam tvrdily, jak jsou skvělý pár a výborně se doplňují. Tak! Když to tak funguje nějakým lesbám, tak já se svou ženou budeme úplně nedostižní. Navíc se ty volejbalistky nemůžou doplňovat líp než my. To ani není fyziologicky možné. Takže jsme se sbalili a vyrazili na dopravní inspektorát. Dostal jsem totiž výzvu, abych vysvětlil dopravní přestupek. Dorazili jsme na místo a radili se co dál. Navrhoval jsem vtrhnout tam jako Bonnie a Clyde (ty volejbalistky po úspěšném zápase taky tvrdily, že na ně hned vlítly) ale žena mi to rozmluvila. Řekla, že to není žádné doplňování a zeptala se zachmuřeného pána, který právě vyšel ze dveří, kdo ty pokuty vyřizuje. Když zjistila že příslušník, prohlásila, že bude lepší, když tam půjde sama a zmizela v kanceláři. Po dobu nepřítomnosti druhé poloviny týmu jsem musel přijmout výzvu, abych se dal k městské policii. Ty náborové letáčky byly všude a nedalo se před nimi uniknout. Naštěstí se otevřely dveře a žena mě odvedla pryč. Tu výzvu zamítla dotazem, jestli si chci zkusit uniformu. Protože vím, jak vypadám v podobných stejnokrojích, jen jsem zavrtěl hlavou. Abych něco řekl, zeptal jsem se kolik budeme platit. Žena rovněž zavrtěla hlavou jako že nic. Dostali jsme jen jakési napomenutí. Tedy, má žena ho dostala, já ne. Takže žádná újma, já svou ženu napomínám často a k ničemu to nevede. To ovšem příslušník neví, protože ji nezná. Tato týmová strategie přinesla úspěch, a tak jsme to příště zopakovali. Tentokrát pokuty vyřizovala příslušnice, do kanceláře jsem tedy vstoupil já. Byl jsem tam podstatně déle než má žena a dostal jsem pokutu jako Brno. Přitom jsem tu rychlost překročil v Židlochovicích. Vyšel jsem ven a přemýšlel, co řeknu ženě, když bude chtít vstoupit k městské policii. Ty letáčky byly fakt všude a jí by na rozdíl ode mě uniforma slušela. Žena však o angažmá v bezpečnosti nejevila zájem. Zato jí zajímalo, kolik budeme platit. Řekl jsem jí to a ona se zachmuřila. Skoro jako ten pán minule. Takové chmuření je třeba odstranit, aby se ihned zacelily trhliny v týmu. Jenže mě nenapadalo jak. Pomohl mi až bilboard, který jsme minuli před sjezdem do Králova Pole. Přesněji výzva na něm. Stálo tam: Pusťte jaro do ložnice! Ano, tak se musí na chmury. Jaro je veskrze pozitivní, proto jsem okamžitě po příchodu domů otevřel všechna okna do ložnice dokořán. Pak jsem se šel vykoupat a oholit a těšil se na rozpuk jara. Bylo to něco! Toho pylu v peřinách, to jste neviděli. A ta alergická reakce taky stála za to.

Tohle jarní fiasko mě tak naštvalo, že jsem se rozhodl, že na všechny výzvy kašlu. Tedy já to řekl jadrněji, protože nemám ten klobouk, ale ani to mi nebylo nic platné. Může za to jeden manažer. Shodou okolností vím, že když ten vrcholný manažer odcházel čelit novým výzvám, ty původní vyzvané podniky nebyly v nejlepší kondici. Minimálně v jednom z nich se zaměstnanci soudili o nějaké výplaty. Ten rozhovor s ním jsem si proto přečetl. Abych se dověděl, jak se zvládají situace, kdy vyzvaný koktá, červená se, a snaží se z toho s odřenýma ušima dostat. Vůbec to tak nebylo! A pak jsem přišel na to proč. Pro jistotu jsem si to ještě ověřil v praxi a udělal jsem malý pokus v oboru, o kterém přece jen něco vím.

Ten sjezdík je docela lehký, jen na konci je taková malá skalka a pod ní docela ostrá zatáčka. V té zatáčce je takový kořen...no prostě, když jste nahoře (já tedy na skalce) a začnete o sobě pochybovat, skončí to naraženými žebry, odřeným nosem a zadkem, jako by vám do něj kopl osud. Ale když o sobě nepochybujete, tak to projedete v pohodě. Tak to přesně říkal ten manažer, když v závěru článku zmínil, že malý problém byl jen, že si v novém zaměstnání musel zvykat na BMW. On měl před tím Audi. Ale nepochyboval, že to zvládne. Tihle lidi o sobě totiž nepochybují vůbec. A v tom to je.

Takže hurá vstříc novým výzvám. Sice to s naraženým zadkem půjde ze začátku pomaleji, ale to nevadí. Teď už vím jak na to, tak se budu stejně brzo vozit v bavoráku. Až ho budu mít, nezapomenu se vám pochlubit. To jsem zjistil, že k tomu taky patří.

(17.4.2019)

Zázrak

Toto téma jsem vždycky přenechával jiným. Z řady důvodů. Tak předně pociťuji jakousi inflaci tohoto výrazu. V dnešní zrychleně elektronkové době vykazují lidé větší potřebu nade vším se dojímat. Zřejmě se to vyvinulo jako protiváha technickému světu, který se vevalil do našich životů a nedá se mu rozumět. Z nedávných dnů namátkou: Květ krokusu. Narození dvou zdravých lvíčat lvici Else. Nebo Evitě? No, to je jedno, zázrak jako zázrak. Vyřazení FC Sevilla Slávií. Tohle všechno bylo vydáváno za div divoucí. Ovšem ve skutečnosti se o žádné zázraky nejedná. Květ krokusu vám popíše každý žák páté třídy, pokud už to v botanice brali. Zázrak, jak už ze samého názvu patrno, znamená, že se jedná o cosi normálním viděním nepochopitelného, a ten porod natáčelo a přenášelo hned několik televizí. Když se stane nějaká tragédie, obvykle tomu předchází souhra nešťatných okolností. Jinými slovy, smůla smůlovatá, nebo se říká, v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Když je ten řetězec událostí šťastně opačný, hned se křičí zázrak. To byl ten fotbal.

Je pravda, že se občas stanou věci, nad kterými zůstává rozum stát. To je ale jen proto, že příčina je obyčejnému zraku skryta. Asi jako ten trojtahový mat v partii, co jsem hrál minulý týden. Taky tam nic nebylo a zčistajasna buch! Soupeř to viděl a taky byl tak hodný, že mi to hned ukázal. Alespoň jsem si potvrdil, že nešlo o žádný zázrak, ale o docela běžný příběh o člověkovi, který se dal nachytat. A ještě ke všemu koněm. Apropó, bylo to stejně banální jako s tím chromým koněm. Tenhle kulhal už když šel na start. To viděli všichni. I ten kurz, který se kvůli očividné indispozici nebohého zvířete vyšplhal na pětapadesát ku jedné. Ten kůň pak ten dostih vyhrál. To byl zázrak! Přitom důvodem byl právě ten kurz. Všichni to viděli a přitom to neviděl nikdo. Tenhle paradox využívají kouzelníci zcela rutinně, o žádné zázraky se nejedná. Stává se ovšem, že ho začnou využívat iluzionisté političtí a teprve potom nezbývá než čekat na zázrak.

Teď jistě uznáte, že skepse vůči zázrakům je zcela na místě. No ovšem, už slyším námitku, že se jedná o prachobyčejné eskamotérské triky a žádné zázraky. A ještě se oponent hned vytasí s něčím velikým. Ten velikonoční příběh, který se snad skutečně stal jak stojí v evangeliu, je ale tak veliký, že já o něm psát nemohu. Co bych k tomu asi tak mohl dodat? Jestli je to pravda, tak je to zázrak nad zázraky, před nímž se dá jen stát v němém úžasu a vděku a jestli není, tak to nestojí za řeč. Navíc tohle celé je nad mé chápání. Ve svém duchovním vývoji jsem nanejvýš dokázal pochopit jen prequel. Poslední Skácelovy sbírky. Vydané mimochodem až posmrtně: A znovu láska znovu odedávna/dál zpovzdálí překáží smrti

A protože ani tím si nejsem úplně jist, odešel jsem do zahrady, rozložil jsem zahradní stolek a křesílko, posadil se a pozoroval krokus. O tom krokusu a překážení jsem původně hodlal napsat velikonoční fejeton. Jenže se stalo něco, co mi překazilo nejen zamýšlené téma, ale změnilo zcela i mé zásady stran nadpřirozených jevů. Protože byste to nikdy neuhodli, řeknu to rovnou hned: Zázrak!

Stalo se to takhle: Koukal jsem na ten krokus a přemýšlel nad tím, proč je bílý a ne žlutý jako u souseda za plotem a napadla mě zápletka s krásou a závistí. Otevřel jsem proto notebook a pivo a začal jsem psát. U páté věty přiletěla vosa. Byla to nevzdělaná vosa. Vůbec ji nezajímala literatura, ale jenom alkohol. Vím dobře, že žízeň může být větší potvora než vosa a vybídl jsem piva chtivý hmyz ať si zavdá. Vosa se opatrně napila, a když zjistila, že je to opravdu dobrý ležák, napila se znovu a víc. Změřil jsem si vosu a usoudil jsem, že mi neubude a nechal jsem ji chlemtat moje pivo dál. Stejně bude při tomhle tempu za chvíli namol, tak co. Jenže jsem nepočítal s tím, že bude mít povídavou opici. Přiletěla k mému uchu a cosi do něj bzučela. To, že jsem nijak nereagoval, jí nevadilo. Bzučela stále dál, jen občas změnila pravé ucho za levé. Klid jsem měl pouze ve chvíli, kdy si odskočila znovu si přihnout. Zkusil jsem odříznout ji od zdroje, a když se vosa zase vznesla k mé hlavě, rychle jsem vyprázdnil sklenici. Vosa brzy zjistila, že jsem nedolil a láhev je zazátkovaná. To ji rozlítilo. Začala lítat kolem mé hlavy jako šílená a rozbzučela se do nevídané intenzity. Rychle jsem odzátkoval láhev a nalil vose plnou sklenici. Teď už to bylo její pivo. Když se vosa znovu pořádně občerstvila, začala si se mnou zase vykládat. Sledoval jsem, jak si spokojeně poletuje a došlo mi, že jsem ji podcenil. Tenhle exemplář odbourával alkohol líp než nejzasloužilejší piják zlatavého moku. Měl jsem toho dost. To mám za svou dobrotu?! "Jen počkej, on si každý myslí jaký je geroj a nakonec stejně zvadne. Jako ten krásný krokus. Ale tak dlouho my čekat nebudeme," řekl jsem vose, a když se snesla pro další dávku alkoholu, vytáhl jsem tužku s gumou, kterou, jak víte, mi daroval přítel pro psaní básní, a tou gumou jsem vosu v nápoji přidržel. Trochu jsem ji sice přimáčkl ke dnu, ale příčina smrti byla jednoznačně otrava alkoholem, protože za tu dobu co jsme spolu strávili, vypila víc piva než sama váží. Pro jistotu jsem ji ještě rozmáčknul na stole dnem sklenice, napíchl na tužku, zahodil na zem i s kusem tuhy, několikrát na ni dupl, pak se na té patě třikrát otočil, dvakrát plivl a nakonec jsem to místo zahrnul hromádkou hlíny z rajčatového záhonu.

Konečně jsem se mohl vrátit ke psaní. Kde jsme to skončili? Jo, že krokus vadne a...a...náhle mou pozornost upoutal jakýsi pohyb v koutku zorného pole. Byla to ta vosa! Snažila se přelézt malou hrudku hlíny a slabounce při tom bzučela. Dostal jsem strach. U Krista to nemám dvakrát dobré skrz tu pochybovačnost a vose sice zmrtvýchvstání věřím na sto procent, ale maličký problém je, že já jsem ten, kdo ji z tohoto světa sprovodil. Momentálně sice vosa nevypadala, že zamíří k nebesům, ale na to má ještě celé tři dny. A pak to bude žalovat... jsem zatracen. Leda bych se nějak vykoupil. Co třeba najít ten zbytek tuhy, který z Vosy nějakým zázrakem vypadl a napsat tímto kopím osudu báseň oslavující zázrak? Trapné. Jo, já to vím, ale o vaši kůži nejde, že jo?

"Večeře!" Tento signál, který vyslala má žena z balkónu do zahrady, mě vysvobodil. Jeden náš známý pravidelně na velikonoce udí. Kvalita tohoto jeho počinu je taková, že jsme byli všichni moc rádi, že se nám letos podařilo získat celé dvě šrůtky! Okamžitě jsem nechal přebírání hlíny a běžel domů. Měl jsem dost špinavé ruce, tak jsem si je důkladně umyl. Dneska platí, že když ze zázraku není žádný užitek, tak není nejmenší důvod se jím zabývat. Zato tohle uzený... to je učiněný zázrak!

(24.4.2019)

Lásky čas

"První máj je lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas," broukal jsem si nepřesně a jen tak pro sebe úvodní dvojverší slavné básně. Projížděl jsem právě Zamilovaným hájkem, ale pravou příčinou stavu změněného vědomí byly spíše výpary ředidla a barvy. Strávil jsem totiž valnou část víkendu natíráním balkónového zábradlí. Nadýchat se čerstvého vzduchu jsem vyrazil až v neděli odpoledne. V hájku bylo několik dvojic stejného přívlastku jaký dostal samotný remíz, a ty ten vzduch vydýchaly, proto jsem zamířil dál, kde borový zaváněl háj.

Jak jsem tak tím lesem stoupal, pomalu se mi vracelo kritické myšlení. A to jsou tam vesměs listnáče a smrky. Borovice všeho všudy jen dvě. Když jsem vyjel až nad Útěchov, vzpamatoval jsem natolik, abych mohl učinit střízlivé rozhodnutí. Sjedu do Adamova, svezu se v klidu podél vody, pak si dám zábavný trail Kaštánek a z Bílovic to mám už jen coby kamenem dohodil. To byl rozumný plán.

Jenže do Adamova je to pořád z kopce. Za šest minut sjezdu zvaného Hemzal se člověku vyplaví asi litr a půl adrenalinu a asi tak nějak podobně i endorfinů. Přesně to nevím, protože oblečení jsem měl durch propocené už z toho stoupání předtím, ale míň to nebude, jinak by mě nemohlo napadnout, že si vyjedu ještě na Máchův památník.

To je tak: Já vždycky začátkem května vyrážím uctít tohoto básníka vyjížďkou na jeho památník. Protože to je skutečný velikán, stojí ten pomník úplně na kopci. A celkem správně je i výš než hrad, který se tyčí opodál. A aby ta romantika byla úplná, rozhodl jsem se, že nepojedu standardně, ale po neznačené cestě kroutící se srdcem hvozdu. Navíc se ta cesta jmenuje Dívčí. Mladistvého na ní ale není nic. Patřím k těm, kteří umí ocenit zralou krásu, a tak jsem zatnul zuby a škobrtal přes ty klacky a šutry dál. Místy to bylo lepší. Tam, kde byl ten kopec tak prudký, že se na něm žádné kameny nedokázaly udržet. Tahleta Dívka mi dávala pěkně zabrat, ale jestli si myslela, že mě odradí lákavými odbočkami vedoucími do náručí nějakých údolí, přepočítala se. Teprve když vás stojí dobytí dívky nadlidské úsilí, to je přece ta pravá romantika, ne?

Tak dál. Třičtvrtě hodiny v kopci a Hubertova studánka nikde. Dostal jsem strach, že jsem ji minul, protože jsem před chvílí dopil poslední zbytek vody. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že jsem při dobývání Dívky nehleděl ani napravo ani nalevo, a pramen jsem přehlédl. Když jsem se s tím smířil docela, uviděl jsem studánku. S úlevou jsem zastavil. Zbytečně. Byla vyschlá. Nezbylo než se plahočit dál bez vody. Naštěstí na Máchův památník to bylo už jen kousek. Nahoře jsem se posadil na lavičku, kochal se pohledem na zelené moře pode mnou a jedl svačinku, kterou jsem si doma pečlivě připravil. (Banán s tabletkou hroznového cukru.) Při tom jsem přemýšlel, kde doplním tekutiny. Nezbylo než se ponořit do toho moře směrem k Býčí skále. Bylo to sice pořád z kopce, ale trpěl jsem zas. V nějakém románu jsem četl, že "by pro lásku cedil krev." Nebylo mi tehdy jasné, proč by ji měl cedit, ale teď už to vím. Ostružiny, bodláky a nějaké pichlavé keře, které nevím, jak se jmenují. Napsal jsem klubu českých turistů mail, že ta žlutá turistická značka z Máchova památníku k Býčí skále je už teď alespoň trochu průchodná. V Křtinském potoku jsem ledovou vodou snadno zastavil krvácení. A měl jsem konečně i štěstí. V bahnisku vedle mě se neválelo žádné divoké prase, která se v okolí přemnožila, a tak jsem si dovolil doplnit vodou z jejich potoka svou prázdnou lahev. Tento úspěch mě tak povzbudil, že jsem se s vervou vrhl do stoupání do Babic. Ono mi ani nic jiného nezbývalo. Tohle stoupání je celé po vápencových kamenech, a aby ho člověk zdolal musí ho jet silově. Jenže já už moc sil neměl. To jsem zjistil dost záhy, ale objíždět celý masiv po silnici se mi nechtělo. Poskakoval jsem tedy dál. Na vyhlídce byla lavička a mě hned napadlo, že bych se na ni posadil a dělal, že se kochám výhledem. Jenže to už bych se pak nerozjel. Nakonec jsem se nějak vyškrábal až na zpevněnou cestu a po ní jsem už docela snadno dojel na Alexandrovu rozhlednu. Snadno, protože jsem už jel úplně pomalu a dělal jsem, že sleduju, co kde kvete.

U rozhledny jsem zaparkoval a vylezl nahoru. Všude pode mnou zelené moře. Hmm. Nebude zbytí než se do něj ponořit. Naštěstí sjezd z Babic byl tentokrát prost obtěžujících rostlin a mně otrnulo. Triumvirát lásky, přírody a endorfinu mi v mozku vybavil ještě jedno slavné jméno. S.K. Neumann. Tak jsem na tu jeho cestu najel a dal ji komplet celou. Tudíž jsem skončil v Bílovicích, jak bylo naplánováno. Jenom při té cestě do Soběšic jsem si poopravil původní názor, že to už je domů, coby kamenem dohodil.

V Soběšicích jsem toho měl už plné zuby, stejně jako Křtinského potoka. Nevadí, teď už ho nepotřebuju. Ledaže...! a zatočil jsem na Kuleho trail. Je to sice ještě malá zajížďka, zato úplně nahoře kvetou petrklíče. Docela mě překvapilo, že už byly odkvetlé. Stěží jsem našel jeden, co odolal zbrklému jaru, utrhl ho a hodil do potoka v lahvi. Tedy, já vím, že se to nesmí, na svou obhajobu uvedu jen "Lásky čas" a to, že E.M. Remarque ve svém slavném románu Tři kamarádi označil za posledního romantika Gottfrieda Lenze jen proto, že jsem v té době ještě nebyl na světě já.

Prokličkoval jsem Kuleho trailem teď už definitivně směrem dolů a skončil tam, odkud jsem před nějakým časem vyjel. A zase jsem měl změněné vědomí. Něco ale bylo jinak. Aha v Zamilovaném hájku už vůbec nikdo nebyl. To má být nějaká láska, když nepočkají ani na západ slunce? A protože se tak právě stalo, zapnul jsem blikačky a zamířil nejkratší cestou do cíle. Tento úsek je kratičký a bez pozoruhodností, proto jsem v hospodě čekal ještě dobrých pětadvacet minut než dorazila žena ze cvičení.

"Kde jsi tak dlouho?" přivítal jsem ji a předal promoklý petrklíč. Žena si prohlédla mě i utopenou rostlinu a zeptala se mě, co jsem vyváděl. "Byl jsem na Mácháči," odbyl jsem vyjížďku jedním slovem. "Tam přece jezdíš až v květnu," namítla. "Ano, ale mění se klima, všechno kvete dřív. Jak jsem to tak pozoroval, myslím, že polibek pod rozkvetlou třešní na prvního máje bude docela problém. Je třeba to udělat dřív!" A hned jsem to taky udělal.

"To je dobře, že jsi tak proaktivní, nezapomněl jsi tedy ani udělat doma všechny ty věci, co měly být hotové už v březnu?" zeptala se mě žena, když se mohla opět nadechnout.

Chvíli jsem přemýšlel, který argument použiji na obhajobu toho, že je hotové jen to zábradlí, ale nakonec jsem hrdě mlčel. Člověku, který přebral žezlo po Gottfriedu Lenzovi, by takové maličkosti měly být automaticky prominuty. Zvlášť je-li lásky čas. No ne?

(1.5.2019)

Muž z minulého století

Muž z minulého století je předurčen k vyhynutí. Na rozdíl od neandrtálce nebo člověka kromaňonského se nevyznačuje žádnými zvláštními fyziologickými znaky a nebýt mě, zmizel by v propadlišti dějin beze stopy. Já o něm ovšem nyní napíšu zprávu, a tak bude jeho obraz zachován. Forma je sice dost nestandartní, ale vzhledem k povaze dotyčného se fejeton docela hodí.

S určením doby, kdy který druh žil, bývají potíže. Já vám to ale řeknu úplně přesně. Muž z minulého století se narodil v minulém století. Někteří se narodili ještě v předminulém, ale ti už jsou všichni po smrti, takže neexistují. Navzdory dobré schopnosti reprodukce - je striktní heterosexuál s nadprůměrným zájmem o ženy - se v tomto století již nerodí. Je sice možné, že sem tam se ještě nějaký takový jedinec narozený v tomto miléniu vyskytne, ale tento úkaz pomíjím coby anomálii potvrzující stav. (Přece nebudu měnit tak pěkný název - Muž z minulého století - kvůli někomu kdo neví, kdy se má narodit.)

Jak jsem již uvedl, Muž z minulého století má vřelý vztah k ženám. Někdy až příliš. V přítomnosti krásné ženy mu stoupá kromě teploty i testosteron, krevní tlak, schopnost být vtipný a vůbec všechno. Zároveň razí heslo, že krása je široký pojem, široký asi tak jako jeho srdce. Ovšem právě to srdce je faktor rizikovější než cholesterol, tabákový kouř a hypertenze dohromady. O to víc, že dnes je tato vřelost společensky nepřijatelná. Přitom muž z minulého století není žádným navoněným lvem salónů. Naopak. Pod pojmem móda si představuje časopis Burda a ženy, které váží čtvrtinu toho co on, i když jsou o hlavu vyšší. Sám má na oblečení jímž se odívá požadavek jediný, a tím je pohodlnost. Sám ale pohodlný není ani v nejmenším. Protože se nejraději spoléhá sám na sebe, jde pěšky nebo jede na kole. Jeho bicykl je taky z minulého století. Dílem proto, že za ty roky k němu má vztah a dílem proto, že nevyhazuje věci, které fungují. Když nefungují, dovede si je opravit. To u nových věcí dost dobře nejde, a tak si je nemůže koupit i kdyby chtěl.

Teď namítnete, že tenhle fejeton je docela zbytečný. Za knihu Raději zešílet v divočině, dostal dokonce její autor Aleš Palán Magnesia Literu za publicistiku. Jenže ta kniha pojednává o poustevnících. Tihle lidé tu byli odjakživa a vždycky nějací budou. V případě nějakého blackoutu delšího čtrnácti dnů i déle než my. Oproti nim Muž z minulého století společnost neodmítá. Jen za ni považuje pouze ty lidi, kterým by podal ruku. A proto se v ní objevuje zřídka. Pokrok neodmítá vůbec, ale myslí si, že pokrok je něco úplně jiného, než se tvrdí. Třeba, že do Luhačovické přehrady se opět vrátily ryby. I když jsou to obyčejné štiky a úhoři a ne ty jako v brněnské ZOO. Tam se vrátily ryby plivající. Plivou na kořist, a když ji zasáhnou je po ní veta.

Z toho je jasně vidět, že perspektiva Muže z minulého století je oproti poustevníkům žalostná. Plivouni, v ZOO jsem si na tabulce přečetl, že se jim korektně říká Střikouni, umí flusnout, promiňte stříknout, obdivuhodně přesně. Až na Šumavu ale jejich plivanec nedoletí. Jenže Muž z minulého století žije tady mezi námi. Ano, ještě žije. Nebyl bych o něm vůbec psal, kdybych ho nedávno náhodou nepotkal.

Bylo už teplo a první zahrádky lákaly k posezení. Neodolal jsem dát si jedno přímo pod rozkvetlou hrušní. Ten nápad mělo vícero lidí, takže když přišel on, bylo už volno jen u stolu, kde jsem seděl já. Muž z minulého století u piva rád mlčí. Já celkem často taky. Za to, že jsme se dali do řeči, může Skácel. Ten stůl, u kterého jsme seděli byl totiž takový, že jsem si vzpomněl na jeho báseň Dům, kde: /blizoučko stála hospoda...se stoly/na kterých spočinuly ruce/tolika unavených lidí/že vyhladily desku/jak by to žádný hoblík nedokázal. Neodolal jsem a tu desku jsem pohladil. Nade mnou hruška a pod rukama dub. Mladá servírka mi právě přinesla druhé pivo, a já se neudržel a řekl jí, jak je to všechno pěkné a co na to Skácel. Na servírku to neudělalo žádný dojem, mého spolustolovníka to ale kupodivu zaujalo. Brzy jsem přišel nato proč. On totiž ty stoly dělal. Byl to truhlář a stolař. Byl, protože po loňských vánocích dílnu zavřel. Nebudu psát proč, je to vždycky stejné. Každý jsme měli v sobě kusy muže z minulého století, ale nůž času je z nás postupně okrájel na kost kompromisu. Tupou stranou. A i ty zbytky masa jsou v hledáčku Střikounů... Jenže tenhle chlapík byl z jiného těsta. "Nevadí," řekl, "našel jsem v humnu prameny, koupil cisternu, kozy, ovce, vykopal jsem studnu, zasadil jabloně a brambory. Stoly už dělám jenom ze známosti, tak mám čas na to, co jsem měl udělat už dávno." Poslouchal jsem ho s úžasem. Konečně! Pravý muž z minulého století. Dostatečně svéhlavý, dostatečně omšelý a dostatečně ignorující realitu. Jenom, jak vyplynulo z hovoru, byl ženatý. A dlouho. A jenom jednou. To bylo trochu divné. Která žena by chtěla žít v minulosti? Ale pak jsem si vzpomněl na Michala Prokopa. Ten zpívá: "...obyčejnej chlápek/co spí se svou ženou/a břitvou si holí /svoji tvář obnošenou/
a najednou jsem věděl, že právě tohle je pravý Muž z minulého století. Zbývalo jen si to ověřit. Člověk dneska nikdy neví. Tak jsem se ho zeptal.

Poslal mě do prdele. Výborně, je to on! Muž z minulého století se rozhodně nerozpakuje poslat kamsi kohokoli, natož mě. Spokojeně jsme si tedy dali další pivo a mlčeli. To je taky naprosto v pořádku. Ta Skácelova báseň končí: /v mé hospodě mlčeli by chlapi/kteří se nahlas mluvit nebáli/

(8.5.2019)

Ve stěně

Kdysi jsem ukončil jednu báseň veršem: Tehdy se utrhne římsa/anebo srdce,aby našlo/novou cestu ve stěně. S odstupem od stěny vidím, že je to dost patetické. Ale horám to nevadí. Tam se to snese. Je otázka, zda to snese člověk. V té básni jsem tedy nechal toho chudáka viset ve skále v krajní nepřízni počasí a osudu. Nevěděl kudy kam a jeho život visel na tom poslední verši. Dost blbé pouto, řekl bych. Jestli to přežil, doufám že si to nepřečte a nepřijde si to se mnou vyřídit.

Teď visela ve stěně moje žena a taky nevěděla kudy kam. Naštěstí to byla cvičná lezecká stěna a visela na jistícím laně, tak jsem ji pozoroval v naprostém klidu. Dokonce musím přiznat, že i s jistou dávkou zadostiučinění. Obvykle to totiž bývám já, kdo neví kudy kam. A nemyslím teď šachy, kde jsem si na to už tak nějak zvykl. Zvykl proto, že jak mi na tom černobílém cvičišti bývá těžko, tak na bojišti mi pak mělo býti lehko. Je to dokázáno nějakou studií. Já jsem bohužel ten vzorek, který z ní vyřadili. To jsem vždycky zjistil až pak. Oni vám to neřeknou, abyste hráli dál, i když vám v životě tento adaptační trénink nepomáhá. Ale to nevadí, ono k logickému vyústění nakonec dojde, i když to ústí víte kam.

Vlastně se není čemu divit, když na to jdu logikou a přitom nepropočítám správně ani třítahový mat. Žena ale šachy nehraje vůbec a tyhle potíže nemá. Čím to je? Rozhoduje se intuitivně. Jo, to bude ono! Intuitivní oběť. To je nádhera! Jenže takové vylomeniny procházejí jen těm nejlepším hráčům, u ostatních to končívá krachem. Zaradoval jsem se, že mám takové štěstí, mít za partnerku životního velmistra. Jistě že ano, vždyť Robert Fischer prohlásil, že šachy jsou život, a ten moc dobře věděl kudy. Až tak dobře, že tu neporazitelnou sovětskou mašinerii rozemlel na prášek. Nemožné bylo učiněno jedním člověkem, který položil na lopatky celý systém. Jenže pak sám vůbec nevěděl kam. On to bývá problém, když jste úplně nahoře.

To se ale většiny z nás netýká. Podíval jsem se na ženu. Stále bojovala s tím převisem. Tady skutečně nebyl problém kam. Člověk se přece vždycky drápe nahoru. Problém byl kudy. Pochopila to i dcera, která se snažila poradit. "Vpravo, ještě víc vpravo a nahoru, tam máš stup a pak dosáhneš i na ten větší chyt, co máš nad sebou, taky napravo, ale míň daleko, napravo říkám!" stupňovala dcera hlas. Kdyby se zúčastňovala rodinných akcí, zejména cyklovyjížděk, věděla by, že se dobře míněná rada mine účinkem. Moje žena bere do důsledku, že dělení na levici a pravici dávno neplatí a tak, když dojedeme na křižovatku, musím vždycky hlásit:k pařezu, ke krmelci nebo k šípku. Žádné vpravo nebo vlevo. I když ani to není vždycky bez potíží. Po té poslední odbočce popíchaná žena šlapala až domů mlčky. A čím zarputileji šlapala, tím víc mlčela. Nyní také podezřele dlouho nic neříkala. Usoudil jsem, že by to mohlo být nedostatkem kyslíku, když už je tak vysoko. Právě se jí totiž podařilo zdolat ten zrádný převis a stoupala už celkem svižně až úplně ke stropu. Protože nechci mít hypoxickou ženu, zavolal jsem na ni, ať se mi vrátí a jen jsem doufal, že to už kudy vědět bude. Když slanila až ke mně, musel jsem ji pochválit, jak jí to pěkně jde. "Na jednom místě jsem se trochu zasekla," odpověděla. "Copak tys to neviděl?" pokračovala podezíravě. "Myslel jsem, že si ten převis vychutnáváš," odpověděl jsem pohotově. "Pěkně děkuju, takhle se mi třepaly nohy!" zatřepala mi nohama před obličejem. "A jaks to pak zvládla?" zajímala mě její metoda, jak se dostat ze svízelné situace. "Vždycky se najde nějaká haluz, po které se vydrápeš nahoru", mávla rukou a sundala si úvazek. "Měl by sis to taky zkusit." Podíval jsem se na stěnu. Že by? Do úvazku se mi dvakrát nechce. Pak jsem si vzpomněl na ty haluze a věděl jsem, že se mi nechce ani nahoru. A potom, když se třepou nohy mně, tak to zdaleka není takové, jako když se třepou jí. To je přece jasné.

(15.5.2019)

Milá babičko,

úvodem mého dopisu přijmi omluvu, že jsem tak dlouho nenapsal. Uznávám, že osmnáct let není nejkratší doba, ale taky za to tak trochu můžeš Ty. Nemělas před těmi osmnácti lety umřít. Ten poslední dopis jsem ani neodeslal. Stejně by ti ho v nemocnici nikdo nepřečetl. Abys věděla (protožes´už nevěděla) do té nemocnice jsem ještě stihl přijet. A pak už jsem žádný dopis nenapsal. Nebylo proč. To jsem si tenkrát myslel. Koho by v tu chvíli napadlo, že dny dopisů jsou sečteny stejně jako Tvoje. Dneska mi ale dopis chybí. Pouštím si Půlnoc - to je taková hudební skupina, která by se Ti zase nelíbila - právě tam /padá/na bílá záda/dopis/a zde je jeho opis/. Jdu se rychle podívat do schránky. Dopis není. Tedy ani jeho opis. Zato než vyjdu po schodech nahoru, mám tři nové emaily. To je takový druh dopisu, který když odešleš, přijde adresátovi do tří vteřin. To je pokrok, co? Taky napsané to máš do tří vteřin. Tyhle emaily musí být maximálně věcné a stručné. Aby to lidi stihli zas za tři vteřiny přečíst. To je taky ten pokrok. Víc zpráv, víc informací, víc vítězů. Pamatuješ? No, možná ten slogan zněl před těmi dvaceti lety jinak, ale na hraní dneska není čas, abychom měli ta vítězství. Tak vidíš, jak si tady pěkně žijeme.

A jak se máš a co pořád děláš? Hm. Tohle asi není zrovna nejlepší pokračování dopisu. Přitom na tuto větu jsem vždycky spoléhal. Psal jsem ji tvrdošíjně vždycky před větu: My se máme dobře. Tak vidíš, že jsem za těch 18 let zase nedospěl. Jediná inovace, že jsem vyměnil pořadí vět. Na druhou stranu, můžeš být ráda. Lidi dnes mění všechno hned. Ponožky, názory, telefony, lidi ze seznamu v těch telefonech. Já si své věty ponechávám. I to ostatní. I když vlastně ty ponožky taky vyhazujeme a nezašíváme. Ani ty provázky, kterými jsi převazovala balíky pro nás a vždycky jsi mně kladla na srdce, že je nesmím stříhat, ale rozvazovat
a schovávat na příště, už nemám. Ale nesmíš mě soudit přísně, je to všechno tím, že máme tak velkou nabídku a možnosti. Tak vidíš, jak se máme dobře.

Navíc ty provázky, to není žádná ztráta, my už balíky neposíláme. Teď se posílají peníze. Jmenuje se to internetové bankovnictví. Teď mě napadá, nemáte to tam taky? Někde jsem se dočetl, že nové pokrytí má být i pod zemí. A my se sice máme dobře, ale ne zas až tak...

No nic, asi bys raději chtěla vědět něco o nás. Nerozvedli jsme se. Já vím, Ty si myslíš, že je to snad normální. Dnes ne. Ani včera. Včera přišla dcera do kuchyně a oznámila nám, že jsme předposlední rodiče ze třídy, kteří nejsou rozvedeni. Poslední nejsme proto, že ti poslední jsou dva muži a ti se rozvést nemohou. Ale až jim to legislativa umožní, tak budeme poslední. Pak dcera plynule přešla k výměně věcí. Chtěla novou mikinu, nový telefon a nová sluchátka. Zeptal jsem se jí, jestli už taky stihla vyměnit svého přítele. Urazila se a odešla. Takže má pořád toho prvního. Jsem rád, že je alespoň trochu po mně. Syn je po mně ještě víc. Když jsme byli spolu na pánské jízdě, nevyměnil si bundu, trenky a ponožky vůbec. Když jsme se ale vrátili, tak manželka ty poslední dvě věci vyhodila. Tak ta po mně není vůbec. Ale to je zase velice dobře. Řetěz, převodníky a galusky se musí kupovat opakovaně. Abys věděla, to je na rozdíl od všech ostatních věcí taková výjimka, potvrzující pravidlo.A kdyby byla žena po mně, tak by někdo z nás musel začít pracovat přesčas. Přesčas, aby se nutné cyklistické komponenty vyměnily zavčas. Jistě namítneš, že práce šlechtí. A Ty jsi proto byla nadměrně pracovitá. Jenže dneska je právě práce přesčas příčinou rozpadu tolika manželství. Pracuju teď v nemocnici a tam jsem na to přišel. Ti kolegové, kterých manželství skončila v troskách, měli příliš mnoho přesčasů. Mohl bych Ti napsat řadu podrobností, ale to by se Ti zase nelíbilo. Ale určitě se Ti líbit bude, že já pracovat přesčas nechci. A už vůbec nechci, aby pracovala přesčas má žena. Včera jí zase spravovali zub. Ta korunka stála 15000.- Kč. Já jsem urazil dva zuby na největším převodníku na biku. Představ si, že celý nový převodník stojí míň než korunka. Tak vidíš, jak já jsem šetrný a jestli tam teda máte ten internet, poslal bych Ti číslo účtu. Ale my se máme dobře, stačí jenom na ten převodník. Jo, a destičky už pomalu taky odcházejí, ale to nevadí, já stejně tak moc nebrzdím...

Jo, a byl jsem v kostele! ...tak dobře, přiznávám, že jen proto, že jsem se chtěl poradit, jak a kam ten dopis mám odeslat. Ty jsi byla v evangelické církvi celý život, tak by to ten farář měl vědět. Nevěděl. Prý, že je to zbytečné, psát takový dopis. Že prý buď všechno vidíš, nebo si to řekneme až pak. Taková odpověď se mi vůbec nelíbila. Farář měl taky kolo, ale patrně ještě nejezdil s bezzubým převodníkem. Vylíčil jsem mu tedy problém znovu včetně destiček a on mi sdělil, že v tom případě bude pak docela brzy. Ani to mě neuspokojilo a šel jsem hledat odpověď jinam.

A zase Tě potěším. Nešel jsem do hospody! Vyhledal jsem si, jak tento problém řeší Číňani. Čína je teď v kurzu a jezdíme se tam učit kde co. Tak ti Číňani dopisy zemřelým přivážou na ocas draka a toho pak pustí k nebi. Já tedy v kostele nebyl už dlouho, ale nemyslím, že v evangelickém nebi jsou draci. Taky vím, že s dědečkem jste měli k Číně velmi rezervovaný vztah. Ale dneska, no...to by se Vám zase nelíbilo.

Když si nevím rady, vytáhnu šachy. Tam si taky nevím rady, ale občas přijde syn a poradí mi. Syn nešel a já otáčel v dlani pěšcem. Ten pěšec má úplně lysou hlavu. Stejně jako ostatní pěšci. Jsou to totiž ty figurky, kterými jsi mě naučila šachy hrát. A teď s nimi trénuje tvůj pravnuk. Nevyměnili jsme je! Jen jsme koupili nové plátno. (46.- Kč) Nové plátno! To je ono. Promítnu dopis do Středečníku! Ty jsi měla moc ráda knihy, to si počteš... Mám tam takovou statistiku a minulý týden tam byl jeden čtenář mezi půlnocí a jednou hodinou ranní. Hodina duchů je pro čtení ideální.

