Středečníky I.   /2018-19/

Fejetony publikované od jara 2018 do jara 2019

Varování:

(místo předmluvy)

V některých fejetonech se objevují popisy násilných, choulostivých nebo hororových scén. Pokud s nimi máte problém, máte problém.

Podobnost skutečných osob s postavami v textech je čistě záměrná.

Pokud se při čtení budete smát, uvědomte si, že se smějete sami sobě.

Pokud se při čtení nebudete smát, uvědomte si, že se neumíte zasmát sami sobě

Pokud se chcete smát a nevíte, jestli se to ještě smí, klidně pokračujte - nic z toho se nestalo.

Ve skutečnosti to bylo ještě horší.

Pokud zjistíte, že se autor mýlí, je to v pořádku. Tyto texty nepsal robot. 

Pokud budete o přečteném přemýšlet, autor nenese žádnou odpovědnost za jakoukoli újmu na Vašem zdraví.

Pokud budete mít po přečtení pocit, že tomu nerozumíte, četli jste správně. Autor tento svět taky nechápe.

Zima je tady

Vrátil jsem se z Jeseníků a má žena mě přivítala slovy: "Je tady zima." Nerad připouštím, že měla pravdu. Už proto nerad, že jsem před čtrnácti dny sepsal text, který jsem zcela neinvenčně pojmenoval Jaro je tady. Když se mýlíte hned v zahájení, většinou už i to další jde do háje. Taky jsem před odjezdem přeprogramoval termostat na jarní režim. Přemýšlel jsem, jak by se má žena mohla zahřát, aniž bych ho musel nastavovat zpět. Já totiž vždycky zapomenu, jak se to dělá. Musí se něco zmáčknout, pak něco držet a až začne displej blikat, tak zase něco zmáčknout, aby se ten kurzor posunul na to, co se má změnit... Prostě je to složité a zabere to fůru času.

První, vztah utužující a veskrze příjemný návrh žena odmítla naprosto nelogickým argumentem, že je jí zima. Nechtělo se jí ani jít běhat nebo uklízet sklep. Přitom ve sklepě bylo větší teplo než v obýváku. Řekl jsem jí, že když mrzne, alespoň bude v létě míň klíšťat.To ji kupodivu rozehřálo, zato nálada v místnosti klesla pod hodnotu na termostatu tamtéž.

Konečně mě napadlo k čemu je zima v půli března v Brně dobrá a vyrazili jsme do sauny. Jenže stejně bylo napřed nutné přenastavit ten prokletý termostat. Žena totiž prohlásila, že jí zcela stačí ochlazovací bazének a nepotřebuje se už dál ochlazovat doma v chladící komoře. S těmito slovy si vzala spojovačky  a začala vytvářet obrázek. Zalichotilo mi, že si vybrala lva, který má jen šest set padesát osm bodů. Čekal jsem spíš paviána, kde je těch teček něco přes tisíc. Řekl jsem něco v tom smyslu a bylo mi odpovězeno, že když jsem to dělal před týdnem, mohl bych to za tři čtvrtě hodiny zvládnout. Proto ten lev. Pak už žena neříkala nic a pracovala. Možná chtěla mít krále zvířat domalovaného dřív než já nastavený termostat, ale spíš se potřebovala pořádně soustředit. Ony se ty titěrné tečky v rukavicích spojují obtížně. Možná i proto jsem byl nakonec hotov ve chvíli, kdy lvovi chyběl ještě celý ocas a kus levého ucha.

Když mi v sauně rozmrzly ruce a mozek, napadlo mě, že jsem si to zavinil sám svou naivitou. Jaro je tady. Kdepak. Už bych mohl vědět, že věci se mění těžko. Dokonce i takové jako roční období. To, co má být změněno, se vždycky vzpouzí a odporuje. Prostě děcko ve fázi vzdoru. Nejhorší je to s lidmi. Ti se proto nemění skoro vůbec. A tak mě inaugurační projev staronového prezidenta vůbec nepřekvapil. Ale už se mi nějak do ulic nechce. A ne proto, že poprvé je poprvé. U sousedů mají vraždu, my teda máme televizi. No... Taky se mi zdá, že někteří, kteří vystupují na obranu ČT jsou tak trochu ve střetu zájmů. Ale zřejmě, když jde o ušlechtilou věc, tak to nevadí. Možná už to vůbec nevadí.

Svěřil jsem se se svou obavou ženě. Odvětila, že už bych mohl vědět, že každou léčbu provázejí nějaké nežádoucí účinky. Zamíchal jsem si kávu. "Hlavně, že se konečně něco děje," prohlásila. Přemýšleje nad tím, co znamená něco, automaticky jsem se napil. "Tfuj!" "Nebuď takový moralista," pokárala mě žena. "Mám kafe v hubě," opáčil jsem a odešel vyplivnout kávovou sedlinu do umyvadla. "Když se kafe zamíchá, jde lógr nahoru, to nevíš?" otázala se žena, když jsem se vrátil. To samozřejmě vím, ale zase jsem si nevšiml.

Ano, většinu věcí člověk ví, ale neuvědomí si je. A pak je odsouzen být překvapený. I když ony se věci tak jako tak vyvíjejí jinak než člověk předpokládá. Ale to jaro nakonec přijde. Jen jindy a nečekaně. Do té doby si musíme nastavit termostaty. A kdybyste si přitom míchali turka nebo pokud sechystáte sami do něčeho zamíchat, tak pozor na lógr!

(20.3.2018)

Žumpa

Poslanec Ondráček má pravdu. Žumpa je neoddiskutovatelně demokratická. Hovna nejrůznějších barev, tvarů a konzistence se svobodně a volně vznáší v kosmu jímky. Dle své povahy flotují nebo naopak dávají přednost přítmí dna. Nad tím vším krouží mouchy a po uvážlivém výběru exkrementu na dotyčný usedají. Jsou to demokratické mouchy. Víc než my. Nesnaží se měnit poměry a prostředí v jímce opatřeními maskovanými blahem pro všechny. Vystačí si s bzučením, poletováním a usedáním dle momentálního rozpoložení pachu. Že je člověk přece myslící bytost? Nevím. Lidi si taky vybírají partnery čichovým ústrojím, jenom tomu říkají vůně. Rozum jde stranou a asi je to tak i lepší. Ke kandidátům do parlamentu  pochopitelně nečucháme, přece jen jsme od paleolitu malinko vyspěli, ale s tím myšlením jsem stejně na pochybách. A tak máme v 21.století demokratickou žumpu.

Není to takový problém, jak si někdo myslí. Stačí žumpu pravidelně vyvážet. K tomu slouží fekální volební vozy. Není sice úplně příjemné, když všechny naráz vyjedou, ale s vědomím, že je to potřeba, to člověk nějak snese. Pomáhají takové věci, jako nepouštět televizi, nečíst tiskoviny, odjet na chatu a tak podobně. Taky je protivné, když se žumpa ucpe. A stává se to nepříjemně často. To pak člověk vážně uvažuje o jejím zrušení. Takže pana poslance chápu. Ono je samozřejmě mnohem příjemnější držet v ruce něco jiného než šoufek. Třeba i obušek. Mě tedy napadá úplně něco jiného, ale každý holt máme to své.

Já vím, namítnete, že žumpa je anachronismus a že je už jenom tam, kde není kanalizační řád. Máte samozřejmě pravdu, pokrok se nedá zastavit. Jenže je to pořád stejná žumpa, jen se to celé nazývá jinak a kryje se to jménem řád. Uvnitř tečou pořád ty stejné splašky, ale už to nevnímáme. Ono je jistě příjemnější všechno spláchnout. Nevidět a necítit. Neslyšet potkany ve stokách. Však máme deratizéry.

Někdy koncem minulého století jsem navštívil jedno malebné české město. Zrovna ho ještě vylepšili velkorysou rekonstrukcí celého nábřeží. Architekt i investor za to dostali dokonce jakési ceny. Seděl jsem u kavárenského stolku na tom nábřeží a všechno se zdálo v pořádku. Domy svítily novou omítkou, káva voněla a úplně nejlepší na tom všem byla dívka,která seděla naproti mně.

Jestli si říkáte, že až teď to konečně začíná být zajímavé, musím vás zase zklamat. Právěve chvíli, kdy jsem se chystal říct něco neodolatelného se nějak otočil vítr. Šlo to přímo na nás. Zvedli jsme se a došli k zábradlí. Pod námi se líně převalovala tmavá tekutina v dokonale zregulovaném korytě řeky. Asi metr nad tím svinčíkem byly v kameni v pravidelných intervalech černé kruhové otvory průměru jednoho metru. Celá scenérie působila tak,že kdybych nevěděl, že album Mob Rules vydali Black Sabbath už v roce 1981, řekl bych,že obal té desky vymysleli tady.

"To kafe už nebudu," pravila slečna a já s ní musel souhlasit, protože zápach byl už docela nesnesitelný. Měli jsme se k odchodu, když tu se mi náhle zazdálo, že z té břečky slyším nějaké volání. Otočil jsem se a snažil identifikovat odkud to jde. Šlo to těžko, protože tam toho plavalo spoustu. "Prosím tě, už pojď!" laskavě pronesla dívka. "Počkej, to nejde, někdo tam volá, asi se topí," nechtěl jsem odepřít pomoc bližnímu v nouzi. "To se ti zdá, kterej cvok by do takový sračky lezl," pravila mile něžná bytost a odkráčela významně od zábradlí.

Vrhl jsem podezíravý pohled do bažiny. Nic. Buď už se ten nebožák utopil nebo jsem slyšel trávu růst. V posledním okamžiku jsem zahlédl něco červeného. Bylo to ale jen několik jablek. Proud je přinesl blíž. Mezi jablky plavalo hovno sloních rozměrů. "Myslíš, že tady mají ZOO?" zavolal jsem směrem k dívce. "Tak zaplatíš už konečně?!" Pochopil jsem, že nemá ráda zvířátka a že je nejvyšší čas odejít. Jenže když jsem se otáčel, uslyšel jsem znovu volání. Tentokrát jsem i rozeznal slova. Podíval jsem se. Bylo to to hovno. Volalo: "My jabka plaveme! My jabka plaveme!" Otočil jsem se na dívku, usoudil jsem, že se mi to všechno jenom zdá a vydal jsem se urychleně zaplatit.

(27.3.2018)

Konzervativec

"Musí ti to tak řvát?" zeptala se mě dcera po příchodu domů. "Co třeba pozdravit?" odpověděl jsem otázkou. Já vím, že se to nemá, ale když si chcete uchovat zbytky rodičovské autority, jdou pravidla stranou. "Nazdar. Proč ten zpěvák tak ječí?" dožadovala se dcera odpovědi "To jsou Led Zeppelin," poučil jsem ji. "Jasně, to jsou. U ledu. Proč posloucháš jenom kapely, který už jsou po smrti?" pokračovala dcera v konverzaci. "Jak po smrti?" začal jsem vyjmenovávat skupiny, které stále hrají. "To je jedno, že hrajou," přerušila mě, "stejně jsou po smrti. Samý vykopávky."

"Já mám rád, když se hraje na kopáky," pokusil jsem odvést téma do mně známých vod."Ha, ha, vtipný. Mě jenom zajímalo, proč v tomhle baráku hraje jenom muzika z minulýho století?" "Protože jsem narodil v roce 1973?" "To má bejt jako důvod, jo? Rodiče mejch spolužáků jsou starší a poslouchají moderní věci." Hudební vkus těch lidí znám. Shakira a Michal David ukončili za mě tuto konverzaci.

Začal jsem se převlékat. "Ty někam jdeš?" zeptala se dcera s nadějí v hlase. "Jo, na kolo," odpověděl jsem. "Proč?" pokračovala v nezvyklém množství otázek. "Co proč? Prostě trochu potrénovat." "Dyť je tam hnusně". Podíval jsem se z okna. Začínalo mrholit. "Tak pojedu do lesa." "Do toho bahna?" "Od Buku do Bílovic nebude a do Soběšic to vezmu po té lesní asfaltce," pokusil jsem se ohromit dceru znalostí stavu lesních cest. Neudělalo to na ni žádný dojem. "Když se ti tam chce. Já bych počkala, až bude hezky. Stejně už nezávodíš, tak co," uzavřela rozhovor.

Stoupal jsem zvolna táhlým kopcem a přemýšlel o svém konzervativismu. Z myšlenek mě vyrušil o dvacet let mladší a deset kilo lehčí cyklista, který mě předjel. Uvažoval jsem, jestli se s ním nesvezu, ale usoudil jsem, že koncem března není účelné jezdit tepy nad sto devadesát a tak jsem dorazil zpět domů v přijatelném fyzickém stavu. To už bylo docela hezky a tak dcera nebyla doma. Mohl jsem si tedy pustit rádio. Trefil jsem zrovna Hudbu Praha a jejich Změna je život. Tak teda dobře. Michal Ambrož zpíval, co změní. Bylo to úplně všechno včetně pohlaví. Sice to zdůvodnil, že to doba žádá, doba to vyžaduje, ale mně se to moc nezdálo. Ale jsem přece konzervativní a tak nemusím jít až tak daleko, rozhodl jsem se nakonec.

Ale alespoň něco bych asi změnit měl. Ale co? Hudbu ne, ve fonotéce mi přece přibývají i nové kapely. Jenže asi i ty nové jsou vlastně staré. Možná jsem trapný nejen v očích své dcery. Taky denně chodit na ležák do hospůdky přes ulici není zrovna in. To už jsem změnit zkoušel, ale když máte večer co večer žízeň a náběh na křeče, nějaký iontový nápoj je potřeba. Zkusil jsem na radu dcery Semtex. Ze začátku to vypadalo slibně, zjistil jsem, že už si ani nemusím dávat večerní kávu. I ty křeče povolily. Jenže to byly pouze na půl cesty z lýtek do břicha. Takže jsem bez úspěchu skončil až u toho pohlaví. Jsem velmi vyhraněně heterosexuální. Ženy se mi líbí, kam mi sahá paměť a pořád to trvá. Změna není možná.Na rozdíl od vypitých půllitrů mi ale už asi dvacet let nepřibývají další. (Pozn. aut. pro sebe: Musím si zaznačit v kalendáři, že letos budeme mít dvacet let výročí)

Hm. Možná, že je to v dnešní době směšné. Trénink vytrvalosti jako na kole. A k čemu jezdit, když se těžko zlepšíte? Měl bych spíš ve svém věku chodit do posilovny, kolo mi mužnou postavu nevrátí. Ano, měl bych dělat něco, co dobře vypadá nebo po čem budu dobře vypadat sám anebo něco z čeho je užitek. Dobře. Všiml jsem si uvadajících rostlin a rozhodl jsem se je oživit. Konvička s vodou se mi zdála těžká a tak jsem ty činky zavrhl. Rostliny lačně pily a téměř viditelně napřimovaly listy. Naštěstí snáší žízeň mnohem lépe než já. Jsem vlastníkem odolných a vytrvalých bylin.