Tak Ahoj

Tvůj vnuk Martin

PS
Tu poezii nečti, to by se Ti nelíbilo.

(22.5.2019)

Chytrá domácnost

Nákup mě dost vyčerpal, takže jsem na té sedačce lehce usnul. Jen na malou chvíli, protože dřímotu rozrazily dveře řkouc: "Kam jsi dal okurku?" Zamžoural jsem na skvrnu ve dveřích a skvrna znovu promluvila: "A rajčata?" Nevěděl jsem, o čem je řeč, protože jsem koupil jenom hlávkový salát. Proto jsem zamumlal jen: "Salát na salát." "Jenže já dělám šopák!" pravila dcera a vstoupila do pokoje. V ruce třímala nůž, abych nebyl na pochybách, že pracuje. Rychle jsem vstal a proklouzl do kuchyně, abych do šopského salátu nebyl naporcován sám místo chybějící zeleniny. Dcera je značně emancipovaná a učení se receptům hospodyněk staré školy považuje pod svou úroveň. Tento nedostatek jsem chtěl přetavit ve svůj prospěch a vylovit z lednice cokoli, co bude možné do salátu nasekat.

Měl jsem ale smůlu. Před otevřenou lednicí stál syn a zíral dovnitř jako koza na salát. Na tu nejhezčí hlávku, kterou jsem vyfoukl před nosem agresivní padesátnici s oranžovým přelivem. Jenže to syna nezajímalo. "Tys´ nekoupil slaninu?" podíval se na mě přes rameno, když zjistil, že mu přes něj nakukuju do lednice. "Na co slaninu? Tamhle máš uherák," upozornil jsem ho na oblíbenou uzeninu. "Já chci dělat tousty," odvětil nevinně syn a konečně se mi podíval do očí. Tak nějak stejně jako na tu hlávku salátu. Bylo mi jasné, že z toho nevyjdu se ctí, protože ONI měli udělat večeři, na kterou JÁ měl nakoupit. A žena přijde co nevidět...

Něco mě napadlo. Zmáčkl jsem tlačítko na telefonu. "Už jedeš?" začal jsem opatrně konverzaci. Když jsem zjistil, kde se žena právě nachází, obratně jsem ji navigoval až k regálu se zeleninou a pultu s uzeninami. A za slabé půl hodinky byla večeře na stole. Pochutnával jsem si na křupavém toustíku a liboval si, jak jsem z toho dobře vyšel. Ne nadlouho. "Kdybychom měli chytrou domácnost, tak se nám to nestalo," načal konverzaci syn. "Co se vám zase stalo?" lekla se žena v domnění, že jsme zase prali na devadesát. "No, že tatínek špatně nakoupil," ozvala se dcera. Žena ulehčeně mávla rukou, a já se rázně ohradil. "Donesl jsem velikánskou tašku, plnou potravin s úplně čerstvou hlávkou salátu!" A aby to bylo patřičně oceněno, chtěl jsem pokračovat příhodou s oranžovou dámou. Nebylo mi to však umožněno.

"Kdybychom měli chytrou ledničku, tak by se nám to nestalo," vedl tvrdošíjně syn svou. "A kdybychom měli chytrou pračku, tak by se nám nestalo to minule," doplnila ho dcera. "To jsou drahé, poruchové věci!" řekl jsem velmi hlasitě, protože jsem si všiml, že žena, která byla zpočátku na mé straně, při vzpomínce na zničené prádlo, začíná o koupi nějaké té přechytralé věci uvažovat. "Tak ono by úplně stačilo, používat aplikace," prohodila dcera. "Jaké zas aplikace?" nechápal jsem. "Normálně. Zadáš si prostě jídelníček a v obchodě ti to ukáže přesně, co máš koupit." "Aha," řekl jsem, "já mám chuť si zítra dát bůček, tak mi to v obchodě napíše - bůček. Jak nápadité." "Vůbec tomu nerozumíš," dupla nohou dcera, "to je skvělá aplikace. Když chceš zdravě jíst, vybírá to ty správné potraviny. Bůček rozhodně ne," dodal můj dietní potomek a zmizel ve svém pokoji. "Jo tati," pronesl vyčítavě syn, který právě zjistil, že jsem zapomněl koupit ten druh čaje, který pije jenom on a taky zmizel ve svém pokoji.

"Něco na tom je, představ si, že existuje taková aplikace, která ti doporučí rtěnku, podle outfitu," řekla dosud nezvykle mlčící žena. Na to už jsem vůbec neměl co říct, a tak jsem si rychle vzal předposlední toust a začal ho kousat. (Lepší kousat toust, než vlastní rty. Nebo nedej bože stůl, ne?) Žena si to ale asi nemyslí, protože taky odešla. Ne však do pokoje, ale dělat něco s prádlem. To řekla už mezi dveřmi, tak jsem nepostřehl, jestli řekla opravit nebo vyhodit. Co jsem ale zaregistroval, byla slova: "Tady to píšou..."

Osaměl jsem v kuchyni s časopisem Moderní žena a posledním toustem. Původně jsem to vůbec nechtěl číst, co já bych taky dělal se rtěnkou, ale protože brzy zmizel i ten poslední toust, nezbylo mi nic jiného, než odhalit další fake news. Otevřel jsem tedy Moderní ženu.

Představte si, že to opravdu existuje. Dokonce je to český produkt. Vyvinula to společnost Blue Dynamic a jmenuje se to Zrcadlo. Tahle aplikace přizpůsobuje nabídku tomu, kdo ji sleduje. Například já jsem se teď tři dny neoholil, tak mi to okamžitě nabídne zastřihovač vousů. Ženě zas tu rtěnku. A tak podobně. Vzpomněl jsem si na zdeformované prádlo a uvědomil jsem si, že budu nutně potřebovat nové triko. A taky kalhoty. Podle mluvčího té dynamické společnosti bez jejich aplikace Zrcadlo budu v obchodě zákazník druhé kategorie. Usmál jsem se. Jejich Zrcadlo vůbec nepotřebuju. Mám vlastní aplikaci. Jmenuje se Manželka.

(29.5.2019)

Stopy

U malých dětí, zhruba ve chvíli kdy naučí se chodit, aktivuje se loužový radar. Takový capart, spatří-li kalužinu, zapomene v tu chvíli i na ten ožužlaný rohlík, který by jinak byl po dobu jeho okusování středobodem capartova světa. Byl by, nebýt kalužiny. Pro samostatně chodící dítě jehož věk lze spočítat na prstech jedné ruky, neexistuje větší rozkoš než ta, způsobená vstupem do louže. Prudkým vstupem. Tohle vysvětlovala nějaká psycholožka potřebou dítěte rozrušovat ustálenou hladinu skutečnosti. Ano, tohle je vědecký popis čvachtání v louži.

Psycholožka se ovšem mýlí. Jednociferně staré dítě není tak rafinované, aby chtělo rozrušovat skutečnost. Jemu se ještě realita líbí. A zvlášť kaluž. Vůbec ji nechce ničit. Naopak. Tiskne ji na chodník ve svých malých, mokrých stopách. Jednou to nikdy nestačí, zákon zanechat na světě své stopy je tak silný, že jej uznává i dítě, které ...které se právě rozběhlo, protože tamhle je další kaluž.

Když jsem byl jen o něco málo starší a kaluž, byť řádně kalná a hluboká, mě už neuspokojovala, začal jsem chodit k Bečvě. Toho pstruha se mi rukou sice nikdy chytit nepodařilo, zato to mělo tu výhodu, že bylo mokro a cákavo, i když nepršelo. Když jsem pak jednou otiskl své stopy do koberce v pokoji, babička lamentovala. Ale dědeček pravil: "Vždyť to za chvíli uschne, je to přece jenom voda."

Když dítě zestárne a pochopí tento výrok, stane se dospělým. A okamžitě začne usilovat o zanechání stop, které mají trvanlivější charakter. Začne tedy s plozením potomků. Zprvu se to zdá jako rozumný nápad. Hůře je, když člověk zjistí, že tyhle šlápoty byly krok vedle. Ale to už se nedá nic dělat. Chtěl, aby tu po něm něco zbylo, tak se mu to povedlo. Je na to dokonce i úsloví. Kam šláp, tam sto let tráva nerostla.

Jiní lidé jdou na to jinak. Neusilují o stopu genetickou, ale jakoukoli jinou. Nedostižnou metou je jim šlépěj ze stejnojmenné povídky Karla Čapka. A když už nemůžou být někde a nějak, jak ještě nikdo před nimi nebyl, tak musí být alespoň všude. A když to nejde všude, tak musí být někde, kde to stojí za to. Místa, kde to stojí za to, jsou bud´ taková, kde vám jde o život (Mt. Everest nebo slum v Rio de Janeiru) nebo místa, kde si udělal selfie Justin Bieber a Britney Spears. Co si vyberete je jedno, hlavně tam musíte udělat stopu. Musíte ale rychle, protože pod Everestem je už takový svinčík, že se tam nějaká obyčejná stopa ztratí.

Existuje ještě jedna skupina skupina lidí, kterou potomci, hory ani video vlastního bungee jumpingu z mrakodrapu v Singapuru okázale nezajímají. Říkají si umělci a tváří se, že jsou nad dělání stop povzneseni. Opak je pravdou. Právě oni touží po stopě nejvíc nesmazatelné a tvoří DÍLO. To se třeba v literatuře dělá tak, že se pravidelně co rok, maximálně dva, vydává kniha. První je objevná, druhá potvrzující, třetí až pátá je netrpělivě očekávaná. Čtvrtá až šestá posbírá všemožné ceny, kromě ceny za celoživotní dílo. Tu dostane kniha osmá. Všechny dohromady jsou pak vydány jako DÍLO. Sedmá kniha tam není, protože byla skandální a navíc to autor zakázal.

Začal jsem taky psát. Ale ne DÍLO, ale úplně obyčejnou básničku o horách a havranech. Báseň by měla být neobyčejná, jinak nestojí za to ji psát. Neobyčejnost této spočívala v tom, že si ji napíšu jen tak pro sebe a až přestane pršet, tak ji celou smažu. Tečka, CTRLA, delete. A zase zmizí. Beze stopy. Že je to nesmysl? Ale není. Jeden můj známý taky leze po horách. I v Himálaji. Ale neleze na Everest. Podniká výstupy na bezejmenné nižší vrcholy, neznámými cestami. To by byly stopy! Jenže ty on nezanechává. Vrací se bez dokumentace, zato se všemi věcmi, se kterými se vydal vzhůru. Stopy nejsou. Tak. A protože stále pršelo a já nevylezu ani na Gerlach, měl jsem už v počítači pětitisícovku, déšť, malé i velké kameny a právě jsem přemýšlel, že havran se tam ani nehodí. Havran má sedět na bělostných ňadrech Pallas Athéné. I Skácelovi odletěl z čela. Takže havran nevermore. Ale co teď? Havran letí nad lesy, jen větry jdou dál. Tak měl pěkně nakonec odletět beze stopy a pak už tečka CTRL A a delete. Taky už přestávalo pršet... vtom zazvonil telefon. Byl to fyzik a měl žízeň. Vysvětlil jsem mu, že přijdu jen co dopíšu báseň a zase ji smažu. Chvíli byl zklamaný, že už jsem pil, ale když jsem mu ozřejmil o co mi jde, překvapil mě tvrzením, že nic nezmizí. Prý to sice můžu smazat, ale v nějaké formě jedniček a nul a ještě nějak rozložených se prý ta báseň někde v kosmu uchová. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Stopy mají mizet beze stopy. Přestalo pršet. Pak mě to napadlo. Řekl jsem fyzikovi, že přijdu za dvě hodiny a ukončil hovor.

Napřed jsem našel v počítači takový ten malovací program, kterým můžete kreslit do textu. Zvolil jsem tu nejčernější čerň, která se nevyskytuje ani v mezihvězdném prostoru a pečlivě jí začernil všechna slova v té básni. Pak jsem si obul sandály a vyrazil do hospody. Měl jsem půldruhé hodiny čas, tak jsem šel oklikou. Cestou jsem nevynechal ani jednu kaluž. Když jsem dorazil do hospody trochu mě studily nohy, zato chodníky už byly docela suché.

(5.6.2019)

Karty

Občas se stane, že se člověk octne na místě, kam by nikdy dobrovolně nešel a s lidmi, se kterými úplně být pospolu taky nechce. A když se posadí ke stolu, kde jsou již usazeni stejně postižení jedinci, rozhostí se trapné ticho. Trapnější o to víc, že u sousedních stolů sedí lidé, kteří tam sedět chtějí a dávají to patřičně nahlas najevo.

Přestože, nebo spíš právě proto, že jsme byli tiší jak mniši, zahlédla nás jedna z animátorek, zamračila se a vyrazila směrem k nám. Tyhle animátorky pro dospělé se živí vyvoláváním společenského ruchu, a proto jsou vysloveně nespokojené, když ze všech koutů jejich působiště netryskají projevy hlasitého veselí. Jejich pracovním nástrojem a zároveň zdrojem toho veselí jsou takzvané společenské hry. Otřásl jsem se hrůzou, a abych zabránil nejhoršímu, sáhl jsem do kapsy, vytáhl balíček karet a položil ho na stůl.

"Snad nebudete hrát karty?" pravila animátorka a přísně se po nás rozhlédla. "Taková tichá neinteraktivní hra," dodala a pohrdavě si odfrkla, aby bylo úplně jasné, jak to myslí. Všichni jsme se tvářili, že není nic zajímavějšího, než modrozelené kosočtverce na ubrusu. Byl jsem to ovšem já, kdo na ten ubrus karty položil, tak jsem moderátorce odpověděl: "Ale vůbec ne, právě jsme se chtěli modlit," a podíval jsem se jí v klidu do očí. To ji trochu zmátlo, ale vzápětí nabyla původní napružené rovnováhy: "Modlit? To se podívejme. Ale s tím karban nejde moc dohromady, že?" a chtěla doličný balíček ihned zabavit. Předešel jsem ji a začal karty otáčet: "Podívám-li se na eso, vzpomenu, že nad námi v nebi je jen jediný Bůh. Dvojka mi připomene, že bible má dvě části: Starý a Nový zákon. A trojka, trojici Boží. Čtyřka, to jsou Marek, Matouš, Lukáš a Jan," odmlčel jsem se, protože jsem zapomněl, jak ta písnička od Rangers pokračuje. "Vy jste Lukáš nebo Marek?" držela se svých dovedností animátorka. Věděl jsem přesně o co jí jde. Identifikovat, rozkrýt a vymyslet nějaké směšné přezdívky.

"Já jsem Jan," přispěchal mi na pomoc naproti sedící starší pán. "Aha, tak vy jste ten Jan. Tak víte, že karty nejsou na modlení," zaútočila ta zábavy chtivá žena. "A co ta smutná dvojice u božích muk?" nasadil jsem tedy těžší Krchovský kalibr. "Jaká dvojice?" rozhlédla se animátorka po místnosti jako by tam tu pietu hledala. "Srdcová dáma a křížovej kluk," doplnil jsem verš. "Já myslím, že bude nejlepší, když mi ty karty dáte," vytrhla mi animátorka neúplný balíček z ruky. Několik karet vypadlo na stůl. "Jé, oni tam jsou žolíci. Pojďme si zahrát žolíky," neudržela se dáma středního věku v čele stolu. "Ano. Ano. To je dobrý nápad," přidali se ostatní. Animátorka před spojenými silami kapitulovala a odběhla ke krajnímu stolu, aby jim tam pomohla s nasazováním zábavných masek. Představil jsem si Ježíše jako žolíka a uvažoval, jestli jsem to tentokrát trochu nepřehnal. Ale ledy byly prolomeny.

Ukázalo se, že vztah různých lidí ke kartám je různý, ale málokoho nechají chladným. Pan Jan nám sdělil, že on nejraději hraje mariáš, ale ten se hraje ve třech, tak se přizpůsobí. Paní Dagmar má zase v oblibě kanastu a pan Miroslav si vystačí s obyčejným Prší. Paní Milena, ta v čele stolu, trvala na žolících, ale pan Josef pravil, že je to všechno primitivní a když něco, tak jedině taroky. Pan Milan ho upozornil, že na ně nemáme karty a zároveň se všech zeptal, jestli si nedáme oko. Nebo aspoň šestašedesát. A vytáhl peněženku. To už je lepší poker, namítl mladík, který se nepředstavil a taky vytáhl peněženku. "Prší!" zvolal pan Miroslav a my se všichni podívali z okna. Toho pan Miroslav využil a začal rozdávat. "Prší. Pcha!" prohlásil opovržlivě mladík a ostentativně otočil svou kartu. "Vida, kárová dáma," prohlásila dáma jež dosud mlčela, "ta vám dá zabrat," řekla mladíkovi a nám ostatním sdělila, že se jmenuje Lilly, že je to umělecké jméno a její produkce spočívá ve výkladu karet. Taky má ještě kouli, ale tu nechala doma. To nesmírně zaujalo paní Milenu. Tak, že dokonce přestala trvat na žolících, shrnula karty a podala je paní Lilly. Dámy začaly pokoušet osud a pánové se dali do řeči mezi sebou.

Díky mým kartám se zábava rozproudila a mě napadlo, jestli na kartách není přece jen cosi osudového. Člověk konečně musí hrát s kartami, které mu ten Osud rozdal. Nebo nemusí a fixluje. To se u karet děje vcelku často. Taky se mocně kibicuje. A taky jsou lidé, kterým se rozdalo tak mizerně, že by to chtělo zahodit i s rukama. Jenže to nejde. To jenom pan Jan tiše položí list a dá do banku dvacetník. Nebo si může zahrát betla. Když si troufá. Ale ostatní ne, musí žít, i když je to k nepřežití. Přemýšlel jsem, jestli to takhle míchá sám Bůh, nebo na to má nějakou míchačku, které je putna, jak to z ní vypadne.

Mezitím se paní Milena dozvěděla, že na ni někde v sále čeká bohatý a krásný nápadník a odešla do toho sálu. Paní Lilly pravila, že vůbec nejpřesněji by se vyložil osud mně, když jsou to moje karty. Řekl jsem, že to vím. Že na mě v sále čeká bohatá a krásná nevěsta a odešel jsem. Ale ne do sálu, ale na bar. To by mohl být konec příběhu. Smutný, banální konec utopený v alkoholu. Ale není. Já totiž vím, jaký osud mě čeká. A nejen mě, ale i všechny ostatní.Naše budoucnost je taková, že samy karty stanou se naším osudem!

Začalo to docela nenápadně. Šel jsem do jakéhosi obchodu, koupil boty a při placení se mě prodavačka zeptala, jestli už mám jejich kartu. Řekl jsem, že ne a myslel, že je to tím vyřízeno. To byl ovšem omyl. Asi po patnácti minutách, kdy jsem pochopil, že bez té karty budu příště v tom obchodě nevítaný zákazník, jsem dalších patnáct minut vyplňoval nějaké dotazníky a nakonec odešel s kartou. Nákup jsem tam ovšem zapomněl. Pak jsem se pro něj vrátil, a to už tam byla jiná prodavačka, která na můj pozdrav a vysvětlování, že jsem tam jen nechal nákup, řekla: "A naši kartu máte?" Pravil jsem, že samozřejmě, a protože se tvářila nedůvěřivě, ještě jsem jí kartu ukázal. "Tak je to dobře," přikývla prodavačka a sdělila mi, že kdybych si ty boty koupil příští měsíc, dostal bych k nim, díky té kartě, jedny tkaničky navíc. Odpověděl jsem, že se ještě věšet nehodlám, alespoň ne tento měsíc, a tak potřebuju v něčem chodit a odešel jsem.

Asi za čtvrt roku jsem zjistil, že se mi karty nevejdou do peněženky a začal jsem je nosit zvlášť v krabičce jako kdysi karty hrací. Ale na rozdíl od mariáše mi to s těmito kartami nešlo. Bud´ skončila platnost nebo byl špatný pin nebo byla zapotřebí vyšší karta, kterou jsem neměl. A karet stále přibývalo. Došlo to tak daleko, že jsem prakticky nevycházel z domu bez nějakých karet. Zdálo se mi, že jsem kartám propadl a rozhodl se, že to musím omezit.

V Číně se závislosti trestají přísně a jistě by tam nedopustili bujení nějakých karetních neřestí. Přitom je to elektronická velmoc. Podíval jsem tedy internetovou cestou do Číny a užasl jsem, jaké mají nachystané chytré a jednoduché opatření. Každý občan bude mít jen jednu hlavní kartu, zato na ní bude úplně všechno. Tak moc všechno, že se vlastně občan sám stane kartou. A karta zase trochu občanem. A ještě odpadnou nevyřešitelné otázky, jestli karty míchá Bůh, Osud, Náhoda nebo něco docela jiného. Tady bude úplně jasné, kdo ty karty míchá. Když jsem takto odhalil svůj budoucí osud, rozhodl jsem se, ač to nemám úplně v povaze, fixlovat. Vzal jsem všechny svoje karty a hodil jsem je do kanálu. Tak dobře, přiznávám, že tu platební jsem si nechal. Ale používám ji jen v nejnutnějším případě. Kde to jen trochu jde, platím v hotovosti.

(12.6.2019)

Pády

Jak čelit životním pádům. To bylo jedno z témat rozhovoru s nějakým věhlasným psychologem, kterého si pozvali až do televize. Pustil jsem si to, protože nejrůznější pády mě provází v životě věrně, ale jak jim čelit, dosud nevím. Maximálně jsem se naučil používat Novikov a koupil příruční vysavač, který pobere i ty, mým očím neviditelné střepy. Psycholog vyprávěl, že pád je zcela přirozený - to se mi líbilo - a že je počátkem nové příležitosti - to se mi líbilo méně. To mám tu rozbitou sklenici lepit? Myslím, že to stejně poteče a ani to nebude vypadat pěkně. Zopakoval jsem si tedy znovu, že všechno zlé je k něčemu dobré, a vypnul jsem to. Psycholog teoretik, co ten ví o pádech? Tomu maximálně spadne kniha se stolu, když bádá v pracovně. Svět venku, to je ovšem něco docela jiného.

Jak pádům čelit a předcházet si nechám poradit od někoho povolanějšího. A proč ne rovnou od šampióna? A klikl jsem na stránky Christophera Frooma. Zjistil jsem, že měl v neděli při tréninku velice ošklivý pád a skončil v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Letos už se neprojede. Tak tudy cesta nevede. I když, přece jen jsem se něco dověděl. Šéf té cyklistické stáje, pro niž Froome závodí, k tomu řekl, že jsou pády a špatné pády. Tohle byl prý ten špatný pád. A ty, co nejsou špatné, dají se často ovlivnit k lepšímu! Protože v nemocnici jsem kvůli pádu skončil jenom jednou, rozhodl jsem se, že to prozkoumám.

Brzy jsem měl ideální příležitost. Byl to takový ten den blbec, kdy se vám nic nedaří. K snídani jsem si dělal obloženou housku a rajče mi spadlo na zem. Ještě jsem na něj šlápl. Když jsem si dochucoval zbylé rajče, rozsypal jsem sůl. A tak to šlo dál. Pádů přibývalo, ale pořád jsem nevěděl, jak bych mohl něco ovlivnit. Až když jsem v práci otevřel rozpracovanou tabulku a zjistil, že řada míst, která tam včera byla, dnes vypadla, mě to napadlo. Taky vypadnu!

Namítnete, že tomuhle se říká zbabělý útěk. Klidně si to tak nazývejte, já tomu říkám změna prostředí. Nebo lehký švih. Roztočil jsem pedály a chvíli se radoval, jaký jsem měl skvělý nápad. Jen chvíli. On totiž nápad není slovo vytvořené od slova pád přidáním předpony, jak se chybně učí v české mluvnici, ale je to přesně naopak. Napřed má člověk nápad a pak přichází pád.

Rozhodl jsem se jet pěšinkou podél potoka. Potok jsem našel, pěšinka zmizela. Chvíli jsem hledal a pak ji objevil pod vrstvou bujné vegetace. Vzdychl jsem a zmizel taky. Alespoň nebudu mít revma, utěšoval jsem se, vzpomenuv rady psychologa. V tom kopřivy zmizely a objevily se byliny, které jsem neznal. Zato je znal můj imunitní systém a zareagoval místo mě. Na nohách mi okamžitě vyrašily obří pupence. Alespoň jsem nespadl, utěšoval jsem se radou psychologa a vtom byliny zmizely. A s nimi i celé přední kolo v díře, která se tam objevila místo bylin. Ale nespadl jsem. Duchapřítomně jsem vyskočil vedle kola. Rovnou do ostružin. Když jsem se vyprostil z trní, zjistil jsem, že mám natržený dres, levou nohu, a nové pupence, tentokrát od hmyzu, kterému se nelíbila má návštěva jejich domova v ostružiní. Kolo ale bylo v pořádku. Vyvlekl jsem ho na cestu, která křížila pěšinku a mířila přímo do prudkého kopce, plného kamenů a kořenů. Ten kopec jsem vyjel celý, i když jsem několikrát myslel, že spadnu. Ale nespadl. Myslím, že mi velmi pomohlo, že jsem celé stoupání proklínal psychologa a jeho rady.

Nahoře jsem usoudil, že to pro dnešek stačilo a vrátím se domů. A nebudu už pokoušet osud, takže po cyklostezce. Opatrně jsem sjel z kopce na druhou stranu na stezku a zjistil, že to nebyl nejlepší nápad. Jízda po cyklostezce ukázala se nebezpečnější než celá předchozí trasa. Když jsem se vyhnul všem bruslařům, maminkám s kočárky, které tlačily za všech okolností souběžně, dětem jedoucím na všemožných popojíždědlech, včetně autíčka na elektrický pohon, všem psům i jejich pánům, objevil se celoškolní výlet. Znovu jsem důkladně zaměstnal zvonek a mládež se překvapivě rozestoupila. Připadal jsem si jako na Tour de France v nějakém průsmyku, kdy se před cyklisty rozestupuje masa fanoušků. Předjel jsem i paní učitelku a dle očekávání se po tom špuntu přede mnou rozevřela úplně prázdná a rovná cyklostezka. Jen kdesi v dálce jsem spíš než viděl, tušil siluetu člověka. Kousek jsem popojel a rozeznal jsem, že se skutečně jedná o lidskou bytost. Přijel jsem ještě blíž a viděl, že je to malinká postarší paní s ještě menším pejskem. Stála na kraji stezky a dívala se na mě. Taky pejsek se na mě díval. Ten ale na rozdíl od své velitelky seděl uprostřed stezky. Rozhodl jsem se proto, že ho objedu tím krajem, který zůstal volný. Zahájil jsem objížďku psa a vtom ta paní zakřičela: "Na kraj!" Vždyť tam jedu, pomyslel jsem si a chtěl dokončit manévr. Že pokyn neplatil pro mě, jsem zjistil, až když jsem měl psíka zase přímo před sebou. Jel jsem ale tak pomalu, že jsem asi deset centimetrů před zvířetem zastavil. Pro jistotu jsem zůstal stát a čekal, až si ho velitelka sebere. Psíkovi se ale líbilo více na stezce pro cyklisty než v náručí. Odběhl kamsi dopředu a dáma přísně řekla: "Tak! Neumíte zvonit?!" Podíval jsem se na zvonek, který byl v permanenci prakticky celou dobu, kdy jsem se pohyboval na stezce: "Vždyť jste se celou dobu na mě dívala, tak proč bych zvonil?" podivil jsem se. "Co bych na vás tak viděla?" ohradila se dáma. "Musíte zvonit!" trvala na svém. Rozjel jsem se, a abych jí vyhověl, tak jsem zazvonil. A kde se vzal tu se vzal, byl tu ten pes. Reagoval na zvonek, asi jako já na ty byliny. Jenže na rozdíl ode mě se neuměl ovládat a lítal zběsile z jedné strany cesty na druhou. Vytlačil mě úplně mimo stezku. Za to, že jsem přesto nespadl, může ten velký pichlavý keř. Vzal si za to na oplátku trochu mé krve a nití z dresu. Ale oba jsme už byli rozpáraní, a tak mi to ani moc nevadilo.

Když jsem se doma vydezinfikoval, rozhodl jsem, že experiment s pády skončil a udělal jsem všechna opatření proti nim. Lehl jsem si na zem a vedle sebe položil knihu i talíř s ovocem. Ze země nic nikam nespadne. I když jsou výjimky, jak jsem zjistil už kdysi dávno, a proto jsem nechal hrnek s kávou v kuchyni. Jenže stejně. Ať se snažíte sebevíc, vždycky nakonec někdo nebo něco spadne. Nebo alespoň ukápne. Jako ten šťavnatý pomeranč.

Rozmrzele jsem čistil koberec a napadlo mě, že před pády není úniku. A že lepší než vymýšlet děravou prevenci, je mít někoho, kdo vám pofouká bolístky. Zavolal jsem ženě. Podivila se,že jsem se projel tak málo, když je tak hezky a jestli na ni počkám doma. "Počkám na Tebe v hospodě," rozhodl jsem se oprášit strategii Vypadnout, "víš, všechno tady na mě nějak padá..." zdůvodnil jsem místo srazu. Potom jsem se převlékl, abych nemusel odpovídat na nejapné dotazy stran různě podrápaných končetin, opatrně sešel se schodů, obezřetně se rozhlédl, přešel silnici, obloukem se vyhnul protijdoucímu psovi, sestoupil dvě stě metrů chodníkem a už tam byl. Normálně bývám na stojáka, ale dnes jsem si pro jistotu sedl.I to pivo jsem si raději nechal přinést až pod nos. Posunul jsem půllitr tak, abych ho nemohl převrhnout a díval se z okna. Teď se snad už nemůže nic stát. Pocit bezpečí ale nepřicházel. Konečně! Otevřely se dveře a bezpečí vstoupilo. Obratně zachytilo vlastní půllitr a přisedlo si ke mně. "Tak jak ses měl? Mně se dneska podařilo..." švitořila žena a já naslouchal jejímu hlasu. Procitl jsem až při: "... a koukám, že ti spadla pěna." "Aha. Vidíš," napil jsem se. Bezpečí bylo úplné.

(19.6.2019)

Vlakem do Varšavy

Minulý týden jsem se naučil cestovat vlakem! Že jste ještě neslyšeli o nikom, kdo by trpěl fóbií z vlaků? Však netrpím. Naopak, vlakem cestuji rád. Ale ne sám. Vždycky když mám jet vlakem, kdy je moc stanic, moc vagónů a dokonce nějaké přestupy, cestuji metodou kopie. Dělám zásadně přesně to, co můj spolucestující. Jen asi o deset vteřin později. Jen lístek nekupuji. Ten kupuje spolucestující pro oba, nebo když je nás víc, tak pro celou skupinu. Já potom jen zaplatím určenou částku. Je pravda, že už jsem jel několikrát i sám, ale to jsem vždycky nastupoval někde na Vysočině na zastávce, kde nemají ani nádraží a až přišel průvodčí, řekl jsem mu kam chci jet a on mi prodal lístek. Nebo řekl, ať vystoupím na nejbližší zastávcea počkám na vlak opačným směrem. Tak jsem počkal, přijel vláček motoráček, kolik vozů asi má? Hurá, jeden. Je jasné, kam nastoupit. Někdy přijely i vozy dva, tak to jsem vždycky nastoupil do prvního, kdyby ten druhý někde odpojili.

Když mě v práci pan profesor požádal, zda bych místo něj nemohl jet na konferenci do Varšavy, neřekl jsem ne. Měl jsem jet i s kolegou a počítal jsem tedy, že uplatním osvědčenou metodu kopie. První zádrhel nastal ve chvíli, kdy mi bylo sděleno, že k proplacení jízdného je třeba, aby měl každý své vlastní jízdenky. Musel jsem si tedy lístky koupit sám!

Našel jsem stránky českých drah, nalistoval stránku, kde se kupují jízdenky, našel i spoj, pak jsem ještě cosi zmáčkl a jízdenka byla v košíku! I s přestupem. Šestkrát jsem zkontroloval příjezdy a odjezdy, datum a nástupní a výstupní stanice. Zdálo se to být v pořádku. Se zatajeným dechem jsem klikl na zaplatit. A tak jsem se jen tak mimochodem naučil ještě aktivovat platební kartu na 3D secure placení. Nevím sice, co to je, ale fungovalo to. Za chviličku mi přišla do emailu jízdenka. Protože jedu až do Varšavy, byla velikánská a já si ji celou vytiskl, pečlivě přeložil a uložil do batůžku.

Tento úspěch mě povzbudil, přesto jsem byl večer před odjezdem nervózní. Rozhodl jsem se uklidnit se četbou a vytáhl z knihovny Švejka a v rámci přípravy na cestu jsem si přečetl kapitolu Švejkovy nehody ve vlaku. S poučením nebavit se s cizími lidmi a nesahat na záchrannou brzdu, jsem se ráno vydal na sraz na Dolním nádraží. Na tomto novém brněnském nádraží jsem dosud nikdy nebyl. Ale všichni mi říkali, že to je úplně blízko Hlavního nádraží, tak jsem přijel tam a šel dolů. Dole ale žádné Dolní nádraží nebylo, jen zaplivaný podchod. Zorientoval jsem se podle špíny na sloupu a vyrazil na jih. Za deset minut jsem dorazil na Dolní nádraží. Vzápětí dorazil kolega, po něm nějaký vlak, kolega do něj nastoupil a já deset vteřin po něm.

Druhý zádrhel nastal v Břeclavi, kde jsme přestupovali. Tenhle vlak byl místenkový a kolega měl sedadlo úplně jinde než já. Vlak přijel a já vytáhl jízdenku z batohu, abych se podíval, jaké mám číslo vozu. Zjistil jsem to, našel vůz a nastoupil. Jen ten vůz byl na opačném konci než jsem stál, a jak jsem spěchal, tak už jsem tu jízdenku nepřeložil tak pěkně jako poprvé. Postupoval jsem vagónem, lidi se strkali a já znovu vytáhl jízdenku, abych se podíval na číslo sedadla. "Nezdržujte," řekl mi kdosi, ale pamětliv rady, že se s cizími lidmi nebavím, neodpověděl jsem. Nechtěl jsem ale blokovat lidi, kteří ví přesně kam jedou, a tak abych mohl uhnout, rychle jsem tu jízdenku přeložil do čtverečku a strčil do kapsy. Našel jsem své sedadlo a sedl si na něj i na jízdenku. Stejně za chvíli přijde průvodčí, tak ji nebudu popáté schovávat a vytahovat. Průvodčí přišel za hodinu a já rozbalil jízdenku z kapsy. Průvodčí si ji vzal a zamračil se. "Kód se nesmí přehýbat, to nevíte?" zeptal se mě. Byl bych mu to vysvětlil, ale průvodčí je pro mě cizí člověk, tak jsem mu místo toho podal občanský průkaz. Průvodčí protáhle vzdychl a začal něco vyťukávat do přístroje na břiše. Za osm minut mi jízdenku označil a vrátil. Pak zase tak dlouze vzdychl a odešel. Potom se dlouho nedělo nic, jen za Ostravou přišel nový průvodčí. Podal jsem mu jízdenku. "Kod nesmite přehybat!" řekl přísně. Podal jsem mu občanku a ukázal mlčky na razítko, které mi dal první průvodčí, jako že už je to vyřízeno. Průvodčí krátce vzdychl, vrátil mi jízdenku a odešel. Brzy nato jsme přejeli hranice. A mně se začalo chtít na záchod. To je problém. V moderních vlacích je všechno ovládání na čidla nebo všelijaká skrytá tlačítka. Mám zkušenost z moderní restaurace, kde na umyvadle chyběly kohoutky, a kdyby nepřišel ten pán a nenahnul se nad umyvadlo, musel bych jíst s neumytýma rukama. Chtěl jsem proto vydržet až do Varšavy, jenže polské roviny jsou široširé a já nakonec opustil kupé.

Na toaletě byly dvě nerezové futuristické nádoby. Usoudil jsem, že ta s prkýnkem je záchod a vyčůral jsem se. Pak jsem automaticky sešlápl pedál, ale nic se nedělo. Zjistil jsem, že šlapu na matici, kterou byl ten trychtýř upevněný do podlahy. Pedál nikde. Určitě je to na fotobuňku, vzpomněl jsem si na umyvadlo v restauraci a zamával rukou. Nic. Nahnul jsem se nad trychtýř a zamával rukama jako čarodějnice při zaříkávání nad kotlem. Se záchodem to nehnulo, ale vlak sebou trhnul, a jak jsem hledal stabilitu opřel jsem se rukou o stěnu. Záchod se najednou spláchl, já se lekl a uskočil dozadu. Narazil jsem na čidlo pro tekuté mýdlo a to teď místo na rukou bylo na kalhotách. Rychle ubrousek! Ale kde je tlačítko? Ohledal jsem schránku, z níž trčely ubrousky, ze všech stran, ale tlačítko nikde. Vtom sebou vlak zase trhl, já se zachytil ubrousků a najednou jsem jich měl devět. To bylo dobře, protože jsem byl celý mokrý, jak jsem po tom trhnutí dopadl na umyvadlo. Umyvadlová fotobuňka fungovala spolehlivě. Na rozdíl od toho zařízení s ubrousky. To měli porouchané. Ubrousky se daly normálně vytahovat, jak jsem zjistil, když jsem si jich vytáhl dalších pět na vysušení košile. Ale ani to nestačilo a box s ubrousky už zel prázdnotou. Nechtělo se mi vracet do kupé s mokrou košilí. Sice s nimi stejně nemluvím, ale i tak. Přemýšlel jsem, co dělat, a abych zase neztratil rovnováhu, opřel jsem se o jinou stěnu než prvně. A rázem se spustil sušák! Poprvé jsem velebil technologický pokrok, který sestrojil sušák reagující okamžitě na mokro. Sundal jsem si košili a strčil ji do sušáku. Za pět minut poté jsem se mohl vrátit do kupé.

Jen co jsem dosedl, přišel polský průvodčí. Podal jsem mu jízdenku a on začal něco povídat a ukazoval při tom na kód. Věděl jsem co říká, protože to už dopředu přeložili ti dva čeští průvodčí, ale dělal jsem, že nerozumím. A podal jsem mu občanku. Průvodčí polsky vzdychl, vrátil mi jízdenku a odešel. To už jsme byli hluboce v Polsku a já začal být nervózní. Na jízdence už to bylo sice nečitelné, ale pamatoval jsem si, že ve Varšavě jsou tři stanice. A já potřeboval vystoupit přesně uprostřed. Navíc jsem, kvůli zdržení na toaletě, vůbec nevěděl, kde jsem. Původně jsem se kvůli tomu chtěl řídit časem, ale z hlášení ve vlaku jsem vyrozuměl, že máme zpoždění mezi 35 a 55 minutami. Jenže já potřeboval vystoupit na Warszawa-centralna. Takže přesně. Nevadí, poslechnu si další hlášení a zjistím, jaká bude příští stanice. Zaposlouchal jsem se do anglické verze. Všemu jsem rozuměl, jenže když došlo na název stanice, stala se porucha. Zaškrčelo to a z reproduktoru se vydral nesrozumitelný shluk souhlásek. Znělo to, jako by někdo říkanku: Zebru zebou zuby, zubr se zas zubí, řekl těsnopisem.