V rádiu právě lákali na koncert Roberta Planta. Bude v létě v Pardubicích k padesátiletému výročí Led Zeppelin. Super vytrvalá rostlina. Dozaléval jsem a rozhodl jsem se, že mám taky nárok uhasit žízeň. Venku se udělalo teplo. To už se dá jít do hospůdky v papučích. Popíjel jsem ležák a ulevilo se mi. A nebylo to pivem. Konečně jsem na to přišel. Změna bude! V létě tu na obvyklém místě v obvyklou dobu nebudu! V létě vyrazím pryč. V létě pojedu do Pardubic!

(3.4.2018)

Umělá inteligence

Jsme na prahu nové vědeckotechnické revoluce, prohlásil přítel fyzik a snesl důkaz v podobě nového fenomenálního výkonu umělé inteligence. Nějak jsem nedokázal sdílet jeho nadšení a tak jsem chabě oponoval, že se tak děje pouze v umělých podmínkách. "Jak to, umělé podmínky?!" rozohnil se a začal mi jmenovat, co všechno ty umělé neurony dokážou. Padla na mě chandra vlastní omezenosti. Ne, že bych se pokládal za kdovíjak inteligentního, přesto mě představa, že v očích takového mozku budu něco jako pavouk tkáč troglodyt, nenaplňovala zdaleka takovým nadšením jako přítele, který už nejspíš plánoval, jak si něco takového pořídí domů.

Řekl jsem něco v tom duchu a on mě usadil: "Ty máš intelektuální mindrák i z automatické pračky." "Jsem od přírody skeptický," hájil jsem se. "Ty nejsi skeptický, ty máš prostě jenom strach. Nedal ses náhodou k Amišům?" "Já přece pokrok neodmítám, jezdím autem, mám telefon..." "Tomuhle říkáš telefon?" ukázal na mou patnáct let starou Nokii. "Vždyť to neumí ani fotit." "Vidíš a já si vždycky myslel, že telefon je k telefonování." "Jsi beznadějný případ," tepal mě dál přítel. "Přesto i ty, ač si to nezasloužíš, budeš mít z umělé inteligence prospěch." "Kromě karbonu na svém kole umělé věci nesnáším," pokusil jsem se o děravou obranu. "Jasně, jeď si teda do lesa, ale až si pak někde rozbiješ hubu a zlomíš kyčel, tak to ti bude náhradní, umělá z nanomateriálů dobrá. A to se tobě stane snadno. Jezdíš ty sjezdy jako magor. A hlavně, až bude průběh operací řídit umělá inteligence, nebudeš mít strach, že se neprobereš. Ona totiž nedělá chyby. Na rozdíl od nás.

Přítel se zřejmě rozhodl, že mě v této debatě utluče vizí dokonalé budoucnosti. A protože já chyby dělám vytrvale, raději jsem se po té přednášce napil. Něco mě napadlo. "Ty, poslyš a bude taky umět uvařit pivo?" zeptal jsem se. "Co sem pleteš pivo?" "Pivo se vaří, leží, čepuje a pak pije,"poučil jsem fyzika. "Plete se po něm akorát hlava. Tvoje," neodpustil jsem si dodat. "Tvá infantilní záliba v chytání za slovíčka je zavádějící, ale mě neoblafneš. Samozřejmě že může umělá inteligence řídit vaření piva. Ale to je dost triviální postup, něco těžšího tam nemáš?" narostla znovu technokratova sebejistota. S pivem jsem ale dostal kus pevné půdy pod nohama. "Uvařit ležák, že je triviální? Tak jak to, že jich je tolik s vadou? A i tady, kde žádný vady nemáš, jsou rozdíly." Znovu jsem se napil. "Tohle má například větší říz, než to první." "Jo, ty ho máš už z nově naražený bečky," zaslechl mě výčepní Tomáš a přidal k rozhovoru. "Vidíš! Máš to potvrzený od odborníka. Tak." "No a?", zůstal fyzik neochvějně klidný. "Já přece vím, že na dobrý ležák nenatrefíš leckde. Proto jsem taky tady. Ale já neřeším kvasnice! Řízení procesu bude kompletně v režii umělé inteligence. Protože nedělá žádné chyby, eliminuje všechny, týkající se výrobního postupu. Kvalita surovin už je jiná věc," uzavřel rozhodně.

Nějak mi z toho vyschlo v krku a tak jsem požádal Tomáše o ochutnávku. Byl to Twist, American Red IPA z minipivovaru Clock. Vy, co ten minipivovar neznáte, vězte, že celá řada jejich znamenitých piv je v lahvované verzi označena netradičními etiketami s vyobrazením všelijakých robotů. Každý druh piva jeden robůtek s vlastním jménem... Náhle se mi zdálo že vidím všechny ty mechanické potvory slézat ze svých etiket. Hrnuly se do pivovaru a začaly vařit pivo, Maid scezoval, Twist kontroloval teploty, Goldie šla do spilky, Hektor se chystal dochmelit...Radši jsem napil. Náhle se mi ta IPA zdála až příliš aromatická.

"No, co mlčíš?" neměl kolega dost disputace na umělé téma. "Jsem v hospodě, piju," pokrčil jsem rameny. "Typický argument," ušklíbl se zastánce pokroku. "To budou místo nás dělat všecko?" zeptal jsem se, abych tedy něco řekl. "Výhledově v zásadě ano. Vidíš, říkal jsem že z toho budeš mít prospěch i ty. Jsi totiž dost líný a pomalý..." "To mi chceš říct, že budou psát i knihy?" přerušil jsem ho. "Knihy? K čemu knihy?" nechápal zastánce vzorců. "Třeba, kdyby si chtěl někdo něco přečíst," hlesl jsem. "Aha tak," svraštil čelo obhájce robotů "Vlastně by to šlo." "Cože? Co emoce? Co lidské motivace, zvrácenosti, obětování, láska? To je naučíš jak?" Chvíli jsem měl sladký pocit nenahraditelnosti, ale ten byl záhy rozmetán "Není potřeba", opět nabyl rozvahy fyzik. "Nacpu do nich veškerá data, všechna podstatná díla, všechny prameny, zásadní kritiky, žebříčky úspěšnosti. Souvislosti mezi dílem, dobou, kritikou a úspěchem si už budou umět vyhodnocovat sami. Soudím, že nejpozději po roce obsadí všechna první místa jak v prodejnosti, tak i v literárních soutěžích hodnocených renomovanou kritikou. Poezii dávám půl roku navíc. Ale tu stejně nikdo nečte." Přítel se zvedl k odchodu. "A pak. Jak dlouho ty píšeš jednu stránku? No? Takhle vyplkneme generační román za dva dny. Stačí jen zadat téma, zápletku, počet a základní charakteristiku postav, zasazení do místa a času. Kolik procent humoru, kolik procent sexu a tak dále," spřádal uměleckovýpočetní vizi budoucí bestsellerista."Když tam zadám devadesát procent sexu tak to jako budou furt všichni souložit?" nevěřil jsem vlastním uším. "Když to tak blbě zadáš, tak jo. Ale lepší bude, když se jim do toho nebudeš motat a necháš všechno na nich Pak to bude stoprocentně bez chyb. Tak ahoj."

Neušlo mi, jak snadno se přítel vtělil do automatizovaného spoluautora literárních děl a nevzmohl jsem se na odpověď. Napil jsem se Twista. Buď to bylo těmi obživlými roboty, nebo tam skutečně bylo něco jinak. Přemýšlel jsem, jestli je to v pořádku. V hlavě mi vířilo. Bezchybné pivo, bezchybný román, poezii nikdo nečte...Tak to zas ne. Včera jsem si četl Skácela. Co to jen kdysi říkal? Vzpomněl jsem si! "Jistě, mé básně jsou plné chyb. Vždycky mě děsili lidé bez chyb." Že by to už neplatilo, když máme tu vědecko technologickou revoluci? Ale fyzik by Skácela skácel raz dva. Nejspíš nějakou umělou automatickou sekerou. Uznává především to, co se dá spočítat. Proto ale taky hraje šachy líp než já...

Ták! Takhle do něj. Velmistrem! Tartakowera neporazí. A ten tvrdil, že každá partie se dá vyhrát jedině chybou! Některá pak svou vlastní. Uvědomil jsem si, že mě možná ta kontroverzní IPA vlastně baví. Nebyl jsem si jistý a tak jsem se rozhodl dát si ještě jednu závěrečnou, abych si to ujasnil. A taky se mi chtělo ještě chvíli si představovat, jaké by to bylo, kdyby se spolu Tartakower se Skácelem bavili o chybách.

(10.4.2018)

Třicet minut

Podle studie zveřejněné v lékařském časopisu Lancet vám každý půllitr piva nebo sklenice vína zkrátí očekávanou délku života o třicet minut. Zajímalo by mě, jaká byla metodika této studie, když umožnila dojít k tak pregnantnímu závěru. Nejspíš je to tak, že zadavatelé tohoto hodnocení nepočítají dobu, po kterou pijete svůj oblíbený nápoj vůbec do života. To by celkem odpovídalo. Podle mého vlastního pozorování, a dat mám mnohem více než citovaná studie, trvá vypít půllitr ležáku opravdu zhruba třicet minut. Samozřejmě za přísného dodržení standardních podmínek. Nejen stavu prostředí v němž studii provádíme, ale i a fyzického stavu zkoumaného subjektu, který souborně nazýváme bilancí jeho vnitřního prostředí. Je také důležité sledovat tlak, ( i v pípě ), teplotu vnitřní i vnější a solventnost subjektu. Nevhodná kombinace výše uvedených faktorů, například vysoká teplota, nízký stupeň zavodnění a to, že má subjekt za půl hodiny vyzvednout děti ze školky může zapříčinit i trojnásobné zvýšení konzumace nápoje během definovaného časového úseku.

Jestli se utěšujete tím, že se Vám život krátí až po překročení limitu pro bezpečné pití, pak patříte zřejmě mezi lidi, kteří si pivo rozlévají do hořčičáku tak dlouho, dokud ho za čtyři dny nevypijí celé, nebo pijí víno z náprstku. Pro nás ostatní mám ale dobrou zprávu. Ta studie nevychází. Řada lidí, s kterými jsem osobně mluvil minulý týden, by podle ní už musela být po smrti. Ale kdyby na tom všem přece jen něco bylo, nechal jsem si natočit jednu tu třicetiminutovou zkratku do cíle a během ní jsem přemýšlel, oč právě můžu přijít.

Tak třeba o kyslíkovou terapii. Ta naopak během půlhodinky život prodlouží, takže je i doporučenou náhradou konzumace alkoholických nápojů. Nebo bych se mohl naučit padesát nových slovíček z angličtiny. Pomocí jakési supermoderní lingvistické metody to prý do půlhodiny budu umět raz dva. Nebo kdybych se potřeboval přepravit z Chicaga do Clevelandu, tak to tamní hyperloop zvládne taky za půl hodiny. Anebo bych si během několika třicetiminutových kruhových tréninků mohl vypěstovat břišní sval připomínající pekáč buchet. Dal bych si radši ty buchty. Protože je Tomáš v hospůdce nevede, vzal jsem si chleba z tvarůžkem a krátil jsem si život dál.

Jsou sice i krásné půlhodinky, třeba sex, ale ten se zase obvykle stihne včetně pití. Nebo burčák. Fáze pravého burčáku trvá někdy jen půl hodiny. Ale to je zase nadmíru vzácný jev. Dumal jsem dál, co trvá půl hodiny a fakt stojí za to. Tak třeba obědová pauza dle zákoníku práce. Takové slovní spojení ovšem spolehlivě zahubí všechna libá očekávání. Přestože jsem tedy pádný důvod nenalezl, rozhodl jsem se, že déle si krátit život nebudu a odebral jsem se domů pustit půlhodinový prací program. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem to měl udělat ještě před dnešním krácením života.

Doma jsem pustil pračku a pozoroval, jak se v bubnu točí prádlo. Za půlhodiny bude u konce. Zamrazilo mě. Ano tak nějak to bylo. Zaevidovat, svléknout prádlo, zapsat, pak nahnat do komory a spustit cyklus. Přesněji Cyklon B. Včetně odvozu mrtvol to všechno taky trvalo zhruba třicet minut. A konference ve Wannsee, kde se to posvětilo, trvala slabé tři takové půlhodinky. Nakonec si na to připili koňakem. Vzhledem k tomu, kolik se toho podle kopie zápisků říšského sekretáře Martina Luthera vypilo, si účastníci konference zkrátili život v průměru o jedenáct minut a dvacet vteřin. Kromě Adolfa Eichmanna, ten místo koňaku ořezával tužky. Ale je to jen odhad, studie z Lancetu tuto dílčí skupinu nezahrnula do výsledné zprávy. Patrně z důvodu velkého rozptylu dat.

(17.4.2018)

Smog

Znečištění planety dosáhlo kritického stavu. Nějaké takové sdělení si můžete v různé formě přečíst kdykoli v čemkoli. Takže ho už ani nevnímáme. Je to pochopitelná obrana našeho mozku v zájmu zachování zdravého rozumu. Takových sdělení je inflační množství. Navíc jsou posunuta libovolným směrem podle toho qui bono. Dnes je možné vyjádřit se ke všemu. Říká se tomu svoboda slova a zaplať pánbůh za ni. Může se vyjádřit kdokoli. Tomu se říká pluralita názorů a zaplať pánbůh za ni. Je to technicky velice snadné a zaplať pánbůh za pokrok.

Výsledkem je ovšem také to, že znečištění veřejného prostoru dosáhlo kritického stavu Ano, ta zem, Karle Kryle, je vskutku naší vlastí, jen kydání hnoje slovních polucí a servilita zvratků je dnes elektronicky bezbřehá. Vypouštění jedů a jiného sajrajtu děje se zcela legitimně v rámci boje za partikulární zájmy. Pokud vás politika nezajímá, dozvíte se alespoň řadu zajímavých věcí. Namátkou, kolik peněz můžete spořit v krabici od vína, na kolik by vás naopak přišlo, kdybyste chtěli postavit hnízdo čápům, jak vypadá sexy mozek nebo jak zhubnout pomocí tampónové diety. Pokud jste spíš romanticky založení, můžete snít nad znovuobjeveným žánrem milostné korespondence. Seriál vychází pod názvem špinavé prádlo. Jardovi Jágrovi dokonce některé díly chodí už fyzicky v 3D formě. Ale to je celebrita, vám obyčejným smrtelníkům musí stačit text na příslušných stránkách.

Pokud jste zjistili, že pořád nejste dost sexy a štíhlí a vyhodili počítač z okna, moc jste si nepomohli. Slovnímu smogu se nevyhnete ani v běžném hovoru, ale nám už zřejmě přijde blábolení bez hlavy a paty normální. Před třiceti lety se lidé smáli projevu Milouše z Červeného Hrádku. Projev premiéra v demisi přednesený v poslanecké sněmovně ze dne 17.4. 2018 k zahraniční politice státu si s výše uvedeným nezadá. Ale to nám nepřijde. Buď jsme si zvykli, nebo to přes ten smog není slyšet. Ale třídit odpad jsme se nakonec naučili. S tím slovním balastem a svinstvem bychom měli taky něco udělat.

Já vím, řeknete, tomu se to kecá a sám sviní veřejný prostor jakýmsi fejetonem. Máte pravdu, člověk by měl začít sám u sebe. Přejdu z fejetonu na epigram. Bude to i praktičtější. Ten kdo se mě ze slušnosti bojí říct, že je to slabé, se nebude moct hloupě vymlouvat, že to nestihl přečíst. Poezie taky. Tu sice nečte nikdo, ale já jsem důsledný. Z elegie přejdu na haiku. Alespoň nebudu muset přemýšlet, kam dám čárku a kam ne. A protože předsevzetí je nejlépe plnit hned, s okamžitou platností jsem zredukoval mluvené slovo na nezbytné minimum.

Po třech dnech slovní diety se mi zdálo, že se žena nějak mračí. V rámci boje proti zbytečným řečem, jsem mlčel dál. Asi ji něco bolí, tak mi to může říct sama, nebo ne? Samozřejmě bobříka mlčení porušila ona. "To je hrozný, ty se mnou vůbec nemluvíš!" pronesla má drahá úvodník. Čekal jsem, že bude pokračovat a na znamení, že ji poslouchám, jsem vytáhl obočí a zavřel časopis. "Řekneš konečně aspoň á?" znělo trochu nelogické pokračování. Pokládal jsem to za řečnickou otázku a neříkal jsem tedy nic. Asi po třiceti vteřinách se žena prudce zvedla a rychle odešla z pokoje. Na můj vkus za sebou zavřela příliš hlasitě. Když přestala drnčet skleněná výplň dveří, rozhostilo se opět ticho. Ale bylo to nějaké jiné ticho a už se mi tak nelíbilo. Jestli já neřekl něco špatně?

Výhoda málomluvnosti spočívá také v tom, že si přesně pamatujete, co jste řekli a můžete si to zkontrolovat. Dnes jsem ženě řekl sedm vět. Byly to tyto: Dobré ráno. Kdy přijdeš? Co bude k večeři? ...se sýrem prosím. Uvaříš mi ještě kávu? Miluju Tě. Dobrou noc. No jistě. Je to zbytečně moc vět. Žena je unavená, to kafe jsem si mohl udělat sám. Myslím, že minimálně čtyři věty jsou navíc. Zítra to vylepším.

Dobré ráno.

(24.4.2018)

Cermat

Obě mé děti dělaly přijímací zkoušky na gymnázia. Měsíc před termínem zkoušek dcera pochopila, že do desáté třídy se už opravdu na základní škole nepostupuje a začala se připravovat. Abych dodal této skutečnosti důležitost, nakoupil jsem vzorové testy z českého jazyka a matematiky a požádal dceru o jejich vyplnění. Za týden jsem se odvážil zeptat, jak to vypadá.

"Ta matika se nedá", schovávala testy dcera. "Jak nedá? Ukaž!" přikázal jsem přísně. Chvíli jsme si hráli na honěnou a schovávanou, ale protože je pokoj malý a já velký (oproti své ratolesti) nakonec jsem se testů zmocnil. "Tady nemáš spočítanou půlku příkladů!" vyčetl jsem dceři. "Ty slovní úlohy se nedaj," setrvávala dcera v nekonstruktivní opozici. "U slovní úlohy je třeba pečlivě si přečíst zadání," snažil jsem se o smířlivý tón v rámci dosažení dohody na dalším postupu. "Aha. To by mě nenapadlo. Tak si to přečti," zapíchla dcera prst do testu, který jsem stále držel v ruce

Poslechl jsem. Šlo o úlohu v níž tři hadice s různou průtočností napouštěly bazén a mělo se zjistit jestli bude napuštěn před tím, než otevřou pokladnu. Abych se zorientoval, podíval jsem na dceřino řešení. Bylo tam zatrženo pouze písmeno B. "Jaks´ na to přišla? Nikde nevidím výpočet," požadoval jsem upřesnění řešení. "Tak jasně, že můžou klidně otevřít. Tři hadice to za noc musí napustit a i kdyby ne, tak magorovi, kterej se přijde koupat v sedm ráno, je šmafuk, jestli pár centimetrů vody chybí," pronesla dcera. "Tak takhle ne!" odmítl jsem postup jejího řešení příkladu. "Napřed si vypočítáš objem kvádru..." "Proč kvádru?" otázala se dcera. "Bazén má tvar kvádru a pomocí objemu zjistíš, kolik litrů vody je třeba k jeho naplnění," vysvětil jsem. "A co ty schůdky?" "Jaké schůdky?" znejistěl jsem. "Musíš si pečlivě číst zadání," napomenula mě dcera. "Dva schůdky, výška třicet, šířka padesát centimetrů,"dodala.

Když se mi po dvou neúspěšných pokusech podařilo sejít po schodech, začali jsme plnit bazén hadicemi. Vyšlo nám, že bazén byl naplněn ve 23:15. Dokázali jsme to dokonce spočítat o něco dřív. "To je nějak brzo, ne? Co budou dělat po půlnoci?," zajímalo dceru. "Uklízet hadice. A vůbec, po půlnoci se spí," zívnul jsem. "No ale jedna ta hadice teče, "prohlásila dcera. "Cože?" "Tady je to v zadání," ukázala mi řádek před koncem, kterého jsem si nevšimnul. Polil mě pot. Je to úplně jiný pot než při sportu nebo v sauně. Nemám ho rád. Přečetl jsem si znovu předposlední větu toho pitomého příkladu. Sakra! Fakt byla jedna ta hadice prasklá. Copak to nemůže někdo zkontrolovat, než se začne před sezónou bazén napouštět? "Tak jak to teda bude?" dožadovala se dcera najednou vědění. "Běž už spát, já to vypočítám sám," vykřikl jsem sebevědomě. "A co ty další?" "Jaké další?" pokračoval jsem již o poznání nejistěji. "No tady ty další příklady, co nevím," ukázala dcera na test "Já to všechno spočítám a zítra si to vysvětlíme," slíbil jsem neuváženě. Protože odbila půlnoc, a to už někdy i má dcera bývá unavená, šla poslušně spát a já mohl začít litovat svého slibu.

Žánr fejetonu je omezen rozsahem a sprostá slova by se v něm měla používat výjimečně. Proto vám zde několik hodin po půlnoci nevylíčím. Musíte se spokojit s faktem, že jsem to všechno nakonec vypočítal. Když mi vyšla poslední zkouška, podíval jsem se na hodiny. Právě otvírali koupaliště. Uvažoval jsem, jestli si nepůjdu zaplavat a během toho jsem usnul. Probudila mě dcera pochvalou, že mám špatně jenom jeden příklad. Zjistila si během ranní facebookové půlhodinky řešení celého testu. Abych se neutopil, raději jsem odjel do práce.

Je dávno po zkouškách a já stále dostávám emaily s nabídkou nových testů, matematických kurzů a všelijakých jiných vzdělávacích aktivit. Je to přece bohulibé, vždyť investice do vzdělání je to nejlepší, co můžete pro vaše dítě udělat. Já to nezpochybňuji, ale my s dcerou jsme se rozhodli, že tento podnikatelský záměr dále podporovat nebudeme. Možná i proto, že minimálně dalšího čtvrt roku nehodláme nic počítat. Zůstaneme raději blbí. A tímto mělo být toto téma ukončeno.

Předevčírem jsem však dostal další mail. Nebyla to tentokrát nabídka na koupi dalších testů, nýbrž žádost o zhodnocení všech forem vzdělávacích produktů, které jsme již zakoupili. Normálně na průzkum trhu vůbec nereaguji, ale byl jsem tak zpitomělý těmi zkouškami že jsem jim odepsal. V odpovědi stálo zhruba toto:

Milý Cermate,
s vašimi vzdělávacími produkty jsem strávil jen dva měsíce a přesto musím říci, že můj život rozhodně obohatily. Člověk se dozví spoustu věcí, o nichž neměl tušení. Zároveň zjistí že ještě více věcí neví. Chápu, že není ve vašich možnostech zodpovědět mně všechny otázky, které mě v souvislosti s vašimi testy napadají. Posílám Vám proto jen jeden příklad:

Třináct úředníků připravuje patnáct matematických příkladů. V březnu, dubnu a červnu odejdou celkem tři pracovnice na mateřskou dovolenou a v květnu je přijato šest nových pracovníků. V listopadu je odvolán ministr školství a mění se koncepce. Proto je v únoru druhého roku navýšen původní počet pracovníků o 25%. V srpnu druhého roku ze zdravotních důvodů vedoucí pracovník. Cestu na psychiatrii jede sanitka průměrnou rychlostí 66km/hod. Ve třetině cesty zastaví. Výměna prasklé pneumatiky trvá ¼ celkového času převozu do nemocnice. Nový vedoucí pracovník mění částečně koncepci a ponechává 1/6 příkladů bez nutnosti změny, 2/5 příkladů k doplnění dle pokynů komise ministerstva školství a zbylé příklady nechává vypracovat znovu. Za tím účelem přichází šest nových pracovníků a dva na vlastní žádost odchází. V únoru třetího roku jsou volby a nový ministr školství nechává revidovat vypracované příklady. Po sedmi měsících mění vedoucího pracovníka. Zároveň přichází dvanáct nových pracovníků, tři odcházejí na vlastní žádost a jeden ze zdravotních důvodů. Dva měsíce před koncem volebního období je přes námitky odborné veřejnosti urychleně schválena dosavadní podoba testů. Vypočítej:

A, Kolik je celkem potřeba pracovníků k vytvoření celého testu? B, Kolik je nutno vyměnit vedoucích pracovníků a ministrů než je test vytvořen? C, Jak daleko je psychiatrii? D, Kolik času celkem zabere vytvořit funkční testy pro přijímací řízení na střední školy? Děkuji Váš student Martin Brož

(1.5.2018)

O lásce

Seděl jsem v křesle a hryzal tužku. "Jestli máš hlad, tak v troubě jsou šunknfleky," ukázala mi žena směrem do kuchyně. "Nemám hlad, přemýšlím," vyndal jsem tužku z pusy. "Doufám že ne o Babišovi," vyslovila přísně má drahá. "Proč? Nadměrné množství moci je archetypální záležitost a jako taková ideální terč, do kterého se dokonce i já dokážu trefit," oponoval jsem. "Čápi, řepka, sestavování vlády...to lidi otravuje, lidi se chtějí bavit," nesouhlasila žena "Tak mají tentokrát smůlu, budu je otravovat. A hodně. Nejsem Troškař, jestli se chtějí smát, ať na něj jdou do kina, protože v tomhle fejetonu prostě humor nebude," hájil jsem svou tvůrčí svobodu." "Tak to bude těžkej propadák," předvídala žena moji novinářskou budoucnost.

Protože co se týče mě, se její věštby plní, opatrně jsem se zeptal: "Copak musí být fejeton pokaždé vtipný, proč by nemohl být třeba poetický?" "No vidíš. První máj byl lásky čas. Co kdybys to oživil?" navrhla žena téma. "Skvělý nápad," okamžitě jsem vstal a políbil ji. "Napřed něco napiš!" vyprostila se z mého objetí. "Kdo to nemá, ten o tom mluví, nebo píše," snažil jsem se dál přejít od slov k činům. "To se teda pleteš," ukázala volnou rukou do naší knihovny. "Tak jo," rezignoval jsem, "tak si budem číst Mikuláška. Padesát let nikdo nic lepšího o lásce nenapsal a nemyslím, že zrovna já to teď překonám." "Stačí, když se tomu přiblížíš. Mikuláška ti nechám pro inspiraci," vzala si žena z knihovny jinou četbu a odešla na balkón.

Osaměl jsem v pokoji s Mikuláškem a i když ho mám rád, žádnou jeho sbírku jsem si nepodal. Já mám psát o lásce. Pcha. To se dá tolerovat ve dvaceti. Po čtyřicítce jenom v případě že jste génius. Ani jedna možnost u mě neplatí. Chvíli jsem uvažoval nad faktem, že slova básníků stejně ztratila kouzlo v ústech sňatkových podvodníků. Ale což takhle se podívat jak se o lásce píše moderně a vědecky? Pustil jsem si internet. Bylo tam toho spousta A rozbor byl mnohem hlubší než rozbor sebesložitější básně. Šli až na molekulární úroveň.

Mezitím prošla žena pokojem do kuchyně. Asi pro ty šunknfleky. Autoři toho článku by v tu chvíli bez problémů dokázali změřit a určit jaké endorfiny a které dopaminy se mi v této fázi lásky vyplavují. Zajímalo mě, jestli ty fáze dokázali i nějak rozdělit. Dokázali. Našel jsem navazující článek, kde už byly závěry. Těch druhů lásky je prý přesně čtrnáct. Přestal jsem to číst

Vzpomněl jsem si na Skácelovu sbírku Kolik příležitostí má růže. V titulní stejnojmenné se autor ptá podobně. Ale v zahradě, kde ty růže rostou, nechal moudrý básník stále otevřeny dvě branky. Jednu proto, abyste mohli kdykoli vejít a druhou vzadu, protože těch příležitostí je nekonečně mnoho. Protože zůstávám stoupencem této teorie, tak jsem ty internetové kraviny vypnul. Navíc jsem z toho dostal žízeň a tak jsem zašel na pivo.

V hospodě panoval příjemný ospalý klid. Po chvíli vrzly dveře a vstoupil zamilovaný pár. Tedy, jestli byl zamilovaný on nevím, ale ona byla zcela určitě. Jinak není možné vysvětlit že vstoupila dovnitř a dokonce si sedla ke stolu. "Čistý nebo špinavý?" zeptal se mile výčepní Tomáš. Dívka se vylekaně podívala na své boty, ale mládenec zachránil situaci a požádal o jedno čisté a malinovku.