Když selhal sluch, spolehnu se na zrak, řekl jsem si v úmyslu vyklonit se z okna a pozorovat nápisy. Jenže okno v tomhle vlaku se nedalo normálně otevřít. Byl k tomu potřeba vyluštit rébus. Na obrázku byl panáček, v ruce měl něco jako kladívko a pak tam bylo popraskané sklo. Vedle obrázku stál záhadný nápis: Mlotek Hammer Nothammer Marteau brise-vitres Molotok. Přišel jsem na to, že Hammer je kladivo a tím se sklo rozbije. Ale co ten nápis pod tím - Okno bezpieczenstwa? Mlátit kladivem do skla moc bezpečné není. Navíc tu žádné kladivo není. A pak mi to došlo. Jsme přece v Polsku, takže tu není kladivo, ale mlotek. A tamhle visí. Jak vlastně vypadá takový mlotek...?

Paní sedící pod mlotkem mě znepokojeně pozorovala už od odchodu průvodčího, a jak jsem pro mlotek sáhl, už to nevydržela a začala cosi polsky brebentit. A vlak už vjížděl do stanice... Co dělat? Použít mlotek ? Nebo čekat, a až přejedu Warszawa-centralna, použít záchrannou brzdu? Rozhodl jsem se porušit jiné předsevzetí a poprvé jsem ve vlaku promluvil. Zeptal jsem té paní, jestli neví, jak se jmenuje ta stanice, do které vjíždíme a doufal, že umí anglicky. Uměla líp než já. Jenže místo názvu stanice řekla taky tu říkanku o zebře a zubrovi. Ze zoufalství jsem se podíval z okna. Sunuli jsme se po perónu a zrovna míjeli ceduli. Stálo na ní - Zebrzydowice. Takže do Varšavy ještě několik stanic. Tím pádem několik problémů. Ale protože ta paní už nebyla cizí, tak jsem ji poprosil, jestli by mi neřekla až bude Warszawa-centralna. Usmála se a prohlásila, že to nebude problém, protože tam taky vystupuje. A tak jsem vystoupil správně. Deset vteřin po té paní.

Na cestě zpět jsem si už ve vlaku počínal jako cestovní matador. Měl jsem nažehlenou jízdenku, koupil jsem si od stewarda minerální vodu a kávu a klidně jsem pak šel třikrát na záchod. Jen nevím, co řekne pan profesor, až mu na otázku, jaký byl hlavní přínos služební cesty do Varšavy, po pravdě odpovím: Naučil jsem se jezdit vlakem!

(26.6.2019)

O slunci

Vypuklo v minulých dnech takové vedro, že jsem šel tentokrát do hospody rovnou z práce. Plížil jsem se usilovně podél zdí, vyhledávaje kusy stínů. Z omítky vyčníval nerezový okap a já si o něj popálil rameno. Uskočil jsem dozadu, přímo na rozžhavený černý bavorák. Naštěstí v něm nikdo neseděl, a tak jsem bez další úhony dorazil na Boženku. Stoupnul jsem si přímo před pípu, a když se Tomáš nedíval, pootočil jsem větrák na sebe. Tomáš mi podal pivo, pootočil větrák zpět a začal připravovat pivo sousedovi, který právě dorazil.

Příběh o sousedovi na rozpálené plechové střeše už znáte z loňska, takže otázku pitného režimu můžeme vynechat. Podíval jsem se na souseda, který nevynechával. Za malou chvíli mě v zavodňování hravě předstihl a ještě si stačil vytvořit pěkný náskok. Napadlo mě, že než požár hasit, je lepší mu předcházet.

"Ty poslouchej, to nemáš nějakou práci vevnitř? Na té střeše musí být fakt nelidsky," zeptal jsem se ho. "Jsem zvyklej. Navíc to mám rozdělaný a samo se to nedodělá. Leda bys mi chtěl helfnout," ušklíbl se. Na to se nedalo nic říct. "Kdyby aspoň tak blbě nehráli," postěžoval si ještě. "Radiožurnál není právě nejprogresivnější stanice, co se hudby týče," sdělil jsem mu, protože vím, co při práci poslouchá. "Mně to vyhovuje," pravil soused, "ale text byl nesnesitelnej. Ta zpěvačka asi nikdy nebyla na střeše," pokračoval. "Jaký text?" zeptal jsem se s neskrývaným zájmem zjistit, jaká avantgarda se propašovala do Radiožurnálu a pohoršila středněproudého souseda. "Ta zpěvačka normálně chtěla, aby ji věčně hřálo slunce. Opakovala to šestkrát. Pak jsem to vypnul." Poučil jsem souseda o významu metafor v uměleckém textu. "Tak to nebylo umění, protože slunce není metafora," prohlásil suverénně soused a dodal: "Slunko pálí, jak sviňa. Doopravdy. To je metafora. Ale ta blbá písnička začíná jasně: "Já jsem Tvé slunce...," zadeklamoval. "Žádný jako, doopravdy sviňa," zopakoval a zhluboka se napil.

Odsouhlasil jsem mu, že je píseň blbá, a že má cit, když ihned rozpoznal, že tam metafora není. Když jsem si takto připravil půdu, chtěl jsem pokračovat Divišovým /Metafora je klapavá hůl starce/ a vůbec, že se má metaforami šetřit. Cílem mělo být obrácení souseda k textům vyšší kvality. Vzhledem k jeho naturelu, střeše a slunci, to ale chtělo něco v plné palbě.

Když jsem ale přemýšlel jaký příklad vyberu, zhrozil jsem se. Básníci jsou ještě horší než skladatelé rýmovánek do laciných popěvků! A jak jsou nevynalézaví. Všichni do jednoho opěvují slunce. Od /Což ty naše slunce, což ty nejsi živo/ Elišky Krásnohorské, přes Seifertovu Sluneční hůl - to má být divizna, kdybyste nevěděli, a přes mnoho dalších věcí, /které se mezi nás položily/v zářícím plném slunci/ - Mikulášek. Skácel dokonce v létě zakládá Požáry do čtyř stran. Takhle bych mohl pokračovat donekonečna, ale sousedovu naturelu by stejně vyhovovalo něco ráznějšího. Pije whisku, tak co třeba Wolker? Zapátral jsem... a našel sbírku Slunce je veliký básník. Hu, otřásl jsem se. Nezbude než uvést záležitost se sluncem na pravou míru a báseň napsat sám! Nejlépe přímočaře. Však ono do nás taky pere hlava nehlava. Hlava nehlava...? Takže taky avantgardně, protože jednak to světlo v němž slunce ukážu, bude palčivé víc než jeho vlastní. Nelichotivé světlo. A za druhé, začnu s tou hlavou nehlavou. Vždyt´/A slunce/hlava uťatá/ se kuku kutálí/ Tak Appolinaire, Slunce je kulatý vrah. Jen mu to dokázat.

Šel jsem po té stopě a zjistil jsem následující: Slunce je vinno úmrtím několika pokojových rostlin a dokonce jednoho kaktusu. Slunce může za naraženou kostrč, a to přesto, že soused odešel z hospody dříve než má ve zvyku. To slunce tam na něj venku normálně zákeřně číhalo. Slunce může za podněcování k rodinnému rozvratu. No vážně, když jsem se ráno loučil se ženou, byla tak krásně svěží, a když jsme se potkali večer, řekl jsem jí, že kromě té azalky zvadly i květiny na jejích šatech. A když jsem to chtěl opravit, řekla mi, že v takovém horku se jí nemám vůbec dotýkat.

Tak. Nechci domyslet jaké zločiny páchá slunce v jiných domácnostech, ale tohle na úvodní báseň sbírky Vražedná hvězda, úplně stačí. A za půlhodiny byla taky báseň na světě. Dal jsem ji přečíst ženě s unavenými květy. Nelíbilo se jí to. Tak jsem ji poslal emailem kamarádovi, který poezii rozumí. Vůbec se mu to nelíbilo. To bylo dobré znamení. Má báseň je tak progresivní, že předběhla dobu, a bude oceněna až za padesát let. Vzhledem ke změně klimatu, možná i dříve! A protože klima na střeše je nesnesitelné už nyní, vrátil jsem se do hospody.

Soused se tam taky vrátil a léčil si naraženou kostrč panákem whisky. Hned jsem mu dal přečíst báseň. Poezii dehonestující slunce tento člověk musí ocenit. Bohužel nebyl toho schopen. Ale slíbil, že si to přečte zítra. Protože já jsem analgesii nepotřeboval, dal jsem si jen jedno pivo, báseň jsem tam sousedovi nechal a zase odešel.

Druhý den, kolem poledne, mi zazvonil telefon. Byl to soused. Omlouval se, že báseň nemohl přečíst, protože ji ztratil. Tak. Báseň, která předběhla dobu, byla nadobro ztracena. Přemýšlel jsem, jestli za to může soused nebo slunce, které má paprsky ve všem. Přitom mi padl zrak na teploměr. Bylo 31 stupňů ve stínu a během odpoledne to mělo jít ještě nahoru. Snažil jsem se představit si člověka, který si v takovém počasí čte báseň o slunci. Nakonec jsem popravdě sousedovi řekl, že to vůbec nevadí. Soudím, že čtenář by měl být o fous normálnější než autor.

A že takhle přišla česká poezie o nadčasovou báseň? To mi taky nevadí. Nedávno jsem četl o autorech, kterým se povedlo něco nadčasového stvořit. Psali, že se konečně dostali na výsluní! Hrůza. Naštěstí to nebude můj případ. Mám doma knihu, kterou sestavil básník Ivan Wernisch. Je plná básní od zapomenutých, opomíjených a neznámých autorů. Jmenuje se to: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Tam se rád uchýlím. Já prostě na opalování nejsem.

(3.7.2019)

O žralocích

Když žralok napadne člověka, buďte si jistí, že se to dozvíte. Taková zpráva rozletí se po všech oceánech a mořích, co jich jen je. Dopluje dokonce i do Berounky, Volovy strouhy a Punkvy, jako by žralok byl nějaký losos nebo pstruh.

Zpráva o neštěstí je doprovázena dalšími zprávami, které uvádějí doplněnou statistiku úmrtí způsobených žralokem, včetně počtu ukousaných končetin. Následují informace o výskytu a pohybu žraloků a jejich počtu. Nechybí také přírodovědné okénko, které tyto žraloky určí, roztřídí a popíše jejich zvyky a zvláštnosti. Neopomene uklidnit veřejnost, že jen tři druhy ze všech napadají člověka. Vzápětí přijde nová zpráva, že žraloci připlavali na Makarskou riviéru. Je to sice jenom jeden žralok Mako, ale...

To ale, které ve zprávě není, jenže všichni ho tam čtou, je voda na mlýn rádcům. Těmi rádci míním všechny, kteří si myslí, že ví, jak čelit útoku predátora a neváhají se o své rady podělit. Je to objevné. V případě, že vás napadne žralok, máte zůstat klidní a nehybní. Nesmíte ani šlapat vodu. Je pravda, že v tom případě vás už nebude bolet, když vás žralok kousne, protože to už budete utopení. Málokdo ale dokáže nechat se zcela klidně udusit vodou. Tento argument neochotně uznává i rádce a v případě, že už jste byli napadeni, připouští aktivní obranu. Jestli vám tedy ještě zbude nějaká končetina, máte s ní praštit žraloka do čenichu. Myslel jsem, že je to opsané z článku o medvědech, ale není. Jiná zvířata byla uvedena dále. Před medvědem se mělo vylézt na strom a krokodýlovi se měly strčit prsty do nozder.

Co máte dělat proti predátorovi zvířecímu tedy víte. Je s podivem, že proti predátorovi lidskému rady zdaleka tak jasné nejsou. Přitom je toto setkání nepoměrně častější než s brtníkem, velkým bílým nebo aligátorem. Rady napadenému jsou zahaleny psychologickou mlhou, hustší než u rybníčku Brčálníku. Je to asi tím, že predátor lidský je mnohem záludnější než dravec zvířecí.

Tohle mě napadlo, když jsem vyslechl jeden z těch příběhů, na jehož smutný konec zazvonil exekutor. Ten zvonec byl na domečku dvou starých lidí a na začátku na něj zazvonil žralok, který prodával hrnce. "Tss, dobře jim tak, za blbost se platí," prohlásil jeden posluchač. "To je sice pravda, ale platba do těchhle kapes je poněkud chucpe," opáčil jsem opatrně, protože mi to nedalo, ale zase jsem se nechtěl bavit s člověkem, který se od toho žraloka z vyprávění lišil jen atributem. Tamten měl hrnec a tenhle pojistku. Když výměna názorů dospěla až k tomuto výroku, čekal jsem, že se konečně urazí. Nebo mi vrazí. Nestalo se ani jedno, ani druhé, ale k mému údivu mi ty pojistky začal nabízet. Řekl jsem, že jsem pojištěný na všechno, kromě útoku žraloka. To prý nemá, ale zato... Přerušil jsem ho s tím, že jsem si vzpomněl, že jednu pojistku bych přece jen potřeboval. Proti pojišťovákům. Na to se konečně urazil a odtáhl.

Veselo mi ale vůbec nebylo. Finanční gramotnost poráží důvěřivost. Rafinovanost naivitu. Inteligence charakter. Má vůbec ten druhý člověk proti žralokovi nějakou šanci? Rádce mlčí. Nebo radí splátkový kalendář. A ještě jsem našel - nikomu neotevírat. (Tady byl predátor nějaký pan Vlk a naivní byla rodina Kozlovských) Taková pasivita. Copak se nejde žralokům nějak postavit? Jistěže ano!

Když se Thor Heyerdahl plavil Atlantikem na balsovém voru, lovili žraloky holýma rukama! Dělá se to takhle: Napřed se hodí návnada. Když se žralok zakousne do kořisti, zamíří s ní do hlubin. V tu chvíli je nutno pevně ho zachytit za ocas. Žraločí ocas je hladký a kluzký a ujíždí mezi dlaněmi. Na jeho konci je však ostrý zářez, kde se ruce spolehlivě zastaví. A teď držet a nepustit! Že to přece nejde? Ale jde. A docela snadno. Vtip je v tom, že zatím si žralok myslí, že to on drží kořist. A rozhodně, jak má v povaze, ji nehodlá pustit. Než si uvědomí, že něco nehraje, vakovitý žaludek mu v kolmé poloze klesne k hlavě a začne utlačovat důležitá mozková centra. Tumpachový žralok sebou začne zmítat a zmítá se a zmítá až...vyskočí na palubu voru. Pak už je třeba jen uskočit a vrátit se, až obluda přestane chňapat.

Kromě jiných vědeckých teorií, tedy na výpravách Kon-Tiki Thor Heyerdahl ověřil, že holé ruce stačí i na šestimetrového Žralouna modravého. A že to stačí i žraloka lidského jsem se přesvědčil já sám minulý týden. Potkal jsem totiž zase toho pojišťováka. Měl horší oblek, boty i aktovku. A šel pěšky. Nechtěl jsem s ním mluvit, a tak mi to řekli jiní. Přišel prý o všechno. A může za to údajně jedna docela malá černovláska. Zaradoval jsem se. Černovláska četla Ve znamení Kon-Tiki a použila popsaný způsob lovu žraloků. A protože vím, že ženy jsou vynalézavé, určitě ten postup na několika místech ještě vylepšila.

(10.7.2019)

Podfuk

Padesátý třetí hráč světa. Nejstarší hráč v první světové stovce. Velmistr Igor Rausis, po Davidu Navarovi náš druhý nejlepší velmistr. Podváděl při mezinárodním turnaji ve Štrasburku. Tato zpráva oblétla šachový svět a v cíli nechala flek ostudy. U nás v Česku.

Vám, co nevíte, jak se dá podvádět v šachu, prozradím, že se tajně analyzuje partie s křemíkovou inteligencí. Zní to dobře, ale ve skutečnosti byl Rausis vyfocen na záchodě s chytrým telefonem. Inu, odhalený podfuk už není nic pěkného. Nevím, jestli je mi víc smutno z toho, že Rausis dokázal, že aplikace za pár set korun je chytřejší než člověk, který vidí, co bude za patnáct tahů nebo ze samotného podvádění. Na druhou stranu, já umím spočítat dopředu dva a půl tahu, tak mi bude stačit aplikace za 12,50 Kč. Ano, takhle je to jednoduché. A nemusíte křemík ani vlastnit, stačí, když vám ten tah řekne kdokoli jen tak mimochodem, když se budete z toho záchodu vracet. Křemík nadobro pohřbil korespondenční šach a nyní otřásá i šachem klasickým. Nebo minimálně s důvěrou v nějaké čestné souboje.

Myslíte si, že to s tím pesimismem přeháním. Myslí si to i David Navara, náš vůbec nejlepší šachista, který se k celé kauze obšírně vyjádřil, protože mimo jiné uvedl, že je přesvědčen, že 99,99% šachistů nepodvádí. To je právě to jediné, s čím s velmistrem Navarou nesouhlasím. Vedou mě k tomu tři věci. Přirozenost lidská, sociokulturní vliv a rozptýlení parchantů ve společnosti.

Začnu tím posledním. V životě jsem poznal, že procentuální zastoupení bezcharakterních podrazáků je ve všech vrstvách společnosti víceméně stejné. Liší se jen sofistikovaností jednání, podle toho, kam který hajzlík náleží. Není žádný důvod, proč by tomu mělo být u šachistů jinak.

Člověka přitahují podfuky jako masařku vepřová plec, kterou jsem zapomněl vytaženou na kuchyňské lince. Může za to lenost. Člověk je od přírody líný, a vždycky se snažil si to usnadnit. Tomu se říká pokrok. Dojít k cíli jednodušeji, zkratkou. A nejkratší zkratka-je podfuk.

Učí se to už malé děti. V pohádkách. Tak něco někomu nejde a hned si zavolá na pomoc čerta. Bác a má to bez práce. No a pak je nutno ještě spáchat další podfuk. Na čertovi. Většinou podfukář propašuje už do smlouvy s peklem nějaký chyták, pomocí něhož čert utře hubu. Třeba pan Čupera z pohádky Jana Wericha si tam dal, že si ho má čert vzít až opadá listí z dubu. Nejsem právník, ale myslím, že je nějaký paragraf, který myslí i na to, když někdo podepisuje smlouvu již s jasným úmyslem ji nedodržet. Dub totiž nikdy není bez listí, protože to staré opadá, až vyraší nové. To se dá snadno dokázat prostým výletem do lesa.

Podfuk tak máme všichni zažraný pod kůží a je těžké mu odolat. Podraz se přímo jmenuje slavný americký film s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem. Pro mladší je tu totéž v bledě modrém v podání George Cloonyho a Brada Pitta ve filmu Dannyho parťáci. A je snad někdo, kdo by jim nedržel palce? Tak vidíte. Náklonnost k podfuku je tak rafinovaně posilována tím, že ošizenými jsou veskrze nepopulární postavy jako majitel kasína, mafián nebo čert.

Tímhle vším je způsobeno, že ani já nejsem vůči podfukům imunní a několik jsem jich sám spáchal. Namátkou: Při pečení té vepřové plece jsem byl líný skočit si k sousedům pro muškátový oříšek a vrazil jsem tam trochu skořice. Při zkoušce z patofyziologie jsem, když examinátor odešel na záchod, využil zkratku přes učebnici, kterou jsem měl "náhodně" s sebou a při jízdě přes rozkopané město jsem to na jednom místě vzal jednosměrkou v protisměru.

Člověk má naštěstí proti podfukům i jisté obranné mechanismy. Například to, že pochopí, že ne všechny zkratky vás uspokojí. Na tohle přijde nejpozději po zahájení milostného života. A tak, když jsem viděl při jednom cyklistickém maratonu, že to pár závodníků bere cíleně zkratkou, pomyslel jsem si, že je jim samotným bez partnerky smutno, a ani mi ten jejich podraz nevadil. Taky proto, že jsme se pohybovali tak někde kolem třistapadesátého místa, tudíž rozhodně nešlo o peníze ani o prestiž. Tím jen potvrzuji, že není pravda, že tam kde o nic nejde, nejsou ani podfuky.

Na jiné vyjížďce, tentokrát výletního charakteru, jsme míjeli citlivě opravená boží muka. Cesta se vinula kolem nich, pod břízami a kolem zlátnoucího obilí. Mimořádně malebné místo. Jen asi o sto metrů níž byla jiná boží muka. Byl to takový ten prefabrikovaný plechový Kristus, ohnutý větrem a rezavý deštěm. Přímo před ním se tyčila obrovská hromada hnoje, za níž se ztrácela druhá cesta. Tou cestou jsme pak jeli. A teprve když jsme dojeli, dostavil se zvláštní pocit, že to právě takhle mělo být.

Přes všechny tyto obranné mechanismy musím přiznat, že jsem opět velmi silně zatoužil spáchat podfuk. A když už, tak ať to stojí za to. Totiž podfouknout samotnou smrt! Šlapal jsem si zase na kole, tentokrát sám a sám a napadlo mě, že jí stejně neujedu. A nejde jí dát ani mat. A ani tu blbou, tupou remízu člověk neuhraje. A dokonce ani v pohádce to nakonec nevyšlo. Ošidit smrt. To by byl podvodnický majstrštyk...

A zase jsem míjel boží muka. Stálo na nich: Já jsem pravda, láska a život. Na tom něco je. Možná podfuku netřeba. "Láska je silnější než smrt. Láska překáží smrti. Láska překoná i smrt." Toto pochází z mnoha zdrojů. Chtěl jsem si tuhle Cestu ověřit a zjistil jsem, že mám navíc písmeno o. Musíte tomu totiž věřit, ne to ověřovat. V tom je zakopaný pes. A bez toho to, zdá se, nefunguje. Takže já teď nevím, jestli to celé není zase nějaký podfuk a jestli tu smrt nakonec přece jen neporazí až ta křemíková inteligence.

(17.7.2019)

Podle pravidel

Situace na českých silnicích připomíná stav, který se všichni zdráhají označit jako válečný, přitom všechny symptomy ozbrojeného konfliktu vykazuje. Každý den mrtví a zranění. V jednotkách motorizovaných i pěších. Všude samé zákopy, výkopy a zátarasy. Na denním pořádku drobné šarvátky a konflikty. Experti tento stav označují malebným slovem bojůvka. Asi tak, jako když malé dítě, které ještě neovládá všechny znělé souhlásky, chce borůvku.

Dospělí lidé se jen chtějí dopravit z místa A do místa B. A ač netouží ani po bojůvkách ani po borůvkách, musí do vřavy válečné. To mi připomnělo Švejka a umínil jsem si, že nevraživosti, útokům na své zdraví a vůbec celé mašinerii dopravní války budu čelit klidem, rozvahou a hlavně dodržováním pravidel. To poslední se ale ukázalo být neproveditelné.

Kromě pravidel silničního provozu a slušného chování existují rovněž pravidla cyklistická, a také pravidla zdravého rozumu. Všechna dohromady spolu úplně nejdou dohromady. Že ta poslední věta nedává dobrý smysl? Však značení na místních komunikacích také ne.

Naplánoval jsem si dlouhou okružní etapu přes Dolní Kounice a Moravský Krumlov. A na neděli, kdy silniční boje jsou mírnější. Očekával jsem proto, že dodržet předsevzetí jet podle pravidel bude snazší, ale to nakonec padlo ihned po startu etapy.

Cyklostezky v Brně jsou koncipovány s výhledem do budoucna. Jen v tom budoucnu musí někdo po Janu Tleskačovi znovuobjevit létající kolo. Na jejich začátek musíte z domu doletět. Nebo to vzít přes několik frekventovaných křižovatek. Nechtěl jsem už tak nervózní řidiče na těch křižovatkách dráždit podjížděním a zamířil si to ke zkratce. Je to jednosměrka, kterou skoro nikdy nikdo nejede, jenže já si umínil, že pojedu podle pravidel, a tak jsem to vzal přes chodník. Tvářit se, že mi ještě není deset umím, a stejně tam nikdo nešel.

Dorazil jsem na cyklostezku Chodská a zjistil jsem, že pojedu-li po ní, nestihnu časový limit pro dnešní etapu. (Časový limit mi určuje žena, protože ví lépe než já, čeho jsem schopen.) Tahle cyklostezka je ze zámkové dlažby, na mnoha místech vypadené, a tam kde se to spravuje, jsou mostky přes zákopy tak úzké, že se v nich pravidelně vzpřičují maminkám kočárky. Přesto tam ty maminky velice rády jezdí sem a tam. Kromě toho je každých sto metrů vyústění silnice, tedy konec stezky a tedy podle pravidel musíte slézt a po přeběhnutí křižující silnice zase nasednout. Protože jsem dnes nechtěl trénovat cyklokros, značku: Cyklisto, jeď po stezce, jsem ignoroval a jel po souběžné silnici. Právě tam udělali nový povrch až ke světelné křižovatce, na které jsem potřeboval odbočit vpravo. Zrovna blikla červená. A to se mi po tom novém asfaltu tak pěkně jelo. Co naplat, budeme poslušni světelným signálům, pomyslel jsem si a začal brzdit. Jenže vtom jsem uslyšel hrůzu nahánějící zvuk. Ohlédl jsem se a uviděl supící náklaďák. Byl vrchovatě naložený hlínou, a jak se pod tím nákladem celý třásl, padaly z něj kusy zeminy na všechny strany. A přestože nebyl sto vyvinout rychlost, která se od vozidla jeho typu očekává, rychle se blížil. Při představě, že zastaví na červenou vedle mě a zasype mě tou hlínou, jsem se zvedl ze sedla. Nikde nikdo, jen na druhé straně stál nějaký chodec, takže jsem hbitě odbočil. Jen ten chodec se na mě škaredě zadíval a cosi za mnou zavolal. Ale to už jsem neslyšel, protože jsem nastoupil a bleskurychle mu ujel. Soupeřům v kopci už možná neujedu, ale škaredým pohledům a řečem vždycky. To si pamatujte.

Pokračoval jsem dále přes Staré Brno. Držel jsem se hezky ve svém pruhu vpravo, až do chvíle než cestu křížily koleje. Jet při pravém okraji krajnice, jak vyžaduje vyhláška, by tady znamenalo přejíždět kolej téměř rovnoběžně s ní. Dostát liteře vyhlášky, zde znamená skončit na zemi. Dal jsem tedy rukou najevo, že hodlám přejet více doleva a zakřižoval přes koleje. Řidič za mnou to pochopil, ne tak ten v druhém pruhu, který předjížděl. Začal troubit a gestikulovat. Pamětliv předsevzetí o klidu a rozvaze jsem se na něj usmál a taky mu zamával.

Kousek za Nemocnicí Milosrdných bratří jsem konečně opustil hustý provoz a začal stoupat na Červený kopec. Ve třech čtvrtinách stoupání je značka označující zákaz vjezdu. Všech vozidel. Správně bych tedy měl jít dva kilometru po normální asfaltce pěšky. (Jednou, na podobném místě, jsem to schválně udělal a míjející cyklisté zastavovali s dotazy, jestli jsem píchl a jestli nepotřebuji pomoc.) Značku jsem tedy ignoroval, projel Bohunicemi a záhy jsem opustil město. Protože jsem proti plánu nabral trochu ztrátu, přišlápl jsem do pedálů. Šlo to docela snadno, protože mi kupodivu foukalo do zad. A docela silně. Uháněl jsem dál a dál a na cestu zpět, jak to tak bývá, nemyslel. Šlo to až tak dobře, že jsem v Bratčicích a v Němčičkách překročil povolenou rychlost. Ukázal mi to radar, ale já 15% navíc považuju ještě v toleranci. Něco jako takovou akademickou čtvrthodinku. Naopak mi bylo trochu líto, že se musím omezit jen na část silnice do plné bílé čáry. Kdybych mohl i za ni, možná bych z toho vymáčkl i sedmdesátku. Ve chvílích, kdy jedu z kopce a po větru, občas zatoužím být závodníkem. Ti nemají žádná pitomá omezení jako já, povzdechl jsem si ještě.

Chyba lávky. Druhý den, po zpáteční cestě domů přes několik kopců a neposlušném protivětru (neposlušném proto, že vítr se má s večerem utišovat a tenhle pořád sílil) mě tak bolely nohy, že jsem se po příchodu domů svalil na gauč a sledoval cyklistiku v televizi. Mimo jiné tam hlásili hříšníky, kteří porušovali pravidla při Tour de France. Byly to hrozné prohřešky jako: Julien Simon -neregulérní sprint-pokuta 500 švýcarských franků, 13 sprinterských bodů, Jonathan Castroviejo -nevhodné chování -pokuta 200 CHF, Nicolas Portal-nepovolené občerstvení -pokuta 500 CHF, Geraint Thomas a Gianni Moscon- odhazování odpadků mimo povolenou zónu- pokuta 200 CHF každý, Anthony Perez a Alain Deloeuil -nepovolené občerstvení -pokuta 200 CHF každý, Tom Steels - nekorektní chování v cílové zóně- pokuta 300 CHF, Sébastien Reichenbach a Luis Leon Sanchez -strkání se mezi jezdci-penalizace
10 sekund v celkové klasifikaci, odebrání 4 bodů v bodovací soutěži a pokuta 200 CHF každý, Michael Hepburn -jízda za autem -penalizace 20 sekund v celkové klasifikaci, odebrání 6 bodů v bodovací soutěži a pokuta 200 CHF, Gorka Izaguirre, Steven Kruijswijk, Pierre-Luc Périchon a Marc Soler- nevhodné chování (močení na veřejnosti)- pokuta 200 CHF.

A tak jsem zjistil, že ke svým prohřeškům z nedělní etapy musím přičíst další. Nepovolené občerstvení byly meruňky, které jsem si utrhl z větve, která přečnívala přes plot v Trboušanech. Pak jsem ty pecky vyhodil mimo povolenou zónu odpadkového koše. Využil jsem jízdu za autem a jednou dokonce i za traktorem, strkal jsem se s větrem, v cílové zóně jsem si dal několik piv a mluvil nekorektně. Jen to močení na veřejnosti snad nemám. V tom lesíku před Moravským Krumlovem jsem nikoho neviděl. Leda by se počítalo, že někdo viděl mě z projíždějícího vozidla.

Když jsem to celé všechno vyhodnotil, řekl jsem si, že jsem alespoň dodržel to slušné chování. Jenže pak jsem si vzpomněl na to auto před Ivančicemi. Bylo to na úplně rovném, širokém a přehledném úseku a ta dodávka mě minula o pár centimetrů. Spolkl jsem sprosté slovo a ukázal řidiči palcem a ukazováčkem dva centimetry. Přibrzdil a začal hulákat z okénka, že mám jet po krajnici. Změnil jsem tedy jen velmi mírně postavení prstů a ze dvou centimetrů, byl deseticentimetrový fakáč. Takže další pokuta. Ještěže nemám švýcarské franky. Ale že bych vyvázl úplně bez potrestání? Tomu se mi nechtělo věřit a vzpomněl jsem si zase na Švejka. Spravedlnost muší bejt. Tak dobře. Ráno jsem chtěl vstát v sedm a jet na nákup. Udělil jsem si penalizaci dvě hodiny a posunul budík na devátou. Sice by stačil menší trest, ale takhle to mám aspoň do foroty. Příští týden si chci totiž projet celý Moravský kras.

(24.7.2019)

Lepidlo

Bác! A hrneček byl na zemi. Myslel jsem, že je po něm, ale přežil to. Bohužel s trvalými následky. A věci, které přežijí s trvalými následky, končí v Eldéence. Ta jejich se jmenuje Odpadkový koš. Jenže já mám tenhle hrneček rád, takže jsem se rozhodl, že ho vyléčím.

Kurativní přístup bude v tomto případě spočívat v přilepení uraženého ucha, rozhodl jsem. Pečlivě jsem před operací hrneček i ouško umyl, osušil a šel hledat lepidlo. Našel jsem dvě. Jedno bylo vyschlé a u druhého nebylo vůbec jasné, na co je. Udělal jsem s ním proto pokus a zjistil jsem, že papír to slepí obstojně, dřevo nedobře a plast zcela nedostatečně. Háček v koupelně, který před měsícem odpadnul a ležel na umyvadle jako němá výčitka mé domácí nečinnosti, zprvu držel pěkně. Má radost, že dnes budu pochválen za to, jak se pěkně starám o domácnost, trvala do chvíle, než jsem na háček pověsil ručník. Poroučeli se k zemi oba. Háček i ručník. Chtěl jsem je sebrat a přitom zjistil, že úplně nejlíp toto lepidlo lepí prsty. A tak jsem šel do sklepa hledat ředidlo.

Když se mi podařilo oddělit všechny články prstů tak, že byly zase pěkně samostatné, vzpomněl jsem si, že mám netrpělivé děti, a ty proto používají na všechno vteřinové lepidlo. Našel jsem ho přilepené na synově psacím stole, a tak jsem musel zase pro ředidlo. Odstranil jsem lepidlo ze stolu i s kusem dýhy. Nevadí, aspoň tohle lepidlo pořádně drží a ten stůl pak taky zalepím. Pro jistotu jsem ale zase udělal pokus s háčkem. Ověřil jsem při něm, že přísloví, práce kvapná málo platná, pořád platí. Háček se okamžitě přilepil a udržel dokonce i malý ručník. Bohužel jen několik málo desítek vteřin. Pak se všechno zase poroučelo na zem. Alespoň už vím, proč se tohle lepidlo jmenuje vteřinové. Co teď? Nechám-li vše v tomto stavu, budu muset večer lepit nejen předměty, ale i rozklížený manželský soulad. Vyrazil jsem tedy koupit pořádné lepidlo.

Zvolil jsem obchod Domácí potřeby, protože jsem potřeboval slepit předměty běžně užívané v domácnosti a po cestě přemýšlel, co všechno je ještě doma potřeba slepit. Vzpomněl jsem si, že mi trochu uchází zadní kolo a šel napřed do cykloprodejny. Koupil jsem si tmel na galusku a šel do těch potřeb. Vstoupil jsem a vyjmenoval prodavačce, co všechno potřebuju zalepit. "To bude těžké," vzdychla ta paní za pultem, "nějaká lepidla tu máme," dodala a zmizela pod tím pultem. Za několik minut se opět vynořila a s ní dvě zaprášené tuby. Menší a větší. "Tohle je za devadesát a tohle za stotřicet," řekla prodavačka, když popadla dech. Moc se mi to nezdálo. To větší lepidlo vypadalo jako to, co jsem našel doma, a ani to menší příliš důvěry nebudilo. "Bude to držet?" zeptal jsem se nedůvěřivě. "No, tu dýhu na stole by mohlo. Ale pro jistotu bych tam dala květináč," poradila mi prodavačka a pokrčila rameny. Taky jsem pokrčil rameny. "To vážně neexistuje lepidlo, co by dokázalo slepit hrneček?" zeptal jsem se po chvíli ticha. "Víte, dneska si lidi spíš koupí novej. No, něco spravovat, to se nevyplatí," dodala prodavačka, když viděla můj nerozhodný výraz. Vzpomněl jsem si na několik opravářů, kteří k nám přijeli kvůli závadám na různých spotřebičích. Neopravovali ovšem nic. Vždycky jenom vyměnili vadný díl. Případně celý spotřebič. Musel jsem dát prodavačce za pravdu, přesto jsem se nehodlal vzdát. "Víte, já mám ten hrneček dost rád," řekl jsem výmluvně a udělal smutné oči. "No, máme ještě tohle," pravila prodavačka a zalovila pod pultem. "A bude to držet?" zeptal jsem se znovu. "Jo, držet to bude, když máte ten hrneček tak moc rád," odpověděla prodavačka a otočila tubu cenovkou nahoru. Ten zázrak stál šestsetčtrnáct korun českých. Poškrábal jsem se na hlavě. "Vidíte, říkala jsem vám, že se to nevyplatí," zapíchla prodavačka prst do té neuvěřitelné sumy a pokračovala: "Na tyhle nové háčky na ručníky nepotřebujete lepidlo. Mají lepítko z pěny a tím to normálně přicucnete na kachlíčky. Sice to za pár týdnů upadne, ale to si koupíte nový. Čtyři kusy plus dva náhradní zdarma. Všechno za třicet korun. A hrneček máme taky pěknej. Tamten s tím růžovým slonem. Za osmdesát."

Konsternovaně jsem položil do tašky háčky s pěnovou přísavkou, položil na pult třicet korun, opakovaně odmítl růžového slona a odešel domů. Když jsem se poněkud vzpamatoval, zjistil jsem, že mám půldruhé hodiny na opravu všech napáchaných škod. Abych dal alespoň něco do pořádku, zašel jsem do sklepa, uklidil ředidlo a zalepil galusku na kole. Povzbuzen úspěchem, přicucnul jsem háček na zeď v koupelně a pověsil na něj ručník. Světe div se, drželo to. Připadal jsem si jako hodinový manžel a šel jsem spravit ten stůl. Vzpomněl jsem si na radu paní z domácích potřeb, že dneska se už nic neslepuje a ten kus dřeva položil přesně na místo, z něhož se odštípnul. Pěkně mi to tam pasovalo. Ale nedrželo to. Zamyslel jsem se a zatížil to místo knihou. Výborně. Takhle to vydrží i desetkrát déle než ty háčky. Můj syn totiž vůbec nečte.

Sešel jsem z dětského pokoje do kuchyně a uviděl na lince hrneček s amputovaným ouškem. Na mysli mi vytanula báseň Vodník od Karla Jaromíra Erbena. /Dvě věci tu v krvi leží/mráz po těle hrůzou běží /dětská hlava bez tělíčka/a tělíčko bez hlavy/ Taky jsem se otřásl hrůzou a rychle jsem otevřel odpadkový koš. A pak jsem se zastyděl. Ubohých šestsetčtrnáct korun mně bylo líto. Klidně bych zahodil dlouholetý vztah. Položil jsem hrneček i ouško na stůl. Díval jsem se na ně a pak jsem si na tom místě představil růžového slona. Znovu jsem se otřásl hrůzou. Taky mě napadlo, že lidi dnes mění partnery lehčeji než spotřebiče. Stojí to mnohem míň než šestset čtrnáct korun. Zatím. Stojí to leckdy jen pár slov. Ono je to mnohem lehčí, než lepit nakřáplý vztah. Nebo něco napravit.

A tak jsem zase zašel do sklepa, vytáhl ten tmel na galusky a trochu ho kápnul na ouško a na místa, kde se odlomilo. Pak jsem vzal průhlednou izolepu na lepení vánočních balíčků a tu dvojitou zlomeninu pečlivě zafixoval. Pak jsem si do toho hrníčku uvařil kafe a otevřel notebook. Napil jsem se a začal psát nadpis. Bude se to jmenovat Lepidlo...