Okamžitě po této objednávce vytáhli ti dva místo podtácků svoje placaté mobily a do nich datlovat. A to pak dělali celou dobu, dokud neodešli. Jen v jednu chvíli se zdálo, že někdo z nich promluví. Hoch se začal vrtět a snad by i něco řekl, kdyby to Tomáš nepokazil. On má ze svého kapitánského můstku za pípou dost přehled a tak chlapce předešel "Ještě jednou?" zeptal se. Mládenec se nevzmohl na odpor, Tomáš jim tedy donesl pivo a malinovku a oni si zase začali hrát s těmi svými telefony.

Já jsem ten článek o čtrnácti druzích lásky nedočetl, ale nezdálo se mi, že by měli v přehledu uvedený tenhle způsob. Je to s podivem, protože začíná být velice rozšířený. Asi jim to budu muset napsat a trochu jim tu jejich definitivu s číslem čtrnáct nabourat.

Během mých úvah ti dva mlčky odešli. Rozhodl jsem se, že půjdu taky. Zaplatil jsem, vyšel ven a uviděl toho hocha, jak táhne svou slečnu zpátky k hospodě. Bylo mi to divné. Že by měl takovou žízeň? Spíš něco zapomněli. Nebo ne?

Přímo před hospodou roste třešeň a tam se ti dva zastavili. Je to poměrně zakrslý a nehezký strom, ale nemůže za to. Musí vyžít z čtverce velikosti necelého čtverečního metru. Hlína je dokonale udupaná, jak tam postavají kuřáci a stojí kola žíznivých cyklistů. Jinak je všude asfalt. Všiml jsem si, že na rozdíl od ostatních třešní v ulici, ale na téhle ještě zbylo několik květů. A tak ji pod nimi políbil. Tedy, já jsem to neviděl, protože je mi nepříjemné strkat nos do cizí intimity, ale chci si to myslet. Jinak by tam přece nešli zpátky.

Ale i kdyby to tak náhodou nebylo, tak se objeví jiná příležitost. Já totiž věřím se Skácelem, že jejich množství se limitně blíží nekonečnu. Jinak bychom totiž, my lidi byli ztracení.

(8.5.2018)

QOL

QOL je anglická zkratka označující kvalitu života (Quality Of Life). Vychází z Maslowovy teorie potřeb a původním cílem jejího stanovení bylo využití v medicíně. Výhled QOL do budoucna umožňuje mimo jiné zhodnotit přínos další léčby vzhledem míře kvality či spíše nekvality života pacienta. Slouží k tomu všelijaké testy a tabulky. Nic z toho ale nevykazuje zcela uspokojivé výsledky. Nedivím se. Život nejde nacpat do dotazníků, tabulek a zákonů i když se o to armáda právníků a úředníků snaží s vehemencí překračující i dotační pobídky k tomu určené.

Jestliže v medicíně, která vám dokáže změřit vše, od hladiny cukru po zlomy ve vašem genomu, má hodnocení QOL své opodstatnění, jinde se mi zdá podobné měření úchylné. Nedávno jsem u rodičů ve schránce našel obálku nadepsanou: Hodnocení kvality života seniorů prováděné pro zlepšení jejich kvality života. Pominu-li poněkud záhadný, (pro mého pětaosmdesátiletého otce vynechávám slovo poněkud) název, byla faktická stránka dotazníku uvnitř obálky už úplně surrealistická. Pokud totiž přejdeme od jednoznačně měřitelných k potřebám subtilnějším, je hodnota podobných formulářů rovna hodnotě papíru na vysušení mokrých bot. To, co jeden vnímá jako zásadní omezení, je pro jiného jen banalita. Každý má své potřeby jiné, s čímž tvůrci dotazníku evidentně nepočítali. Zřejmě ale počítají s tím, že než to senioři vyplní, stihne se zařídit, aby měli všichni své potřeby stejné. A nejlíp i přání a sny.

Bláhově jsem si myslel, že jedna zkušenost s podobně zhovadilými nápady stačila. Ale ne prý byla chyba jen v procesu implementace. A tak možná jednou dostanu dotazník i já. A třeba už budu zařízen natolik, že mě neurazí ani mezi řádky vložený předpoklad, že moje QOL bude v nejlepším případě stále stejná, spíše však bude setrvale klesat. Že odmítáte brát stárnutí na vědomí? To vám nepomůže. Vaše definované potřeby budou naplněny úměrně k věku tak, aby byla splněna minimální předdefinovaná QOL. Možná na to budete mít nárok přímo z Ústavy. Její změna pro jakékoli dobro je dnes podle řady politiků žádoucí, tak co.

Dotazník určený rodičům jsem jim zatajil. Jeho vyhozením do popelnice jsem jim zvýšil QOL alespoň o 2 procentní body. A tímto pozitivním výsledkem jsem vypustil celé QOL z hlavy. O to víc mě překvapilo, když jsem o týden později zjistil, že výzkum na toto téma se i u velmi mladých lidí jako jsem kupříkladu i já. U takových ale křivka QOL vypadá jak na housenkové dráze. Podléhá totiž razantním výkyvům i v krátkém čase, takže jako subjekty hodnocení, jsme my mladí, nepoužitelní. Posuďte sami.

Ráno bylo svěží a slibovalo překrásný den. Měl jsem navíc dovolenou. Jenže já nebyl svěží ani trochu a tak jsem si šel připravit probouzecí kafe. Otevřel jsem skříňku, zapnul konev a jak jsem byl ještě somnolentní, vzápětí jsem se o ta otevřená dvířka praštil do hlavy. Přestože můj mozek má po předchozích zkušenostech s naší rychlovarnou konvicí bolestivě silné paměťové stopy, jak mě ta hlava brněla, tak jsem na ně zapomněl a zase si přiopařil ruku. Když jsem se konečně s mokrou hlavou a rukou posadil, všiml jsem si vzkazu na stole. Stálo tam: Sušička teče, prosím vytři vodu a pověs prádlo. Opravu jsem už zajistila Díky. Ahoj I.

Sušička přece vysušuje, tak jaká voda? Bylo mi to divné a tak jsem se šel podívat. O půl hodiny později jsem byl už mokrý celý, zato sušička byla suchá. Vysušil jsem se tedy i já a šel si udělat další kafe. Trochu mě povzbudilo, že se to obešlo bez nehod a tak jsem se vrhnul na věšení prádla.

Máme doma kouzelnou pračku. Říkám jí Otesánek. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že se do tak malého bubnu vejde taková hora prádla. Když jsem byl asi v půlce kopce, spadla mi jedna halenka na dvůr. Rychle jsem pro ni seběhl a vyběhl zas ty čtyři patra zpátky. Těsně před vrcholem hory jsem musel po této objížďce ještě jednou. Už jsem ale neběžel, protože jsem zjistil, že díky všem dnešním objízdným trasám už stejně nestihnu jít na kolo. Navíc budu muset ručně přeprat to upadlé prádlo. Ach jo. Křivka mé QOL začala připomínat index burzy v černý pátek a nezdálo se, že by se měl propad zastavit.

Jenže kromě Otesánka máme taky mimořádně čistý dvůr, a tak jsem po ohledání na zem spadlých oděvů zjistil, že přepírka není nutná. Pověsil jsem prádlo mezi ostatní a vrátil se do kuchyně. Tam jsem z došlé SMS zjistil, že mi odpadla jedna odpolední povinnost. Na poště pak dost lidí znechucených vylosovaným pořadovým číslem odešlo a tak jsem se dostal na řadu překvapivě brzy a mohl zcela nečekaně plánovanou vyjížďku absolvovat odpoledne. Pěkně jsem se projel a výjezd zakončil v hospůdce. Doplňoval jsem ionty a vymýšlel zítřejší trasu. Křivka mé QOL stoupala jako kurz bitcoinu. Po chvíli dorazila má žena. Vypadala uštvaně. "Doufám, že alespoň ty jsi měl pěkný den," vyslovila přání na uvítanou. Rozhodl jsem se, že ji ušetřím líčení všech svých peripetií. "Jo. Celkem jo. Všechno jsem stihl a už i vymyslel, kam pojedeme zítra," chtěl jsem ji potěšit. "Zítra pojedeme koupit novou pračku," zněla překvapivá odpověď. "Proč?" nechápal jsem. "Dělá fleky." "To se ti jen tak zdá," oponoval jsem obvykle úspěšným způsobem. "Nezdá. Je to čím dál tím horší. Dneska byly dokonce dva kusy úplně špinavé! Tím Otesánek skončil," zůstala tentokrát žena zcela neoblomná.

Došly mi argumenty a cítil jsem, že křivka mé QOL dosáhla vrcholu a začala opět neodvratně klesat. Ale nevadí. Alespoň jsem si potvrdil, že jako subjekt pro jakákoli organizovaná hodnocení kvality života jsem zcela nevhodný. A doufám, že tak i zůstanu, i kdybych se měl nějakou náhodou dožít vysokého věku.

(15.5.2018)

Gino a Giro

Tento týden vrcholí sto první ročník Giro di Italia. Informace o dění v závodu jsou kusé a nepřesné. Byl přece hokej. I když Giro sleduje odhadem tak sedmkrát víc lidí než celé mistrovství světa, u nás se to nebere v potaz. Chápu to. Hokej je náš národní sport a mám ho taky rád. Ale i když se mistrovství dohrálo, je to podobné. Kdo by u nás sledoval podivný sport, který je stejně jako hokej zcela týmový, ale vyhrávají jen jednotlivci? Dokonce zde jednotliví hráči ujíždějící krajinou dostávají pokyny od trenérů vysílačkou. Celé to připomíná formuli jedna bez motorů. (Nepočítám jistě tajné motorky v rámech kol.) Přičtěte dopingy, skandály, leckdy nejasné finanční krytí stájí... Ano stájí, jezdci stejně jako žokejové procházejí pravidelným vážením a běda tomu, kdo má víc než 65 kilo. No řekněte, proč by se na něco takového chtěl někdo dívat?

Třeba proto, že Giro, Tour, Vuelta i další závody jsou mnohem větší než ty největší cyklistické hvězdy. Tisíce příběhů, které se odehrály během století lítých bojů o barevná trička, vytvořily obří knihu legend, do níž se každý rok zapíšou nové listy. A pak - samotná trať závodu. Jednotlivé etapy napříč zemí objevují znovu i jinak její krásy. Etapy lyrické, etapy heroické, etapy tragické. A hory, kde i ti nejlepší z nejlepších trpí a jsou mezi těmi horami malí, maličtí. S Jágrem, Voráčkem, Plekancem si nezahrajete ani bago. Ale s profesionálními cyklisty se poměřit můžete. Stačí si nějaký průsmyk vyjet taky. Dokážete to a bude vás to bolet. Stejně jako ty, kdo jeli před vámi, stejně jako jako ty, kteří jedou za vámi. Dokonce stejně jako profíky. Jenom to vyjedete o trochu pomaleji.

Ve skutečnosti o hodně pomaleji, ale to teď není pravda. Teď stoupám nádherným lesem v Provance. Je slyšet jen tiché šustění galusek a ptačí zpěv. Míjím samotu, lidé z ní jsou venku. Někdo zatleská, někdo zavolá. Usmívám se a odpovídám na pozdrav. Jsem šťastný a těším se na pokračování. Sklon se zvedá a začínám skutečně stoupat. Pořád jsem v lese a Mont Ventoux ještě není ani vidět. Říká se jí hora smrti a začínám tušit proč. Sklon stoupání se zase zvedl a nemíní polevit. Pořád jedu tím lesem. Jiní lidé. Mají rozmazané obličeje. Někdo zavolá, neodpovídám. Hergot, copak ten pitomej les nemá konec? Do jmen napsaných na silnici kape pot. Zatáčky se ještě utahují. Zvedám se a křečovitě zabírám za řidítka. Pot kape i z rukavic. Konečně jsem venku z toho lesa. Je vidět vrchol. Ještě pořádně daleko. Sklon se ale zmírňuje. Zato fouká horký vítr. Samozřejmě proti. Silnice se třepe vedrem. Dvě zatáčky a rovinka. Pochopitelně značně nakloněná. Holá měsíční krajina. Strašně fouká. Hergot, to nemohli ten les vysázet až nahoru? Aspoň už ze mě tak nekape. Sáhnu si na tvář. Do jmen napsaných na silnici padají krystalky soli. Poslední dva kilometry. Sklon se zase zvedl. Je to peklo. Míjím pomníček Toma Simpsona. Ten tady v roce 1967 zkolaboval a zemřel v přímém přenosu. Protože v sobě nemám tak silný koktejl z drog, touhy a neústupnosti, daří se mi vyjet až nahoru. Jsem zase šťastný. Že už mám ten krpál za sebou.

U kříže Toma Simpsona se dodnes zastavují cyklisté. Někdo přiveze kytičku z údolí po tom výšlapu ve stavu rozkladu, jiní položí kamínek z vrcholové pusty nebo jen tak postojí. Skoro nikdo z nás neví, kdo tu tenkrát byl nahoře první, ani kdo pak vyhrál celou Tour. Příběhy a jejich hrdinové žijí dál a vítězové jsou zapomenuti. V jiných sportech to obvyklé není. A nemusí jít o příběhy s tragickým koncem. V posledních letech začíná Tour vždy mimo území Francie. Je to z důvodů propagace závodu i cyklistiky jako takové v jiných zemích Giro se sto let drželo doma v Itálii. Až letos. A rovnou se rozhodli udělat z Jeruzaléma i hlavní město cyklistiky. Američani tam rychle přestěhovali svou ambasádu, ale prolog už nestihli. Teď jsou z toho samé mrzutosti, kvůli nimž se trochu zapomnělo na jiný důvod startu až v Izraeli.

Gino Bartali byl italský cyklista, který vyhrál tento závod třikrát. Taky vyhrál dvakrát i Tour de France. Dokázal to před válkou i po ní, což je obdivuhodné, ale přisuzovalo se to i tomu, že během válečných let na rozdíl od jiných trénoval. Benito Mussolini byl totiž velikým fanouškem cyklistiky a vítězství Bartaliho se navíc dobře hodilo k propagaci režimu. Gino sice zklamal, když vítěznou kytici nevěnoval, jak se čekalo, fašistickému režimu, ale donesl do kostela, Mussolini však nejlepšího italského cyklistu potřeboval a nechal ho trénovat dál.

Po válce tedy Bartali znovu vyhrál, pak však stárnoucí šampion musel přenechat své místo nové italské hvězdě Fausto Coppimu. A Coppi vyhrál Giro pětkrát a stal se mnohem slavnějším i populárnějším než Bartali v době své největší slávy. Bartali ukončil kariéru a zdálo se, že jeho příběh se uzavřel.