(31.7.2019)

Graffiti

Začala druhá liga kopané. Zjistil jsem to tak, že někdo okopal omítku na zídce plotu předzahrádky protějšího domu a na naší popelnici se objevil nápis Zbrojovka. Byl proveden šikmými tiskacími písmeny a modrozelenou barvou. Podobnou té, s níž vytvořili své graffiti Němci na Karlově mostě.

Návrh mé ženy, že víko popelnice prostě umyjeme, jsem zamítl. "Za čtrnáct dnů je tady další kolo, takže zřejmě přibudou další nápisy. A lepší bude, když se tak stane na popelnici než na fasádě," argumentoval jsem. "A právě proto tu popelnici umyjeme. Aby tam bylo místo," nesouhlasila žena. "Právě proto to tam necháme, aby bylo jasné, kam graffiti patří," měl jsem opačný názor. Nato žena odešla do koupelny. Myslel jsem, že pochopila, že je lepší pomalovaná popelnice než dům, ale pak jsem uslyšel, jak napouští vodu do kýblu. "To vodou nesmyješ," otevřel jsem dveře koupelny a pokračoval citací památkového úřadu pražského magistrátu. Šlo o tu věc na Karlově mostě. Záležitostí se zabývali úředníci magistrátní i z generálního ředitelství Národního památkového ústavu a také technická správa komunikací. Experti schválili metodu čištění a také stanovili dobu restaurátorských prací. Jednalo se o týdny. Když jsem sdělil ženě všechny tyto skutečnosti týkající se odstraňování graffiti, uzavřel jsem to tím, že tolik času ani peněz nemáme. Ten poslední argument byl tak jasný a nezpochybnitelný, že jsem po něm zamířil do křesla. "Jestli si si nevšiml, tak před dvěma roky nám vyměnili popelnici," zastavila mě nelogická odpověď. "Jo, všiml. Za větší. Protože naše děti vyrábějí tolik odpadu, že to nebylo kam dávat," odpověděl jsem, ale pořád nechápal souvislost. "Plastovou!" dodala žena a hodila do kýblu hadr. Trochu to na mě cáklo. "Jó, plastovou?" protáhl jsem, "tak to se půjdu poradit s odborníkem, jak na to." A odešel jsem do Tekutého chleba za malířem.

Cestu trolejbusem do pivnice v centru Brna jsem strávil v netrpělivém očekávání, zvědav, co mi poradí. Malíř je totiž celkově velmi avantgardní člověk. K mému údivu se projevil nečekaně konzervativně. K likvidaci graffiti by prý použil kýbl s vodou a hadr. Navíc se podle něj o žádné graffiti nejedná. Prý je ten nápis emočním výronem nedospělého frustráta, pramenící z toho, že jeho klub v novém ročníku druhé ligy ještě nedokázal vyhrát. "A co ten Karlův most?" zeptal jsem se malíře. "Mazanina dvou velkejch kluků, kteří ale neustojí velký pivo. Ani velký ego," dodal a otočil do sebe půllitr. "No jo, taky vím, že to není žádný umění, ale mně jde o to čištění. Vždyť je to hotová věda. Národní památkový ústav říká..." "Četl jsem," přerušil mě malíř, "restaurátoři v pátek přijeli, rozbalili fidlátka a naplánovali průběh prací..." "Na několik týdnů!" přerušil jsem tentokrát já malíře. "Na několik týdnů," přikývl on. "Tak vidíš!" píchl jsem prstem do vzduchu, jakože vykřičník. "Jo a v noci tam někdo přijel a všechno vyčistil," nenechal se malíř vyvést z klidu. "Musíš číst až do konce," pokáral mě ještě. Zmlkl jsem. "Jo a prej na to stačila voda a kartáč," dodal ještě. Zmlkl jsem ještě víc. Malíř, vida mou dekompenzaci, objednal další pivo pro oba. "Já půjdu raději umýt tu popelnici," hlesl jsem. "No, to zas tak nespěchá, tvá popelnice není Karlův most," řekl malíř a přisunul mi půllitr. A protože měl dnes ve všem pravdu, přišel jsem domů, až už byla voda v kýblu úplně studená. Vylil jsem ji do záchodu a do vany si natočil horkou. Ležel jsem ve vaně a umínil si, že to ještě prověřím. Malíř má informace jenom z AVU, z galerie U zeleného ptáčka a z Tekutého chleba. To nejsou zrovna nejvěrohodnější zdroje. Takže jsem vylezl z vany a otevřel Google.

Malíř měl pravdu. Opravdu to kdosi vyčistil za dvě hodiny! A skutečně stačila voda a kartáč. Ale...?! Cha! Malíř má tu chybu, že neumí číst až do konce. Tu to máme. Památkový úřad označil vyčištění Karlova mostu za neodborné a nevyloučil, že oprava neprofesionálně provedeného odstranění graffiti si vyžádá restaurátorské práce v délce trvání několika týdnů...

Nazítří jsem to chtěl malíři povědět, ale Tekutý chléb byl ten den mimo můj dosah. Brzy mi to ale přestalo být líto. Přihlásil se totiž samotný tajemný čistič. Ten prohlásil svou metodu za naprosto dostatečnou a ověřenou. Podpořili ho i odborníci z konkurenčních firem, kteří se odstraňováním graffiti také zabývají. Takže malíř má zřejmě pravdu. Tím pádem i má žena...

"Pro jistotu se podíváme ještě jednou do Googlu," řekl jsem si a klikl na odkaz směřující k nočnímu likvidátorovi. A zjistil jsem, že jde o dvojnásobného vraha, který v roce 2008 zastřelil svou manželku a jejího přítele. Ten zřejmě skutečně ví, jak věci vyčistit. Povzdechl jsem si a začal napouštět vodu do kýblu.

Není nad to, nechat si poradit od odborníků, řekl jsem si, když jsem celkem snadno odstranil nápis Zbrojovka z víka popelnice. Nebudete tomu věřit, ale stačil na to kýbl, voda a hadr. Ale jenom mezi námi, přeci jen jsem do toho vložil vlastní invenci. Nebudu přece otrocky kopírovat svou ženu nebo malíře. Ani toho vraha, i když mě tohle řešení v životě už taky párkrát napadlo. Do té vody jsem dal tajnou přísadu. Nejen, že máme teď čistou popelnici, ale dokonce nám slabě voní po citrónech. Ten čistič Karlova mostu je teď velice slavný, tak přemýšlím, že si to nechám patentovat. Jmenuje se to JAR LEMON.

(7.8.2019)

Kolik umíš jazyků

...tolikrát jsi člověkem. Tohle rčení mi vytane na mysli vždycky u pokladny supermarketu Tesco. Poprvé se to stalo před měsícem. Vyložil jsem potraviny na pás a čekal. Muž přede mnou reklamoval cosi na účtence. Pokladní na ni koukla a řekla, že tahle sleva se odpočítala úplně nahoře, tahle zase uprostřed a ten druhý kečup, že ve slevě není, ale je za něj hořčice zdarma v regálu úplně dole. Pán hořčici nechtěl, tím pádem ani kečup, a proto ho žádal vystornovat. Tomu zase nerozuměla pokladní. Zákazník byl totiž cizinec a hovořil pouze anglicky. Lidé za mnou začali reptat a mně se zželelo uštvané pokladní. Začal jsem tedy překládat. Ovládám sice pouze letištní angličtinu, ale řekl jsem si, že co stačí na přepážce na letišti, v hotelu a na baru, bude stačit i na přepážce v pokladně supermarketu Tesco. Stačilo. Jen jsem si nakonec vzal od cizince ten kečup a dal mu za něj šedesát tři koruny. Ten tedy skutečně ve slevě nebyl. Vděčná pokladní mi pak na něj dala sáček zadarmo a připomněla, že hořčici do páru najdu v regálu vlevo dole. Jenže já když slyším vlevo dole, automaticky mi naskakuje Skácelův verš / ...a není/není k nalezení/ Takže jsem sbalil kečup a zamířil k domovu.

Podruhé jsem si na rčení o jazycích vzpomněl , když jsem na tomtéž místě chtěl zaplaltit celer, petržel a hovězí hrudí. Vím to tak přesně, protože ten vývar pak nebyl. Paní v pokladně a paní před ní (a bohužel i přede mnou) se nedomluvili ani česky. Tentokrát jsem nezasahoval, protože minule mi bylo doma řečeno, že ostrý kečup nikdo nemá rád a ta paní přede mnou měla v koši a v ústech peprných věcí spoustu. Musela tedy přijít místní překladatelka , ale ani jí se nevedlo. Kdyby ta diskuse byla vedena elektronicky, dávno by ji někdo zablokoval. Takhle se zablokovala jenom pokladna. Takže jsem tam ty věci na bujón nechal a odešel.

Minulý týden jsem tam zase nakoupil a u pokladen jsem s úžasem zjistil, že přednosti elektronické diskuse jsou známy i vedení supermarketu. Ženy neovládající jazyky byly nahrazeny! Zůstaly tam jen tři a před nimi tři dlouzí hadi zákazníků. A ti hadi byli hladoví, protože netrpělivě syčeli. Hadů se bojím, a tak jsem si stoupl do kratší fronty na jejímž konci už se debata vedla pokrokově. Ano, byly tam automatické pokladny. A fungovaly. Přestože jsem neříkal vůbec nic, debatu jsem zablokoval. A hned dvakrát. Poprvé na pletenci s javorovým sirupem a podruhé na petrželi. Naštěstí tam byl člověk, který ovládal automaticko-pokladní jazyk. Hned si věděl rady a potraviny mi namarkoval. Jen tu poznámku o lidech, kteří nepoznají seno od slámy si mohl nechat. Taky vím, že petržel není meloun. A už tam nepůjdu.

Takže nakonec jsem tam šel už jenom vrátit lahve. Komunikace s vracečem lahví měla být bezproblémová. Vraceč je umístěn mimo supermarket a je mlčenlivý. Jen polyká lahve a za to nakonec vytiskne lístek. Pro jistotu jsem tam házel jednu láhev za druhou, aby neměl čas se nadechnout. Po asi osmé lahvi se přístroj zakuckal a vrátil mi ji zpět. Dal jsem mu místo ní jinou a abych si ho udobřil, tak hned za ní další dvě naráz. Přístroj se zastavil a začal si se mnou povídat. Na displeji se objevilo: Porucha. Zavolejte vedoucího směny. Volal jsem třikrát, jednou do toho vraceče, ale nikdo nepřišel. Tak jsem dal zbylé lahve bezdomovci před obchodem a šel domů. Připadal jsem si méněcenný. Nebýt překladatele do jazyka přístrojů neměl bych ani chleba. Natož pletenec s javorovým sirupem.

Doma jsem si uvědomil, jak je rčení o jazycích krutě pravdivé. Nenaučíte se jazyk myčky? Myjte si nádobí ve dřezu. Neumíte jazyk pračky? Perte na valše. Potřebujete si zatelefonovat? Prosím, ale naučte se napřed jazyk vašeho telefonního přístroje. Chcete něco zaplatit? Naučte se jazyk vaší banky.

Jak neumíte alespoň osm až deset těchto jazyků, hrozí vám, že skončíte jako ten bezdomovec, jehož jsem obdaroval pivním sklem. A i ten uměl alespoň jazyk vraceče lahví. Lidé to ale pochopili a pilně se všechny nové jazyky učí. Znalost jazyků obecných se dnes už předpokládá jaksi automaticky. Jsou to ty, co se sdružují v ikoně kancelářský balík. Pokud někdo míří výš, učí se jazyky speciální, třeba JawaScript, Pascal, nebo videoprezentaci na sociálních sítích.

To video dává smysl. Mé děti to sledují a rozumí tomu. Já sice ne, ale chápu, že filmový jazyk je srozumitelnější než psaný text. To si každý vyfantazíruje, co chce, kdežto ve videu nebo ve filmu se pěkně ukáže, jak drak Šmak, Sherlock Holmes nebo ďArtagnan doopravdy vypadají. Je to jasné jak facka. Nedávno v Číně promítali zfilmovanou divadelní hru Smrt obchodního cestujícího. Pak se ptali diváků, jak se jim to líbilo. A jeden z těch mladých Číňanů, který už v útlém věku samozřejmě ovládá bezpočet jazyků, pravil, že moc. Jen mu byla velmi nesympatická postava syna hlavního hrdiny. Líný a nevděčný syn nejenže nejevil ochotu pomoci otci, dokonce zhrdl možností chopit se výhodné šance v byznysu s pochůzkovým prodejem. Tak vidíte, filmovému jazyku rozumějí i v Číně. Psaný text by se ztratil v překladu nebo cestou. "Co už dnes s knihami?" řekl jsem si polohlasem. "S knihami? Nic. Nedá se to číst. Vůbec tomu nerozumím. Povinná četba," upřesnila dcera, která slyší co nemá, když jsem chtěl vědět čemu nerozumí. "Ty neumíš česky?" Zeptal jsem se jí s nepříjemným pocitem, že ty jiné jazyky jsou dnes důležitější než mateřština "Tsss." Prohlásila dcera jako ten frontový had, "knížkám odzvonilo," dodala a šla si pustit nějaké video na You Tube.

Jen to dořekla, někdo zazvonil. Byl to kurýr s balíčkem. Vzpomněl jsem si, že si žena v počítači objednala nějaké knihy z nakladatelství Host. Přesto mě překvapilo, že přišly doopravdické knihy z papíru. A vzápětí i žena. Balíček s tolika písmenky ji potěšil. "Neraduj se," řekl jsem a vylíčil jí, jak je dnes čtení obsolentní. "To mě nezajímá. Jdu si číst. A pak budu krásně somnolentní. Ostatně, pustil jsi pračku?" Odrazila písmen chtivá žena mé argumenty. Zavrtěl jsem hlavou, protože pračkový jazyk ještě úplně neovládám a nebyl jsem si jistý, jestli cotton dry rovná se šedesát. Žena vzdychla a šla pustit pračku. "Tak vidíš," řekla, když se vrátila. "A když se ti tohle," poklepala na jednu z těch bichlí, co přivezl kurýr, "zdá obsolentní, tak nechápu, proč píšeš básničky." "Jak to?" zeptal jsem se. "Těm přece dneska nerozumí vůbec nikdo." "No vidíš, a mně se to zdá úplně srozumitelné. Lidi se prostě jen nenaučili ten jazyk," rozhodil jsem rukama, jakože nemůžu nic dělat. "Vždyť básničky melou i malá děcka ve škole. A nazpaměť ," oponovala žena. "Prostě se to učí blbě," chtěl jsem už debatu uzavřít. Jenže žena se nedala. " A jak se to má učit dobře? Podle tebe. No?" Vyzvídala. Zamyslel jsem se. "No, normálně se to naučit číst. Jako když jde do postele se svou dívkou panic." "Jako, že si budou číst básničky?" Poklepala si žena na čelo. "Ne, bude dělat všechno třikrát pomaleji, než by sám chtěl. A potom taky bude chvíli poslouchat, co na to ona říká." "Když myslíš, že to bude stačit..." pokrčila rameny žena a odešla s knihou do pokoje.

Jestli to bude stačit, nevím ani u zbytku mřížkové buchty v plechu, před kterou jsem v kuchyni osaměl. To se ale dá záhy zjistit. Zato to ostatní...Bůh suď. Nebo radši ne, vzpomněl jsem si na starozákonní příběh o babylonské věži. Ale ne, klidně můžu psát dál básničky. Žádné zmatení nehrozí. Vůbec není nutný zásah shůry. Lidé jsou sami zmatení tak, že si nerozumí, ani když mluví stejnou řečí. Natož, když vymýšlejí nové jazyky pro nové přístroje.

(14.8.2019)

Data

Data hýbou světem. Majitel dat je osobou váženou a trochu i obávanou. Pluje na vlnách života samozřejmě a sebejistě s daty v plachtách. Taky by se mi to líbilo. Je lépe být obáván než milován. Jestli mě teď obviníte z přízemní pragmatičnosti, prosím. Omlouvá vás pouze to, že neznáte Romana. Roman je můj dávný spolužák a svého času do něj byly zamilované hned čtyři dívky najednou. To bych vám fakt nepřál. Podrobnosti zde nebudu rozvádět, protože jednak neumím zablokovat Středečník, aby se mohl číst až po dvaadvacáté hodině a druhak tam o žádná data nešlo. Jen o jakési zapomenuté sliby. Sliby, ne slipy. To byly kalhotky. Možná, že měl Roman ve strožoku nakonec i důvěrná data, ale stejně neskončil dobře. Mně by se ale nějaká data hodit mohla, protože já bych chtěl trávit své dny příští důstojně, v klidu a vůbec co nejméně obtěžován.

Hned druhý den jsem objevil, že už dokonce nějaká data mám. Zjistil jsem to na poště. Zásilka údajně obsahovala osobní data, a tak jsem si vystál půlhodinovou frontu na přepážce. Zjistil jsem taky, že za tvrdá data se tvrdě platí. Bylo tam moje jméno, poznávací značka mého auta a moje pokuta. Při projednávání přestupku jsem se trochu rozladěně zeptal, proč mi to neposlali mailem, když jsem u nich už vedený jako abonent. Paní příslušnice se zamračila a řekla, že na rozdíl ode mě, oni dodržují platná nařízení. To, kvůli čemu musím lítat na poštu se jmenuje GDPR, v překladu Zákon na ochranu osobních dat.

Šel jsem pomalu domů a vrtalo mi to hlavou. Nač takový zákon? Copak by někdo chtěl platit mé pokuty? A ani ty ostatní osobní data nestojí za moc. Mám zvýšený cholesterol, jaterní enzymy a když hovořím se svými dětmi tak i tlak. Taky mám na každém oku jednu dioptrii a na každém účtu jednu stokorunu. (Ta paní v bance říkala, že ty účty úplně rušit nemám, že až budu mít zase peníze, tak že se ta data, co už tam mám, využijí.) Usoudil jsem, že data zřejmě budou něco podobného jako akcie. Tak jako má někdo akcie coca coly a někdo OKD, tak má i různě hodnotná data. Jenže akcie je vcelku přesně definována číslem. Čím větší číslo tím líp. Zaradoval jsem se. Z osobních dat je nejosobnější věk. Je mi šestačtyřicet a každý rok tato akcie roste. Sice jen o jednotku, ale já jsem skromný. Hlavně, když jde o trvalý růst.

Radost mi nevydržela dlouho. S těmi věkovitými daty to prý platí naopak. Čím míň, tím líp. Hm. Jakousi logiku to má. Mě hromadění majetku stejně netěšilo. Definitivně to potvrdila nějaká bohatá a vlivná hvězda showbyznysu s nesmírně cennými osobními daty. Ty její byly: věk 23, obvod přes hrudník 120. Provalilo se, že o tom věku lhala a ve skutečnosti je jí o osm víc. Zaradoval jsem se. Já mám přes hrudník jenom 105. Pochlubil jsem se ženě a ona řekla, že to ví, a že bych mohl začít cvičit. Chvíli jsem nad tím dumal, a pak jsem to zavrhl. Proč bych se mordoval s činkami, když můžu jinde ovládat celé hromady dat? Kromě vlastních dat existují totiž i data ostatních lidí!

Pravda, nestal jsem se sice rovnou majitelem těchto dat, ale jen správcem několika databází. To ale tak moc nevadilo. Pohled na to ohromné množství zákonem chráněných dat vyvolával ve mně opojný pocit moci. Jen jsem moc nevěděl, co s nimi mám dělat. To se však záhy vyjasnilo. Všechna ta roztodivná data se měla posbírat a systematicky zaparkovat do příslušných kójí. Ty kóje byly umístěny v různých parkovacích domech s názvy TAO GAO, RDC onsite, Excel tabulka. Pak se to mělo předat statistikovi a zodpovědět otázky. Naštěstí bývá obvykle jen jedna. Jak chceš, aby ti to vyšlo?

Stává se, že je žádoucí, aby něco vyšlo tak, jak to doopravdy je. Pak se data odešlou do sofistikovaných statistických systémů. Tyhle algorytmy vás obvykle upozorní, že jste zdaleka nedodali všechna potřebná data. Když se vám podaří vymyslet i chybějící položky, už se na nic neptají a plivnou na vás výsledky. Na světě platí: Když nejsou výsledky, nejsou ani peníze. Takže jako si ta diva uměle upravovala hrudník, tak si firmy uměle upravují hospodářskou bilanci, banky aktiva, státy HDP. Všechno prostřednictvím dat, která se nazývají vstupní. Stačí tam jen šikovně něco implantovat jako ty silikony.

Naštěstí jsem podobných operací ušetřen. V nemocnici, kde jsem zaměstnán, se pracuje podle principu evidence based medicine, tedy medicíny založené na důkazech. Data na mě chrlí přístroje z nejrůznějších měřících oddělení a laboratoří. Ty přístroje jsou velice chytré, přesto si zatím neumí vymýšlet jako člověk. Nevymýšlím si ani já, protože těch dat je už víc, než bych sám chtěl.

Přístroje dnes umí v člověku spočítat všechny uhlíky, draslíky a hořčíky, ze kterých je složen, i ty vápníky, co se kdesi usadily, vytyčit trajektorie signálních drah v buňkách, změřit všechny ledvinové kamínky, krvinky, hladinky a naládovat to všechno do nějakého programu. Na konci pak vypadne tabletka. Nebo dvě.

Podáme ji pacientovi a... pak to funguje všelijak. Bylo mi divné, jak je to možné, když máme všechna data tak přesně spočítána. Už se nedivím. Já mám osobní datum svých bot taky úplně přesně změřené. Leta letoucí č.42. Nebo chcete-li to anglicky tak 8. Objednal jsem si přes eshop nové boty number eight. Seděly mně všelijak a tlačily do levého palce. Naštěstí se daly vyměnit. Pacient se vyměnit nedá. Maximálně přeložit. Ale i tak se vám dříve či později vrátí zpátky. A je to zase všelijaké. Označuje se to termínem rozpaky. Rozpaky diagnostické, rozpaky po přešetření, prostě všelijaké rozpaky. Ještěže má vlastní data chrání to GDPR a nikdo je nemůže vidět. Je to ale nedotažené. Mělo by to i nějak chránit mě. Já sám jsem si svůj život nahlédl a... jsem ve velkých rozpacích.

(21.8.2019)

Nůž

Nůž, sirky a papír. Věci, které kdysi míval u sebe každý muž. A zároveň jimi byl jaksi definován. O nožích a také o jejich majitelích mi poutavě povídal mistr nožíř, pan Tupý. Navzdory jeho příjmení jsem z jeho dílny odcházel s noži ostrými jako břitva a historkami neméně vybroušenými. Jestli jen polovina těch příhod byla pravdivá, není divu, že zákazníci vykrváceli a pan Tupý se stal posledním nožířem v celém Brně.

Nožíři byli téměř vyhubeni a jejich zákazníci si museli podřezávat krky a žíly vlastnoručně nabroušenými noži. Já jsem přežil bez úhony díky tomu, že houbařskou rybičku jsem se ostýchal přinést k nabroušení. Kdybych se mistru nožíři přiznal, že toto je jediný osobní nůž, který jsem kdy vlastnil, nikdy by mě už žádnou historku nepovykládal. Řekl jsem v dílně vždycky, že můj osobní nůž zatím slouží perfektně - to byla pravda, hříbek jsem s rybičkou očistil pěkně a dokonce jsem oloupal i růžovku - nechal si nabrousit nože domácí a poslouchal krvavé romány. A i ty vyostřené domácí nože byly, vzhledem k tomu, že jsem byl tenkrát ještě svobodný a sám je moc je nepoužíval, vcelku bezpečné.

Pak se stalo, že jsem si pořídil vlastní domácnost. A vlastní kuchyňskou linku. A vlastní dítě. A vlastní nože. To dítě bylo ještě v očekávání, nože však stály na nové lince a čekaly na nabroušení. Chtěl jsem je nechat nabrousit mistrem nožířem, žena však zásadně nesouhlasila. Prohlásila, že po zaplacení položky nožíř jimi nebude co krájet. A vůbec, že bych takové věci měl dělat sám. Ve Velké knize o matce a dítěti jsem se dočetl, že těhotná žena trpí hormonální dysbalancí, a proto se jí nemá odporovat. Vzal jsem tedy ten největší nůž a začal po něm přejíždět brouskem. Po šestém zakvílení trpícího kovu žena odešla. Zavřel jsem za ní dveře, okno do ulice a pokračoval v koncertu. Kam se hrabe heavy metal. Kov kvílel a vyluzoval plejády kakofonických tónů. Dokonce byly slyšet i bicí. Pak se dveře, na které žena bušila, otevřely a zpěvačka vykřikla: "Kdy už to bude konečně hotové?" Řekl jsem že za pět minut a vzal jsem do ruky další nůž. Dveře se zase zavřely. Za pět minut koncert skutečně skončil. Nevěřil bych, jak může být ticho úlevné. I s výsledkem jsem byl spokojen. Má domácnost bude bezpečná. Po mém broušení zůstaly nože tupé jako předtím.

Po šestnácti letech mohu zhodnotit výsledky vlastního nožířského umění. Pravda, při krájení se musí hodně tlačit a když je náhodou chleba čerstvý a měkký, tak je místo krajíce trhanec, zato jsou v mé domácnosti všichni živí a zdraví - ten palec mé ženy se na plastice na Berkové podařilo přišít - dokonce jsme se za tu dobu rozrostli o nového člena.

A právě ten nový člen může za to, že jsem o sobě zapochyboval. Syn dospěl do věku dvanácti let a projevil zájem mít vlastní nůž. A chodit s ním ven! Žena mu to okamžitě zakázala. Zaváhal jsem. Uviděl jsem dvanáctiletého sebe, jak vyřezávám lodičky, dělám totem, házím nožem do stromu, pak je u toho stromu ten kluk z béčka...a zakázal jsem to taky. Rodiče musí dbát na bezpečnost svých dětí, tak. Navíc dneska se už synové vychovávají jinak. Sice tu novou výchovu podle gender pravidel úplně nechápu, ale vím, že nože tam určitě nepatří.

Jenže minulý týden jsem byl u svých vlastních rodičů v garáži. Otec už deset let neřídí, a tak je za tu dobu garáž plná věcí, které s automobilismem nemají nic společného. Společného mají to, že se jednou budou hodit. Je to pravda. To, co jsem tam hledal, jsem sice nenašel, zato jsem objevil malé sametové pouzdro. A v tom pouzdře byl nůž! Není o moc větší než moje rybička, zato je velice elegantní a stříbřitý. Na pouzdru je nápis Bratislava 1939. Zeptal jsem se na ten nůž otce. Otec pravil, že nůž patřil jeho otci, a že si ho pořídil v Bratislavě, když utíkal do Anglie. Dědeček byl za první republiky důstojník v armádě a  Mnichovská dohoda ho donutila uprchnout z republiky. Jeho cesta vedla právě přes Slovensko a Persii do Londýna. Někdy po válce pak dal děda nůž otci. O bližších osudech nože už otci nebylo nic známo. Ani, kdy ho zapomněl v garáži. A protože dědeček už je po smrti, zůstane další osud nože zahalen tajemstvím. Možná je to tak dobře, nejspíš je ten osud docela obyčejný. Dlouhý spánek v kapse nebo v zásuvce, pak něco malého uřezat a zase šup do kapsy. Nebo do šuplíku. Usoudil jsem, že po desetiletích, kdy nůž spal v zaprášené garáži, je načase napsat do historie rodinného nože novou kapitolu a dal jsem si ho do kapsy.

Jenže jakou kapitolu já s ním napíšu? Já, který všechny nože ztupí. Náhle mi ta moderní výchova přišla neskonale pitomá. Rozhodl jsem se dát nůž synovi. Ale napřed mu ho pořádně nabrousím...

(28.8.2019)

List papíru

List papíru je další, pro muže nesmírně důležitá věc. V proměnách doby list prodělal určité změny. Původně býval opatřen pečetí, později razítkem a dnes QR kódem zalitým do laminátu. List znamená bezpečí, ochranu, jistotu a bohatství. Například glejt opatřený pečetí ochránil jeho majitele na nebezpečných cestách Evropou. Když jste měli to štěstí a na vašem listu skvěla se pečeť samotného panovníka, mohli jste si troufnout vypravit se i do Kostnice.

List dokázal otvírat brány i je zavírat. Před vámi i za vámi. Říkalo se mu bumážka. Byl to tak kouzelný list, že zejména na východě dokonce trumfl populární karty a jednu dobu trumfovalo se bumážkami tak mocně, že za těmi branami zmizelo několik miliónů lidí. Bylo potřeba obnovit pořádek a bezpečnost a tak vznikl občanský průkaz. Příslušník si ho prohlédl, zapsal si mě, pak se ještě zeptal kam jdu, proč tam jdu a do jaké školy chodím. Cítil jsem se zabezpečený jako nikdy v životě.

Dnes je jiná doba. Více než občanský průkaz, definuje muže list oddací. Je navíc dokonale spravedlivý. Při rozvodu muž přichází nejen o těžce nabytou bezpečnost přístavu domácího, ale i o majetek a list sám stává se neplatným. Někteří muži těžce nesou spravedlnost, a tak si k listu oddacímu pořizují i sadu dalších listů, které se jmenují manželská smlouva. No, když jim není trapné smlouvat s budoucí manželkou, proč ne. Muž, jenž má však jen trochu hrdosti v těle, nesmlouvá a bezpečí si pojistí jinak. Investováním! Správný hrdobec má však ne jeden list, ale hned desítky cenných papírů. A hrdobci obzvlášť prozíraví stovky.

Já jsem Nerudu četl, a tak znám i tu definici hrdobce, která je poněkud svérázná, proto jsem si koupil jen čtyři akcie Moravia Energo. Ostatně na víc jsem ani neměl peníze. Po asi sedmi letech manželského soužití nastala chvíle, kdy jsem se musel podívat, jak jsem zabezpečen. Výnos byl nad očekávání. Akcie měly hodnotu přesně listu papíru, na nichž byly vytištěny. A tak jsem se se ženou usmířil.

Jenže přesto jsem nemohl usnout. Sice jsem na investici vydělal nad očekávání, ale nějak mě to neuspokojilo. Vždyť všechny akcie vyjadřují jen jakési očekávání. I všechny ty ostatní papíry. A lidé jsou pak zklamáni. A klamáni. A dál se upínají na nová očekávání v nových listech papíru. Ale co očekávání jiných lidí? Vzbudil jsem svou ženu a znovu se s ní usmířil. A tentokrát pořádně.

To by mohl být pěkný romantický konec, ale dnes jsem o listu papíru přemýšlel znovu. Co já sám od něj vlastně očekávám? Nechci glejty, bumážka se mi hnusí, průkaz otravuje, akcie už nepotřebuju (když jsme se usmířili), přesto mě list papíru nesmírně přitahuje. Japonci ovládají umění origami a umí z něj složit ohromné věci. Složil jsem vlaštovku a hodil ji z balkónu. Z Japonska si vzala pouze kamikaze a umřela v růži přímo pod balkónem. Parníček v umyvadle by vydržel déle, ale zapomněl jsem už, jak se to skládá. Mimo vlaštovky umím už jen čepici, ale připadal jsem si jako šašek i bez čepice. Zadíval jsem se na papír a napadlo mě, že když ho nechám na stole a nikdy na něj nic nenapíšu, bude na něm pořád naděje na něco opravdu krásného. Zůstane maximální fantazie pro ostatní. Prostě, bude to něco podobného, jako to, že nejkrásnější hudba je ticho.

Můj bratranec Zdeněk toho ale o hudbě věděl mnohem víc než já a té frázi by se vysmál. Taky byl klavírní virtuóz. Ten první pád je záměrně, protože on klavírista byl, ještě než vůbec začal na ten klavír hrát. Jinak by nemohl vydržet cvičit denně sedm hodin etudy. A už tehdy věděl, jak tiché pauzy hudbou podtrhnout. Podtrhával přesně a konzervativně. Po konzervatoři. Po JAMU virtuózně, po svatbě se svou ženou cembalisticky čtyřručně i sólo. Vždycky ale jemně a uměřeně. To mu bylo někdy vytýkáno, ale on nemohl jinak. Byl už takový. Zesmutněl jsem. Zdeněk minulý týden náhle zemřel. Já jemně a uměřeně psát neumím. I když bych teď chtěl. Nedělní chvilka poezie tentokrát není. Je prázdný list papíru. Je ticho. Omlouvám se.

(4.9.2019)

Na poslední chvíli

To, že se řada věcí dělá na poslední chvíli, je dnes běžný jev. Tu řadu nebudu vyjmenovávat, protože ji znáte z vlastní zkušenosti. Věci, které spěchají, v té řadě stojí, netrpělivě brblají kdy na ně konečně dojde a čas na ně se neúprosně krátí. Někdy dokonce stojí ve dvojstupu i trojstupu nebo se předbíhají. Je to nepříjemné, ale nakonec to vyjasní poslední chvíle.

V ní se jako mávnutím kouzelného proutku všechno vyřeší. Pravda je, že někdy je řešením zjištění, že se vůbec nic nestane, když se dotyčná věc odloží na zítra. Taky je pravda, že někdy to opravdu nejde a pak záleží na tom, jak se v poslední chvíli umíte orientovat a reagovat. Je na to potřeba zvláštní druh nadání.

Kupříkladu já mám v tomto směru zcela mimořádný talent. Navíc jsem jej během let systematicky rozvinul. Má žena sice říká, že jde o prokrastinaci, ale to je pomluva, protože já na poslední chvíli dělám i věci, které mám rád. Navíc se mi pravidelně děje, že mi ty věci do poslední chvíle neplánovaně vstupují. Podobně jako roztržitý chodec přímo pod projíždějící automobil. Já sedím v tom autě, rozumí se. Proč se mi to děje tak často, nevím. Tipl bych to na nějaký zlom ve fúzním genu. Odchylka způsobující chaos v jízdě mého života však nebyla dosud objevena, tudíž se to nedá léčit, a tak jsem se smířil s tím, že je to osud.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že si za svůj osud můžeme sami a moje žena k tomu dodala, že za to, že jsme posledně to divadlo málem nestihli, můžu taky já. Nic z toho není pravda. Jsem sice velice schopný člověk, ale osud ovlivňovat neumím. Ani ovládat počasí. A dokonce ani rodit.

Když se měl narodit můj druhý potomek, měl jsem všechno dokonale naplánované. Žena už ležela v porodnici, pěkně předem a já měl spoustu času udělat všechno, co jsem si předsevzal. Dokonce tak moc času, že jsem si mohl dovolit jít hrát šachy s fyzikem. Vždyť potom na to už nebude čas, no ne? Hrál jsem teprve třetí partii, když mi zazvonil telefon. Byla to žena a chtěla, abych ihned přijel do porodnice. Podivil jsem se proč mi volá ve čtvrt na jedenáct večer. Když jsme s fyzikem zjistili oč jde, prohlásil partii za nerozhodnou a vykopl mě na ulici. Rychle jsem se zorientoval, (to ten mimořádný talent) a usoudil, že jsem se zase ocitl
v poslední chvíli. Skočil jsem do auta a dojel do porodnice tak rychle, že jsem se zapomněl zastavit doma pro přezůvky. Ty má mít totiž nastávající otec s sebou, jinak nesmí na porodní sál! Sdělil jsem tento nedostatek sestře, která mi otevřela, a jedním dechem vyhrknul, že to nevadí, protože si můžu skočit do šatny v druhé budově, kde pracuji, pro vlastní. Sestra klidně odpověděla, že bych to už nestihl a pustila mě dovnitř. No, a za několik málo minut se mi narodil syn. Žena se mě pak zeptala jestli jsem šťastný a já odpověděl, že samozřejmě, protože jsem poprvé v životě uhrál remízu s fyzikem. Kdyby to nebylo v poslední chvíli, nevím, nevím. Ale v té já jsem silný.

Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl před pár dny. Nebyl jsem v příjemném rozpoložení, proto mě žena poslala na kolo. Venku bylo pošmourno jako uvnitř mě, ale řekla, že pršet nemá, tak jsem šel. Jel jsem úplně nazdařbůh a náhodou se ocitnul na vedlejší cestě nad Bílovicemi. Zastavil jsem u informační tabule. Byla věnována dvěma osobnostem spjatými s bílovickými lesy. Těsnohlídkovi a S.K. Neumannovi. Připomněl jsem si jejich pohnuté osudy a přečetl pár veršů o květinách a životě. Od ocúnů ke konvalinkám. Na porodní sál květiny nesmí. Ani před porodnicí nebyly. Možná, že tenkrát nebyl všude nalitý asfalt a ten verš byl pravdivý. Přemýšlel jsem taky, jestli S.K. parafrázoval verš Seifertův nebo k tomu došli nezávisle. Básník nobelista totiž, když ještě dávno nebyl nobelistou, napsal, že: /umírající vydechují vůni konvalinek/ Protože tehdy ještě psal výhradně o lásce, dodal, že zamilovaní zase vůni konvalinek vdechují. Celé to nazval Láska. Konvalinky jsou jedovaté, ale láska nebezpečná je a Smrtka taky. Tak by to mohla být pravda. Tak jsem rozvažoval a mezitím začalo pršet. Ocúny a konvalinky. To je pěkné, ale co mezi tím? Rychle domů. Proplétal jsem se lesem. Mraky padly níž a setmělo se. Když už jsem skoro neviděl na cestu, vyplivl mě les v Zamilovaném hájku. A hned za ním už svítí první lampy. Stihl jsem to v poslední chvíli. Jen mi trochu navlhnul telefon.

Tohle se stalo v pátek. V neděli ráno mi volali z nemocnice. Jenže jak byl ten telefon navlhlý, tak nějak nezvonil. Zjistil jsem to o dvě hodiny později a volal zpět. A naráz jsem věděl, že jsem v poslední chvíli. Za třináct minut jsem byl v nemocnici. Sestra neříkala nic, jenom mě posadila k posteli a odešla. Seděl jsem tam, koukal na tátu a na čísla za jeho hlavou. Hodnoty byly nižší a nižší. Také papírový pytlík u úst se nafukoval méně a méně. Vlny na monitoru se uklidňovaly symetricky s tím, jak ten vítr dechu slábl. Bylo to jako když jsme spolu byli u moře. Čeřilo se méně a méně a pak najednou byla hladina jako stůl. Naklonil jsem se nad lůžko. Žádné konvalinky jsem necítil. Jen desinfekční mýdlo. Pak přišla sestra a začala vypínat infuze. Barevné linky se ztrácely jedna po druhé. Duha zmizela a zůstala šedá obloha monitoru. Zůstal jsem tam sedět, dokud se na něm neobjevil nápis: Připraveno  k monitorování. Vyšel jsem na chodbu. Přišla jiná sestra s nějakými papíry. Všechny jsem podepsal a dostal igelitový pytel s osobními věcmi. Vyšel jsem z budovy. Začalo krápat. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Okolo mě proběhl nějaký člověk. Setřásl pár kapek a zmizel v budově. Rozpršelo se. Stihl to na poslední chvíli, pomyslel jsem si. Ano, to je ono. Co bude třeba, udělám na poslední chvíli. V tom jsem totiž silný. Hodil jsem pytel přes rameno a vyrazil do deště.

(11.9.2019)

Obrazoborci

Tak už je to tady. Nové kolo obrazoborectví. Není se co divit, tradici máme bohatou už od dob husitství. A dál přes kácení mariánských sloupů v republikánském nadšení první republiky po likvidaci nevhodného umění nejprve nacisty, pak komunisty. Ruku v ruce s likvidací nevhodných osob. Ať již z masa a kostí nebo z kamene.

O ničení soch jsem už psal, takže pravidla a zákonitosti s tímto druhem sportu spojené, jsou Vám známy. Ne-li, najděte si fejeton Jungmannovo náměstí a bude Vám to jasné. Ve Spojených státech šampionát stále probíhá. Když došli konfederační vojáci, přišli na řadu lékaři. Levicoví aktivisté momentálně požadují odstranění otce moderní gynekologie Jamese Mariona Simse z newyorského Central Parku. Tedy jeho sochy. Kdyby šlo o Simse živého, mohlo by se stát, že mnozí z těch, kteří jeho odstranění žádají, by nebyli na světě. Možná proto Sims ještě stojí, i když nahnutě. Ale nechme nahnutou Ameriku Amerikou, protože nám začalo první kolo domácí soutěže. Bylo to dva nula pro zastánce odstranění pomníku, ale teď se ke Koněvovi někdo připoutal, a tak snížil na dva jedna. Může to být ještě napínavé, včetně mezinárodního utkání, až nám Rusové začnou kácet legionáře.

Obrazoborci tvrdí, že jde o historickou spravedlnost a Koněv do Prahy 6 nepatří. Budiž. Koněv byl v lednu 1945 v Osvětimi, v květnu 1945 v Praze a v listopadu 1953 v Budapešti. Jeho role při událostech v srpnu šedesátého osmého v Praze je nejasná. Ideální by tedy bylo, kdyby Koněv v Praze 6 stál v první polovině roku a na tu druhou by se odebral někam na dáču. Obrazoborci rozhodli, že se Koněv odebere nadobro. Mně to tedy líto není, jen mám obavu, aby se za pár let zase nadobro nevrátil. S minulostí se totiž můžeme vyrovnávat, pokusit ji poznat nebo ji zavřít do trezoru a tvářit se, že neexistovala. Když se něco někam zavře a řekne se, že se ty dveře nemají otevírat, nedopadne to dobře. Jako v pohádce Princ a Večernice. Ten trumbera princ měl štěstí, že mu s Mrakomorem pomohli Slunečník, Měsíčník a Větrník. Ani s nimi neměl podepsaný žádný pakt. Moje žena má jenom Deštníka. Jednou jsem si ho vypůjčil, protože Mrakomor řádil. (Asi ho zase vypustil nějaký debilní princ.) Vrátil jsem se stejně s promočenýma nohama a namrzlou rukou. A ještě byly mrzutosti, přestože jsme měli uzavřený pakt, že deštník si mohu v případě deště vypůjčit. Jenom tam byla malilinká doložka, že tak nelze učinit, pokud v téže době potřebuje deštník i druhá strana. Konflikt hrozil eskalovat, naštěstí to zachránil Větrník. Prozíravě jsem v cukrárně koupil rovnou dva a v pravou chvíli je vytáhl z lednice. Obávám se, že Koněvům by větrník nestačil. Ti mívají podstatně větší apetit. Mám sice ještě v záloze Měsíčníka, kterého preventivně léta odebíráme, ale doslechl jsem se, že kam vstoupili Koněvové, Měsíčníci záhy přestali vycházet. Sice nemáme moře, tak by se nás ten problém s přílivy a odlivy netýkal, ale i tak myslím, že to za to nestojí.

Abyste si nemysleli, že tenhle fejeton píšu pod pseudonymem Alibista Strašpytel. Ne, Koněv ať se vrátí k matičce Rusi, jen doufám, že tentokrát si na soklu co tam zůstane, Pražané postaví něco, z čeho nebudou za pár let zase potíže. Mohou si vzít příklad odjinud. U nás v Brně taky máme ve veřejném prostoru pár kontroverzních děl. Ale potíže s nimi nejsou. Víc než kontroverzi totiž budí smích. Dokonce i tak rizikové sochy jako jsou státníci, umíme postavit bez toho rizika do budoucna. Hned vedle sochy Jošta na žirafě máme Masarykovu hlavu. Ne jen tak ledajakou. Je celá z prohýbaných trubek, takže když jsem procházel kolem, silně mně připomněla prolézačku Zeměkoule, která se v dobách, kdy Masaryk ven nesměl, stavěla na každém dětském hřišti. A nejen mně, ty děti, které prolézaly Masarykovou mozkovnou a houpaly se na obroučkách jeho brýlí, Zeměkouli nepamatují, ale prolézačku poznaly neomylně. Prohlížel jsem si dílo a děti v něm rejdící a usoudil jsem, že jsme zase Prahu předběhli. Masaryk byl vzdělaný muž a je naprosto na místě aby měl mozek, do něhož se pohodlně vejdou dvě děti. Zřejmě byl i moudrý, a tak by byl za dítě v hlavě rád. Nějaký pán, co šel okolo, si to ale nemyslel. Vyhuboval dětem, že se nesluší lézt našemu prvnímu prezidentovi po hlavě, a že mají okamžitě zmizet. Holčička vyskočila z levého oka, chlapeček vypadl z nosu a schovali se pánovi za kopyto Joštovy žirafy. Možná, že nebude dlouho trvat a Masaryk se zase nebude hodit. Ale nic se nebude ničit. Trubky se jen znovu natřou, stejně jako kdysi pestrobarevné Zeměkoule a děti se budou moci beztrestně vrátit na prolézačku.

Myslel jsem si, že neschopnost Pražanů postavit si prozíravé sochy, pramení z toho, že historie prošla hlavním městem přece jen těžší nohou. Vyložil jsem tuto teorii známému, kterého jsem ve městě potkal. Známý, psychiatr, byl jiného názoru. "Statuofilie je pohlavní úchylka, projevující se ukájením se na sochách. Je sice poměrně vzácná, ale se sílícím liberalismem a odtabuizováním prakticky všeho, předpokládám její zvýšený výskyt. Jako ostatně i všech dalších," uzavřel svou teorii. "Ale vždyť na ně jen lijí barvu," zdálo se mi to přitažené za vlasy. "Úchylka už z podstaty neuznává hranici. A jestli v době, kdy byla popsána, ještě jakousi ano, tak dneska už vůbec. A zvlášť ve velkoměstech," odbyl mě dušíznalec a dál už se věnoval pouze dlouhonohé diagnóze, která tam byla s ním. Pro toto vyšetření potřebuje být lékař sám, proto jsem se už na nic neptal a zmizel za rohem. Byl to roh kostela svatého Jakuba. A tam jsem poznal, že psychiatr se nemýlil. Právě na tomto kostele je ten hanbatý andělíček, co vystrkuje nahou zadnici na Petrov. Toho znají i v Praze. A taky všichni znají legendu, která se k němu váže. Jde tam o závist, furianství, soutěživost, nevraživost, peníze a podobné věci. Přesněji to nejde říci, protože legenda má několik verzí. Je to ale úplně jedno, protože všechno je jinak. Když se podíváte pozorně a ze správného úhlu, uvidíte tam hlavy dvě. A kolem té druhé ještě další ruku. Prostě jsou tam dva a normálně se milují. A jako každý normální člověk, si u toho nepřejí být viděni. A tak to dělají za plentou pověsti a za sloupem. Ne jako nějaký exhibicionista a statuofil.

(18.9.2019)

Motivátor

Ránu se nedalo nic vytknout. V rozpuku, svěží a plné příležitostí. Přesně tak je chápal Bílý den. Hrdina knihy Jacka Londona Bílý den. Vstal, vyběhl ven a volal Bílý den, bílý den. Ne tak já. Když světlo vniklo do ložnice, otočil jsem se na druhý bok, zamumlal blbý den a strčil hlavu pod polštář.

Určitě se Vám to taky někdy stalo. Náhle, bez příčiny, úplná ztráta motivace. Domnívám se, že to občas postihuje většinu populace. Jinak by nebylo možné, aby se v téže populaci vyskytovalo takové množství motivátorů. Myslím tím teď ty poradce, kouče i osoby bez kvalifikace, jejichž úkolem je klienta inspirovat, probudit jeho kreativitu a vůbec navést na správnou cestu. Ti lidé jsou neuvěřitelně vynalézaví. Dokážou vymyslet nebetyčné hovadiny, aby Vás aktivovali.

S motivátory jsem se v životě setkal mnohokrát. Jednou to byla slečna v bance, která mě usilovně motivovala k nákupu nějakých fondů, podruhé to byl manažer v řídící funkci, který se snažil motivovat nás k většímu pracovnímu úsilí a potřetí úspěšný trenér, který sděloval, kolik hráčů dostal na vrchol. Cíle byly rozdílné, ale ty řeči vždycky stejné. Nabiflované ze skript, které kolektiv autorů musel napsat v nějakém motivačním rauši. Měl jsem totiž po těch přednáškách vždycky kocovinu. Takový ten typ, kdy si říkáte, že jste fakt už úplná nula, když tohle musíte poslouchat. Navíc jsem u toho pravidelně dostal tinitus. Byl jsem s tím dokonce u lékaře, ale ten mi řekl, že když to tak záhy přešlo, tak to tinitus určitě není a předepsal mi kapky do uší.

Kapky zabraly. Při příští motivační přednášce jsem si je do uší nakapal. Krásně to šumělo a v tom moři tonul hlas motivátora. A šustění papírů ze skript mě už neděsilo. Vyčištěnýma ušima jsem docela zřetelně slyšel, jak se z těch papírů sypou drtiny.

Namítnete, že tihle motivátoři byli motivováni svými zájmy a ne zájmem klienta. Nevím. Možná. Ale pochybuju, že by mě jakkoli věhlasný psycholog dokázal dostat to ráno zpod polštáře. Nedokázal to ani motivátor ve smyslu stimulu. Ani hlad mě nedokázal vypáčit z postele. Přestože jsem věděl, že v kuchyni jsou vajíčka, slanina, croissanty a další dobroty a v břiše mi kručelo, ležel jsem dál jako placka a nic se mi nechtělo. Přitom jsem si dokola opakoval všechny věci, co bych udělat měl. Pak i ty příjemné, které bych udělat mohl. A normálně chtěl. Jenže já nechtěl. Válel jsem se další hodinu a tím jsem dokázal zbytečnost profese motivátorů. Žádný motivátor nedokáže být silnější než hlad. Tohle zjištění mě trochu povzbudilo, takže jsem vstal a šel se najíst.

Míval jsem rád poklidná nedělní dopoledne s opečenou slaninou, volskými oky, toasty a kávou. A pochopitelně s tiskovinami. Jenže tomu, teď, když jsem ztratil motivaci cokoli si připravit, odzvonilo. Žmoulal jsem suchý rohlík a pil vodu z kohoutku. Pak jsem se trochu vzchopil a podal si z ledničky jogurt. Žena říkala, že musím zdravěji jíst, tak jí alespoň udělám radost. Tak jsem uvažoval a vtom mě to napadlo. Jasně, že jsou motivátoři úplně zbyteční. Jediným motivátorem, který dokáže, aby muž vůbec něco dělal, je - žena. Žena dokáže dokonce, že muž dělá věci, které vůbec dělat nechce.

Jenže moje žena nebyla doma, a tak jsem dál nedělal nic a přemýšlel o stimulech vlastního těla. Někde jsem četl, že muži žijící sami bez žen, začínají používat inkontinenční pomůcky v průměru o čtyři roky dříve než muži s partnerkami. Vždyť je to přece pohodlnější, ne? Nakonec jsem se zvedl a na ten záchod došel. Pak jsem došel i do koupelny a umyl si ruce. Dost mě to vyčerpalo a napadlo mě, že na světě jsou i jiní lidé, než obyčejní, unavení, stárnoucí muži. Například ty ženy.

Nemyslím ale, že by nějaký motivátor dokázal pohnout ženu k něčemu, o čem ona už není dopředu přesvědčena, že to chce. Navíc motivace žen jsou zcela záhadné a nepochopitelné. Já záhady miluju, a tak mi to nevadí. Motivovat svou ženu jsem se pokusil jen jednou. Bez výsledku. Když úplně stejnou radu dostala o týden později od kamarádky, ihned se nadchla. Prostě záhada.

Pak jsou tu ještě ti na vrcholu. Sportovci. Mladí. Plní elánu a testosteronu. No, taky to nebude věčně, jen počkejte. A k té krátké chvíli, kdy jsou ještě pružní a svalnatí se museli neustále motivovat! Alespoň to tak říkal ten sportovec v televizi, kterou jsem si pustil, protože jsem se s obrovským úsilím namotivoval ke vzdělávání. Vážně pokyvoval hlavou, že to vůbec není lehké. "To vím taky, troubo," řekl jsem obrazovce, ale neměl jsem už sílu ji vypnout. A dobře jsem udělal. Nakonec mi ten atlet prozradil, jak ty motivační krize překonat. Nejdůležitější prý je, jít za vlastními sny. "Prima nápad," řekl jsem zase televizi, snadno ji vypnul a odebral se zpět do ložnice. Zavrtal jsem se do peřin a - - - - -

(25.9.2019)

Na palci

Nemusí to být zrovna celý svět, který Vám na něj stoupl. Stačí docela obyčejné máslo, které mi přistálo na palci levé nohy, jen co jsem otevřel dvířka lednice. Ne, že by mě to nějak bolelo, ale docela jsem se lekl. Navíc máslo udělalo flek na ponožce a na zemi, protože bylo otevřené. Hned jak přišla domů žena, postěžoval jsem si jí. "Musíš otevírat dvířka opatrně," poradila mi a připojila zkušenost se skříní, ze které na ni vypadlo pádlo. Nebo to bylo nějaké jiné synovo sportovní náčiní, každopádně ta její zkušenost byla asi bolestivější než moje, protože potom se zadívala do země a dlouze vzdychla. Pak zavolala syna do kuchyně
a započal pohovor. Ten byl veden formou monologu a zakončen prstem namířeným na kostku másla a dotazem: "Jak je to možné?!" Syn pokrčil rameny: "Já za to nemůžu... Samo... Seto..." vysoukal ze sebe ještě. Pak zase pokrčil rameny a odpádloval pryč.

"Tohle není žádné řešení," řekl jsem já, když jsme v kuchyni osaměli. "To se mám pokaždé bát otevřít dvířka, jestli na mě nevybafne Japonec?" "Jaký Japonec?" nechápala žena. "No ti dva. Samo a Seto." "Aha, tak. Tak proč jsi něco neřekl? Proč mu nedomluvíš, ať si laskavě začne po sobě uklízet?" "Já za to nemůžu," pravil jsem. "Nedalo Seto stihnout," pokrčil jsem rameny a odešel se natáhnout na gauč, kde je nejmenší nebezpečí, že mi něco spadne na palec.

Nebylo mi to však nic platné. Měl jsem palce z dosahu nebezpečenství sotva deset minut, když zazvonil zvonek. Bál jsem se otevřít dvířka od domu, tak jsem ho nechal být. Mám zkušenost, že zvonek se většinou brzy unaví. "Jako já," zívl jsem, že si trochu zdřímnu. Vzápětí se otevřely dveře do pokoje. Instinktivně jsem schoval palce pod deku. "Tak to ne!" stáhla ze mě deku žena. "Je tu Ondra, a přišel ti pomoct se sušičkou," dodala.

Napřed jsme snesli pokaženou sušičku po schodech dolů. Při této operaci jsem zjistil, že v sušičce jsou ještě jiná dvířka, kromě těch, kterými se do ní vkládá prádlo. Vytekla z nich jakási tekutina. Kvůli sušičce, kterou jsem držel před sebou, jsem ji sice neviděl, zato pod sebou jsem ji cítil. Ale ta ponožka byla stejně flekatá a potřebovala vyprat, tak co.

Potom jsme vynesli novou sušičku po schodech nahoru. To bylo obtížnější, protože to bylo do kopce a schody klouzaly. Chtěl jsem si v sušičce ihned vysušit mokré ponožky, ale Ondra to zamítl s tím, že napřed musíme spotřebič vyvážit. Otáčel jsem kolečky u nastavitelných nožek sem a tam, ale Ondra stále nebyl spokojený. "Pořád to chce minimálně půl centimetru. Pusť mě k tomu," přikázal mi a podal do ruky vodováhu. "Jen to tady přidrž," dodal. Položil jsem tedy vodováhu na sušičku a držel. "Tak! Teď to bude ono!" trhl nakonec sušičkou soused. Skutečně. Bublina ve vodováze se držela středu. Upozornil jsem kolegu, že malý nedostatek je jen v tom, že mi sušičku usadil na palec. Spotřebič byl tedy nadzdvihnut, já vyndal palec a bublina zase sjela k okraji. "Auuu," pustil jsem sušičku, protože mě palec začal silně bolet. "Ufff," hekl Ondra, kterého překvapila náhlá změna váhy spotřebiče a taky ho pustil. "Žuchchch!" pravila sušička a zůstala stát. "Tak a je to!" prohlásil Ondra. Mrkl jsem na vodováhu. Bublina byla přesně uprostřed. Šli jsme se pochlubit ženě. Ondra za odměnu vyslechl chvalozpěv na to, jak je šikovný a já jsem dostal hrášek. Mražený. Na ten oteklý prst.

Hráškoval jsem si palec a přemítal nad tím, jak je možné, že někdo chodí světem, jak chce a palce mu zůstávají bez úhony a jinému na nich přistane každou chvíli něco. Jednou jsem si takhle postěžoval a dobrý přítel mi poradil, že nemám strkat prsty, kam nemám. To je ale pitomost. To bych potom nemohl dělat vůbec nic. Takhle kdyby byl člověk tvor bez rukou a nohou, pak by to šlo. Ale možná budu v příštím životě hadem a pak se mi tahle rada bude náramně hodit.

Zamítl jsem tezi o tom, že za útrapy svých končetin si můžu sám a začal se věnovat karmě. Tedy tomu výroku, že za pohmožděné palce může moje karma. To mi řekla jedna bývalá spolužačka. Velice esoterická. Tedy, ona už tenkrát byla divná, ale já nejsem předpojatý, tak jsem se nad svou karmou poctivě zamyslel.

Je pravda, že v době kdy tato spolužačka ještě nebyla bývalou spolužačkou, jsem karmu měl. Docela často vyhasínala. Ale mě to nepřekvapovalo. Měl jsem u ní nachystané zápalky a vždycky jsem ji nahodil. Až jednou se to karmě nelíbilo a dala to najevo tím, že po mně plivla. Plamenem. Byl to docela dlouhý plivanec, takže tenkrát jsem kromě hrášku musel použít i mouku. A od té doby karmu nemám. A stejně mám co chvíli něco na palci. Takže také tato teorie je nesprávná.

Vůbec nejhorší ale je, když to není něco, ale někdo. A opakovaně. To potom občas bolí nejen prst, ale i u srdce. A hrášek nepomáhá. To Vám tak občas někdo stoupne na palec, jen tak, mimochodem, usmívá se na Vás a ptá se, jak se máte a jestli je vám dobře. A vy se slyšíte, jak odpovídáte, že je všechno v pořádku. Brrrr, otřásl jsem se a pak se zastyděl. Vzpomněl jsem si zase na spolužačku. Ale na jinou. Mnohem méně esoterickou. Proto jsem ji také v tanečních požádal o tanec. Během jediného waltzu jsem jí šlápl na palec čtyřikrát. Když jsem tohle dokázal na mnoho let vytěsnit z paměti, co když jsem své další zločiny zapomněl nadobro? A co když ubližuju jiným zrovna teď? Promítl jsem si v paměti palce mých blízkých, jestli na nich náhodou nějak nestojím. Zdálo se, že ne. S cizími lidmi to bylo horší. Copak já vím? To si člověk leckdy ani nevšimne a je to. Jako ta sušička na mém palci. Takže jestli jsem někomu nějak stoupl na palec, ozvěte se mi. Ono se to sice za chvíli zahojí a tím je to promlčeno, ale já se omluvím. Jen se mě neptejte, jak jsem to mohl udělat. Já ani karma za to nemůžeme. Samo Seto...

(2.10.2019)

Poslední věci člověka

Měl jsem vždycky za to, že poslední věci člověka jsou vlastně souhrn eschatologických očekávání. A protože já očekávání nemám žádná, nevěnoval jsem jim pozornost. Navíc se mi na smrt čekat nechce a co se týče těch dalších věcí, tak pokud vím, zastávky nebe a peklo jsou mimo pozemský jízdní řád a poslední soud mimo lidské pletichy. Alespoň doufám, že to tak ještě je. A tak na tomto světě nedělám vůbec nic. To abych neovlivňoval porotu toho posledního soudu.

Takhle jsem si kdysi poslední věci pěkně uspořádal a ani mi to nikde nezabralo žádné místo. Chyba. Měl jsem si do knihovny místo knihy - Muž, který odmítal umřít - zařadit Poslední věci člověka, tedy vybrané kapitoly z thanatologie. Tahle kniha totiž poslední věci rozšiřuje a vrací zpět na tuto zem. I když já bych ty první dvě kapitoly ani nepotřeboval. Když spolu dva chlapi umí mlčet, třeba jako u řeky na rybách, tak pak ani nevadí, když jeden vnímá už jen druhý břeh. Otec tu knihu o Muži, který odmítal umřít, už nestihl přečíst, tak zvládl zemřít v klidu sám. Takže jsem mu nijak nemusel radit. Kapitola in finem je úplně zbytečná.

Něco úplně jiného je však kapitola třetí - post finem. Myslel jsem si, že tu vůbec nebudu potřebovat, ale zase jsem se spletl. Stal jsem se totiž vypravitelem pohřbu. To poslední sousloví vůbec není pěkné. Mně se taky nelíbí, ale přesně tak to stálo na těch papírech, které jsem dostal v Pohřebnictví města Brna. Slíbil jsem své ženě, že si ve Středečníku přestanu vymýšlet, takže Vypravitel pohřbu, i když to zní hrozně. A jak jsem záhy zjistil, jak to zní, tak takové to je. Místo kapitoly post finem jsem si totiž četl Muže, který odmítal umřít a do Pohřebnictví města Brna jsem vstoupil zcela nepřipraven. Naštěstí i na smrt je fronta, tak jsem se usadil do křesla a začal listovat folianty. V prvním byla parte, ve druhém květiny, ve třetím hudba a ve čtvrtém rakve. Nikdy bych nevěřil, jakou práci dá sestavit krátký text, i když je vám jasné, co chcete říct. Napadlo mě, že každý básník, který hodlá publikovat, měl by napřed sestavit dobré parte pro blízkého člověka. Nejlépe pro partnerku. Na tom by se poznalo, kdo na to má... Nakonec jsem to zvládl a na znamení, že jde o finální verzi, jsem to všechno černě orámoval. Pak jsem se šel projít mezi květiny.

Vybírat květiny podle obrázků je jako seznamovat se po internetu. Jasně, že jsem vybral špatně. Ta paní, která pro mě přišla do čekárny, mi to potvrdila. "Tahle na rakvi nevypadá úplně dobře," zakroutila hlavou. Úplně stejně kroutila hlavou má žena, když se to elegantní sako z figuríny obléklo na mě. Takže jsme vybrali jinou kytici. Pak jsem se pochlubil s parte. "Není to příliš strohé?" podivila se pohřební paní. Básník se nesmí bát škrtat. Taky se nesmí bát trvat na svém. "Není!" řekl jsem tedy tvrdě. "Dobře, rakev už máte?" odpověděla paní a vůbec to neznělo smutně. Lekl jsem se, protože rakev jsem neměl. Otevřel jsem katalog a ukázal hned na první obrázek. Otec měl rád prosté věci a tahle byla opravdu jednoduchá. Tentokrát ta paní vzdychla. A smutně. Myslel jsem, že už jsme na té správné poslední cestě, ale ukázalo se, že ta rakev je lagric. Prostě papundekl a pohřbívají se v ní obyčejně ti, co nemají žádného Vypravitele pohřbu. Otočil jsem rychle na poslední stranu. Byla tam sněhobílá rakev s bohatou výplní, v níž se skrývaly další věci, jejichž význam mi došel, když jsem se podíval na popisek. Rakev Luxus - reprezentativní 114000.- Kč. Otočil jsem rychle listy doprostřed. Byla tam rakev, která se mi docela zamlouvala, ale jak jsem za chvíli zjistil, byla ekologická. Otec sice několikrát volil zelené, ale s tou recyklací už to dneska přehánějí. Naštěstí hned nad ekologickou rakví byla dubová, která úplně splňovala mé jednoduché požadavky. Pro jistotu jsem se ubezpečil, že tahle hoří a požádal o uložení otce do této. "Máte oděv?" dotázala se mě průvodkyně posledními věcmi. Tedy, já vím, že mi saka nesedí a nemusí se mi to pořád připomínat. Navíc budu u obřadu převážně sedět a tak to ani nebude vidět. Řekl jsem to a ukázalo se, že nejde o šaty pro mě. Oddechl jsem si, že nebudu muset znovu podstupovat trapnou proceduru při zkoušení nového obleku a slíbil, že vhodný oděv donesu tatínkovi hned zítra.

Zbývalo vybrat hudbu. "Vyberte něco, co měl tatínek rád," zazněla rada. Jaký to ale má smysl, když to budou poslouchat jiní? U akcí na ose svatba/pohřeb to dopadne vždycky stejně. Tak, že se to stejně někomu nelíbí. Pro obroušení hran je nutno zvolit co největší kompromis. Takže mainstream, vzdychl jsem. Člověk, co miloval tolik skvělé hudby, má pak mít na pohřbu nějaké tři popěvky? Tak to by nešlo... podíval jsem se do vzduchu, který se najednou dal krájet, protože u hudby jsem překročil pracovní dobu Pohřebního ústavu města Brna. "Air - Bach," řekl jsem tedy stručně. "Dobře. A dál?" "Dál už nic nebude, aspoň myslím," ušklíbl jsem se. "Dobře, Bacha dáme na konec. Ale co před tím? Víte co... Co třeba proslov? Nechcete proslov?" navrhla mi řešení paní-co-už-by-chtěla-jít-domů. "Proslov v žádném případě, když musí být předehra, tak Verdi," ukázal jsem v katalogu na Nabucco. "No, vidíte, tak ještě jednu," zaradovala se paní sledující hodinky. Bylo mi jí líto. Taky sebe. Tak jsem vybral Poem od Fibicha, protože to má přesně takovou náladu, sebral parte, obálky, instrukce, smlouvu, fakturu, plánek ústředního hřbitova a zbytek síly a vypadl ven.

Šel jsem k mamince pro oblek pro tatínka, ve kterém on vypadal, na rozdíl ode mě, vždycky dobře, a tam venku mi teprve začalo být líto. Ne jako uvnitř, té paní, která čekala, až si konečně vyberu, tatínka, který čeká na oblek a mě, protože jsem se na stará kolena stal Vypravitelem pohřbu. Líto prostě tak, jako na vzduchu od Bacha. Protože potom se prostě už nic zahrát nedá.

(9.10.2019)

Sako

Když se člověku blíží padesátka, měl by přestat myslet na legrácky a zabývat se vážnými věcmi. Otázal jsem se své paní, co považuje za vážnou věc, ne-li pohřeb. Ta úvodní věta totiž patřila mně. "Právě proto. A v čem na ten pohřeb půjdeš?" odpověděla mi žena otázkou. "Přece v obleku," řekl jsem a zatvářil se, že je to snad jasné. Já mám totiž jen jeden oblek pro všechny příležitosti. Mám ho už přes dvacet let, naštěstí těch příležitostí je poskrovnu, tak to nevadí. Tedy, mně to nevadí. (Mé paní samozřejmě také ne) "V obleku," opakovala po mně. "Ano," přikývl jsem. "Jak chceš," řekla a odešla.

Když jsme se tak hezky a rychle domluvili, natáhl jsem se na pohovku a začal jsem si číst Shakespearovy sonety. /Žel, pravda, přiznávám, já světem jsem se bral/sám bloudil sem a tam a přijal oblek šašků/ ...Tu náhle ztratil zrak - ne, to tam není, to mi jen cosi zakrylo oči. Nějaký hadr, který mi přistál na hlavě. "Vypadáš v tom jako šašek, celé to na tobě visí a tady vzadu je úplně vypadená látka," slyšel jsem velice tlumeně a tak jsem vysoukal hlavu z tkaniny a uviděl svou ženu. Taky své sako. "Je pravda, že už je trochu zkrabacené, ale na pohřbu jsou všichni zkormoucení, tak se to docela hodí. A když se v židli opřu, tak ten vypadený proužek nebude vůbec vidět," hájil jsem sako. "To je docela dobře možné," souhlasila žena, "ale až půjdeš tančit, tak z té židle budeš muset vstát," dodala. "Na hrobech se už netančí, dnes se na ně jenom plive. To my neděláme ani tomu nemusíme bránit. Na rozptylovou loučku je totiž zákaz vstupu," poučil jsem svou drahou polovičku. "Ne na hrobě, ale na prodloužené," poklepala si polovička na čelo. "Na jaké prodloužené?!" nechápal jsem. "Na bílé. Ostatně, může ti to sdělit sama," ukázala žena na dceru, která zrovna vstoupila do dveří.

Jsou předměty, ve kterých se dcera dokáže bleskurychle zorientovat. Ne, není to matematika ani fyzika. Je to kurz tance. "Jo, tati, je to za tři týdny, musím mít bílý šaty, máma si ty svoje bílý nesmí vzít, musíte přijít, lístky stojí dvanást set pro oba bez občerstvení, nesmíš tu béžovou košili ani tu kravatu s ptáčky si neber, dáš mi na ty šaty?" vychrlila ze sebe, a když se opět nadechla dodala: "Jo, a musíš se mnou tančit..."

"Drahoušku můj," začal jsem, "všechno Ti splním, vyber si šaty, máma si vybere nové šaty, pak si koupíme lístky někam, kam bychom nikdy nešli, pak tam sníme chlebíčky, které bychom si nikdy nedali, pak si tam dáme šampaňské, které nepijeme, a pak si s Tebou zatančím, i když vůbec netančím. Ne, promiň, nezatančím, já mám totiž jen tohle sako..." ukázal jsem na pohozený omšelý oblek. "Uznej, že v tom nemůžu na bál," a ukázal jsem už konkrétně na vydřený loket, utrhané knoflíky na manžetách a vypáraný šev. "I když pohádka panna a netvor je pěkná..." uzavřel jsem svůj monolog k dceři. "Tak si taky koupíš nový oblek," řekla dcera s lehkostí šestnácti let. Přesně s tím jsem ovšem počítal. "Víš dceruško, když zaplatíme všechny poplatky spjaté s Tvou bílou prodlouženou, obávám se, že na pánský oblek už nezbudou peníze," řekl jsem a zatvářil se smutně. V duchu jsem si pomyslel, že mé sako je vskutku univerzální a původní myšlenku, že mi vydrží až do rakve, se mi přes všechny obtíže daří udržovat při životě. Mém životě. To jsem si ovšem jen pomyslel. Náhle jsem uslyšel hlas, který dlouho mlčel. A ten hlas řekl: "To jsem ráda, že ses konečně rozhodl. S výdaji si nedělej starosti. Nový oblek ti koupím sama. V Bandi mají otevřeno i v neděli, takže můžeme vyrazit." "Teď v sedm večer?" zmohl jsem se na slabou obranu. "Právě. Mají až do osmi, takže tam teď nikdo nebude. Jdu se převléct," dodala má paní, aby mi došlo, že dny mého saka jsou definitivně sečteny.

"Tak to vidíš," řekl jsem saku, když jsme spolu osaměli v pokoji, "chtěl jsem si tě vzít na pohřeb a zatím budeš mít vlastní. Asi tě spálím v kotli," doplnil jsem, protože jsem si při pohledu na sako nedovedl představit, že by ho ještě někdo nosil. Nechat ho u kontejneru bezdomovcům mi připadalo nepatřičné, vzhledem k tomu, co jsme spolu prožili. Už jen ta svatba... Byli jsme si souzeni. Šel jsem napřed pro prstýnky. Teprve potom jsem si šel vybrat. Oblek, samozřejmě myslím. Tak se stalo, že nebylo možno vybrat si jiný, protože na ostatní už mi nezbývalo dost peněz. Prostě tam čekal na mě. "Vzhledem k tomu, jaký pakatel jsi mě stálo, a jak jsem se o tebe nestaral, je obdivuhodné, že jsi vydrželo dvacet let. Teď je ovšem mezi námi konec," řekl jsem saku, když žena opět vstoupila do pokoje. "Cože?" zeptala se a pak vyjádřila nespokojenost, že nejsem oblečen ven. Hodil jsem na sebe sako a řekl, že jsem. Ani na poslední cestu jsem si ho nemohl vzít a do dómu pánských oděvů jsem dorazil v tričku.

V salónu samém se ukázalo, že i má žena se někdy mýlí. Byl totiž zcela zaplněný mladými muži, kteří se střídavě soukali do obleků a střídavě si vymačkávali uhry. Pochopil jsem, že prodloužená se skutečně blíží a zachvěl jsem se. Žena mě chytila za ruku, protože si myslela, že se chystám uprchnout. Dobře ví, že nesnáším fronty. To jsem ovšem neměl v úmyslu. Stejně jsme slíbili nějaké hostesce, že vyčkáme u baru, než se nám bude někdo věnovat. Odhadoval jsem, kdo to bude, protože to bývá důležité. Bylo tam několik prodavaček a jeden prodavač. Ten se mi nelíbil. Zvlášť se mi nelíbilo, jakým způsobem zkoušel, jestli kalhoty dobře padnou. Tomu mladíkovi to ale nevadilo a poslal si pro další várku kalhot. Byl jsem mu vděčný, protože tím zvýšil pravděpodobnost, že na mě prodavač nevyjde. Docela šikovná prodavačka se věnovala jinému mladíkovi. Vybírali rukavice. To bude hned hotové a půjdu na řadu, pomyslel jsem si. Jenže ten jinoch se tak potil, že nemohl rukavice sundat. Tedy, jestli tenhle bude chtít tančit s mou dcerou, dám mu gumové. Jedny vozím v batohu na kole, abych si nezasvinil ruce, když mi spadne řetěz, tak si je vezmu na prodlouženou, a když tak mu je půjčím. Chtěl jsem to říct ženě, ale přišla zase ta hosteska, že můžeme jít. Otočil jsem se k východu, ale žena mě obrátila zpět.

Potom mám krátký výpadek paměti, takže nevím, jak se to mohlo stát, ale náhle jsem byl kompletně oblečen a to sako - mi sedělo! Dokonce tak, že jsem si ho doma odmítl svléknout a zkoušel zda se k němu hodí lépe kravata s ptáčky nebo motýlek. Žena mě mlčky pozorovala a pak se mě zeptala: "Pěkné. Ale co tam budeš dělat ty?" Usmál jsem se. Vzpomněl jsem si na film pro pamětníky. Škola základ života se, tuším, jmenoval. Spousta skvěle oblečených mladých mužů - jako já - se účastnila školního plesu. Jednoho hrál Ladislav Pešek. "Já? Já se budu starat o společenský ruch!" odpověděl jsem a narovnal jsem si motýlka. "Ty jsi se zbláznil," stoupla si žena před zrcadlo, abych se neviděl. Byl to už její druhý omyl v jeden den. Ale mám ji rád, tak jsem neřekl nic. Ani to, že ona tam bude muset taky jít a mě by zajímalo, co tam bude dělat ona, když taky neumí tančit a já budu zaneprázdněn společenským ruchem...

16.10.2019

Řeč těla

Existují důkazy, které tvrdí, že nonverbální komunikace je důležitější než to, co se říká. A zejména v tak zásadních situacích jako je přijímací rozhovor. Lhostejno zda do nového zaměstnání nebo do nového vztahu. Škoda, že jsem to nevěděl dřív. Mohl bych si ušetřit trapné okamžiky čekání na věty typu: My vám ještě zavoláme, nebo naopak: Ne, nevolej mi.

Když jsem pochopil, že neznalost řeči těla mě v životě významně limituje, rozhodl jsem se tento hendikep odstranit. Přečetl jsem několik učebnic pantomimy a řadu odborných článků jak tento jazyk používat. Jak to tak bývá, naučíte se jazyk z knihy a cizinec pak nechápe, o čem je řeč. Přesně to se mi stalo. A to jsem postupoval v souladu s publikací Jak naslouchat ženám, když mlčí. Pominu-li, že se jedná o protimluv, zřejmě ta dívka tuhle knihu nečetla. Svěřil jsem se kamarádovi Zdeňkovi a dozvěděl jsem se dvě věci. Za prvé, že mám přestat číst a za druhé, že se mám přestat natřásat. Pochopil jsem, že ulice hovoří jinak než brožury. A to i tehdy, když mlčí. "Zejména, když mlčí," prohlásil přítel a demonstroval to na příkladu.

Čekal na manželku a tak se po té ulici procházel sem a tam. A při tom si všiml dialogu. I na dálku bylo vidět, že se jedná o velmi dynamickou interakci. Slova, která tam ti dva po sobě házeli, utlumil padající soumrak, říjnové listy a Zdeňkova slušnost neposlouchat cizí hovory. Ale i z pouhé řeči těl přítel poznal, že se jedná o rozchod. Já bych si pomyslel, že jde o přepadení a nedopadl bych dobře. Ten velký stín, který se hrozivě skláněl nad tím menším a mával rukama, by mi to těmi lopatami větrného mlýna spočítal. Ovšem kamarád to klidně vyhodnotil: "A tak on tam naléhal a přesvědčoval a já věděl, že je to marný. Stačilo jak natočila hlavu a zaklínila si ruce. V sobě." Taková dedukce by předčila i Sherlocka Holmese. Dal jsem najevo své pochyby. "A za pět minut se rozešli," pokračoval plynule kamarád, "on šel doprava a ona doleva. A ta široká ramena byla najednou shrbená a celá postava jaksi zhroucená do sebe. Ta figura vlevo se naopak celá vypnula a viditelně pookřála." Tu hezčí siluetu pak Zdeněk vylíčil podrobněji a zvlášť plasticky popsal to vypnutí.