Až v tomto století zveřejnili rakouští historici svůj výzkum, z něhož vyplynulo, že v letech 1942-43 pomohl Gino Bartali zachránit nejméně osmset židů. Jako hluboce věřící, Bartali volil při svých trénincích katolické kláštery v severní Itálii, jako místa k doplnění vody i odpočinku. Přebíral tam však také falešné dokumenty a ty převážel dál ukryté v rámu kola a řidítkách. Jenom tak navíc ukrýval čtyřčlenou židovskou rodinu ve svém domě. O svých činech Bartali nikdy nemluvil a nesvěřil se ani své rodině. A tak se úplnou pravdu nedovíme.

V roce 2013 byl Bartalimu na základě doložených skutečností udělen památníkem holocaustu Jed Vašem titul Spravedlivý mezi národy a letos při jeruzalémském prologu se stal čestným občanem Izraele. Ani tím však příběh ještě nekončí, historický výzkum probíhá dál a zkoumá tentokrát horské tréninky Gina Bartaliho. Zdá se, že mezi dolomitskými průsmyky značil uprchlíkům tajné stezky do Švýcarska. Kdyby Gino ještě žil (zemřel v roce 2000) mohl by to objasnit. Ale já myslím, že ne. Zapálil by si svou cigaretu a jen by prohodil: Některé medaile se připínají na hrudník a některé na duši. Proč o tom tedy hovořit?

(22.5.2018)

Jungmannovo náměstí

Každý vztah potřebuje překvapení a tak jsem si dal se ženou rande na Můstku. Ona byla v Praze už od rána, já měl dorazit později. Protože jsem jako kluk hltal Foglarovky, věděl jsem, že ve Stínadlech se každý ztratí a vyrazil jsem proto z Brna s předstihem. Cesta i pěšky kupodivu proběhla bez nehod a tak jsem byl na místě o půldruhé hodiny dřív. Přemýšlel jsem, že se podívám do Starého Města, ale nechtělo se mi být unášen řekou turistů do neznáma. Vešel jsem tedy do pasáže s úmyslem projít na přilehlé Jungmannovo náměstí.

Obchody mě nezaujaly, většinou byly plné skleněných medvědů, kývajících se čápů a dalších zvířat, jejichž totožnost jsem při nejlepší vůli nebyl schopen určit. V dalších výlohách se nesměle krčily ceduličky s nápisem For Rent. V Praze je zřejmě draze, pomyslel jsem a o to víc mě zarazil poslední obchod. Byla to filatelie. Ale přesně taková, jakou jsem ji znával, tedy z osmdesátých let. Žádná inovace, jen staré známky, aršíky, zažloutlé pohlednice, zaprášené monografie. Veden snahou zjistit, jak tu něco takového mohlo přežít, vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno. Až pak jsem si všiml nápisu na dveřích. Stálo tam strohé: Jsem nemocný. Pod to někdo připsal: Do kdy? Neumřel jsi?

Metafyzičnost této otázky mě nasměrovala směrem ke klidnému rozjímání. Vstoupil jsem proto do Františkánské zahrady ale ouha. Všude byly mraky lidí. Někteří sem viditelně dorazili z nedaleké pivnice U Pinkasů a tak bylo po metafyzice veta. V Praze žije 52 lidí na hektar. Prý je to z evropských velkoměst nejméně. Tvrdí to i někteří architekti a developeři s tím že nedostatek bytů a další rozvoj Prahy, je možný vyřešit pouze jejím zahuštěním. Proud lidí mě vynesl ze zahrady na Jungmannovo náměstí. Stačil jsem si pouze přečíst, že zahradu před jejím zastavěním uchránili františkáni opakovaně v 19. a na počátku 20. století. V druhé polovině minulého století pak uchránili sami sebe a tak dnes mohou čelit další výzvě pod názvem zahušťování. Za tím účelem bratři uspořádali v přilehlém ambitu výstavu vlastních fotografií člověk a příroda. Nevím, jak tímhle uspějí. Ale výstava to byla pěkná. Bohužel pomalu zavírali a tak jsem se záhy ocitl opět venku.

Jungmannovo náměstí je poměrně sevřený prostor. Východní část tvoří zadní strany domů Václavského náměstí. Jejich funkcionalismus je přerušen zadní gotickou branou ke kostelu Panny Marie Sněžné. Druhou stranu trojúhelníku tvoří novobarokní a secesní měšťanské domy. V tomto poměrně ostrém úhlu stojí na světě jediná kubistická lampa veřejného osvětlení. Jejím autorem je český architekt Emil Králíček. Takové zahuštění je až absolutní. Zvláštní na tom je, že to všechno dohromady vypadá skvěle. To už se ale nedalo říct o skupině Němců, kteří si společně s hranatou lampou začali fotit svá barokní břicha. Uchýlil jsem se proto do svatostánku. Tam byl dle očekávání Boží klid.

Kostel Panny Marie Sněžné má ze všech staveb v Praze nejvyšší klenbu. Založil ho sám Karel IV. A protože víme, že Karel míval velké plány, tak nepřekvapí, že hlavní loď chrámu byla plánována pouze jako presbytář. Pokud by se stavba uskutečnila v celém rozsahu, byla by zahuštěnost Prahy zřejmě ještě mnohem menší. K tomu však již nedošlo. Zato zde v roce 1419 došlo ke kázání, po němž Jan Želivský shromáždil své ovečky a společně se vydali na radnici defenestrovat. Příchod mé ženy mi vrátil vyvrácenou hlavu do původní polohy a vydali jsme se rovněž k radnici. Prošli jsme kolem Jungmannova pomníku a zatočili do Starého Města.

Jungmann měl to štěstí, že se stěhoval jen v rámci svého náměstí. O tom může Masaryk, kterého jsme potkali o kus dál, jenom snít. Při pohledu na množství velkorysých paláců které jsme viděli cestou, mně nešlo do hlavy, proč se některý nevyužije jako depozitář pro nevyhovující pomníky. Ušetřilo by to spoustu práce a nákladů. Přijde čas, Masaryk se pěkně uschová a šup s Marxem zase ven. A tak dokola. Tradice ovšem velí nevyhovující sochy zničit. Dumal jsem nad tím, proč tomu tak je, když je to tak zoufale neefektivní. Nakonec jsem na to přišel. Je to totiž v řadě zemí jeden z národních sportů. Hodně připomíná fotbal. Je tu jen pár odlišností. Mezinárodní šampionáty se příliš nekonají, což je zřejmě způsobeno neochotou jednotlivých zemí se spolu dohodnout. Konají se pouze národní mistrovství. Ve Spojených státech amerických probíhá právě teď jeden pod názvem: Najdi sochu konfederačního vojáka a znič ji. Národní soutěže navíc probíhají v naprosto nepravidelných intervalech, aby obecenstvo zůstávalo v napětí. Zato se pak často účastní samotného klání, tedy ničení, čímž je dosaženo maximálního sepětí mezi divákem a sportovci. Tak, že se ani neví, kdo je kdo. O tom si mohou taková divadla nechat jenom zdát. Přes veškerou snahu o sepětí mezi divákem a hercem, zůstávají v půli cesty. Maximem čeho dosáhnou je, že se v době konání národního mistrovství některá zavřou. To uznáte, že je proti zničení jenom druhá liga.

Zatímco při mistrovství si přijde na své profanum vulgus, v mezidobí je čas pro intelektuály. Tvoří se platformy, politické programy a pamflety. Také se staví nový materiál a tak jsme už na Malé Straně potkali dalšího Masaryka. Vypadal jako by tomu prvnímu z oka vypadl. Zřejmě na ně mají nějakou formu. Tato se nejspíš jmenuje Korektní důstojnost. Lehce zachmuřený Masaryk zůstává povznesen a chystá se vykročit vstříc zásadním otázkám. Ovšem to vykročení vypadá tak, jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. Došli jsme až na Hrad a až tam jsem pochopil geniální tvůrčí záměr umělce. Třetí Masaryk byl totiž nasměrován přímo proti Hradu, jako by se chystal vstoupit tam.

Jenže to by musel taky navštívit momentálního hradního pána. Ten zatím sochu nemá. Ale nebojte se, Ovčáček ji už naplánoval. Zeman bude stát naproti Masarykovi a ukazovat na něho hůlkou. V druhé ruce bude vítězně držet zmačkaný papír. Co je na něm si nepřečtete, protože socha bude v nadživotní velikosti, ale vězte, že jde o Peroutkův článek. S realizací to vázne proto, že Michal David ještě nedomluvil se svým bratrancem Kočkou dodání mechanismu umožňujícího, aby se socha kývala.

Jestli jste dočetli až sem v očekávání velkého finále, zklamu vás. K defenestraci nedošlo. Otočili jsme se na patě a odešli do blízkého strahovského kláštera. Přesněji do tamního minipivovaru Norbert konzumovat, jak by řekl Švejk, jedno pivo za druhým. A tak jsme odpověď na otázku, kde se za těch šest set let mezi Petrem Chelčickým a Jaroslavem Haškem ztratila v Češích náročnost k víře i k autoritám a touha po pravdě a spravedlnosti, nechali někde v uličkách Starého Města.

(29.5.2018)

Skřivani a sovy

Já tedy zavírání lidí do všelijakých škatulek rád nemám, ale musím uznat, že na tom dělení na skřivany a sovy něco je. Kvůli nastavení světa jsem já přirozeně v té, pro běžný provoz i zdraví, horší skupině. Chtěl jsem žít kvalitnější život a pokusil jsem se to změnit. Marně. První věc, kterou jsem pro to udělal byla, že jsem si nastavil buzení telefonem. Už to byla potíž. Nejpříjemnější byla zvonkohra, ale to proto, že jsem při ní spal klidně dál, přestože zvony nakonec zvonily jak na mši.

Šel jsem se tedy poradit se synem. Navrhl mi, že mi nahraje do telefonu výstřely z děla nebo start Boeingu 737. S díky jsem odmítl a poprosil ho o nahrání Thunderstrucku. Tahle píseň začíná netypicky vokálně a za třicet let co ji znám, se mi neomrzela. Mínil jsem tedy, že to bude fungovat. Dopadlo to ještě vcelku dobře. Po tříleté odluce jsme se s AC-DC smířili a zase je mám rád.

Pak jsem se zkoušel sprchovat studenou vodou. Už jen trefit poslepu sprchový kout byl nadlidský výkon. Když jsem pak uklouzl na dlaždičkách a narazil si kostrč, definitivně jsem to vzdal. Mám totiž ráno vždycky tak ztuhlé klouby, že musím nohy klást jen lehce před sebe a moc je nezvedat. Na mokré dlažbě je to trochu problém, ale rozhodně je přehnané říct zraněnému člověku místo útěchy, že nemá lyžovat v koupelně.

Zkusil jsem tedy alespoň šířit dobrou náladu. Došoural jsem se ke snídani, ostatní už tam pochopitelně byli přede mnou, a začal si prozpěvovat. Skřivani to přece tak dělají. Neuvědomil jsem si, že sova není zpěvný pták. Všichni ztichli a dcera pustila rádio. Mou oblíbenou stanici, kterou ona nesnáší. Syn mi podal časopis, přestože se u nás u jídla nesmí číst. Tak já už můžu. Když nebudu zpívat. To byl ale jediný úspěch celého snažení. Mrzelo mě to mimo jiné i proto, že nikdy neuvidím anděla. On se totiž dává vidět nestydatě brzy ráno. Básně se dají vykládat velmi volně, ale jako naschvál je v určení času Skácel nesmlouvavý: Ráno, pokud jsou všechny stromy ještě obvázané a věci nedotknuty,... a dále pak básník pokračuje ...Kdo první na ulici vyjde, tím zpěvem raněn bývá, snad něco tuší, ale nezahlédne. Je zeleno a to je vše, co zbylo z anděla.Docela rád bych si s andělem řekl pár slov. Je mi sympatický už jen tím, že taky patří mezi nás, vždyť: Mezi dvěma topoly anděl se vznáší, v letu dospává...

Setkání s ním je však pro mě zapovězeno. I kdybych snad nějakým omylem tak brzo vstal, než bych tam svým volným stylem doklouzal, byl by anděl dávno pryč. Na zeleň už nejsem tak zvědavý. Když vstanu, vždycky se podívám oknem do zahrady na trávník, abych věděl, jestli pršelo. Ale nejen v rovině transcendentální jsem občan druhé kategorie. I ve všedním koloběhu života jsem schopen plnohodnotné akce, až když do sebe naliju dvě dvojitá presa. Srdce mi pak začne pořádně bušit a až tento budík mi konečně připomene, že dneska už jsem vzhůru. Nespravedlivý osud prý lze žít s lehkostí. Jen si člověk musí na svém údělu najít nějaká pozitiva. Zkusil jsem to. Šlo to stejně špatně jako ráno vstát, ale nakonec se to podařilo. Jestli jste sovy jako já, dám Vám návod jak na to. Jestli jste skřivani, můžete číst taky, ale k ničemu vám to nebude. Nakonec nám budete ještě závidět. Návod je velmi jednoduchý. Jmenuje se - Dělejte to jako já.

Tak tedy: Ráno vstaňte, co nejpozději to jde. Využijte skřivana. Nechejte se líbat, přát dobré ráno, udělat snídani do postele. Pokud vůbec chcete nějak odpovídat, maximálně tak mručte do polštáře. Pokud je Váš partner(ka) taky sova, válejte se spolu a vstaňte oba, co nejpozději to jde. Učte děti samostatnosti. Od tří let věku se už dokážou docela dobře o sebe postarat samy. V učebnicích výchovy dětí je tento odstavec kdoví proč vynecháván. Asi to psal nějaký skřivan. Ale učebnici nepotřebujete. Stačí, když uvěříte mému empirickému výzkumu. Nevěřícím mohu předvést obě své děti. Jsou živé, zdravé, nepodvyživené a počet jejich pozdních příchodů do školy nezavdává příčinu pro pozvání rodiče tamtéž.

Když už vstanete, podívejte se oknem jestli...ale to už jsem Vám vlastně říkal. Tak dál. Sedíte na pelesti postele a tupě mžouráte před sebe. No a? Viděli jste někdy sovu? Já několikrát. Přesně takhle to dělají. Nebudete přece infantilně poskakovat, abyste doskákali někam dál. Kam dál? Proč dál? Úplně stačí, když se dopravíte do práce. Samozřejmě nelítejte, jeďte autem. Kdejaký skřivan dnes lítá na koloběžce nebo na kole, tak co byste vy nejeli autem. Zácpa nevadí, stihnete to akorát na kávovou pauzu. To se Vám bude hodit. Přirozeně zjistíte, o co dneska jde. Běžte na oběd. Po obědě už budete docela orientovaní a můžete začít pracovat. Využijte skřivany a jejich dopolední činnost. Oni už budou po těch svých ranních zdravých snídaních, sportech a poradách trochu unavení a budou se bránit jenom chabě. S pocitem dobře odvedené práce můžete jít domů. A teď teprve začíná Váš čas. Je Vám dobře. Dělejte si, co chcete až do večeře. Přicházíte k večeři. Pokud je Váš skřivan už tak zmožený, že Vám večeři nenachystal, buďte velkomyslní a připravte si ji sami. Můžete dát něco i skřivanovi, ale oni jsou většinou tak unavení, že už nemají hlad. On(a) Vám to zítra ráno vynahradí. Pokud jste oba sovy, na večeři je času dost. Máte oba dost síly na to, abyste si na ni někam zašli. Při té příležitosti učte děti samostatnosti...aha, to jsem vlastně už taky říkal. Je večer. Váš skřivan spí. Dělejte si, co chcete. Čtěte knihu, dívejte se na film. Ty, co za něco stojí, stejně začínají po 23 hodině a to Vám nevadí. Dejte si ještě drink nebo běžte s dalšími sovami hřadovat do hospody. (Sovy nehřadují, ale tohle je výjimka, kterou můžete využít.) Nakonec i vy jdete spát. Samozřejmě, až když chcete.

Vidíte. Říkal jsem, že je to jednoduché. Jediná svízel je v tom, že se občas skřivani bouří. Vždycky je to ráno nebo dopoledne, kdy mají nejvíc sil a zákeřně se snaží využít vaší slabiny. Poskakují, štěbetají, mávají rychle těmi svými křidélky, až na vaši hlavu přivedou černá mračna. Je to kouzlo, které vy neumíte. Proto je nutné tu bouřku trpně přečkat. Ale magie vždycky spotřebuje enormní množství energie a tak už odpoledne je po dešti. A to už vždycky přichází Váš čas! Že se Vám to nezdá? Tak to už jste z Vaší zkoušky z dospělosti hodně zapomněli. Napovím, že to byla součást maturitní otázky z jazyka českého, ruchovci. Pořád nic? No dobře, tak já Vám to prozradím. Sovy jsou moudré a tak nám stačí jen úvodní dvojverší.

Eliška Krásnohorská, Chodská

Leží mraky vrané, leží nad Čerchovy
Hu! To v lese vstanú všechny noční sovy

(5.6.2018)

Bubo Bubo

Když už jsme u těch sov, musím vám povědět o výrovi. Bylo to takhle: Tomáš se rozhodl na pár dnů opustit své místo za pípou a odjel za odpočinkem na Vysočinu. Místo duševní rovnováhy našel v lese výra. Výr není suchohřib, aby se krčil v mechu pod smrčkem. Natož za bílého dne. Přesto tam výr byl. Nehýbal se a jenom vyvaloval oranžové oči. Tomáš usoudil, že pták potřebuje pomoc a zavolal za tím účelem na záchrannou zvířecí stanici. Neobvyklý nález odborníky vůbec nevyvedl z míry a obratem poskytli dobrou radu: Vezměte si rukavice a dejte výra na vyvýšené místo.

Nevím, jak si to přesně představují. Asi předpokládají, že v lese se pohybují pouze myslivci nebo dřevorubci vybavení ochrannými pomůckami, detailní znalostí vyvýšených míst v polesí i patřičnou silou nutnou k přemístění výra. Já coby cyklista sice rukavice vozím, ale i kdybych pošetile ignoroval výří zobák a pařáty, stejně bych výra neuzdvihl. Tomáš měl místo rukavic odvahu a tak si šel výra prohlédnout blíž. Výr dělal čest svému příjmení velký. Rozhodl se nafukovat a čepýřit, aby nakonec připomínal opeřený medicinbál. Navíc začal nepříjemně syčet. Z Tomášova líčení jsem si uvědomil, proč se výr latinsky jmenuje Bubo Bubo. Já bych se takového bubáka vyděsil hned a uháněl bych pryč. Tomu místu bych se pak zdaleka vyhýbal. Ne tak Tomáš. Když výr začal připomínat papiňák před výbuchem, sice rozumně pokračoval v procházce už směrem od výra, ale asi za hodinu se odvážil vracet se toutéž cestou. Výr už tam nebyl. Patrně se vyvýšil sám. Hasiči, kteří mají v popisu práce sundávání papoušků se stromů, likvidace sršních hnízd a podobné kratochvíle, by se k výrovi po úzké pěšince dostávali ztěží. Takhle ovšem nevím, kde se výr ukrývá a když stoupám na kole k nějakému vrcholku, vždycky se obezřetně rozhlížím. Naštěstí se na Vysočinu dostanu zřídka.

Jenže i v lesích v okolí Brna je čeho se bát. Trochu mě zneklidnily zprávy o přemnožených divokých prasatech, i když ty snad žerou jenom bukvice, ne? Ale to prase, co jsem potkal loni na podzim za Vranovem se dívalo docela výhružně a vydávalo divné cvakavé zvuky. Naopak ta malá pruhovaná prasátka jsou velice roztomilá. Bohužel těch jsem si všiml až pak. Ještě, že je tam ten sjezd. Prase divoké dokáže vyvinout rychlost maximálně 48km/hod, kampak s tím na mě. Jenom do té poslední zatáčky jsem se tak úplně nevešel. Myslel jsem, že mě prase zakouslo, ale bylo to jen trní, o které jsem se zastavil.

Jsou ovšem zvířata, kterým by neujel ani Jarda Kulhavý. Třeba takový rys. To, že v srdci moravského krasu žije rys Kryštof, jsem přešel s klidem. Ale jen do té doby než jsem se dočetl, že se rád toulá u Blanska a občas zavítá i do Adamova. Rysí revír se tak částečně kryje s tím mým bikovým. Co teď? Navíc Kryštof je zdatný lovec. Zoologicky vzdělanější kamarád mě sice tvrdil, že muflon, kterého Kryštof skolil před měsícem, je jeho loveckým maximem, ale úplně mě nepřesvědčil. Kryštof je očividně dost schopný, navíc nemá rysici a tak by mohl mít touhu posouvat své limity. Ostatně muflon sám mi rozhodně nepřipadá slabší než já. Muflony jsem loni taky potkal, naštěstí se prali mezi sebou a mě nechali projet. Rány, jak do sebe ti dva naráželi hlavami jsem slyšel ještě dalších dobrých patnáct minut. Kryštof má můj obdiv. Kdybych ho náhodou potkal, hned mu ho vyjádřím. Snad mě za to nechá žít.

Vzhledem k tomu, že medvědi mají svůj oblíbený supermarket v Tatranské Lomnici a obývají tím pádem pouze přilehlé Tatry a Fatry, rozhodl jsem se, že přísloví kdo se bojí nesmí do lesa budu nadále ignorovat. Není to úplně snadné s vědomím, že v zahradě jedné z těch nových vil u lesa v Líšni chovají majitelé párek gepardů. Na Stupavě v Chřibech zase lva. Toho jsem i viděl. Ta zídka, za kterou spal je totiž dost nízká. O zodpovědnosti lidí vím své a tak jsem si o velkých kočkovitých šelmách vyhledal zásadní informace. Když na vás zaútočí, snaží se vám zlomit vaz a přerušit míchu. Důležité je vydržet první, případně další útok. Pokud se jim totiž nedaří kořist zabít rychle, dost často to vzdají. A to je vaše naděje. Že je příliš malá? Kdepak, vždyť s lidmi je to podobné. A ten, kdo se vám snaží ublížit, se často tváří mile, neklektá na vás jako to prase. Taky to většinou po několika neúspěšných pokusech nevzdá. Navíc šance, že potkáte u Helenčiny studánky lva, je přece jenom menší než kolize s predátorem lidským. Takže přece jen, vzhůru do lesa!

(12.6.2018)

Sedačka

Po nedělním obědě bylo mi nezbytnou nutností natáhnout se na sedačku. Chvíle blažené otupělosti netrvala dlouho. Z poobědové mdloby jsem byl vyrušen tím, že mi někdo posouval nohy. Neměl jsem sílu se bránit a tak jsem se otočil celý. Uslyšel jsem divný zvuk, jako by se trhal krepový papír a zároveň jsem ucítil bolest za palcem u nohy. Neměl jsem čas přemýšlet, co se stalo, protože vzápětí jsem byl nucen čelit prekérnější situaci. "Ta díra už v sedačce byla," pokusil jsem se o svou obhajobu. "Ano byla, a proto už jsem několikrát říkala, že musíme koupit novou," přistál tvrdý return na mé straně sedačky. Já jsem si to sice tak úplně nemyslel, ale podíval jsem se na molitan, který vylézal z té díry a tušil, že tuto výměnu nevyhraju. Navíc mě pořád bolel ten palec a to pak nejde udělat nic rozumnějšího než zápas skrečovat. "Tak dobře, koupíme novou sedačku," souhlasil jsem nakonec s celkem lehkým srdcem. Bláhově jsem si totiž myslel, že nějaké to sezení vybereme na internetu, pak to zaplatím převodem z účtu, no a jednoho dne přijdu z práce a hle, v obýváku bude nová sedačka. Já se na ni natáhnu... a dál to všichni znáte.

Byl jsem však vyveden z omylu. "Sedačku musíme vybrat na místě, to jinak nejde." Tento výrok jsem nerozporoval. Jednak jsem se cítil provinile stran té díry, druhak jsem nevěděl, jak tak razantní smeč vybrat. Navíc bylo rozhodnuto (beze mě), že této akce se výjimečně zúčastní všichni. Něco jako rodinný výlet. Dohodli se, že pro novou sedačku si pojedeme příští neděli. Asi abych měl celý týden se na to připravit. Nepomohlo to. Ve středu zprvu neurčité obavy dostaly jasné obrysy. Netýkaly se ještě výběru sedačky. Tak daleko jsem se zatím neodvažoval myslet. Po zevrubném studiu mapy jsem dospěl k závěru, že tam ani nedojedeme. Sedačku jsme měli zakoupit v jednom z těch obřích komplexů na jihu Brna. Na můj vkus je cesta k cíli příliš spletitá a je tam moc šipek. Asi je to tím, že je moc i těch cílů. Dcera sice prohlásila, že je to dobře, protože si aspoň budeme moct pořádně vybrat, ale já tvrdím, že mnoho psů je zajícova smrt. Zajíc jsem v tomto případě ovšem já, a tak to nikoho nezajímalo. V zájmu objektivity ale musím říci, že ve druhé polovině týdne se ke mně všichni členové rodiny chovali neobyčejně přívětivě. Zřejmě na mně už pozorovali viditelné stopy nervozity a zároveň si uvědomovali, že ten, kdo bude řídit auto, jsem já.

V sobotu má nervozita dostoupila vrcholu. Nebudu tady psát, jak se to projevilo. Vydalo by to samostatně na celý fejeton. Ten ale nebude. Čtenář by se u fejetonu sice měl smát, ale já úspěch oželím. V neděli jsem celý rozechvělý nastoupil do auta a vyrazili jsme na jih. Kupodivu jsme na místo dorazili bez zajížďky i bez jiných problémů. Byla to zásluha dcery, která se projevila jako velice schopný navigátor. V poslední době v hovoru se mnou vůbec nepoužívá věty. Odpovídá jednoslabičně a pokud to nejde jinak, použije někdy celé slovo. Při navigaci se to ale ukázalo jako nesporná výhoda. Už při startu, když jsme vyrazili se zapnutými stěrači, prohlásila lakonicky - neprší, a pak už to šlo ráz na ráz - rovně, zaboč, červená!, rovně, zaboč, zastav. A byli jsme tam.

Obchod byl gigantický a plný sedaček. Zaradoval jsem se, že z takového množství si určitě vybereme a nebude tedy nutná návštěva dalšího podobného zařízení. Nebylo tomu tak. Ne že bychom byli až tak nároční, naopak, dceřin výběr jsem zamítl prostým namířením ukazováku na cenovku na níž bylo šestimístné číslo, ale ani z cenově přístupných modelů jsme si nedokázali vybrat. "Poradíme se s  prodavačem," rozhodla žena. Z toho většinou nevzejde nic dobrého. Taky že ne. Prodavač trpělivě vyslechl naše požadavky a pak ukázal rozhodně na model, který se mi vůbec nelíbil. Ostatní váhali. Rozhodl jsem se, že se projevím jako muž a sdělil jsem prodavači své výhrady. Neměl jsem se pouštět do nerovného boje. Prodavače to vůbec nevyvedlo z míry a začal jím určený model obhajovat. Všechny mé námitky rozcupoval na hmotu, kterou byla dotyčná sedačka vyplněna a nakonec s despektem dodal, že samozřejmě není problém použít jen určitou část sedačky a celek si poskládat z různých modelů. Při představě kolik variant budeme probírat, jsem tento početní úkol zadal nudícímu se synovi a vytasil se s naučenou větou, že se ještě podíváme jinam a když tak se vrátíme. Ostatní mě vzali za slovo a šli jsme do dalšího centra nábytku.

Tam to bylo podobné s tím rozdílem, že tento nápad mělo vícero lidí, takže se nám naštěstí nikdo nevěnoval. Po zhruba hodině jsme se octli, ani nevím jak, ve třetím obchodním domě. Ten byl úplně největší a tak se mi záhy všichni někam ztratili. Byl jsem docela uondaný a taky jsem měl hlad a tak jsem se na jednu tu sedačku posadil. Byla docela pohodlná a tak jsem vyzkoušel, jak se na ni leží. Po asi deseti minutách mě vzbudila otázka: "Leží se vám dobře?" Byla to prodavačka. Zamumlal jsem, že je to skvělé a probudil jsem se. "A budete chtít pravý nebo levý roh?" ptala se dál ta milá slečna. "To záleží na tom," odpověděl jsem mnohoznačně, protože jsem si nebyl jistý ničím. Naštěstí mě v tu chvíli našli ostatní. "Co tady děláš?" zeptala se mě žena. "Právě jsem vybral sedačku, dolaď detaily," odpověděl jsem sebevědomě.