"No, co z toho vyplývá?" zakončil výklad přítel. "Já nevím, třeba, že je ta dívka volná, jak ten pták," vybavil jsem si líčení jejího odchodu, "a tudíž by se za ní dalo jít a nabídnout jí společnost?" navrhl jsem. "To bys tomu dal, vždyť jí se právě ulevilo. Poslední na co má teď náladu, je další otrapa," vytkl mi přítel. "Máš pravdu, souhlasil jsem, "když takhle zatočila s hromotlukem, mohla by mít chuť dál si zvyšovat skóre. Nebo sebevědomí, nebo třeba narovnávat staré křivdy.""Jaké křivdy, prosím tě?" nechápal Zdeněk. "To já taky nechápu, nějaký ten gender nebo něco takového, toho je teď plno, to bychom se jí museli zeptat, o co konkrétně jde," řekl jsem. "Dělej jak myslíš, já bych ji nechal na pokoji." "Mee too," rychle jsem souhlasil, protože znám svého přítele a dostal jsem trochu strach, že ho můj nápad nadchne a bude chtít, abych neřečnil a konal. "Dobře," kývl on, tak co?" "Co, co? ... Tak bych šel teda za ním a řekl mu, že to za to nestojí, že je to stejně potvora, když se hned po rozchodu tak vypíná... No, třeba bychom pak zašli na pivo..." "To bys tomu zase zase dal!" chytil se za hlavu přítel, "To bys poznal řeč těla. Tedy, z části." "Jak z části?" nechápal jsem tentokrát já. "Z jedné jeho části. Konkrétně z pěsti," objasnil kamarád. "A možná i z další, pokud by ho napadlo, že příčina toho rozchodu jsi ty." "Tak co mám tedy dělat?" zeptal jsem se po chvíli, během níž jsem vstřebával nerovný souboj s frustrovaným vazounem. "Sledovat, pozorovat, odhadovat," poučil mě znalec řeči těla. "Sám buď v klidu, pohyby mírné, klidné. Lépe méně nežli více. Pokud už nějaký pohyb budeš dělat, tak sice rozvážně ale jistě," Zdeněk se zamyslel, "no, ty uděláš nejlíp, když žádný pohyb dělat nebudeš," řekl, když si mě pořádně prohlédl a ponechal mě svému osudu.

Šel jsem domů a celé se mi to úplně nezdálo. Ty rady byly podobné jako v té publikaci, co jsem četl. Až na tu poslední. Rozhodl jsem se to vyzkoušet. Přišel jsem domů a vešel do kuchyně. Žena umývala okno. Chvíli jsem ji sledoval. Pak jsem dostal chuť něco udělat, ale vzpomněl jsem si na Zdeňkovu radu, a abych jí co nejlépe dostál, sedl jsem za stůl. Dál jsem sledoval a pozoroval... Byla to velice pěkná řeč těla. U okna nahoru i u okna dolů. Jenže v nejlepším se to tělo otočilo, jaksi vzpříčilo a naklonilo ke mně. A pak promluvilo: "Nechtěl bys mi laskavě trochu pomoct?!" No jo. Vždyť jsem to hned říkal, že celá tahle řeč ženského těla je oxymóron.

(23.10.2019)

Řeč těla II.

"Čím se měříš?" zeptal se mě v hospůdce nadšený hobby cyklista v domnění, že když mám hezké kolo a dres, tak si taky vedu tréninkový deník. Hned jsem ho vyvedl z omylu a řekl jsem, že jezdím jen tak. "Ale to přece nejde," zalapal po dechu amatérský závodník. "Proč by to nešlo?" podivil jsem se. "To je přece zoufale neefektivní. Takhle se člověk nikam neposune," zakroutil hlavou ctitel měřeného tréninku. "Ále, na ten kopec se pořád ještě posunu," mávl jsem rukou a chtěl to nechat plavat. Jenže ten člověk se nedal odradit. Zahrnul mě argumenty, jak je trénink se všemi těmi pulsmetry, wattmetry, polary, sonary a já nevím, jakými dalšími budíky efektivnější a jak podle nich v kopci jezdí. Pověděl jsem mu na oplátku, že já do toho kopce jedu podle řeči těla. Pěkně se frekvenčně rozjedu, a když se cítím dobře, tak zrychlím a hezky ty obudíkované cyklisty předjíždím. Pomlčel jsem, že většinou je řeč mého těla taková, že musím zpomalit a nahlas jsem řekl, že se přitom dívám do lesa a ne do nějakých ciferníků. Mladý cyklista zesmutněl. "Frekvence, to je problém. Já mám wattmetr za šest tisíc a není tam snímač kadence. Já bych ho potřeboval prodat a koupit nový model, kde už ten snímač je," A prý jestli ten přístroj nechci, když žádný nemám a frekvenčně to za ty roky už umím. A že mi ho nechá za polovic. Koupi měřiče jsem odmítl s tím, že stejně jezdím takové bomby, že bych ho strhal a ještě jsem mu poradil model, který si určitě musí koupit. Náhodou jsem o něm nedávno četl v časopise 53x11. Měřil úplně všechno včetně rosného bodu a podle toho taky stál. To má za ty roky. A sportovec vskutku záhy odešel. Tihle lidi mají totiž v tréninku povolené jen jedno pivo denně.

To se mě netýká, takže jsem tam zůstal a přemýšlel o tom, co jsem se dověděl. Ne, že bych byť jen na chvíli zauvažoval, že bych si nějaký měřič přece jen koupil. Někde doma ještě nějaké to elektronické harampádí mám, ale mně úplně stačí, když vím, kdy se stmívá a jestli po cestě nechytím hlaďák. Řídím se řečí těla a... a tu mě napadlo, že když to pořád tak říkám, měl bych to dodržovat důsledně. Kdybych skutečně pořádně poslouchal, co mi tělo říká, možná bych se nakonec v tom kopci posunul i rychleji. Měl bych to vyzkoušet. A protože druhý den byla sobota, rozhodl jsem se, že začnu hned.

Večer jsem si pěkně namazal kolo a kolena, předchystal zdravou snídani, čistý dres, tyčinku na svačinku a přece jen jeden budík. Ten jsem nastavil na 6:30, abych měl na všechno dost času, ne jako obvykle, kdy vyjíždím v chvatu a spěchu a většinou na něco zapomenu.

Ráno jsem zaklapl budík, mžoural do stropu a naslouchal tělu. Rozhodně se nechtělo nijak hýbat. Tak jsem spal dál. O dvě hodiny později mi tělo řeklo, že má hlad a já vstal a podal si připravený banán a musli. Zřetelně jsem slyšel nesouhlasné zamručení. Žena tvrdila, že mi hrozně kručí v břiše, ale to jen tělo vyjadřovalo nesouhlas. Vysypal jsem tedy musli zpět do pytlíku a vytáhl slaninu. Hemenex tělo uspokojil, ale to začalo hlásit kofeinový deficit. Ihned jsem to napravil a dal si dvojité kafe. Při tom jsem si četl o čtenářích. To je jeden fejeton od Karla Čapka a píše se v něm v jakých roztodivných pozicích čtenáři spočívají, podle toho, co čtou. Odešel jsem proto do křesla a pohodlně se zkroutil. Tělu to dělalo jen dobře. Dokonce jsem na chvíli zavřel oči. Když jsem je zase otevřel, byl čas na svačinu. "Teď by to chtělo něco zdravého," řekl jsem nahlas, co jako tělo na to. Žádný protest. Dal jsem si tedy jablko, hrozny a kousek francouzského sýra.

Po tom sýru bylo tělu trochu těžko, a tak jsem si dal jedno pivo na vytrávení. Pak jsem šel na záchod. Mému tělu dělá dobře, když si na záchodě čte. Dopřál jsem mu tedy četbu, jen jsem vyměnil Čapka za knihu Vaříme zdravě. Musím tělo teoreticky připravit na to, co ho čeká...

Teorie je jedna věc a reálný život druhá. Ze záchoda jsem zřetelně slyšel, jak žena naklepává řízky. Ani jsem neměl moc hlad, ale abych ji neurazil, snědl jsem k obědu ten největší. Tělu se to docela líbilo, ale po řízku rozhodně nemělo náladu jít ven. Žena byla za dopoledne z toho uklízení a vaření taky utahaná, tak jsme si po obědě trošku zdřímli. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že je nejvyšší čas jít na kolo. Jenže tělo řeklo, že je rozlámané a potřebuje se protáhnout. "Dobrá, uděláme zároveň radost mé paní a půjdeme na malou procházku. Ale hned potom vyjedeme" řekl jsem tělu a šli jsme ven. Nešli jsme nijak daleko, ale trochu jsme se zdrželi v obchodě neboť bylo nezbytné doplnit potraviny. Proto jsem zase pocítil kávový deficit.

Popíjel jsem kávu na balkóně a přitom zjistil, že začalo dost foukat. Taky mi tělo hlásilo, že se citelně ochladilo. "Nu což, uděláme zase radost naší paní a pojedeme se ohřát do sauny," sdělil jsem tělu a to se slastně protáhlo.

Našim tělům se zahřívání a ochlazování velice líbilo, jen po dokončení čtvrtého saunovacího cyklu začala obě hlásit nedostatek tekutin. Opustili jsme saunu a dorazili do hospůdky. Hned po druhém pivu už tak relaxované tělo zvláčnělo ještě víc a navíc mu ztěžkla hlava. A na té hlavě víčka. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Jediné, co si pamatuju, je to, že se tělo rozhodně už nechtělo znovu namáčet. Na kolo jsem se sice nedostal, ale zato jsem si dokonale odpočinul. To se to zítra pojede.

(30.10.2019)

1 + 1

Jsem na světě už dost dlouhou dobu na to, abych věděl, že jisté je máloco. A to málo se ještě zmenšuje. Přímo úměrně s tím, jak se jistoty v průběhu let ztrácejí. Některé ale pořád ještě mám. Například, že po letní procházce mi udělá dobře studený ležák. Po procházce zimní zase sauna. Po sauně zase ten ležák. A že nějaká procházka je dobrá každodenně. Jenže to tak docela neplatí. Někdy se stává, že věci které mi dělají dobře, najednou dobře nedělají. Záleží na více okolnostech. Ohledal jsem je a zjistil, že některé mohu ovlivnit a jiné nikoli. To mě rozladilo. Zřejmě mi zůstanou jen jistoty bazální. Myslím tím ty, které jsem nabyl v dětském věku. Namátkou: Ráno je třeba vypít kakao. Když jsi unaven, stoč se do klubíčka a spi. Ve spíži je vždycky něco dobrého. A tak podobně. To mě znovu rozladilo. Jak jsem od té doby vyrostl, kakao mi přestalo chutnat a v pracovní židli se nedokážu stočit do klubíčka. Ještěže máme tu spíž.

Vešel jsem do komory a zjistil, že tvarohový frgál se ztratil. Zůstal tam jen makový. Tvaroh je jistota, která mi chutná víc. Jenže zmizela. Tak jsem nevěděl, čeho se přidržet, proto jsem zavolal ženě. Zeptal jsem se jestli platí sraz v šest a ona řekla, že to ještě není jisté. Na to jsem jí odpověděl, že tedy nevím, co si počít, a že mám hlad. Poradila mi, že v lednici je párek, a že si ho mám ohřát.

Konečně něco. Byl tam. A jako správný párek měl dvě nožky. Jedna by byla málo... Ale jedna plus jedna rovná se dvě. To je opět jedna z těch jistot, které jsem se naučil v dětském věku, a která, zdá se, ještě platí. Jenže to bych nesměl mít za přítele fyzika. Zrovna když jsem si párek ohříval, zatelefonoval, že sedí v hospůdce. Šel jsem tedy za ním, podělit se o ztrátu jistot. Když se o ztrátu nebo smutek s někým podělíte, prý je poloviční. Tak tohle taky neplatí. Když mi zemřel otec, zkoušel jsem to. Otec nebyl, tedy z jedničky stala se nula. Podělil jsem se o smutek nejméně se čtyřmi lidmi. Mělo by se mi tedy alespoň o 75% ulevit. Cítil jsem se ale stejně mizerně jako předtím. Prostě, dělit nulou se nedá.

Když jsem všechno fyzikovi povykládal, řekl, že mám pravdu až na to, že jedna a jedna nejsou dvě. Dokonce prý to víc neplatí než platí. Záleží na podmínkách. Začal ty podmínky definovat a já ho přerušil. To křivení času a natahování prostoru stejně nechápu, a o podmínkách toho vím víc, než je mi milo. Hned jsem to taky fyzikovi sdělil. "Samozřejmě, že záleží na podmínkách. Na podmínkách funguje celý svět. Všechno máš něčím podmíněno. Abys mohl... musíš napřed... - doplň si sám." "Všechno snad ne," ohradil se fyzik. "Ale jistě, že všechno. A všechno je i ošetřeno smlouvami. To máš: Smlouvu pracovní, o dílo, o smlouvě budoucí, manželskou, společenskou, s Bohem, nepsanou, smlouvu, o které ani nevíš, a tak podobně. A všechny mají samozřejmě smluvní podmínky. Nejdůležitější jsou ty, psané malilinkými písmenky, které nikdo nečte. Takže je jasné, že jedna a jedna prakticky nikdy nejsou dvě. Ještě tak jeden a jedna. To je pár. Ale to je stejně buď míň než dvě nebo zase víc. Záleží na tom. Jeden a jedna jsou pak někdy tři, občas čtyři a výjimečně i více." Chtěl jsem fyzikovi ještě říct, že by na tom měl taky zapracovat, protože co se týče podmínek, mají nejvyšší čas, který ale nic nezkroutí. Jenže neřekl. Fyzik zbledl a viditelně se potil. Že by ho tak silně přepadla nejistota? Ne. Byla to gastritida. Zeptal jsem se ho, jak to ví. Odpověděl, že si to zdiagnostikoval sám na základě příznaků. Všechny potom porovnal s knihou Interní medicína v praxi a vyšla mu gastritida. Nechal jsem si vyjmenovat tupou, mírnou bolest v epigastru, občasnou nevolnost, střídavě ustupující, včerejší mírně zvýšenou teplotu a dnešní průjem. "Hm, to by mohlo být. Jak to máš dlouho?" zeptal jsem. "Asi měsíc. Ale tento týden už to bylo dobré. Akorát teď mě to zas trochu chytlo. Ale to je tím, že jsem neobědval," sdělil mi fyzik. "No, nemusíš hned, ale zajdi si na ultrazvuk," něco se mi na tom nezdálo. "Blbost. Jasná gastritida. Všechny příznaky souhlasí," nesouhlasil naopak se mnou fyzik. Ale gastritida se ani po druhém pivu nezlepšila, tak se přece jen odešel léčit. Domů. Šel jsem taky.

Párek byl už studený, tak jsem si ho znovu ohřál. Pak jsem si dal na talíř jednu nožičku. Jedna nožička a znovu jedna nožička byly dvě nožičky v bříšku. A s tím už nehnou žádné podmínky. A jak mě toto poznání (a párek) zahřály u srdce, došlo mi, že jsem fyzikovi argumentoval nefér. Úplně všechno podmínky nemá. Párek - tedy dvojice a láska. Ty jsou bezpodmínečné. Jinak ani vůbec nejsou.

Zdálo se mi to důležité, a tak jsem fyzikovi zatelefonoval, abych mu to řekl. Byl v nemocnici. Gastritida se zhoršila a stal se z ní zánět slepého střeva. "Já to nechápu," rozčiloval se fyzik, "všechno ukazovalo na gastritidu, a to břicho jsem měl měkké. To u slepého střeva přece není." " Víš, to, že jedna a jedna jsou dvě, v medicíně spíš neplatí než platí," objasnil jsem mu jeho omyl. "Smlouvu, že s operací souhlasíš máš už asi podepsanou, ale všechny podmínky nelze ovlivnit, tak ti přeju, ať ti to dobře dopadne..."

(6.11.2019)

Vzpomínky na budoucnost

Listopad je časem vzpomínání. Začne dušičkami a pokračuje zádumčivou náladou vhodnou ke vzpomínkám na ledacos dalšího. Letos se v listopadu vzpomíná na listopad. Ten před třiceti lety. Jsou to vzpomínky na budoucnost. Tu tenkrát lidé chtěli změnit, a vyšli do ulic. Máme teď dvě budoucnosti. Jednu, na kterou se vzpomíná a druhou, kterou žijeme. Vznikl rozpor. Kdybych psal tenhle fejeton v angličtině mohl bych využít všech možných předminulých, předbudoucích a prenatálních časů k jeho osvětlení. (Prenatální čas pro ty, kteří na listopad 89 vzpomínají, i když tenkrát ještě nebyli na světě.) Světlo svítí shora a takový pohled by se hodil. Ale mám jen svůj jazyk a své vzpomínky. Musíte se tedy spokojit s časem minulým. Ten se stejně hodí nejlíp, protože za těch třicet let mnohé pominulo. Taky v mé hlavě. Ale něco si ještě pamatuju.

Jeden z prvních dnů. Náměstí Svobody v Brně vůbec není plné. Naopak. Těch několik stovek lidí dosahuje sotva tam, kde kdysi stál kostel svatého Mikuláše. Jsem tedy docela blízko provizorního pódia. Přesto řečníkům nerozumím. Dílem proto, že ozvučovací technika je primitivní a vynechává, dílem proto, že ti lidé sice mají odvahu, možná i myšlenky, ale rétoři rozhodně nejsou. Za takové kuňkání bych se já u nás gymnáziu se zlou potázal. Jen jsem si to pomyslel, vystoupil člen Mahenovy činohry František Derfler. Ten vůbec ozvučovací techniku nepotřeboval. Rozumět bylo každému slovu až do třetího pořadí, kde stáli příslušníci VB a ta slova byla krásná. Tak jsem tam chodil denně, až jednou jsem se na náměstí skoro nedostal, jak bylo plné. Stál jsem úplně vzadu, ale nevadilo to, protože ozvučovací technika byla náhle silná, pronikavá a bez výpadků. I tak se lidé okolo bavili o všem možném. To taky nevadilo, všem dohromady šlo o jedinou věc. Mít se líp. Ovšem zatímco některým šlo o demokracii a lidská práva, jiným o to, mít taky to video, které mají Němci v každém obchodě. Že to obojí musí jít dohromady, ukázalo se vzápětí. Z Melantrichu zazpívali společně hymnu Kryl a Gott a tehdy prý režim pochopil, že nemůže jít proti celému národu. Režim pochopil, ale já nepochopil. Co tam ten Gott dělá. Ale ani to nevadí, že jsem strategicky natvrdlý. Vždyť nejde o žádnou analýzu, ale jen o vzpomínky...

Takže si ještě pamatuju na řetěz. Padal sníh. Taky režim padal, ale Cibulka seděl. Měl by z vězení taky vypadnout, napadlo někoho a uspořádal lidský řetěz. Na lidském řetězu je protivné, že postupuje strašně pomalu a byla ukrutná zima. Výborné bylo, že se lidé spontánně drželi za ruce a za tu mou nejhezčí dívka z gymnázia. Dobře, přiznávám, že tohle nebylo zcela spontánní a malinko jsem tomu napomohl. Později jsem zjistil, že už v té době se napomáhalo mocně a leckdo byl díky tomu ve výhodě. Já byl taky ve výhodě. Držel jsem ji za ruku dobře tři hodiny, říkal nejrůznější pitomosti, a přesto dívka stále zůstavala v mé ruce. (Jinak by přerušila lidský řetěz.) Jenže tuto výhodu jsem trestuhodně promarnil. Když se řetěz konečně roztrhl, tak místo abychom se šli ohřát do nějaké kavárny spolu, ona odjela tramvají ohřát se domů. Já jsem skončil před věznicí. To už byly z řetězu jen jednotlivé články. Tam článkům někdo řekl, že Cibulka už před několika hodinami šel taky domů. Všichni šli domů, tak jsem šel taky a celou dobu mi sněžilo do hlavy, že jsem pitomec. A znovu o několik měsíců později, když se volila první miss gymnázia Lerchova. Tělocvična byla nacpaná k prasknutí, takže jsem stál zase úplně vzadu, a když to Ona vyhrála, ani jsem se nedostal k tomu, jí pogratulovat. Šance byla definitivně promarněna, jako později mnoho jiných šancí.

Myslel jsem si, že je to tím, že šance proměňují ti, kteří stojí vždycky v první řadě a já chodím pozdě, a kromě těch prvních listopadových dnů zůstávám vzadu. Pak vyhrál několikeré volby nějaký pan Klaus, protože všude vykládal, jak doženeme Německo. Nešlo ovšem o nějaká práva, ale o to video v obchoďáku. To právě chtěli ti lidé stojící vzadu. Německo jsme nedohnali a video si už všichni koupili a stačili vyhodit. Pochopil jsem, že ani lidé stojící vzadu neproměnili šance. To dokážou jen lidé, kteří nestojí nikde.

Pan Klaus už nevládne, nemusí nic dohánět a mohlo by mu to být jedno. Asi není, protože na listopad vzpomíná taky: Disidenti jen kuňkali, změnu poměrů nezpůsobili, protože vůbec, ale vůbec nic nemohli reálně ovlivnit. Jim z prognostického ústavu tohle bylo úplně jasné už tenkrát. Jistě, proto taky byli v prognostickém ústavu.

Prognostický ústav má pravdu. Nebýt okolností (všeobecně známých) žabky kuňkalky by zase rychle dokuňkaly pod pásy tanků. Akorát o tom prognostický ústav nikdy nepsal. Přestože byl prognostický a na rozdíl od jiných, vydávat tiskoviny mohl. Některé jsem četl. Tento druh literatury mě neoslovil. Zjevně je mi lépe v menšinových žánrech.

Nakonec si vzpomínám, že mě šlo vlastně jen o tohle. Aby si každý mohl číst, psát
a poslouchat, co chce. Dokonce i nějaké menšinové žánry. Je listopad a tak ještě chvíli vzpomínám. Na ty, kterým o to ještě pořád jde. A na ty, kterým o to šlo. A na ty, kterým to šlo. Vzpomínám na Jana Skácela, který zemřel dva dny před sedmnáctým listopadem. Vzpomínám na Františka Derflera, který zemřel nedávno. Vzpomínám na bratrance Zdeňka, který chtěl jen hrát Bacha a Myslivečka a zemřel před čtvrt rokem. Vzpomínám na Filipa Topola, který tu už není nějaký pátek, a který do toho piána naopak bušil zkrvavenými prsty.

Vzpomínám na mnoho jiných a přemýšlím o pietě. Nějaká hudba k tomu. Ke vzpomínkám na budoucnost. Pouštím si Psí vojáky. Sbohem a řetěz.

(13.11.2019)

t

Jako každý rok, i letos mě překvapila tma. Samozřejmě ne v noci. Na noční tmu jsem zvyklý. Ale tma ranní mě opět zaskočila. Považuji totiž za nemravné, muset do takové tmy vstávat. A to prý máme zimní čas a spíme o hodinu více. Jak je potom možné, že je ráno ještě noc? A odpoledne taky. A vůbec, kde se ta hodina navíc vzala? Pak prý, že každý člověk má na den přesně 57600 vteřin. A druhý den zase. A další zase. Pořád tak dokola dokud neumře. Pak už žádný čas nemá a možná odtamtud se berou ty hodiny navíc.

Nastínil jsem problémy s časem fyzikovi. Neměl jsem to dělat. Přednášku napřed označil jako t. To bylo ještě na zemi, ale pak pokračoval kolem měsíce ke Slunci a nakonec zamířil do vesmíru. Kdesi se tam prý čas natahuje a jinde zase smršťuje. Vysvětlil, proč a jak se to děje, ale já vám to interpretovat nedokážu. Měl jsem z toho všeho v hlavě jen černou díru, ve které prý čas může zmizet docela. Přesto si myslím, že fyzik nemá tak úplně pravdu. Tak složité to být nemůže, protože i v úplně běžných podmínkách čas dilatuje nebo naopak podléhá až neuvěřitelné konstrikci. Úplně jako cévy hocha, čekajícího na dostaveníčko. Hoch čeká. Čas se neskutečně vleče. To je věčnost. (Ve skutečnosti uběhly zatím tři minuty.) Konečně! Přichází ona. Vazokonstrikce a tep 150. A od té chvíle čas letí jako zběsilý. Jak to, že už musí jít domů? Vždyť jsem jí ještě ani nestačil políbit. (Ve skutečnosti se v tom parku spolu courají čtyři hodiny.)

Možná namítnete, že láska není běžná podmínka. Nesouhlasím. Kdyby nebyla denně a na tolika místech, svět by se dávno zhroutil podobně jako čas v té černé díře. Navíc čas dilatuje i při jiných příležitostech. Například já jsem byl včera v hospodě jenom chvilku, a když jsem přišel domů, bylo už půl dvanácté. Nebylo to kvitováno s povděkem, a to mě přivedlo na myšlenku, že definice s 57600 vteřinami neplatí. Komunismus se vybudovat nepodařilo, a tak nemůže mít každý času stejně. Třeba já ho mám málo. Dokonce bych řekl, že jsem často v časové tísni. Vypozoroval jsem, naposledy včera ve čtvrt na dvanáct večer, že časová tíseň bývá spojena s tísní finanční. Když bylo po výplatě a tíseň na chvíli pominula, řekl jsem si, že si nějaký čas koupím, abych se všem tísním vyhnul. Investice do času mi tak přišla jako výborný nápad. Jenže žádná burza s touto komoditou neobchoduje. Volatilita času je zřejmě tak vysoká, že ho makléři považují za příliš rizikovou investici. Protože jsem žádný čas navíc nikde nesehnal, zašel jsem do synova pokoje, že si nějaký vypůjčím. Na rozdíl ode mě, je syn bohatý a času má fůru. Ráno jsem mu zadal několik úkolů. Když jsem večer přišel domů, zjistil jsem, že není vůbec nic hotového. Zeptal jsem se syna, kdy to hodlá udělat a on mi řekl, že má času dost. A čas mi nepůjčil. Ani nevyměnil. Přestože jsem musel ještě zajít nakoupit, dojít na poštu, odepsat na několik mailů, vyměnit žárovku a najít ztracenou ponožku, on se válel dál. Loni nastudoval materiál zaslaný trenérem velmistrem. Jmenovalo se to problém výměny figur, a od té doby na žádnou mou nabízenou výměnu nepřistoupil. Začínám pochybovat o přínosnosti šachu pro mládež...

Vyměnil jsem žárovku a místo ponožky našel zaběhlého bílého koně. Postavil jsem ho na g1, kde má svou stáj. Přišel syn, který má dost času a hned s ním zase vyjel. Jen počkej, řekl jsem si. Problémem času je taky to, že je skoro vždycky vázaný na něco. Volný čas je mnohem cennější. Takový kůň mívá s vazbou taky problém. Hned jsem mu ho svázal. A za chvíli i druhého. Syn se zamyslel. A když jsem tu vazbu ještě zesílil dámou, zamyslel se ještě víc. Najednou měl mnohem míň času než já. Tak a je to. Je čas rozmetávat kameny. A je čas kameny sbírat. Ty samé? Jiné? A co s nimi? Křížová vazba. Těžké otázky. Z toho se už nevykroutí. Pozor, už táhnul. Tak a tak a teď mu seberu věž. To jsem zvědav, jak to chce bez věže ubránit. Nijak, napadl mi dámu? No co, tak s ní napřed uhnu, ta v žádné vazbě není. Safra, všude už někdo stojí! Dáma měla tolik času někam ujet, že teď nedojde nikam ani pěšky. Tolikrát se to už stalo a stejně se to bude stávat dál. Ten čas navíc, co teď mám oproti synovi, se už budu jen trápit až do hořkého konce.

Nedivím se, že burziáni nechtějí s časem nic mít, když je tak plný paradoxů. Paradoxy mám rád, ale tyhle časové ne, protože jsou vůči mně krajně nespravedlivé. To rozmetávání a sbírání kamenů je významem vazba protichůdná. Syn o ní nic neví, přitom mi napřed sebral nejcennější kámen a potom rozmetal kryt mého krále. Čím víc se syn válí, tím víc má času. Čím víc mám přesčasů, tím míň mám času. Čím míň mám času, tím víc s ním prý plýtvám. Čím jsem starší, tím jsou dívky mladší...

Nedělám to tedy rád, ale nezbývá mi jiná možnost, než čas zastavit. Až se zítra ráno vzbudím do ranní tmy, tak se otočím na druhý bok a budu dál spát. V roce 2021 prý už bude jen jeden čas. Bez hodin navíc, co jsou míň. Budeme si dokonce moci vybrat, jestli to bude ten letní nebo zimní. Mně je to jedno. Hlavně, že bude takový, že už na podzim nebudu muset vstávat do ranní tmy. Potom možná ten budík zase zapnu.

(20.11.2019)

Napověda

V divadle je nejdůležitější opona a napověda. Když to řekne pan Valerián, který hraje
v hospodě na heligonku, je to směšné. Pokud to ovšem řekne pan Filipovský, který pana Valeriána hraje, stojí za zamyšlení i ta chybějící čárka nad a. Podle pravopisu chyba. Ale pravopis nezná ani pana Valeriána ani pana Filipovského. Napověda totiž není vůbec totéž, co nápověda. Napověda je osoba dodávající jistoty. Slova ve chvíli mlčení. Rady ve chvíli bezradnosti. Vůbec nevadí, že se jimi nebudete řídit. Důležité je, že na prknech znamenající svět nestojíte sami.

Dobře, možná se tak trošku nějakého slůvka chytnete, ale pak už ne, pak už je to všechno jenom vaše, jdete za svým přímou cestou, raz, dva, bum! Co to sakra... Budka pro napovědu. Proč tu vůbec je? To já přece vůbec nepotřebuju. Kolikrát to budu ještě obcházet? Konečně. Opona. Potlesk. Jo, přece jen jsem pašák. Potlesk. Kytice. No, pěkná, ale přece jen bych už šel pomalu domů. Potlesk. Opona nic. Sakra, ten oponář je zase ožralej. Další kytice. Potlesk ve stoje. To se jim to stojí, když dvě hodiny dřepěli na zadku. To nechápou, že já bych si zase okamžitě potřeboval sednout? Bolí mě obě nohy a jeden palec, jak jsem si ho málem ukop. Pořád ještě tleskají. Jestli nepřestanou, sednu si hned teď na napovědu. Konečně, oponář se probral a opona padá. Hrdina večera usedá na budku pro napovědu. Napověda tam už není. Šla. Kam vlastně šla? Je pozdě, tak asi domů. Nikdo neví, kde bydlí napověda. Napověda je sama. Nebo sám. Kdo ví?

"Mistře, čekají na vás před divadlem nějaké dvě..." To už není napověda, ale kulisák uklízející rekvizity. Mistr vzdychne a jde se zbavit květin, ze kterých ho začaly bolet ruce. O společnost nestojí. Dnes do něj pořád někdo mluví. Inscipient, kostymérka, Ofélie, její matka, napověda, Klaudius, zase napověda, Laertes. Ještě že můžu na chvíli umřít. Ten Rosencrantz
s Guildensternem tak řvou, že si stejně nezdřímnu. Pak zas diváci, kulisáci, mulisáci, bubáci. Chci být sám. Jako napověda, chtělo by se říct. Ale nebyla by to pravda. Mistr chce zůstat mistrem a přitom zmizet jako napověda. A to není možné. Mistr je nyní již velmi zasloužilým mistrem a napověda zmizel dokonale. Tak, že si toho nikdo ani nevšiml. Oponář jednou odnesl ten její domeček, ale zase byl pod parou, tak ani neví kam a kdy to bylo. Napověda odešla a nevrátila se. Možná jen potřebuje poradit kudy jít, nahodit něžné slůvko. Nebo je nemocná. Ale nikdo neví, kde ji hledat.

A protože ji dosud nikdo nenašel, ani v pravopise, přebrali její funkci jiní. Herci napovídají si navzájem, rodiče a děti jakbysmet. Existují nápovědi na chytrý život, na dlouhý život, na zdravý život, na harmonický život, na všelijaké další životy, jako by ten jeden obyčejný nebyl už tak dost těžký. A ke všem existují profesionální napovědové. (Zase to není gramatická chyba, skloňují se podle vzoru rozumbradové) Ale tihle napovědové nejsou jako ztracená napověda. Ti vám povědí úplně všechno. Žádné hozené slůvko, náznak, směr. Vlastně žádných rozcestníků není třeba, protože vás vlastně ani nenechají mluvit. A když nechají, slyšíte se, jak opakujete jejich vlastní slova. Nedávno se mi to taky stalo. Někdo mi řekl, že můj fejeton byl skoro jako od Čapka. Špatně není to skoro, ale to jako. Mnohem lépe by bylo, kdyby řekl, že nic takového jaktěživ nečetl a doufá, že ani už číst nebude. Nechci žít jako ani psát jako. Proto stále hledám ztracenou napovědu. Posílen vědomím, že i marné hledání nese jakýsi smysl, hledám i na místech nepravděpodobných. Tak se stalo, že jsem na jednom neuvěřitelném místě napovědu našel. V chytrém telefonu!

Seběhlo se to tak: V sobotu po obědě mi zbytek rodiny oznámil, že letos pod stromeček dostanu chytrý telefon. Prý abych žil chytřeji, lépe, snadněji, nebyl asociál, a vůbec vyjmenovali tisíc dalších důvodů, proč se rozhodli pro tento dar. Několik z nich mi nepřišlo úplně zbytečných, tak jsem řekl, že už se moc těším. Zejména na to, jak se budu učit ovládat všechny ty jeho klapky a apky. Dcera se chytla za hlavu a řekla, že tam přece nejsou žádné klapky, ale dotyková klávesnice, která má tu výhodu, že se na ní píšou esemesky desetkrát rychleji než na mém stávajícím přístroji. (v původním znění, na tom tvym křápu) Neřekl jsem na to nic, ale vážně mě to zaujalo. Ale ne esemesky. O den později mě v tramvaji napadl verš. Vytáhl jsem tedy notýsek, abych si ho poznamenal. Všiml jsem si přitom, že dva pánové cestující se mnou, se na mě jaksi divně dívají. Sklapl jsem notes a dal ho do kapsy. Pomohl jsem si jen napůl. Ten jeden pán ihned vystoupil, zatímco ten druhý ze mě nespustil zrak, dokud jsem nevystoupil pro změnu já.

Napadlo mě, že na psaní do telefonu něco je. "Je to vážně tak rychlé?" zeptal jsem se kamaráda Borise, když jsem setřásl agenta z tramvaje schoval se do hospůdky. "Tak si to zkus," podal mi Boris svůj přístroj. Vzal jsem ho do ruky a přístroj zčernal. Já naopak zbledl při představě, kolik přístrojů zničím, když jsou tak citlivé. Když mi Boris pošesté ukázal, kde je v telefonu papír a kde písmenka, začal jsem psát. Byl jsem z telefonu dost vyčerpaný a nervózní, tak jsem vůbec nevěděl o čem. AHOJ, začal jsem a skončil. Najednou se nad hláskami objevila nějaká slova. "Co to je?" zeptal jsem se. "Ale, toho si nevšímej, to je jenom nápověda," řekl Boris, jako by se nechumelilo. Dosadil jsem první slovo, co tam bylo. AHOJ HOLKY zněl text. Zalapal jsem po dechu. Žádná nápověda, ale napověda! Našel jsem ji! Vždyť kdo jiný by uměl jen tak naťuknout, naznačit směr? A jak se umí vcítit... Tak si necháme napovědět dál. AHOJ HOLKY HEZKÝ VEČER. Chvíli jsem přemýšlel jak rozmístím čárky. To už napověda nechala na mně. Nechal jsem prozatím text bez čárky za HEZKÝ a chytal jsem slůvka od napovědy dál. Vždycky to, které se z těch čtyř nejvíc hodilo, a když to bylo tak nastejno, tak hned to první, co napověda doporučovala. AHOJ HOLKY HEZKÝ VEČER JÍT DO POSTELE Z MASIVU DOŽIVOTNÍ ZÁRUKA SPOKOJENOST ZARUČENA CHVÁLIT BUDEME ŠŤASTNÍ. Sdělil jsem Borisovi, že odkoupím jeho telefon s napovědou. Cenu respektuji. Boris opáčil, že je to krám a že budu mít ve svém ještě lepší napovědu. Začal jsem se těšit na vánoce. Jen mi vrtá hlavou, jak do tak placatého přístroje nacpal ten oponář napovědovu budku, ze které vždycky napovídá.

(27.11.2019)

Adventní srdce

Letos to chvíli vypadalo, že adventní čas zahájím v duchovním rozpoložení. Zapálil jsem první svíci. Má být fialová, ale já mám červenou, protože kdybych se měl kát, na druhou by ani nedošlo. Tak jsem jen tak přemýšlel o čase vánočním a došlo mi, že nemám vůbec žádné dárky. To je toho, říkáte si, protože jste četli fejeton Na poslední chvíli a víte, že v té já jsem nejsilnější. To je sice pravda, jenže já na to už nemám nervy. Tak jsem tu svíčku zase sfoukl a vydal se do města.

O nakupování dárků jsem už taky psal, takže pasáž, jak je zoufalé bloumat nazdařbůh obchodními pasážemi a jak a kde se proto dárek vymýšlí, přeskočíme a ocitáme se rovnou v Tekutém chlebu. Tato pivnice stojí na strategickém místě hned vedle vánočních trhů na Moravském náměstí. Při vědomí, že mě čeká ještě pořádná šichta, jsem si poručil jen kamenickou desítku a začal vymýšlet dary. Jenže blízkost vánočních atrakcí ukázala se dvojsečnou. Dveře se netrhly, jak každou chvíli někdo z venku potřeboval naředit turbomošt pivem a podle toho taky vypadala úroveň hluku uvnitř. Vůbec jsem se nemohl soustředit a dal jsem si proto ještě jednu desítku. Vypil jsem ji o něco rychleji než tu první, jak mě ti opilci rozčilovali a zase jsem na nic nepřišel. Rozhodl jsem se je nevnímat. Život mě naučil dokonale ignorovat blbé pindy. Taky mě naučil, že s časopisem to jde ještě líp. Vytáhl jsem z batůžku Reflex a začal si číst. Hbitá číšnice mi k němu naservírovala další Kamenici. Tak, odreaguju se, a pak mě určitě napadne, co koupit.

Skoro se to podařilo. Začetl jsem se tak, že jsem zapomněl na celý svět okolo. Když jsem si vzpomněl, že v tom světě si taky lidi dávají dárky, měl jsem pivo už téměř vypité. Uvažoval jsem co dělat a nervózně zalistoval časopisem. A zůstal jsem jako opařený. Uprostřed byla příloha nazvaná: Postaráme se o Vaše vánoce. Žádné bloudění v obchodních domech ani v internetech. Selekci udělali odborníci a zde v této příloze zůstalo již jen to, co má smysl koupit. Protože já přece chci pro své blízké jen to nejlepší. A ještě to mám pěkně roztřízené: Nejlepší dárky pro muže, nejlepší dárky pro ženy, nejlepší dárky pro děti, nejlepší dárky pro každého, nejlepší dárky pro zdraví. To budu mít vybrané než bys řekl pivo. Číšnice mi ho obratem donesla a mohl jsem začít vybírat.

Chtěl jsem dárek i pro babičky a dědečka, ale kategorie pro seniory chyběla, i když jsem časopis prolistoval zepředu dozadu. A při tom hledání jsem ho trochu pokrčil. Staří lidé asi spadají do kategorie pro každého, usoudil jsem potom. V této rubrice jsem objevil DOOGEE Y9 PLUS, ROWENTA AIR FORCE FLEX RH9471, TEFAL ALL IN ONE POT CY505 nebo TEFAL IXEO POWER QT2020. To poslední má v sobě zabudované variabilní žehlící prkno. Nevěděl jsem vůbec oč jde, ale že mají pravdu jsem věděl. U toho modelu totiž psali, že vás zaručeně překvapí.

Prarodiče většinou netouží být překvapováni vyskakovacími žehlícími prkny nebo kávou, která se připravuje pomocí Bluetooth na dálku, (přístroj MELITTA BARISTA TS SMART 34999.-Kč) nalistoval jsem tedy kapitolu pro zdraví a pátral po TAJEMSTVÍ ZDRAVÝCH KLOUBÚ. (Nechcete mi někdo koupit jako dárek velké tiskací U s kroužkem do klávesnice?) No nic, tajemství jsem neodhalil, to se skrývá na www.aktivnizvire.cz/geloren.

Nevadí, podíváme se na nejlepší dárky pro děti, těm se vybírá nejlíp, ať aspoň něco přinesu domů. Tak co tu máme? PILOT PINTOR. Vybarvěte svůj svět. Kreslí na všechny povrchy včetně skla, kamene nebo textilu. Hmm. Velmi vhodné pro menší děti, Jejich rodiče si pak už nemusí ani kupovat voucher VÁNOCE V BEZPEČÍ S ADRENALINOVÝMI ZÁŽITKY. Mám už potomky odrostlejší, pro ně je tu VAPORACER AMPHIBIOUS (?) Rezistence na antibiotika stále stoupá a oni nechají dítě pěstovat nějaké ošklivé mikrorganismy? Zato tohle je tuze roztomilý plyšák! LENOCHOD MR. SLOOOU: rád opakuje slova a zvuky, ovšem v jeho oblíbeném zpomaleném tempu. Hmm. Toho ale už doma máme. Jen se nejmenuje MR. SLOOOU, ale Jan Brož.

Koupím alespoň něco ženě, kapitola Nejlepší dárky pro ženy je nejdelší, tam určitě něco vyberu: ČEKANKOVÝ SIRUP, BUŇKY NIKDY NESPÍ!, ZEŠTÍHLUJÍCÍ PLAVKY, OKAMŽITÁ SVĚŽEST PRO POVADLOU TVÁŘ, KRÁSNÁ NEJEN O VÁNOCÍCH. Všechny tyto dárky jsou sice nejlepší, ale mně se zdá, že pro mou ženu je to pořád málo. Proto jsem otočil ještě stránku a uviděl velice elegantní, červenou konvici, která stála v neméně elegantní kuchyni. V naší kuchyni. Tam jsem ji viděl stát já. Přesně tohle se nám hodí, řekl jsem si a hledal jsem v popisku, kde se to dá objednat. Četl jsem: Navštivte kb.cz a zjistíte, že Bezstarostnou půjčku sjednáte rychleji, než se uvaří voda na punč. To mě tak otrávilo, že jsem sklapl časopis
a uvažoval, že půjdu na to obří ruské kolo, které se teď před Tekutým chlebem točí a skočím z něj dolů. Naštěstí ještě rychleji než voda na punč tu byla číšnice s pivem. Kamenici jsem ale už odmítl.

Dal jsem si místo ní double imperial Stout černý jako bota a moje myšlenky. Double imperial je tak silné pivo, že sotva teče. Taky je hodně drahé. Vlastnosti stejné jako ropa. Ropa je tekuté zlato. Proč bych vlastně nekoupil zlatý šperk? Jak říkával jeden štamgast v hospodě na Šelepce, se zlatem a s pivem nic nepokazíš. Měl zřejmě pravdu, měl tři zlaté zuby a ty pravidelně tím pivem proplachoval. Jinak nedělal nic a tak taky nikdy nic nezkazil.

Zaplatil jsem útratu a vyrazil najít šperk, který by byl nejen ze zlata, ale rovněž vyzařoval oduševnělou krásu a při tom všem se vešel do mého rozpočtu, který utržil citelnou ránu u Tekutého chleba. Díky tomu ovšem vím, co koupit, pomyslel jsem si, a tak jsem útratu zahrnul do výdajů za dárky. Přesto se mi nepodařilo klenot zakoupit, protože po pátém zlatnictví jsem byl unavený víc než po pátém pivu. Já vím, je to k neuvěření, ale přesto se to stalo. Rozhodl jsem se vrátit domů a na koupi šperku se pořádně vyspat. Jenže mi před nosem ujel trolejbus. Když máte v nohou tolik klenotnictví, tak se špatně běhá. Nechtělo se mi čekat dalších dvacet minut a napadlo mě, že než to pojede, stihl bych v Tekutém chlebu jednu Kamenici. Ale neučinil jsem tak. Fyzik mi kdysi vysvětlil pojem bludný kruh, tak jsem raději zůstal stát na místě. Jenže jak jsem stál na místě, začala mi být zima. Vyrazil jsem ohřát se na trhy.

A zde se stal vánoční zázrak. Zázrakem jsem se vyhnul všem stánkům a stanům s turbomošty, svařáky a jinými zahřívadly a vešel do stanu s dřevěnými věcmi. Vylovil jsem z kapsy čtyřicet korun, které mi vrátila číšnice z Chleba a koupil dubové srdíčko coby přívěsek na klíče. Žena tam má roky nějakou sovu nebo opici, jak je to zašlé, není ani poznat, co to je. Vrátil jsem se na trolejbus a spořádaně odjel domů.

"Kde jsi, prosím tě, tak dlouho?" přivítala mě žena. "Kupoval jsem dárky," odpověděl jsem po pravdě. "Skutečně?" pravila má paní a vytáhla z prázdného batohu pomačkaný a vlhký Reflex. "A jakpak jsi uspěl?" neustávala s dotazy. "Velmi dobře," řekl jsem a vytáhl z kapsy dubové srdce. "Tohle! jsem Ti koupil místo té špinavé opice na klíče. Jen tak, teď na advent. K vánocům mám připravené něco jiného..." významně jsem se odmlčel. "Jé, to je hezké," prohlížela si má drahá srdce a pak se zase zeptala: "Já jsem dneska úplně ulítaná, nedáme si jedno točené?" "Tak dobře, ale jenom jedno," odpověděl jsem, "je přece advent."

(4.12.2019)

Teorie částic

Pobyt v nemocnici člověka dokáže změnit. Dokonce i když se jedná jen o takovou banalitu, jako je slepé střevo. A tak byl fyzik - již bez tohoto červovitého přívěsku - neobvykle smířlivý. Projevilo se to tím způsobem, že uznal moje argumenty. A na poli kvantové fyziky! Což je jeho vlastní pole, které si propachtoval medailí v celostátním kole fyzikální olympiády, diplomem z MatFyz a docenturou tamtéž. Konkrétně šlo o můj výrok, že celá fyzika je jen odnož metafyziky. Tedy, se svým odpadlictvím ani teď tak úplně nesouhlasil, ale jinak přiznal, že mám vlastně pravdu. Tím mě trochu překvapil, takže jsem se ho neuváženě zeptal, jak to myslí. Hned mi tu nejnovější teorii o povaze částic začal vysvětlovat...

Nebojte se, rovnicemi se zde nebudeme zabývat, já vám vyložím, oč tam jde i bez nich. Mně to bylo stejně vždycky jasné. Z experimentů prováděných na urychlovači v CERNu vyplývá fakt, že částice mění své chování v závislosti na existenci či neexistenci pozorovatele. Potom ovšem jednotlivé prvky existují spíše ve formě potenciálních možností, než v podobě reálných objektů, jak jsme tomu zvyklí z našeho světa. V momentě, kdy se pozorovatel zaměří na konkrétní částici, začne tato teprve existovat, čímž vyloučí možnost existence ve svých jiných formách. V tuto chvíli nabude pozorovatel dojem, že daná částice v konkrétním čase a místě opravdu existuje. Zde jsem fyzika přerušil a suchou teorii jsem oživil nejnovějším příkladem. Kolega v práci se zaměřil na konkrétní Částici. Tato zde sice existovala již nějaký čas, ovšem teprve nyní začala existovat opravdu. Siločáry na oddělení se podstatně změnily. Upozorňovali jsme kolegu - v souladu s nejnovější teorií částic - že takto sice ve skutečnosti existuje pouze pro něho, jiní pozorovatelé si ale mohou vybrat jiné stavy a formy té stejné Částice, na které se zaměří a tedy pro sebe aktivují. Kolega se ani nerozzlobil. Je to pochopitelné. V čase označeném jako t_dnes jsou zamilovaní oba dva, tak je tato soustava nyní v dynamicky stacionárním stavu. Zatím.

Fyzik označil můj příklad za velice výstižný. Dokonce prohlásil, že velice dobře ilustruje hypotézu vyplývající z výše uvedené teorie. Totiž, že existují jen ty jevy, na které zaměříme svou pozornost. Prý je to tak, že když máme možnost vybrat si z několika variant skutečnosti, vybereme si tu, která se nám nejvíc líbí (fyzik mě opravil, která je nejvíc reálná - kdo z nás má pravdu, co?) a tím pádem musíme nutně žít ve světě, který je přizpůsoben tomu, co chceme vidět. Kvantový mysticismus. Popis pravé povahy hmoty. Popis nás samých.

Fyzik táhl střelcem a byl spokojen. Já ne. Myslím, že vědec musí neustále pochybovat a každou teorii podrobovat všemožným zkouškám. Stačí třeba právě tato šachová partie. Vybral jsem si z několika variant tu, která se mi nejvíce líbila. Na ni jsem se usilovně zaměřil tak, že tato jediná začala opravdu existovat a táhl jsem koněm. Při vědomí toho, že mám o pěšce víc, útočím, fyzik je ve smutné a smířlivé náladě, a vůbec je tato realita pro mě vyhraná, jsem mu blahosklonně nabídl remízu. Představte si, že ji nepřijal! A úplně přestal být smířlivý! A během několika dalších tahů mi dal mat. Ale to neplatí! To už se hrála varianta, která přece vůbec neexistuje. Řekl jsem fyzikovi, že jsem právě vyvrátil teorii kvantového mysticismu. Prý nevyvrátil, prý jsem jen nedostatečně věnoval pozornost tomu jeho střelci.

Fyzik odešel a smutná nálada se přenesla na mě. Zřejmě taky nějaký fyzikální zákon. Smutno mi bylo, ne protože jsem prohrál, ale protože jsem si myslel, že téhle fyzice rozumím. Ale asi ne. Teď jsem v tom měl zmatek. Vrátil jsem střelce na šachovnici. Ten mat tam opravdu byl. Kdoví jak to teď s kolegou a Částicí dopadne, když ani kvantový mysticismus neplatí. Těžko říct.

Fyzik ale říkal, že jsem pozornost věnoval nedostatečně. V tom to bude! Ti dva musí sobě věnovat pozornost dostatečně. Pak to bude dobré. Ale je to těžké. Jako porazit fyzika v šachu. Nebo jako se stát mystikem. Kdo ví, jak to dopadne. Ale i kdyby měl fyzik pravdu a kvantový mysticismus platil a já jenom mizerně hrál šachy, tak jednu věc vím jistě. I kdybyste byli Bystrozraký z pohádky, tak být pozorovatel nestačí.

(11.12.2019)

Křemíkové srdce

Zeptal jsem se fyzika, jak vypadá srdce robota po infarktu. "Po jakém infarktu?" vytřeštil na mě fyzik oči. "No, jestli tam jsou vidět zajizvení. Na tom křemíku," dodal jsem, když se tvářil pořád nechápavě. "Kdes přišel na to, že má robot srdce?" odpověděl mi fyzik otázkou. "Ty sám jsi mi ukazoval, že umělá inteligence už píše básně, tak pak musí prožívat vášeň, smutek, stres, rány a - zajizvení. A to mě právě zajímá, jestli je to i nějak měřitelné. Třeba na rentgenu nebo magnetické rezonanci..."

"Musím uznat, že tvé dotazy jsou značně originální," pochválil mě fyzik. "Ale zklamu tě, umělá inteligence necítí nic. Tím pádem ani nepotřebuje srdce. Vlastně se ani nejedná o žádnou inteligenci. Jsou to jenom algoritmy, vyhodnocování, algoritmy, vyhodnocování. Pořád dokola. Ovšem milionkrát rychleji, než to dokážeš ty." " Možná i proto, že robotům je všechno jedno..." skočil jsem fyzikovi do řeči, aby pochopil, že rozumím. "Ne, tak to vůbec není," poopravil mě fyzik, "Nemyslí, nevidí, necítí, jenom počítají a počítají. A jenom to, co do nich nasypeš. Nacpi do robota slovník a antologii moderní české poezie a vypadne z něj báseň. O čem je, netuší ani on sám." "Tomu rozumím," zajásal jsem. "Ty robotické básně, co jsem si přečetl, byly k nerozeznání od těch v ročence." "No vidíš, jak jsi to pěkně pochopil. Na příště si zase nachystej nějaký zajímavý dotaz. A něco hezkého napiš. Ahoj," rozloučil se se mnou fyzik.

Fyzik odešel a já se rozhodl, že tedy něco zkusím napsat. Dost dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak moc vadí, když autor neví o čem píše. Došel jsem k závěru, že je to různé. Autorovi to nevadí vůbec, když tak činí, nakladateli to nevadí, když se to prodává a čtenářům je to jedno, když tomu rozumí po svém. Není to podvod? A není podvod, když píšu o robotech a přitom jim nerozumím?

Rozhodl jsem se, že to podvod není. To bych nemohl napsat fejetony: Strategie a taktika, Jak se co dělá, Homo sapiens. Vlastně bych nemohl napsat nic. Ono by se zase tak moc nestalo. Ale přece jen by mě mrzelo, kdybych nesměl psát ani o tom, co mám rád. Čím víc totiž mám něco rád, tím míň tomu rozumím. Hudba, šachy, ženy... Muž usilující o ženu svého srdce, se dělá lepší než je. Dělá, že tomu rozumí. Trošičku klame. Odpusťme mu to. Ona mu to taky odpustí.

Tak to by bylo. Můžu pokračovat v psaní. Klidně tedy o něčem, čemu nerozumím vůbec. O muži, který si nechal implantovat do hlavy a do ruky nějaké destičky s křemíkovými spoji. Zrychlilo mu to algoritmy. Mnohonásobně. Dělá to s ním i další věci, ale já vám nepovím jaké. Nerozumím tomu. Je zde mimořádné riziko omylu autora. Autor pak lže čtenářům. Fuj. Alespoň o adventu budu dodržovat novinářskou etiku. Pravdivá fakta: Fyzik, fyzikův teorém, já, robotické básně, muž s destičkou v hlavě. Tak. Stoprocentně pravdivé. A stoprocentně nečitelné. Skoro jako ty básně z ročenky.

I když ani to vůbec nevadí, pokud je tam emoce. Zejména v poezii. Začal jsem závidět robotovi ty milionkrát rychlejší algo-rytmy. Já napíšu jednu básničku a on za tu dobu celou sbírku. I paradoxy, na kterých si trošku zakládám, tam bude mít lepší než já. Emoce od někoho, kdo nic necítí - literární událost roku! Možná, kdybych si nechal implantovat destičku do hlavy, měl bych i zesílené emoce. Jen je pak vyklopit na papír. Ale to pro mě není problém. Pracuji totiž podle zastaralé metody, že emoce musí být pravdivá. Ne vycucaná od sousedů nebo dokonce z elektronky. Příběh prosím, poslužte si. Exotický, mrazivý, spálený sluncem, spálený nenávistí, z dalekých krajů, od výčepu za rohem. Ale ta emoce musí být vaše. Nahou ji tam necháte stát. Mezi řádky. Kdo jí pak uvěří, je váš Čtenář. Robot jich bude mít milión a já jen jednoho... Přišel jsem na geniální řešení. Nechám si implantovat dvě destičky do hlavy! A do obou rukou! To se to bude psát.

Jenže je tu ještě to srdce. Robot žádné nemá, a co to moje, se zesílenými emočními algoritmy? Je čas ran, čas adventního očekávání a je i čas zhojení. Jenže já už párkrát zajizvenou tkáň po infarktu viděl. Kašlu na to. Ať si robot strčí literární cenu do křemíkové prdele. Aspoň ověříme pravdivost fyzikova teorému, že nic necítí. Kašlu na destičky v hlavě. Budu myslet na své zdraví neboť mrtvý básník je sice krásné téma, ale musí jím být někdo jiný než já. Proto se příště fyzika zeptám, jestli bych si nemohl nechat implantovat křemíkové srdce. Robot ho nepotřebuje a stejně mám v hrudníku víc místa než v hlavě. Tam už je mozek.

(19.12.2019)

Co s ním?

Jan Neruda měl starý slamník a tak úporně (a neúspěšně) řešil co s ním, až vznikl nejslavnější fejeton, Kam s ním. Tuto otázku si někdy položil každý. Nejpozději na Hod Boží. Nejde ovšem o slamník, ale o nevhodný dárek. Je nesporným faktem, že: "Co s ním?" řeší spíš ženy. Začíná to už před Štědrým dnem. Manžel se choval nevhodně, urazil tchyni, která přijela až z Kolína. Stromeček mu nedržel ve stojanu a dvakrát se vyvrátil. Když ho tam konečně přišrouboval, byl už tak opadaný, že manžela napadlo, jestli mu omylem neprodali modřín. Nahlas ale neřekne nic. Poučil se rozhovorem s tchyní. Tchyně si všimne, že je stromek přišroubovaný nakřivo. Znovu urazí tchyni. Manželka ho pošle pro rybu. On myslí na to stejné, co ona. Kam s ním? Tedy se sebou. Podívá se do síťovky a odejde pro kapra. Ona doma pláče. Krájí cibuli do salátu. On zatím bojuje s kapříkem. Nakonec všechno dobře dopadne. Salát je hotový, tekutý kapřík zdolán, v síťovce nějaká čudla. I ten výčepní je dnes naměkko a rybu vyfiletoval. Když byla vcelku, budila v něm soucit. Tchyně je usmířena třítýdenním poukazem do lázní. (Kdyby byl schopným manželem, vydělával by tolik, že by koupil poukaz na rok.) Manželka je usmířena elegantním svetříkem. Ovšem jen do té doby, než ho vyzkouší.

Zde je nutno podotknout, že dotyčný manžel se neřídil mou svetříkovou radou.Ta zní: "Pokud si nejste stoprocentně jisti velikostí, kupujte zásadně větší než menší." Když se pak zdá, že je to v pytli - tak jako žena ve svetříku, můžete se spasit větou: "Teda, ty jsi tak štíhlá, to je k nevíře." Když se konečně paní dotyčného manžela nasoukala do svetříku celá, až připomněla říkanku o oteklé žížale, manžel se snažil spasit větou: "Teda ty jsi tak tlustá, to je k nevíře. Tudy cesta ke spáse nevede. Ta vede pouze skrze víru. A sice tu, že ona věří, že se polepšíte. Taková víra je dost nepochopitelná, ale to vyplývá ze samé její podstaty. Navíc máte štěstí, že dar víry se nedá vrátit jako svetřík. Ani vyměnit za jiný svetřík. I když teď je doba liberální, a výměna víry není nijak sankcionována. Takže se mění jako ponožky. Jenže to už není víra, ale ideologie.

Zjistili jsme tedy, že malé věci jdou vyměnit za větší. Větší zase za menší. S některými věcmi nejde dělat nic a vrácení jiných věcí záleží zase na libovůli prodejce. To říkal v rádiu poradce pro vracení darů. Říkal i další věci. Například, že pro dary, které nejde vrátit, existuje nějaká burza, kde lze směnit nehodící se, za hodící se lépe. Mrzí mě, že jsem přeslechl, kde ta burza je. Směnit trochu píle za invenci nebo pokory za odvahu by prospělo. Někomu tak a někomu naopak. Ale co s věcmi, co se nehodí nikomu?

Vyhodit! Jednoduché jako houby. Myslím tím houby, které jsem našel, očistil, pečlivě vybral, nakrájel, zavařil, zabalil a - daroval. Byl to excelentní výběr z hřiba smrkového, křemenáče osikového, kozáka habrového a klouzka modřínového. Také sladkokyselý nálev byl jedna báseň. Daroval jsem tento dar u příležitosti návštěvy lidí, kteří sami byli velicí houbaři. Ovšem do té doby, než se půlka rodiny otrávila houbami. Tuto část už mi kamarád, který tu rodinu znal, nestihl dovykládat, a tak mě dost překvapilo, když jsem ke konci návštěvy našel svoje houby v koši. Pak už jsem se dost rychle rozloučil, protože houby, které jsem zase z koše vytáhl, mi dost nápadně nafukovaly kapsu. Ten nálev i ty hříbky byly vážně moc dobré, takže nezoufejte, když se nějakým darem netrefíte. Každý dar je pro někoho vhodný. Chyba tedy není v nevhodném daru nýbrž v nevhodných lidech.

Ten rádce ohledně darů, ještě radil, že pokud se nechcete otravovat nějakými vratkami nebo hledáním správného člověka, můžete dar nepřijmout. Ale je to zvláštní. Měl jsem známého, který dostal od rodičů své přítelkyně auto. "Oni jsou velice zámožní, ale to já přece nemohu přijmout," říkal ten známý. Zarazilo mě, že jsem ho o měsíc později viděl s tím autem jezdit, tak nevím.

Vůbec vidím, že na otázku v nadpisu fejetonu jsem vám nedokázal odpovědět. Otázky víry svetříková rada asi nevyřeší... Ale to nevadí, taky nemám ambici napsat tak proslulý fejeton jako Neruda. Takže co s tím? Vypustíme předložkovou vazbu. Co sním? No, není toho tyto vánoce zrovna málo. Nutričním poradcem jsem si sám. Jídelníček jsem sestavil podle hesla, co sním, už mi nikdo nevezme. A když je bříško tak pěkně plné, to se to chce spát. Co sním? Nevím, sny si nepamatuji. Tak dál sním s otevřenýma očima. Udělejte to taky. Co budete snít je jen na vás. Je to jednoduché jako ty houby. Kdykoli je možné to vyhodit. Nebo to začít plnit jako hříbky do láku. A není to závislé na tom, že vám někdo jiný musí trefit velikost a střih.

(26.12.2019)

Zkratka

Po dlouhé době koupil jsem si noviny, a jakmile jsem je otevřel, uvědomil jsem si, jak je dnes důležitá zkratka. Kdysi v novinách býval alespoň jeden článek přes celou stranu. Nezřídka zasahoval i na stranu další. Obvykle byl rozprostřen mezi stranami jedna až tři. Tentokrát jsem ho ovšem hledal marně, přestože jsem noviny prolistoval až do sportu. Paradoxně, nejdelší článek byl v tom sportu. Přestože titulek zněl: "Baník? K tomu bych se nechtěl vyjadřovat, řekl Kozel."

Vrátil jsem se na začátek a zjistil jsem, že na stranách 1-3 je asi čtyřicet miniaturních útvarů. Články tomu ani nechci říkat, leda by to byly nějaké podobné články jako má tasemnice. Pochopil jsem, že Mladá fronta dnes dnes už není pro mě. Já se od jisté doby nerad řítím tak rychle. Moje dcera řekla místo na konec, do hrobu, tak jsem se sebral a odjel do Soběšic.

Soběšice sice mají také svůj hřbitov, ale kromě toho je dvě zastávky autobusem lesní školka. No, a právě tam vede krásná cesta. Totiž, cesty jsou tam celkem tři a ani jedna nevede kolem hřbitova. Jedna pěkně přes kopeček, lesem a přes louku, druhá je Morávkův chodník, dříve naučná stezka, no a třetí je zkratka. Já se ženou jsme si vybrali Morávkův chodník. Je to uzounká pěšinka, kroutící se sem a tam natolik, že než dojdete na její konec, musíte ujít sedm kilometrů a jednou přebrodit potok. U potůčku je mokro, a když jsme konečně došli do cíle, měli jsme úplně zablácené boty. (Já i kalhoty, jak jsem dvakrát uklouzl.) Kdybychom šli tou zkratkou, byli bychom v cíli za deset minut. Zkratka je silnice, jak po ní jede autobus. Když jsme dorazili domů, otevřel jsem znovu noviny. Pochopil jsem, že nejlepší je jezdit autobusem a vyhodil jsem mladé noviny do koše. Na poslední cestě jsem celou frontu doprovodil škaredými slovy. Dcera to komentovala, že nemám být takový staromilec. Ovšem opět jiným výrazem. Když jsem velmi nahlas vyjádřil svůj nesouhlas se zkratkami jakožto součást své morální integrity, a dcera odešla do svého pokoje, vzpomněl jsem si na písemku opsanou z taháku, lístečky se jmény spolužaček, z nichž se losovalo, kdo s kým bude tančit, a které jsem cinknul, a na cestu z Pisárek domů přes staveniště, plné zákazů vstupu. Ty zákazy byly vyvedeny v piktogramových cedulkách. Čím více jsem jich na cestě staveništěm posbíral, tím víc mě ta zkratka bavila.

Prostě, není zkratka jako zkratka. Takový vtip je na zkratce založen a bez ní by ani nebyl. Dnes jsem ale zjistil, že některé zkratky jsou tak zkratkovité, že ani s nimi vtip není. Píšu totiž tento fejeton na Silvestra a někdo pustil televizi. Vytáhl jsem si raději knihu. Velkou knihu. Vtipu. Kniha nelže. Je skutečně velká i vtipná. A díky ní jsem se dozvěděl, kdo byl Bedřich Kopecký.

Bedřich Kopecký byl přesně jedna polovina firmy na výrobu kresleného humoru NEPRAKTA, než ho jako libretistu vystřídal Miloslav Švandrlík. Zkratku ovládal Bedřich Kopecký mistrně. Oproti tomu, jeho život ubíral se po cestách křivolakých. Mnoho těch zátočin bylo smutných a cesta sama skončila předčasně ve věku 59 let. První samostatné výstavy se Bedřich Kopecký dočkal 44 let po své smrti. To je asi tak ten rozdíl, co myslela dcera. Rozdíl mezi cestou a zkratkou.

Chtěl jsem taky sám nějakou tu zkratku vymyslet, když už je ten Silvestr, a právě jsem na to kápl. Teď je právě 23 hodin a 45 minut. Dopíšu ještě tři věty a pověsím fejeton na web. Až ho otevřete a budete ho číst, možná si řeknete, že je to blbost. Ale ono to nevadí. Co záleží na včerejších novinách? A což teprve, když jsou ty noviny z loňska. A přitom je to pár minut. To je, panečku, zkratka, co?!

A jestli se vám nelíbí, jak to rychle letí, vypravte se Morávkovu stezku. Jsou tam zátočiny malebné a jedno místo vysloveně romantické. Se starou borovicí a skalami. Taky na nich má Morávek pamětní desku. Jen to není na té stezce, ale asi třicet metrů pod ní. A nevede tam odbočka. Ale to už tak bývá, že ty nejkrásnější věci jsou mimo cesty i zkratky.

(1.1.2020)

Rukavice

Začátek nového roku zastihl mě na rynku. Byl to ten Zelný rynek, co nad ním jako mandarinek žlutá luna svítí. Jenže teď bylo šedivé ráno. Kdysi, když Bylo nás pět, na rynek jezdil cirkus a bylo z toho velké pozdvižení. Já cirkusy rád nemám, a proto jsem o vánocích na rynek vůbec nepřišel. Ale přece jen, něco na tom asi je, když Skácel píše: ... a ještě dlouho po odjezdu chodili kluci čichat lva. Tak jsem se nakonec na rynek taky vypravil.

Schválně po odjezdu cirku, přesto ještě o vánocích. Podle mě tyto svátky končí až na Tři krále. Na rynku už ale nebylo nic. Natož aby tam někdo něco čichal. Tedy, abych byl spravedlivý, stromeček tam ještě stál. A tři muži, kterých jsem si zprvu nevšiml. Nebyli to ovšem tři králové, ale tři montéři. Právě demontovali Betlém. Možná, že se nejednalo o demontáž a ta noha oslovi normálně upadla, buď jak buď, nakonec všechno pěkně zvlášť (včetně nohy) uložili do velikého auta a odfrčeli na Šilingrovo náměstí a dál. Kam dál, nevím. Nevím, kde se nachází depozitář Betlémů.

Šel jsem dál skrz střepy, špunty od Šampusu, petardy na zem spadlé a našel jsem ztracenou rukavici. Přemýšlel jsem, co asi letos já všechno ztratím. A co asi najdu. Prd, řekl jsem si, když jsem uklouzl na jakési mazlavé hmotě. Zamířil jsem k Parnasu, že si opláchnu podrážku. V kašně byla kaluž špinavější než bota. Vody bude letos asi zase málo, pomyslel jsem si a zamířil zpět k rukavici, že si s ní botu utřu.

Rukavice byla ještě špinavější než ta kalužina. Zřejmě tu leží už dlouho. No jistě, kdo by dnes zdvihal nějakou rukavici. Kdysi dávno se rukavice zdvihaly. Nezdvihnutí rukavice znamenalo ztrátu cti. Jenže pak se usoudilo, že souboje jsou necivilizované a barbarské a byly zakázány. Dneska je to lepší, dneska můžu někoho klidně urazit a mám jistotu, že nevytáhne kord a nezapíchne mě. Dneska se vyhodí do vzduchu rovnou celá redakce toho časopisu, který uveřejnil vtip, který někoho urazil. To je necivilizované, a proto jsou vtipy, které by někoho mohly urazit, zakázány. Říká se tomu korektnost a nevztahuje se jen na humor, ale na všechno, co by mohlo vést k tomu, že by někdo zdvihl rukavici.

Korektní prevence je záslužná. Prodlužuje životy. Taky usnadňuje práci obyčejným lidem, na které nikdo nemyslí. Třeba těm betlémovým montérům. Myslím, že židi, muslimové, černoši, emancipované ženy, které odmítají uvést otce dítěte, bohatství, chudoba - to všechno určitě někoho uráží. Příště bych nechal postavit Betlém jenom s ovečkami a oslíkem. Teď jsem si uvědomil, že znám člověka, který je alergický na skopové. Tak jenom oslíka. Když mu půjde přišroubovat noha. A to zvládne jeden montér. Ti zbylí dva můžou jít pracovat pěkně do tepla. V kanceláři budou měřit koeficient urážlivosti vtipů. Je to lehká práce. K publikování se pošle dál jen to, co má koeficient urážlivosti nula.

Ještě váhám, co s Ježíškem. Skoro bych ho v těch jesličkách nechal. Herodes je dávno po smrti a miminko snad nikoho nemůže urazit. Jenže co až vyroste? Já dobře vím, že ani Ježíšek nestihne během několika málo vánočních dní dospět. I on potřebuje nějaký ten měsíc, co zbývá do Velikonoc. Jenže, ví to všichni? A pak, někoho by mohla rozrušit už jen samotná ta představa. Co by, kdyby. A přece jen ten vývoj je dost překotný. Co ale dáme do prázdných jesliček? Nic. To bude nejlepší. Každý si tam může představit, co je mu libé. Plně odpovídá individuálnímu charakteru doby a nikdo nebude nejen uražen ani zklamán. Ježíška zamkneme do depozita. Jen se ještě musíme postarat, aby nejen já, ale vůbec nikdo nevěděl, kde to je. Až ho tam odveze, toho montéra zabijeme... ne, tak to by asi nešlo. Nejde o to, že je to barbarské, ale kdo by spravil oslovi nohu? Naštěstí máme civilizovanější metody, jak docílit ztrátu paměti. Tady nám určitě pomůžou ti bankéři, kteří sepisovali smlouvy o úvěrech s Agrofertem.

Tak, to by bylo. A když už na rynku není nic dalšího, co bych měl vyřešit, je čas ho opustit. Otočil jsem se na patě. Jen bych měl ještě vymyslet, co budu letos psát do Středečníků. Otočil jsem se zpět a zvedl tu rukavici. Byla vážně příšerně špinavá a mokrá. Tím líp. Dostat čistou a voňavou rukavicí do ksichtu, nemá ten správný účin.

(8.1.2020)

Ochranný dohled

Nemusí to být nutně svědomí, ony stačí i otázky. Nahlodají polštář tak, že se na něm nedá spát. Ale i lidé, kteří tyto hlodavce vyhubí už v zárodku a mají klidné spaní, se odkopou. Stačí jedna horká letní noc. Nebo je stačí nechat mluvit. Ty věty poznáte snadno. Mění se v nich jen jména, kulisy a aranžmá. Podstata sdělení je ale vždycky stejná. Dělal jsem jen výzkum. Dělal jsem, co mi bylo přikázáno. Bylo to podle platného nařízení. O tom jsem vůbec nevěděl. Já můžu spát klidně. A tak dále. Možná, ale odkope se nakonec každý. Vinný či nevinný, stačí trocha horka a slov o sobě.

Mění se rovněž formy nátlaku. Těsto se musí napřed řádně uhňácat. Pak natlačit do formiček. Silou. A šup do pece. Máme doma taková srdíčka a do nich se musí vzpouzející se hmota nacpat opravdu hrubým násilím. Ale když jde o dobro (co jiného by srdce symbolizovalo?) tak je to povoleno. O těch dobrých úmyslech a posvěcených účelech je několik přísloví, ale ty já nemusím, Zato ta parmazánová srdíčka, mňam, mňam.

Ovšem, aby se rozplývala na jazyku, potřebují řádný dohled. Jinak se spálí. Nebo naopak budou nanicovatá. Zkrátka bez dohledu to nejde. Takové těsto se rozpíná nežádoucím směrem. Co teprve člověk? Je jasné, že potřebuje dohled. Dříve tuto funkci zastával anděl. Každý člověk má anděla svého, píše Skácel. Zřejmě proto se anděl zkazil. Měl jsem spolužáka, který měl anděla, kterého ztrhal. Přitom anděl byl usilovný dříč. Ten spolužák byl mnohokrát v nemocnici po různých úrazech a nehodách, přesto se dožil dospělého věku. Stihl se i oženit. Zakrátko poté zemřel. Anděl nestačil a to byl pracant. Na rozdíl od jiných, kteří se někde flinkají. Přitom já znám minimálně třicet případů, kdy by byli zapotřebí jako sůl. A oni nikde. Bodejť by jo, když se každé ráno rozplynou v zeleni. To jsem taky vyčetl od Skácela, když mě nešlo na rozum, proč sakra, ten strážný anděl nezasáhne. Prostě, neosvědčili se, a tak je nahradil stát.

Hned vedle Skácela mám v knihovně jiného básníka. Otevřel jsem si sbírku Magora Jirouse Ochranný dohled. Zjistil jsem, že když provádí ochranný dohled stát, není to to pravé ořechové. Dokonce je to odporné. Míra odpornosti závisí nepřímo úměrně na tom, jak moc je možno uniknout z dohledu. Je pravda, že dnes nás nikdo netlačí obuškem do formičky. Dnešní aranžmá se jmenuje digitalizace. A kulisou je bezpečnost. Budeme mít digitální lékový záznam. Právě pro tu bezpečnost bude vše digitálně zaznamenáno a zkontrolováno. Tohle by mi nevadilo. Jednak žádné léky neberu, a když je to pro tu bezpečnost... Děsím se jen toho, jaké budeme mít další záznamy. A že přijdou další, můžu říct s jistotou velkou jako... jako... třeba jako Čína.

V Ochranném dohledu od Jirouse jsem se dozvěděl i jiné věci. Například, že muž si staví vzdušné zámky. Staví i hmotné zámky, které padají. Dočetl jsem se, že jeden bojuje za lidská práva a druhý pere posraná prostěradla. Vůbec muž žije nezdravě a nebezpečně. Tento básník je značně rozerván. Trpí ochranným dohledem a na druhou stranu ho nutně potřebuje. Magor tento rozpor nevysvětluje. To je správné, zvyšuje se tím účin díla. Já ale na účin kašlu, tak vám klidně prozradím, jak z toho ven.

Každý muž potřebuje ochranný dohled. Tím dohledem ovšem nesmí být stát, ale - žena! Má to ovšem háček. Ta žena nesmí dohled vykonávat tak, že si koupí formičku, která se jí líbí a do té muže uhňácá jako těsto na srdíčka. Ten spolužák, co neustále vytěžoval anděla, nakonec cukroví pekl sám, a mám podezření, že ten infarkt dostal z toho, jak celý den stál u horké trouby. Ta srdíčka totiž nesmí vůbec ztmavnout, jinak zhořknou. Ale o tom už jsme se bavili. Jednoduše, žena musí být jako ten anděl, který se nepozorovaně rozplývá. A když to muž potřebuje, může se dokonce klidně jít někam flinkat.

(15.1.2020)

Cokoli řeknete

Větu začínající: "Cokoli řeknete..." jste určitě už slyšeli. Samozřejmě myslím při sledování nějaké kriminálky, nikoli osobně. Takže se to týká toho nesympatického chlápka s želízky na rukách, nikoli vás. To jste ale na omylu. Každý muž dříve či později čelí důsledkům svých neuvážených slov.

"Všimli jste si, jak má tamhle ta sestřička dokonale vysoustruženou prdelku?" Když si všimnou nejen kolegové, budete v tom lítat. Ale ne s tou sestřičkou. Poměry v novém miléniu sice nevylučují poměry, ale takové řeči ano. A tak vás přinutí. Nikoli k pláči, ale ke lži. Budete se muset omluvit, že jste to tak nemysleli. To budete lhát poprvé. Pak řeknete, že se to už nebude opakovat. To budete lhát podruhé. Vzpomenete si na evangelium svatého Matouše: "Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla." Zachvátí vás bázeň z evangelia, které se vyjevilo v nové síle v jednadvacátém století. Rychle vše vezmete zpět. Na obědě vyhledáte opět onu sestřičku, a řeknete že nechápete, jak jste se mohl tak splést, vždyť je docela škaredá. Pak raději zavřete obě oči. A převrhnete stolek s kečupem a dalšími dochucovadly. Kečup je osvědčená náhražka krve, tak snad nebude namítat nic ani svatý Matouš.

Ovšem, i když vás ani nenapadne komentovat přednosti a zadnosti cizích žen, protože myslíte jen na to, jak přiděláte IKEA poličku do zdi, máte smůlu. Zapomněli jste totiž, že jste ženě (vlastní) řekli, že tu poličku přiděláte zítra. Řekli jste to ale předevčírem. Zkušený muž příslovce času nepoužívá. "Jo, přidělám," řekne. A sleduje dál kriminálku. Ten podezřelý se vykrucuje a vykrucuje, ale není mu to za mák platné. Muž ještě zkušenější neříká vůbec nic. Taky proto se může dodívat až do konce. Podezřelý teď také nic neříká. Ale je mu to houby platné. To, co vyřkl, uplatnilo se proti němu a jde bručet.