Dál už to šlo jako na drátkách. Kýval jsem hlavou nahoru a dolu, když mi ukazovali, jak se co polohuje, úložný prostor i křeslo, které nebylo v plánu. Všechno jsem taky hned podepisoval na místě, které mi bylo ukázáno. Promluvil jsem až ve chvíli, kdy žena s prodavačkou vybíraly látku. Barvu jsem opět schválil osvědčeným pokývnutím hlavy a pak jsem řekl: "Chtěl bych tento materiál" a zapíchl jsem prst do vzorkovníku. Má žena ohmatala látku a podotkla:"Je pěkná, ale dost drahá." "To je jedno!" prohlásil jsem velice hlasitě. Stihnul jsem si totiž přečíst, že tenhle materiál je velmi odolný proti otěru a sedačka jím potažená vydrží patnáct až dvacet let. I tak teď ostatní členy rodiny přísně kontroluji, jestli se příliš nepovalují a na sedačce se nevrtí. Já sám na sedačku uléhám obezřetně, zato s vědomím, jak dobře jsem ji vybral.

(19.6.2018)

Správná slova

Každý asi znáte ten pocit, kdy nemůžete za nic na světě najít ta pravá slova. Jako naschvál děje se tak ponejvíce v okamžicích, které se v tu chvíli zdají být životně důležité. Tuto skutečnost jsem si poprvé tíživěji uvědomil krátce po zahájení studia na gymnáziu. Pochopil jsem sice rychle, proč se místu, kde jsem stál, říká potítko, ale to bylo všechno. Marně jsem se snažil zformulovat kloudnou větu. Ne, že by mi tak záleželo na té známce, která se mi vznášela nad hlavou, jen jsem nechtěl přede všemi vypadat jako blbec. Když bylo po všem, vymlouval jsem se na kde co, ale můj valašský dědeček mě utnul, že ze mě šel jen kozí dech.

Příště jsem si tedy důkladně vyčistil zuby. Už jen proto, že tentokrát jsem nestál na stupínku, ale před spolužačkou, která se mi líbila. Uznáte, že potřeba říci něco okouzlujícího je v takové chvíli nanejvýš naléhavá. Když jsem zavrhl všechny fráze a klišé, které se v podobných situacích užívají, všiml jsem si, že tam dívka už nestojí. Dědečkovi jsem se o tomto fiasku nezmínil, nechtěl jsem zase poslouchat řeči o kozách.

Tento neúspěch mě zasáhl bolestněji, než ta čtyřka už nevím z čeho. Umínil jsem si, že se to nesmí opakovat a příště už budu rétoricky excelovat. Tehdy jsem si myslel, že na každou životní situaci existuje návod, který sestává s časem a zkušenostmi moudrých, vymletých vět. Stačí se je jen naučit a pak je v dané situaci narazit jako botu na správné kopyto. Navíc jsem měl problém ulehčen tím, že v té době mě zajímala výhradně jediná situace a protože tenkrát publikace jako: Jak sbalit holku nebo Seznámení v kostce nevycházely, zašel jsem pro rozumy ke spolužákovi ze čtvrtého ročníku, který si s tímto problémem očividně věděl rady. "Tse, to není tak jednoduchý, jak ty si myslíš, ono taky záleží na tom, kdo to říká!" Ušklíbl se sebevědomě lamač dívčích srdcí. "To vím samozřejmě taky," opáčil jsem. "A právě proto, že mně nezbývá jiná možnost, než dotyčnou ukecat, potřebuju vědět, co jim říkáš," pokračoval jsem. "Kouzlo osobnosti," nafoukl se mazák, vědom si své převahy. Pro kouzlo osobnosti mají Slováci krásné slovo - čaro. To starší kolega neměl, i když o tom byl přesvědčen. Kouzlo tkvělo v těch pravých slovech, o která se nechtěl podělit. Z dlouhého rozhovoru vyplynulo, že přestože jsem byl o dva ročníky níž, o slovech jsem toho věděl víc než on. Ale pořád ne a ne o těch, co vykládal on dívčím ústům. A tak jsem žebral dál. Nakonec jsem se přece jen dozvěděl, co jsem potřeboval. Stálo mě to šest piv. Všechno jsem si to pečlivě zapsal.

Když jsem druhý den odpoledne konečně vystřízlivěl, prostudoval jsem zápisky. Něco tak slaboduchého by mě jaktěživo nenapadlo. Přemýšlel jsem jestli čaro unese takové plky. Vyšlo mi z toho jiné pěkné slovenské slovo - čudo. Prostě záhada. Až o několik let později jsem pochopil, že důležitější než co se říká, je komu se to říká. To už jsme ovšem na poli sociální dovednosti. Bez ní jste v oblasti seznámení odsouzeni tahat po tom poli brány sami. V takových oborech jako management nebo politika jste pak zcela ztracení. Z opačné strany to ale taky není bůh ví co, protože umění komu co správně říct ovládají nejlépe psychopati nejrůznějšího ražení.

I v dobách, kdy trh byl pojem ze západních učebnic ekonomie a psychologie trpěnou disciplínou na okraji společenských věd, to v reálném životě bezpečně fungovalo. Takový Karel Gott měl seznam slov a témat, která jeho textaři nesměli použít. Tak usilovně bylo myšleno na posluchače slavíkových písní. A i dnes je to stále považováno za jeden z důkazů mistrovy profesionality. Pochybovače, mezi které patřím už jen svým založením, je možno snadno zasypat výčtem mistrových úspěchů. Taky jsem se podíval a bylo tam tak moc nul za ty prodané desky, že jsem šel do sebe. Taky budu profesionální a budu na své čtenáře myslet.

Jenže pak jsem si zase vzpomněl na valašského dědečka. Dědeček učil hluchoněmé děti a ve volbě slov byl nesmlouvavý. A taky byl spravedlivý a paličatý. Ale to na Valachách není nic neobvyklého. Jestli znáte film Tichá bolest od valašskomeziříčského rodáka Jiřího Křižana, víte hned, o čem je řeč. V autobiografickém snímku hraje nezapomenutelně dědu hlavního hrdiny Rudolf Hrušínský. Dost mi tam mého dědečka připomíná. S tú tvrdú palicú aj slivovicú. V jedné z posledních vět v tom filmu říká: "Píšu, co si myslim. A myslim si, co chcu."

Tož tak.

(26.6.2018)

Tichý tah

Tento týden jsem četl těžký román. Nebylo to snadné ani fyzicky. Ta kniha musela vážit nejméně tři kila, jinak by se do ní všechny ty postavy ani nevešly. Některé se jen mihly nad obzorem a utonuly jako jepice v posledních řádcích kapitoly, jiné chvíli zářily jako hvězdy, které jim pak nepřály a autor je nechal sejít škaredou smrtí v půlce stránky. Ale vstali noví bojovníci a pokračovalo to dál. Co, to vám nepovím, protože to bylo tak spletité, že to nedokážu. Autor však nakonec to klubko rozmotal a na straně 682 dospěl k rozuzlení.

Už jen za to by zasloužil pochvalu. Kritika to taky ocenila. A nejvíc to, že kniha, cituji: "...akcentuje nejaktuálnější problémy současnosti a nevyhýbá se žádnému z viditelných a bolestných projevů doprovázejících společenské změny." Kritika má pravdu, těch různě mrtvých a zmrzačených, v důsledku, jak oni říkají, společenských změn, tam bylo opravdu dost. Co se týče přeživších postav, ty taky kritika víceméně chválila. Měla jen výhrady k bratrovi jedné z hlavních postav. Vadilo jí, že na tom člunu při cestě z Afriky do Calais, tráví už 285 stran a stále není v přístavu nebo utopený. Ale tohle může autor snadno napravit. Prý to má mít druhý díl.

Dva díly má taky bible a postav je tam ještě mnohem víc než v tom románu. Taky si pamatuju jen některé. Ale ještě si pamatuju jinou věc. Betlém. Na tom není nic divného, ten si pamatují všichni. Přitom Betlém vždycky byl jen díra v judské poušti. Prostě zapadákov. Taky se v biblických knihách objevuje jenom dvakrát. Poprvé když se tam narodí David a podruhé při narození Ježíše. Takže žije jen ze slavných rodáků. Bez toho prvního by Starý zákon postrádal jedny z nejsilnějších příběhů a bez toho druhého by vůbec žádný Nový zákon nebyl. Podle mě to jejich narození kdesi na periferii není náhoda. Myslím, že jde právě o to, že ty nejdůležitější věci se dějí tam, kam není upřena pozornost světa. A věci krásné, věci zázračné jsou blízko, blizoučko, zatímco my sledujeme uřvané zpravodaje novinek.

Elias Canetti viděl básníka jako krtka vyhrabávajícího zasuté a zničené, který tím učí rozpomínání. Některé pravdy jsou jemné a malé. Americký básník Kerry Shawn Keyes proto neryje, při tom hledání skrytého používá pinzety a opatrně odstraňuje plevel. Je to těžká práce. Nutná podmínka, podle Ivana Diviše, je přitom srát na slávu, jak na placatý kámen. Pak je možno spolu s ním vidět kaňon Quripá, tak jak byste jej neviděli i kdybyste na tu výspu ve výšce šest tisíc stop chodili každý večer. Nebo s Keysem sestoupíte k tmavěrůžové řece a ty svatojánské mušky, co on si nese v bezpečí své dlaně, vám pak svítí i na vaše cesty z noci do dne. Že je to příliš neuchopitelné? Snad. Proto si najděte vlastní zázraky.

S kýmkoli nebo sami. Někdy je to k nenalezení a někdy stačí jen otevřít dveře. Většinou za nimi stojí Možnost. Tiše, protože je bosá a ostýchá se vejít.

Další večer se mi ale nechtělo jít dolů po schodech odemykat. Na pokračování mnoha mužů ve člunu jsem už vůbec neměl chuť a tak jsem si vytáhl šachovnici a přehrál si jednu z nesmrtelných partií. Na rozdíl od slov a obrazů vznášejících se jen jako opar nad vodami se partie odehrála už v roce 1851 a bezpečně tedy osvědčila odolnost vůči zubu času. Navíc žádné nejistoty stran těch výšek nad Orinokem, ani že mi zhasne světlo ze svatojánské mušky. Jen nelítostná krása konkrétně zahraných tahů a přesně spočítaných variant. Bílé kameny měl v této partii Adolf Anderssen a v sedmnáctém tahu spustil nevídanou kombinaci. Ohňostroj nápadů z jeho hlavy vyústil v pozici, kdy měl na šachovnici o dámu, obě věže a střelce méně, ale...dává mat. Člověk užasne nad koncepcí bílého, který cílevědomě směřuje do pozice, kde materiální vztahy neplatí. Platí přitom jen on sám smělými oběťmi svých figur.

Jenže...jenže Anderssenovým soupeřem byl Lionel Kieseritzki francouzský šachový mistr, jeden z nejsilnějších hráčů své doby. Musel tu kombinaci přece taky vidět, stačilo by i později, stačilo by jen poslední oběť nepřijmout a celá koncepce bílého by se zhroutila jako domeček z karet, mat se nekoná a černý snadno vyhraje materiální převahou. Že by fatální podceněnění situace? Ne, černý jistě útok viděl, přehlédl jen jeden jediný tah bílého. Je to jen prostý postup pěšce o jedno pole vpřed. Žádná oběť, žádná kombinace, žádný šach, žádné napadení, nic. Uprostřed vřavy tichý tah. Jenom přerušuje dráhu černé dámy směrem k obraně...

To přehlížené může být nejen zázračně krásné, ale i smrtelně nebezpečné. Tenkrát to stálo hlavu jen černého krále. Jindy přehlížení nenápadného stálo později hlavy tisíců pěšáků. Bohužel z masa a kostí. A tak ti spisovatelé často vyhrabou škaredé věci. Často o nás. Ale vyplatí se vydržet a poslouchat, vyplatí se hledat pod povrchem věcí. Vyplatí se dívat tam, kam svět nehledí. Jinak můžeme dopadnout jako ten černý král, který si myslel, že se ve svých věžích s královnou po boku má dobře.

(3.7.2018)

Značky

A předal Bůh na hoře Sinaj Mojžíšovi dvě desky s přikázáními. Dvě desky. A seznal člověk, že míti zákon je dobré, i začal sám zákony tvořit. To mu šlo lépe než Desatero dodržovat. Co je však dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Zpočátku pravidla pro život uváděli je v něj samý panovníci nejrůznějších titulů a schopností. Někteří byli i osvícení a tak to ještě šlo. Kupříkladu Marie Terezie, která provedla řadu reforem, jeden ze zákonů vrátila k přepracování. Vůči obsahu neměla vážnějších námitek, ale zdál se jí příliš dlouhý. Měl třicetosm stran.

Pak se to ale celé nějak zvrhlo. Směrnice EU o všem možném a nemožném jdou do tisíců, prováděcí předpisy mají stovky stran. Je to podivuhodné čtení. Například v takové směrnici o odpadech se dočtete nejen o odpadech, ale i o produktech, které nejsou odpady (ač jimi ve skutečnosti jsou) a také o odpadech, které přestávají být odpady.

Protože jsem se nemohl rozhodnout, jestli je tato literatura opravdu odpad nebo by před ní bledli Kafka s Havlem závistí, a protože jsem pracovně potřeboval vědět, jak to s těmi odpady je, napsal jsem na ministerstvo životního prostředí. Komunikace byla k mému překvapení úspěšná. Se slečnou Johankou si už tykáme a došli jsme k závěru, že na zavedeném postupu není třeba nic měnit, protože stejně brzy vejde v účinnost Směrnice o zrušení některých směrnic, ve které se zase některé odpady, které povýšily, stanou opět odpady a naopak. Je to naprosto v pořádku, v životě to tak chodí a pravidla daná zákonodárci mají přece reálný život reflektovat. Nebo ne?

Ne každý ovšem má to štěstí, že narazí na slečnu Johanku. Přišel jsem do hospody a přisedl si k příteli fyzikovi. Normálně chodí až v šest, ale teď už měl tři piva náskok a nebývale zádumčivou náladu. "Nepřišla?" začal jsem rozhovor, rozhodnut, že nebudu chodit kolem horké kaše a pomohu příteli se vypovídat. "Přišla," odpověděl nešťastně fyzik. "Něco nevyšlo?" snažil jsem se dál. "Všechno," smutnil vědec. "Nedostal jsem ji..." "Cože?!" "Na první schůzce?" přerušil jsem ho nevěřícně. "Jak poprvé? Žádal jsem už několikrát!" přešel náhle z melancholie do téměř hysterického stavu přítel. Chytil jsem pivo, které už už letělo k zemi a vida, že je krajně rozrušen, pravil jsem mírně: "Tak snad ještě není všem dnům konec, ale nesmíš na to jít přece takhle!" žasl jsem nad přímočarou neomaleností druhdy decentního a zakřiknutého intelektuála. "Jak jinak? Jsou přece dané jasně stanovené postupy," ohradil se logik. "Jo? Tak to by mě moc zajímalo, povídej," pobídl jsem ho v očekávání pikantérií.