Po titulcích se žena nejzkušenějšího muže zeptá, jestli teď konečně přidělá tu poličku. "Ano," odpoví muž a jde se poradit do hospody. Kromě toho, že tam sežene někoho, kdo mu tu polici přimontuje, se muž rozmluví. Hospoda totiž funguje obdobně jako akademická půda, kam policie nesmí. Rovněž se tu vedou akademické debaty a nehrozí nebezpečí, že cokoli v nich řeknete, bude použito proti vám. Tedy alespoň většinou. Také jsem při jedné z těch debat odhalil, jak je možné, že cokoli řeknete, bude použito proti vám, platí přesně z poloviny. Z té mužské poloviny. A proč to u té druhé poloviny neplatí. Je to proto, že ženy těch slov vyprodukují takové množství, že se v tom nedá vyznat. Něco si zapamatovat v kulometné palbě je nesnadné. Ale i když se vám to podaří, určitě jste přeslechli pokračování. To pokračování dost často popírá úvod, ale jak jsem pochopil, je to záměrné. Podobně, jako když něco čtete a nechápete, jak to spolu souvisí, tak to je autorův umělecký záměr. Navíc je třeba sledovat i tóninu, v jaké tok ženské řeči plyne. Pokud nenaladíte správně a něco řeknete, ozve se disharmonický tón. Muž nezkušený snaží se zachránit situaci a použije logiku. Muž zkušenější mlčí a hledá ladičku.

Já nikdy nic nenajdu, používám tedy tu logiku. Ale jinak. Donesl jsem ženě čaj, deku a knihu. Kniha se jmenuje Muž z ostrova Lewis. Je to přísně logická kniha, jde totiž o román z kriminální zápletkou. Takže jsem mlčel já, mlčel Muž z ostrova Lewis a moje žena ani nedýchala, jak to bylo napínavé. Pošmourné nedělní odpoledne příjemně ubíhalo. Dokonce jsem si na dvě hodinky zdříml. A probudil jsem se opět do příjemného ticha. Logika je v tom, že Muž z ostrova Lewis z nás promluví první. Jinak by autor nemohl tu knihu dopsat. Takže to bude použito proti němu a ne proti mně.

Takže jsem pomalu vstal a připravil další čaj. Všiml jsem si, že ženě zbývá ještě asi čtyřicet stránek a šel jsem si napustit vanu. Lebedil jsem si v koupeli, nikdo na mě nevolal ani neklepal. Pozoroval jsem, jak se rozpouští koupelová sůl a s ní i naděje muže z ostrova Lewis. Varování právníků jsou marná. On si každý myslí, že když bude opatrný a chytrý, tak z toho nějak vybruslí. A tak si všelijak vymýšlí a konstruuje. A nakonec doplatí na něco, co by ho ve snu nenapadlo, že bude důležité. Protože důležité je cokoli. A cokoli je slovo všeobjímající. Tedy nepřipouští výjimek. Tak. Potopil jsem se.

Když jsem se opět vynořil něco nehrálo. Ticho bylo nějak příliš tiché. Vylezl jsem z vany a nahlédl do pokoje. Nebyla tam ani žena ani čaj a dokonce ani Muž z ostrova Lewis. Zbyla tam jen deka. Důkladně jsem ji protřepal, ale nevypadla ani žena ani ta kniha. To bylo nanejvýš divné. Rozmrzele jsem šel do kuchyně. Zrovna teď bych se potřeboval ženy zeptat, kde mám kalhoty, telefon, brýle a co bude k večeři. Aha! Šla nakoupit, napadlo mě. Ale zapomněla seznam, všiml jsem si papíru na stole. Tak co nám chybí... Šla jsem s Petrou na pivo, stálo na lístku.

Chvíli jsem uvažoval nad tím, jak může někdo, kdo vypije litr čaje, mít ještě žízeň. To já mám právo mít žízeň, za celé odpoledne jsem vypil jedno malé kafe. Takže já mám žízeň a nemám kalhoty. To je úplně popletená doba. Naštvaně jsem si pustil zprávy. A zjistil jsem, že už neplatí ani cokoli. Různí lidé, tam říkali různé věci. Pravda, sem tam mezi nimi byla žena, ale většinou to byli muži. A většinu jsem taky znal. Říkali toho mnoho už mnohokrát dříve. A nic. Že si zrovna protiřečí? No a? A dokonce ani nevadí, že někteří jsou opakovaně usvědčeni se lži. Nic se neděje. Jak je toto možné? Že by za to mohly ty mileniální poměry?

Sledoval jsem další reportáž. Společnost v jednadvacátém století se to jmenovalo. Těm identitám jsem moc neporozuměl, ale pochopil jsem, že společnost je mnohem více různorodá. A pochopil jsem taky, že cokoli je opravdu možné. A protože klasických mužů valem ubývá, je vysvětlené i to, že těm ostatním identitám cokoli prochází. Ale protože mně pořád ještě neprojde nic, složil jsem deku, umyl jsem vanu, našel kalhoty a vyrazil za ženou. Zeptat se, co mám nakoupit.

(22.1.2020)

O človíčkovi

Tenhle večerníček je můj oblíbený. Možná i kvůli tomu, že s přibývajícími díly se bezejmenný človíček stal Človíčkem. Kritik napsal, že divák se s hlavním hrdinou identifikoval. Kritik se v tom moc pitvá, a proto používá termíny z pitevny. Je pravda, že Človíčkovi šlo tolikrát o krk, že je s podivem, že přežil všech čtrnáct dílů, ale já bych jednoduše řekl, že Človíček se mi stal blízkým. To se děje nenápadně a zneháhla. Pozná se to tak, že od chvíle, kdy se tak stane, nemůže být blízká bytost bezejmenná. Proto to velké Č.

Človíček čelil nástrahám osudu statečně a s notnou dávkou štěstí. A nakonec měl teplo, jídlo i střechu nad hlavou. Mně ale víc zaujaly ty prvotní pokusy, rozdělat oheň, ulovit zvíře a postavit přístřešek. Končily vždycky nezdarem. Dost jsem se v tom viděl. A máloco potěší člověka v nezdaru, než vědomí, že v tom není sám. Jenže Človíček v tom byl sám. Neúspěch ho nezlomil, človíček to zkusil znovu. Jinak. Tak znova. A ještě jednou. A uspěl. V tomhle už jsem se tak neviděl, ale to je tím, že Človíček neměl jinou možnost, než to zkoušet furt pryč, jinak by už o něm nenatočili žádné pokračování a večerníček by skončil dřív, než pořádně začal. Na rozdíl od Človíčka, člověk se na spoustu věcí může vybodnout a nic se mu nestane. Nevím, jestli je to pokrok nebo degenerace.

Taky ten akcent na jednotlivého človíčka je už dnes překonaný. Bůh sice praví, cokoli nejmenšímu z lidí jste udělali, mně jste udělali, ale to vedlo jen k mnoha pokusům vyhladit rovnou celé národy. A na jména se právě hledělo. Stačilo se nesprávně jmenovat a šmytec. Bezejmenná masa má mnohem větší perspektivu. I oproti sebetalentovanějšímu individuu bude úspěšnější. Viděl jsem teď takovou masu na staveništi. Stovky strojů a mezi nimi tisíce lidí. Tedy, já vím, že Číňané si stále dávají jména, že to ještě nestihli zrušit, ale to je stejně samý Jin nebo Jang. A tihle Jinjangové dokážou postavit celou nemocnici za šest dní! Bůh sice za stejný počet dnů stvořil celý vesmír a svět, ale později vysvitlo, že Boží dny jsou úplně jinak dlouhé než lidské. Jinjangové se hemžili na staveništi jako mravenci a stejně tak jim to šlo. Zatím geniální jedinec přišel s nápadem, který nikdo další nepochopil, případně se individua nedokázala mezi sebou domluvit, a když už někdo výjimečně potlačil své ego, nezbylo mu už sil na roztlačení káry. Ovšem nikoli káry se stavebním materiálem, ale se stavebním zákonem. Názorný příklad toho, že papír je těžší než cihla.

Nevím jestli jste se někdy dívali v lese na mraveniště. Já jo. Vybral jsem si takové veliké, s lesními mravenci, kteří jsou pěkně vidět. Každý měl nějaký úkol a běžel sem nebo tam, takže z toho bylo veliké míhání. Za chviličku jsem měl mžitky před očima. Vzápětí mě z toho rozbolela hlava. A nakonec mě přepadl takový pocit malomyslnosti, že jsem to video ze stavby nemocnice vypnul. Pustil jsem si raději televizi. Přírodopisný snímek bude nejlepší na uklidnění. Co čert nechtěl, bylo to o mravencích. Byli jich milióny. Ne, víc. Miliardy. Pálili je plamenometem, topili vodními děly, trávili jedy. Hrůza. Ale co to? Milióny mrtvých a mravenci nic. Klidně se valili dál, přes mrtvá těla svých soukmenovců. To proto, že struktura zůstala neporušena. Bezejmenná masa. A ovládla svět.

Potvrzeno. Vyhlídky Človíčků jsou nevalné. Leda by stali mravenci. Ovšem s malým m. Takže to mám spočítané. Za šest dnů jsem nebyl schopen dokončit jeden jediný fejeton. Místo toho jsem mohl postavit kus nemocnice. Byl bych tak mraveništi, pardon společnosti, mnohem prospěšnější. Ale ten fejeton jsem nakonec dopsal. I když se zpožděním. Musím se polepšit, půldenní zpoždění není v mraveništi tolerováno. U nás se ještě prospěšnost jedince společnosti nehodnotí, tak jsem montérky nevyfasoval a můžu psát dál. Ještě o tom, jak to dopadlo s Človíčkem. V posledním díle si našel Človíčku, a tak už na nepřízeň osudu není sám. Docela by mě zajímalo, jak se s tím osudem perou ve dvou a jestli se neperou mezi sebou. Jenže už žádný další díl není. Nebo je, ale ten už není ve večerníčku, ale na nějaké stanici, kterou nenaladím. Ale věřím, že Človíčci si poradí. I v díle Mravenci. Oni totiž ví, že jim jde o život. Jsou na to, na rozdíl od nás, zvyklí.

(29.1.2020)

Zlatá rybka

Kráčím liduprázdnou ulicí. Není se co divit, sobota přehoupla se do neděle a k tomu začalo pršet. Ohrnu si límec a jdu dál. Leje čím dál víc. Kanály to nemůžou pobrat a ze silnice je řeka. Musím se přebrodit na druhou stranu. Jsem už dost promočený. Ještě, že už jsem skoro doma. Ale co to? Něco se plácá u chodníku. Ryba. A zlatá!

Tak. Teď si určitě myslíte, že jsem toho vypil víc než obvykle. Když se vracím domů po půlnoci a vidím ryby zlaté jako pivo. Ale není to tak. Ta ryba byla jenom jedna a přišel jsem už odpoledne. Zmoklý a nastydlý. Vypil jsem jen velký čaj s citrónem a medem a odešel se potit. A usnul jsem. Ryba povídá: "Když mi pomůžeš, splním ti tři přání." Hodinu po půlnoci se mi nechtělo tahat se s rybou, ale splněné přání se může hodit, tak jsem rybu popadl a utíkal do Zamilovaného hájku. Tam jsem rybu hodil do Ponávky. Jenže to už jsem byl mokrý úplně durch, takže jsem se probudil a šel si převléknout propocené pyžamo. Zase jsem si lehl. Ale už jsem nemohl usnout. Tak. Ke všem svým problémům jsem ještě nemocný, nemůžu ani spát a ani si nic přát. Protože nemám rybu ale rýmu. Tak se to všechno se mnou převalovalo. Nakonec mě přece jen zavalila vlna spánku a s ní připlula zase ta ryba. "Tak co by sis přál?" navázala. Možnost přát si cokoli, aniž by zazněl dovětek, co za to, mě vzrušila natolik, že jsem se posadil. Mžoural jsem do tmy, ale rybu jsem neviděl. Měl jsem strach, aby se mi zase neztratila, a rychle jsem vyslovil přání. Hlavou mi bleskly všechny mé trable, řekl jsem tedy, že bych si přál mít už svatý pokoj. V tom okamžení se mi přání splnilo a upadnul jsem do spánku beze snů.

Ráno jsem se vzbudil dost pozdě. Tak pozdě, že jsem v kuchyni zastihl svou ženu, jak připravuje nedělní oběd. Chtěl jsem jí říct, co se mi přihodilo, ale pak jsem si to rozmyslel. Žena by mě asi nepochválila, kdyby se dozvěděla, jak jsem prošustroval přání. Nevadí, mám ještě dvě a svou paní překvapím. Ta se bude divit, jak se budeme mít dobře. Zatetelil jsem se blahem při té představě. "Co je? To je ti taková zima, že se tak otřepáváš?" otočila se paní na mě. "A co to dneska pořád hledáš?" neustávala s dotazy. "Ále...," mávl jsem rukou, jako že to není důležité. O tom, co je doma důležité ovšem nerozhoduji já, takže jsem byl nucen větu dokončit. "... jednu...takovou... no... rybu, no." "Ta je přece tady," řekla žena a ukázala přímo před sebe na kuchyňskou linku. Teprve teď jsem si všiml několika filetů úhledně vyrovnaných na prkýnku. Hrůza! "Kdes ji našla?" zalapal jsem po dechu. "Kde asi? Že by ve skříni? Nebo ve vaně? Musela jsem si pro ni dojít sama! ...," žena ještě pokračovala, jak stála ve frontě, ale já už ji neslyšel. Matně jsem si sice vzpomněl na slib, že pro candáty dojdu dnes dopoledne já, ale před očima se mi dělaly mžitky, jak se byliny sypaly jako sníh. Drtiny z našeho báječného života. Z mých dvou přání. Dopadaly s drtivou přesností na bledé filety. Jako ten sníh na padlé na turském poli.

Prohlásil jsem, že mi není dobře, a že dnes nebudu obědvat. Žena mi podala velkou bílou pilulku, dvě malé zelené kapsle a ještě jednu hranatou tabletu. Prohlásil jsem, že to nemůžu spolknout. Zvlášť tu hranatou. Podala mi čaj. Bez medu a bez citrónu. Přiznal jsem se, co jsem si přál. Podala mi účtenku z rybárny u Šopíků. "Tak ještě, že nám zbyla dvě další," usmála se na mě. A já jsem prostřel stůl. Candáti byli výborní a dvakrát jsem si přidal.

Po obědě jsem šel do rybárny já. Ale do té v pohádkové knize Fimfárum. Máme ještě ta dvě přání a až se ryba objeví, (ztracené věci vždycky vynoří se nečekaně) tak ať jsem připravený. Přečetl jsem pohádku velmi pozorně, a pak jsem šel načerpat další rady do nadace. Abyste rozuměli, nadace Zlatá rybka plní veškerá přání a zveřejňuje ve své ročence statistiky, co a jak si děti přejí. Ta nadace je určena jen velmi vážně nemocným dětem, ale to vůbec nevadí. Já některé ty děti znám a vím, že jsou v ohledu přání rozumnější než dospělí. Ví to i Zlatá rybka, a proto plní jednomu dítěti jen jedno přání. Ví, že to bude stačit. Dospělým přání neplní, protože těm jich nestačí ani osm. Tolik jich, myslím, měla i ta rybářova žena v pohádce. Projevilo se to hned v první statistice. Přání stát se někým jiným - 0%. Tak jsou ty děti moudré. Kdežto Rybářové to jednou nestačilo. Myslela si, že na to podruhé vyzraje, když se stane papežem a bude mít protekci výš než ryba. Nepomohla jí ani tiára s nástavbou pěti křížků a šesti andělíčků, kteří neustále zpívali hosana. Skončila zas v té chatrči na břehu moře. Ale děti chtějí být dětmi. Dokonce, i když kvůli nemoci předčasně dospějí. Možná, že tuší, že až dospějí úplně, budou se stávat někým jiným i bez přičinění zlaté ryby. A že, i když se stanou králem, tak to není žádná výhra. V knize tato pasáž chybí (přece jen pohádka je primárně určená dětem), ale ta Rybářová, i když byla královna, byla stejně pořád hloupá, tlustá, škaredá, se špínou za okousanými nehty a smrděla octem.

Dále statistika říká: přeji setkat se s někým - 3%, přeji si pro někoho - 2%, přeji si zažít - 34%, přeji si něco mít - 61%. Hmm. Jestli jsem ty děti nepřecenil. Ale když člověk musí pořád ležet, možná ten playstation, kde všechny potvory pěkně vystřílíte, a všem démonům dáte pořádně do zubů, není zase tak marná věc. A že ty dvě procenta pro někoho jsou málo? Snad bychom tohle procento měli navýšit my zdraví, ne? Ryba neryba. Přitom mě napadlo, že ryba je stejně kouzelná jenom zčásti, když zdraví dát neumí. Safra, stále nevím, za co ta dvě přání utratím. Musím se na to napít. Vypil jsem ten čaj. Byl pořád docela horký. Začal jsem se potit. Když je člověk nachlazený, nejlepší je to vypotit. A zaspat. Kéž bych v klidu usnul, napadlo mě. Poslední, co mi blesklo hlavou, než jsem se ocitl úplně v limbu, bylo, že ta ryba je přece jen dost kouzelná. Lionel Messi na schůzku s tím chlapečkem skutečně přišel.

(5.2.2020)

Jubileum

Jubileum je spojeno s bilancováním. A s vypsáním pozvánky. Tak si to myslí magistrát. Záměrně s malým m, protože úřady jsou si podobné jako vejce vejci a jestli je někde nějaká čestná výjimka, tedy té se zrovna tak čestně omluvím.

To takový devadesátiletý stařeček nebo stařenka dostane dopis z magistrátu. Nejprve se vyděsí, co amt zase chce, a když zvládne otevřít obálku, zjistí, že se má dostavit do krajského města X, ulice Y, budovy Z, Poschodí P, dveří č. 123. Aby mu/jí bylo poblahopřáno k životnímu jubileu. Jeden z jubilantů byl zámožnější, takže si mohl dovolit elektrický vozík a kdyby mu nedošla baterka, tak by si pro to přáníčko a bonboniéru skutečně dojel.

Úředníci tento postup obhajují šetrnou péčí o vložené prostředky. Míní tím vozový park, jehož užívají zásadně střídmě a účelně. Tak například ve středočeském kraji má hejtmanka k dispozici dva vozy a její manžel už nesmí jezdit tím jedním superbem ani do kadeřnictví. A to to má z domu slabých čtyři sta metrů. Natož tedy aby se jezdilo několik kilometrů k jubilantovi. Kdepak. Šetřit se musí. Přesto jeden úřad učinil výjimku.

Tomu dědouškovi totiž bylo sto. A to už je tak kulaté číslo, že se před ním ohnul i přísně hranatý úřad. A tak přijeli. Celá delegace. I s kamerou a mikrofonem. Sto let, to už stojí za reportáž! Jenže, protože úřad byl ohnutý, ohnula se taky reportáž. Já náhodou vím, jak to bylo doopravdy. Dědoušek sice byl nahnutý, ohnutý však nikoli. A podle toho taky mluvil. Na první obligátní dotaz, čemu vděčí, že se dožil tak vysokého věku, odpověděl, že kromě doby válečné, vždycky dobře a rád žral a hned potom taky dělal to, co se s tím pojí a rýmuje. V reportáži ovšem zazněla až slova reportérky o zdravé a pravidelné stravě. Pak se jubilanta zeptala, co ho nejvíce v životě těšilo a co ho těší ještě teď. Dědeček řekl, že si vždycky rád dobře zašukal, ale od doby co umřela babička, nestojí to za nic. Reportérka přeslechla první část odpovědi a navázala, že jak překonal smutek z úmrtí milované osoby? Jubilant se nenechal vyvést z míry. "Vždyť říkám, naprd, těm mladejm holkám už jsem nerozuměl, tak mi zbyla jen slivovica... "Ano, jedna štamprlička denně pro zdraví," chytila se naučené fráze reportérka. "Právě, zas naprd, po devadesátce mi doktor povolil jen jednu denně, a to už je lepší nepiť vůbec," prohlásil oslavenec. "Aha," řekla nejistě zmatená reportérka. "Ha ha," navázal stařík, "takže pak už jsem se jenom koukal na televizi a tam to stálo dvakrát za prd. Když jsou tam ňácí mladí, tak se chovají, jako by jim bylo sto, a když je tam našinec, tak je to ještě horší. Nedávno tam byl ňákej dědek, no ještě mu nebylo ani pětaosmdesát a povídal si s nějakou slečnou od televize. No, mleli úplný nesmysly. Takže jsem televizi vyhodil a mám svatej klid. Klidně můžu umřít. Možná ani nepoznám změnu."

Takhle to ve skutečnosti proběhlo, ale sestříhali všechno tak, že v reportáži mluvila vesměs reportérka a z dědečka tam zůstala jenom zdravá strava, milovaná babička a štamprlička na zdraví. A ještě ta druhá polovina zdraví, tedy veselá mysl, celá obsažená v dědečkově ha ha. Reportáž skončila písničkou, ale dědeček naštěstí televizi vyhodil, takže mu nevadí, že tohle nikdy neposlouchal a už nemá cenu s tím ani začínat.

Píseň dohrála a rozhostilo se ticho. Televizi jsem nevyhodil, jen jsem ji vypnul. Přemýšlel jsem o posunu významu slov a jestli vůbec má smysl něco říkat a psát, když si z toho každý vystřihne, co chce. Mám ostatně na takové myšlenky právo jako ten dědeček. Tenhle Středečník má totiž přesně pořadové číslo sto! A to už je něco. Před stovkou se sklonil i úřad! Stovka je vážená a požívá úcty. Třeba v prestižním klub ligových kanonýrů jsou jen borci, kteří vstřelili víc než sto gólů. Stovka je nesmírně vzdálená meta pro oštěp a nejrychlejší sprint zároveň. Po stovce už žádné číslo není tak magické.

Napadlo mě, jestli bych proto neměl s fejetony skončit. Říká se, v nejlepším přestat a navíc, kdo by chtěl pořád dokolečka poslouchat tři historky a čtyři anekdoty. To tak lidé v pokročilém věku mají, jen občas zamění nějaká ta jména. Ale na druhou stranu, objevil se kdysi nějaký Brazilec a ten těch gólů dal tisíc. A lidi to bavilo. Ten může za tu inflaci. Kdysi stovka byla něco, To ano. Ale dneska si za ni moc nekoupíte. Hned potom Rudolf Křesťan napsal tisíc fejetonů.

Tak nevím. Nejsem ani Pelé ani král fejetonů. Ovšem nepočítám-li různé upomínky a oznámení, tak za mnou úřad ještě nepřijel, tak snad přece jen budu pokračovat dál. Trochu se té dálky děsím. Že ji nepřekonám. V tom oštěpu po změně těžiště už sto metrů nikdy nikdo nehodil. Ani Železný Jan. Ten se dostal jen na necelých devadesát devět. Nejsem ani železný ani zlatý dokonce ani docela obyčejný král. Jediné co vím je, že nemám rád, když mě někdo stříhá a někam posouvá. A ještě vím, že oštěp nepřekoná dálku, když nenese ho touha.

(19.2.2020)

Ve skříňce

Když člověk vstupuje do praktického života, vyfasuje pracovní oděv, pracovní smlouvu, hromady dalších formulářů k podpisu a - skříňku. Tato stane se nedílnou součástí jeho života, dokud neumře. Nebo neodejde do důchodu, což je prakticky totéž. Výpověď nepočítám, v tomto případě člověk pouze přemístí své propriety ze skříňky pracoviště A do skříňky pracoviště B. Trochu práce mu dá jenom odlepení aktů ze skříňky A. Nalepení nedá tolik práce, protože akty A se vždycky potrhají a člověk pak shání nové akty B. Ani to nedá moc práce, protože výběr je bezbřehý a tak se dá na základě skříněk A až X jednoho subjektu udělat průzkum změny preferencí a vkusu v čase. Nebo nevkusu. Řada aktů na dveřích skříněk totiž už nejsou akty. Je zajímavé, že těmto subjektům se preference nemění a tatáž pornografie zdobí jejich skříňky klidně čtyřicet i více let.

Když jsme u té sociologie, musím se zmínit o mužské menšině, která nemá skříněk. Ne, nemyslím bezdomovce. I ti většinou mají nějakou skříňku, kterou si ze smetiště dotáhli pod most. Myslím naopak muže na opačném pólu. Muže, kteří dosáhli tak vysoké pracovní pozice že nemohou mít žádné skříňky. Lámal jsem si hlavu, kam si dávají věci a nakonec jsem to rozlousknul. Do skříní! Kostlivec se vejde jenom do skříně. Do skříňky nikdy. Proto také ty skříně nejsou polepeny žádnými obrázky polooblečených ani zcela svlečených žen. Aby ty skříně nebylo možno identifikovat. Když jsou tam ti kostlivci. Ale pak tam náhodou zůstane sekretářka přes čas a bác! Kostlivec na ni vypadne ze skříně. A neštěstí je hotovo. Přitom by to nemuselo být. Stačilo by jenom, aby si vedoucí pracovníci lepili na dveře skříní hambaté obrázky. Všichni, včetně sekretářky, by věděli, na čem jsou a nikdo by ty dveře neotvíral. Vedoucí pracovník se stejně nepřevléká, na papíry má sekretářku a boty kopne pod pohovku, tak co.

Kolega otevřel svou skříňku, do které by se žádný kostlivec nenacpal, i kdyby všechny kostičky složil do úhledného tvaru, jako v kostnici. Tak byla skříňka plná. Viděl jsem ponožky, vybledlou košili, prošedlý plášť, deodorant, zápis z konzília, hromady dalších zápisů, odborné časopisy, neodbornou knihu, dvě prázdné plechovky od nealkoholického piva a dvanáct perníčků z pekárny PENAM. Ty perníčky dostáváme v nemocnici v jídelně. Jsou nedobré, tak si je nikdo nebereme. Kolega Zdeněk má kromě plné skříňky i hodně dětí a nejspíš proto nedokáže odolat paní kuchařce: "Ale tak si je vemte, pane doktore, pro děti..." Ovšem ani jedné z jeho čtyř dcer perníky z Penamu nechutnají, a tak tiše tvrdnou ve skříňce.

Koukal jsem na ten nelad až Zdeněk promluvil: "A přesně takhle neuspořádaný je celý můj život." Chtěl jsem ho potěšit a říct mu, že taková Pandora měla skříňku, proti níž je ta jeho úplná idyla, ale předešel mě. "Počkej, teď ti něco ukážu," řekl a otevřel skříňku kolegy Arpáda. A to jsem teprve zíral. Oblečení do komínku, odborné knihy srovnány od nejmenší po největší, nikde ani smítko. "To je teda něco," obdivně jsem vzdychnul, protože vím, že takhle mít srovnáno, my nikdy nedokážeme. Ale pak jsem se vzchopil: "Jenže Arpád nemá žádné děti. Kdyby měl čtyři dcery, tak by je možná dokázal postavit za sebe podle velikosti, ale srovnat už ne. Tudíž nepořádek ve skříňce je v tvém případě zcela opodstatněný," uzavřel jsem věc a Zdeněk následně celou skříňku. Trochu s potížemi, jak byla nacpaná, ale zavřel. Napadlo mě, že to má ještě dobré. Až ji zase otevře, vypadnou na něj místo kostry špinavé ponožky. Maximálně dostane do hlavy tvrdým perníkem. S těmito úvahami jsem došel až ke své skříňce a s trochou obav ji otevřel. Nevypadlo nic. Ani stará mandarinka, kterou jsem tam nechal s tím, že ji sním, až na ni budu mít chuť. Jinak tam moc věcí nebylo. Taky deodorant, taky ponožky, taky papíry. Ale ten papír, co zrovna teď potřebuju, tam nebyl. Ani nikde jinde. Rozhodl jsem se prohlédnout ještě jednou celou skříňku. Při té příležitosti bych si mohl uklidit, napadlo mě. "Ostatně to bude snadné, moc tam toho nemám," řekl jsem si ještě a vyhodil pár papírů do koše. Vzal jsem do ruky mandarinku. Byla celá scvrklá a napůl ztvrdlá. Podíval jsem se do skříňky a padla na mě tíseň. Takhle je to. Ze života se mi ztrácejí věci, ani nevím jak. A když zjistím, že něco chybí, je to nenávratně pryč. Nakonec mi zbydou jen teplý ponožky. A ještě si budu život vyprazdňovat sám? To tedy ne! Vrátil jsem svrasklý plod do skříňky a udělalo se mi trochu líp. Protože úplně nejsmutnější je úplně prázdná skříňka. Proto si tu mandarinku sním skutečně, až na ni budu mít chuť.

(26.2.2020)

Ochrana přírody

Břízky pod Slavínem v Bratislavě byly obtěžkány vrstvou ledu tak, že se ohýbaly až k zemi. Ještě chvíli a polámou se. Nestalo se. Spisovatel Ivan Bukovčan vytáhl zápalky a pod větvičkami ohnutými až k dlažbě ulice zapálil malé ohýnky. Ledový krunýř povolil a stromky se narovnaly. Dnes jsou z nich dospělé stromy. Měly štěstí. Dospívat dnes, nenarovnaly by se. No, jen si zkuste zapalovat na chodníku ohníčky. V lepším případě přiběhne někdo s hasičákem, v horším URNA. A budete rádi, když sami neskončíte v urně, ale jen na policejní stanici. Ale jde na to jít i jinak.

V parčíku před školou, kterou jsem navštěvoval taky vyrůstala bříza. A taky jednou zmizela pod ledovým příkrovem. Na nějaké pomalé rozehřívání mě stejně neužije, a tak jsem ty zmrazky jednoduše setřásl. A pak jsem v ředitelně marně vysvětloval, že šlo o ochranu přírody. Nemůžu přece za to, že mám tak romantické spolužačky, že se musí i v zimě procházet pod břízkou.

Nebo jindy jsem našel vránu. Našel jsem ji proto, že byla chromá a nemohla přede mnou uletět. Vzal jsem ji tedy domů, abych ji ochránil. Udělal jsem jí skrýš na verandě, protože matka trpí nějakou fóbií z ptáků a vrána by ji mohla zbytečně rozrušit. Pár dnů to šlo dobře, ale jak jsem vránu krmil proteiny, které jsem našel v lednici, narostly jí svaly tak, až odsunula víko velké krabice, i s květináčem plným hlíny a muškátů, a vstoupila do pokoje. Zjistil jsem to pozdě, protože jsem byl zrovna v kuchyni a matku zamčenou v koupelně nebylo přes dveře dobře slyšet. Když jsme si vyjasnili oč jde a přesadil jsem muškát, poslechl jsem bez výhrady poslední větu: "Seber vránu a mazej do školy!"

Skončil jsem nespravedlivě zase v ředitelně. "To mám za to, že jsem poslušný a ochraňuju přírodu," loudal jsem se rozmrzele domů s poznámkou: Nosí do školy živé ptáky a ruší tím výuku. O vránu jsem se totiž staral tak pěkně, až jsem ji vyléčil. Jen co jsem ji o přestávce vyndal z krabice, začala se procházet po stupínku a kývala hlavou úplně stejně jako učitel fyziky. Jenže pozornost tolika neznámých lidí vráně nedělala dobře, takže se vznesla a usadila se na školním rozhlase a já ji nedokázal do začátku vyučovací hodiny přesvědčit, aby se vrátila zpět do krabice. Příští přestávka byla velká, a to bych už vránu snadno dokázal přimět snést se z rozhlasu do škatule. Pomocí bajky o vráně a lišce. Liškou byla zrzavá spolužačka, která ke svačině mívala vždycky chleba se sýrem. Na sýr ale nedošlo, protože hned na začátku vyučovací hodiny se ozvalo zachrchlání, které neomylně uvádělo hlášení školního rozhlasu. Říkalo se tam něco o ochraně přírody, ale oč šlo přesně nevím, protože po dobu ředitelova projevu, a docela dlouho i po něm, jsme chytali vránu. Konečně někoho napadlo otevřít okno a vrána uletěla ven. Kam, to taky nevím, protože ihned poté se otevřely i dveře a těmi jsem odešel já. Do ředitelny.

Ochráncem přírody jsem se tak nestal, přestože jsme ten kroužek na škole měli, ale můj způsob ochrany přírody, odporoval stanovám tohoto spolku. Takže místo přihlášky do kroužku jsem dostal ředitelskou důtku. Jak jsem zjistil později, zcela po právu. Ochrana přírody je vážná věc a vůbec není možno při ní chytat vrány do ruky. Ani vstupovat na travnaté plochy. K té bříze v parku dnes není možno ani se přiblížit, natož s ní třást. Vůbec je třeba chovat se maximálně ohleduplně a pozorovat přírodu nejlépe triédrem z odstavného parkoviště. Z toho parkoviště vede asfaltka skrz les, na jejímž začátku je značka Zákaz vjezdu jízdních kol. Pěšky se tam smí, ale musíte dávat pozor, občas tam projede auto. Lesní správa, chataři nebo lidé z obce za lesem, pro které je to zkratka a mají povolení.

Za lesem je pole. Na tom poli shlukují se havrani, když se chystají po zimě zpět na sever. "Jaro už brzy přijde," řekl jsem si, když jsem je tam minulý týden uviděl. Ano, tušíte správně, vjel jsem do zákazu vjezdu! Dal jsem se na temnou stranu síly. Když mě nevzali do kroužku.

Tak to ale není. Pan Josef Kemr cestou do Národního taky vjel svým trabantem do zákazu vjezdu. A opakovaně. A jak pak hrál. Vzpomněl jsem si na Bukovčanovy ohníčky. Na tom, že přírodu je nutno chránit, shodnou se všichni. Ale na tom, jak to udělat, nikdo. Má cesta prostě vede přes zákazy, tak! Zdůvodnil jsem si přestupek a jel jsem dál. No jo, ale když se pana Kemra ptali na to, jestli je taková cesta správná, odpověděl, že je možná. Ale nesmíte být blbec. Zase jsem znejistěl. Dojel jsem až na konec toho pole. Byl tam poslední osamocený pták. Nějaký prošedivělý zapomenutý havran. Na tomhle poli jsem koncem února dvacet let neviděl nic jiného než havrany. Nebudete tomu věřit. Byla to vrána.

(4.3.2020)

Za komínem

Antonín veze kmín, veze Káču na trakaču, posadí ji za komín. Tahle říkanka mi i v dětském věku přišla neskonale hloupá. Člověk ale s dospíváním mění radikálně své názory a po shlédnutí filmu Postřižiny mě myšlenka posadit se s nějakou hezkou Káčou za komín, docela lákala. Když jsem jedné takové ukazoval hvězdy a zjistili jsme, že ta rudá je světlo na maloměřickém komíně, hned mě napadlo na ten komín vylézt. Ten nápad nezaujal. Nakonec to bylo dobře, protože mně výšky nedělají dobře, a kdyby tenkrát na nějaký šplh došlo, uřízl bych si pěknou ostudu. Takto jsem si mohl ponechat alespoň uraženou hrdost.

Můj ambivalentní vztah ke komínům se ovšem formoval již mnohem dříve. V době, kdy rudá hvězda byla nejen na komíně, ale všude, jsme jednou měli ve výtvarné výchově za úkol malovat továrny. Kreslili jsme tedy a všem ty komíny mocně kouřily. Kouřící komín byl symbol prosperity a blahobytu, znamenal také jedničku za výkres. Tu dostali všichni až na mého spolužáka, který tvořil v lavici hned za mnou. Měl jsem tedy možnost vidět co. Na výkresu bylo hned několik továren a ještě les. No, les, spíš takové torzo. Před tím polámaným a uschlým lesem pak byla dopravní značka Boží Dar. Marná byla spolužákova obhajoba, že jde o zcela realistické dílo, protože na Božím Daru bydlí jeho tetička, dostal čtyřku jenom proto, že pětka se u nás ve výtvarné výchově nikdy nedávala.

Když jsem povyrostl do doby, kdy hvězda zůstala jen komíně, začal jsem číst také básně. V jedné jsem se dočetl, že lidé vymysleli mýdlo a štíhlé komíny,a to mi komíny zhnusilo docela. Do té doby mi představa dvou štíhlých komínů blízko sebe evokovala nekonečně dlouhé nohy. Čí, je snad zbytečné specifikovat. Muži mohou mít přirozeně také dlouhé nohy, ale nekonečně je má jen krásná mladá dívka. Zvláštní, že mi tenkrát nevadilo, že zbytek těla je zabořený v zemi. Ale díky té sbírce jsem poznal, že lidé všechno pokazí, a že komíny nemůžou to, že jimi vyletěli k nebi ti, kteří taky nemohli za to, že jsou židi. Tak si dál radši představuju ty nohy.

Přes to zůstal můj vztah ke komínům podezíravý a s uspokojením jsem proto přijal pozvání na vernisáž výstavy tří malířů na společné téma - komíny. Tam se konečně dovím, jak to s komíny (a se mnou) je. Procházel jsem galerií a před jedním obrazem jsem zůstal stát déle. Uvědomil jsem si, že to místo znám. Jen kousek stranou vede pěšina do lesa, kterou občas jezdím. Jednou jsem z ní odbočil a dojel až do krajiny na obraze. Napřed jsem uviděl chleba. Pecen roztrhaný jako břicho kořisti mezi nohama nějakého nestvůrného pavouka. Nohy byly pokroucené roury teplovodu. U komína pak nahnilé latě, potrhaný igelit, hadry na nějakých trubkách. Jel jsem tak blízko, že jsem cítil špinavé teplo a viděl oči člověka, který si tam všechny ty věci donesl. Byly to oči, které se dívají dolů a nahoru na komín nikdy.

Uvědomil jsem si, že mám sám ze žebříku strach. Nic naplat, za komín musím! Ale co se závratí na čtvrté příčli? O dalších jsem se ani neodvážil přemýšlet. Zřejmě nebudu moci nahlédnout komínovou problematiku ze všech stran. Ta vrchní mi zůstane zapovězena. A přesto jsem to dokázal a za komínem jsem nakonec byl. Bylo totiž neodkladně třeba natřít plechovou část střechy. A naše střecha je docela plochá!

Nu, vcelku se mi tam líbilo. Po práci jsem si sedl a opřel se o komín. Komín mě slabě hřál do zad a člověk (já) byl alespoň v tu chvíli vysoko. Šel jsem se podívat jak přesně vysoko a popošel jsem ke kraji střechy. Zatočila se mi hlava. Pak se mi udělalo nevolno a doma v pokoji ještě podruhé, když jsem si uvědomil z jaké výšky jsem mohl spadnout. Ale potom jsem se pochválil za statečnost a konečně uzavřel svůj vztah ke komínům. Pod komínem špatný, za komínem dobrý - chvíli, za pecí nejlepší. Taky se tím spousta lidí řídí a ti kvůli tomu nelezou za komín.

(11.3.2020)

                                                                                                                                                                               ... to be continued