Asi za deset minut jsem pochopil, že místo o nové kolegyni mluví o své žádosti o grant a odpovědi na ni. "Nedostal jsem ji ani k závěrečnému projednání. Pitomci!" ulevil si nakonec přítel. Pak mě zasypal líčením všech peripetií, co kvůli tomu grantu už podstoupil. Z pod hromady formulářů, které za tím účelem už vyplnil, jsem dokázal ještě konstatovat: "Ale z toho, jak to líčíš, se mi nezdá, že by ty postupy byly jasně stanovené." "Jistě, že jsou. Existují přesně dané prováděcí předpisy, jak při podávání žádosti postupovat," držel se přítel paragrafů jako klíště. "To existují. Každému to je jasné a každému jinak. Říká se tomu právní názor," poučil jsem logika. Ten opět zesmutněl. "A co ta kolegyně?" změnil jsem téma ve snaze ho nějak rozptýlit. "Ta naopak nepřišla," povzdechl si přítel. "Tak si dáme pivo," navrhl jsem řešení. "Já už ne, to bych se opil a to nechci," řekl smutně fyzik, znovu si povzdechl při placení a pak, ale to už se mi možná jen zdálo, když za ním vrzly dveře.

Napil jsem se piva a taky jsem si povzdechl. Napadlo mě, že dnešní stav legislativní ohrady (oni říkají rámce) je vlastně sám zákonitý. Někde jsme překročili break point. Od té chvíle už tomu vůbec nikdo nerozuměl a tak bylo nutno celou soustavu zesložitit do té míry, aby na jednu věc bylo možno mít více názorů. Jedině tak může celý systém nerušeně fungovat dál. Tehdy také vznikl duch zákona. S Duchem svatým má společné pouze to, že ho nikdo nechápe. Nebo ho chápe, jak se mu to hodí. Tím ovšem podobnost končí, že by se díky duchu zákona někdy něco osvítilo, jsem nezpozoroval. Zato se ale pomocí něj dá ledacos zpochybnit. Tuto disciplínu rovněž lidé pěstují od nepaměti a po staletích se konečně blíží k cíli. Tím je samozřejmě možnost zpochybnit úplně všechno.

Zkoušeli to už s tím Desaterem, ale tam to, zvlášť u těch jednoslovných přikázání, jde dost špatně. Mé úvahy biblických rozměrů utnul příchod souseda. "Kurva, ty značky jsou úplně na hovno!" pozdravil všechny vespolek. Potom vypil během patnácti vteřin pivo a pokračoval. "Ještě teď je mi šoufl." Tomáš nezaváhal a obratem mu udělal další zklidňovadlo. Evidentně zabralo, a jak se zdravotní stav souseda zlepšoval, postupně jsem se dozvěděl, co se stalo. Soused je poctivý řidič a jak jezdí podle předpisů, sledoval bedlivě změněné značení v důsledku nějakých oprav. Jel jsem tam taky a těch značek je tam těsně za sebou asi sedmnáct. "Čumím na ty značky a málem jsem přejel kluka na kole. Tfuj. Nakopat je do hader," uzavřel vyprávění soused.

Uvažoval jsem nad těmi hadráři a vzpomněl jsem si na, svého času, populární sitcom Ozzák. Potrhlý hrdina seriálu v podání Martina Dejdara v dílu Značky usoudí, že jsou zlo a začne je systematicky likvidovat. Částečně tím ochromí dopravu v Praze. Podle mě to ale nebyl špatný nápad. Chyba byla jenom v tom, že se Ozzákovi nepodařilo zlikvidovat všechny značky. Bohužel je jich tolik, že ani on to nezvládl. Myslím, že kdyby nezasáhly orgány činné v trestním řízení a Ozzákovi by se podařilo vymýtit dopravní značení úplně, stala by se nakonec doprava plynulejší a bezpečnější.

(10.7.2018)

Jak se co dělá

Nejlepší byl Čapek. Taky to napsal první. Přesto mě napadlo, že bych na tohle téma mohl neinvenčně navázat. Jenže mě už předběhli jiní. Ve všelijakých televizních pořadech nejroztodivnější odborníci poradí se vším. Na rozdíl od Čapka, který to dělání popsal vtipně, ale taky s pokorou ke všem těm činnostem i těm, kteří je dělali, tady na takové jemnosti není čas. Tady se počítá s tím, že všechno zvládnete sami líp. Od samozavlažovacího květináče, po rodinný dům. A na té zahradě, kterou si navrhnete a vysázíte taky sami, si pak postavíte bazén. Samozřejmě opět svépomocí, přece nebudete cpát peníze nějakým chytrákům, kteří to stejně neudělají, jak vy chcete.

Mám smůlu, díru na trhu jsem nenašel. Na internetu, dokonce i pěkně postaru v knihkupectvích, najdete vše, nač si vzpomenete. Od návodu na postavení větrného mlýna po návod na štěstí. Ale i kdyby tomu tak nebylo, stejně bych byl v koncích. No, o čem bych já tak mohl napsat? Jak se dělají míchaná vajíčka? Nebo jak najít v okolí Brna májovky? To první všichni umí a májovky už pár let nerostou kvůli suchu. Škoda, takové téma - májovky - to by určitě všechny moc zajímalo a zhatí mi to sucho. Úhor. Nic. Žádný fejeton.

Ale...! Ale zato bych mohl napsat, jak se co nedělá. Na to jsem úplný expert. Sice se nic nenaučíte, ale zas by to mohlo být zábavné. Ono máloco pobaví tolik, jako cizí nešikovnost. Tak třeba, jak jsem spravoval...nebo jak jsem...anebo tohleto...au! Potěšen tím, kolik mám najednou námětů na středečníky, odešel jsem některý z nich rozpracovat do hospody.

Když jsem si ale pofoukal palec a zatlačil první bouli, už mně to tak vtipné nepřipadalo. Naštěstí jako na zavolanou v tu chvíli přišel fyzik. Tvářil se neobvykle spokojeně a sebevědomě. "Nazdar! Jdeš z grantové komise?" pozdravil jsem ho, nechtěje se vzdávat nosné myšlenky jak co nedělat. "Nikoli, jdu z kina," zamnul si rukama fyzik. Při představě, že budu stržen kvantovou gravitací, nebo že mi fyzik bude v následující hodině hrát na superstruny (on totiž sleduje výhradě vědecká díla) jsem zmlknul. "Byla to docela legrace," pokračoval on. Vím, že má divný smysl pro humor od té doby, kdy mi vykládal, že po dvou kilometrech, co šel z práce domů výjimečně pěšky, byl slabý jako Van der Waalsova síla, ale co je moc, to je moc. Hned jsem mu to taky řekl. "Žánr zněl komedie," pokrčil rameny vědec. "Romantická," dodal. "Cože?!" nechtěl jsem věřit svým uším. Pak mi došlo, odkud vítr fouká. "Počkej, tys tam nebyl sám, že ne?" zeptal jsem se pomalu. Už dlouho jsem neslyšel tak spokojené ne. "Aha! Tak. Je mi jasné, že se ti to líbilo. Ale nezaměňuj svou spolusledovatelku s filmem," upozornil jsem ho. "Náhodou to bylo docela pěkné," hájil svůj názor milovník donedávna pouze dokumentů. "Opravdu? Tak co se ti na tom líbilo nejvíc? Ha, povídej!" vyzval jsem fyzika na tenký led. "Bylo...bylo to takové přehledné," odpověděl po chvíli přemýšlení. "Přehledné, no to je zajímavé hodnocení. A o čem to bylo?" útočil jsem dál. "Řeknu ti to příště, musím už letět," sbíral se k odchodu fyzik. "Jak to? Vždyť jsi sotva přišel. To si dáš jen jedno?" zeptal jsem se udiveně. "Jo. Jen jedno. Večer jdu hrát badminton," zazněla neuvěřitelná odpověď. "Ty jdeš hrát badminton?" vytřeštil jsem oči. "Ráda sportuje," objasnil stručně celou věc nepřítel pohybu.

Jak už víte, jsem expert na to, jak co nedělat a mohl jsem tedy pomoci bližnímu v nouzi. "Myslím, že to není nejlepší nápad," začal jsem opatrně. "Proč?" otočil se neobratně fyzik. "No, řekl bych, že ona (na ona jsem dal velký důraz) očekává, že si zasportuje..." "Náhodou, předevčírem jsem badminton pozorně sledoval a je to sport, kde se skoro nemusíš hýbat," odtušil sportovní teoretik." "Že se tam nemusíš hýbat? Kdes to viděl, prosím tě, vždyť ty nemáš televizi!" "Přes plot," zněla klidná odpověď. "Je to jen takové pinkání," dodal ještě fyzik. "Tak to potom jo," souhlasil jsem, protože jsem viděl, že je marné mu cokoli vysvětlovat, a že pokud to ona umí, bude se muset hýbat, jak se jakživ nehýbal. Vlastně, spíš se bude muset ohýbat. Pro ty košíčky co mu tam budou padat.

Mám měkké srdce a tak jsem se pokusil ještě o jednu záchranu. "Ty, a nemá ráda ještě něco jiného než sport?" zeptal jsem se se slabou nadějí. "Jo, ráda chodí na houby," zněla nečekaná odpověď. Vida! Májovky! Tu to máme...ale to sucho, možná snad na Vysočině... "Ježišmarjá! Já tady s tebou kecám a teď přijdu pozdě, musím si ještě koupit tenisky!" vykřikl do mých myšlenek budoucí sportsman a skutečně vyběhl z hospody pryč.

To pivo bude na mě, řekl jsem Tomovi s provinilým pocitem, že jsem přítele nezachránil. Pak jsem se ale upokojil. Jestli skutečně poběží pro ty tenisky, pak na žádný badminton nedojde. Spíš se ukáže, jestli ona umí první pomoc. A kdyby snad nějakým zázrakem došlo i na hru, tak příští fejeton přenechám fyzikovi. Stejně měl ambice, že něco napíše, tak co. Spokojím se skromně s autorstvím názvu - Badminton. A ještě námět - Jak co nedělat - ten bude muset dodržet. Trochu mu závidím. To bude mít tak jednoduché...

(17.7.2018)

Trenky

S věcmi je to jako s lidmi. Rodí se, vyvíjejí, slouží a někdy nám i vládnou. A umírají. A jako my taky dvakrát. Poprvé na smetišti a podruhé s lidmi, kteří si je ještě pamatovali. Věci obzvlášť zasloužilé tiše dožívají v depozitářích muzeí nebo ve skanzenech. Někdy odcházejí bez povšimnutí jindy hřmotně. Některé bez náhrady, zatímco jiné jsou nahrazeny novějšími modely. To je taky jako u lidí, jen si na rozdíl od svých dětí nejsem jistý, jestli je to dobře.

Nedávno jsem v technickém muzeu viděl psací stroj a udělalo se mi smutno. On totiž na stejném psával můj valašský dědeček. Někdy si mě vzal na klín, já bušil do stroje a pozoroval, jak se na papíře obtiskují shluky písmen. Nejraději jsem měl ty s háčkem. Když se na taková písmena uhodilo s patřičnou silou, zakousla se do papíru s takovou vervou, že se ty háčky do papíru úplně vykrojily. Výsledný text pak odrážel autora i po vizuální stránce. Kdybych psal na takovém stroji a posílal texty poštou, mohli byste číst perforované fejetony. Šlo by už o konceptuální umění. Když se takový text čte proti slunci, prosvítají paprsky těmi dírami po háčcích a vytvářejí hrou světla a stínů na papíru podivuhodné kresby.

Chtěl jsem tohle nějak srozumitelně vysvětlit svým dětem, ale zjistil jsem, že psací stroj si už prohlížím sám. A asi dost dlouho. Nakonec jsem je našel sluchem. Smáli se tak nahlas vytáčecímu telefonu, až je musela hlídací muzejní paní napomenout. Zase mi bylo smutno.

Pak jsem si uvědomil, že pláču sám nad sebou. Že je mi líto pouze těch předmětů, které jsem sám používal a vím alespoň částečně, jak fungují. Ulevilo se mi, že až bude místo chytrého telefonu něco ještě chytřejšího, tak mně to líto nebude. "Jen počkejte," pronesl jsem směrem k těm mým dvěma chechtákům, kteří se pro změnu smáli točící se gramofonové desce a nic už jsem jim nevysvětloval.

Nakonec jsem naznal, že nějaká rovnováha přece jen bude. Určitých věcí mi není líto ani trochu. Naopak jsem rád, že je po nich veta. Třeba červených trenýrek ušitých z praporoviny. Do party k nim býval ještě bílý nátělník. Já jsem míval tělocvik rád, ale tenhle stejnokroj jsem nesnášel. Holky měly snad ještě úděsnější úbor, který nenáviděly (a to i ty, co v tom vypadaly dobře) víc než já ty rudé trenky. Takže jsem jen uvítal, že ve víru společenských změn zmizí tyhle uniformy podobně, jako zmizely posrané podvlékačky kadeta Bieglera ve víru světové války.

Bohužel jsem nepočítal se dvěma věcmi. Taková praporovina je vůči rozpadu odolnější než kdejaký světový řád. Ale ani to by nestačilo, nebýt té zpropadené reinkarnace. V budhismu se dobře neorientuji, ale u Věcí jim to funguje skvěle. Nadto se zrodí znovu prakticky ve své původní podobě. Ve chvíli, kdy si po červených trenkách nikdo ani nevzdechl, najednou zavlály nad Pražským hradem. Měli to na svědomí nějací Ztohoven, tak proto asi ty trenky. Nakonec je sundali a myslel jsem, že tím to skončilo. Kdepak. Maturanti 4.A Gymnázia Soběslav překvapili návštěvníky maturitního plesu, který se konal 27. ledna 2017 v kulturním domě Národ v Soběslavi, když se přibližně o půlnoci převlékli do tohoto odpudivého úboru a začali tančit jako na spartakiádě. Včetně dívek, což už vůbec nechápu. K dovršení všeho vytáhl trenky i prezident a veřejně je spálil.

Dobře, já chápu, že starého, špinavého prádla je nutno nějak se zbavit. Ale tím se přece nikdo nechlubí, většinou se ukládá na dno popelnice, aby to nikdo neviděl. Je fakt, že ty trenky byly tak velké, že by se do popelnice asi nevešly, ale tak snad mohl Ovčáček nechat přistavit nějaký kontejner. To máme pálit ostentativně spodní prádlo na veřejném prostranství? A ještě si k tomu zvát sousedy? A co dodržování kjótského protokolu?

Ale prezident je první muž národa, má spoustu poradců a jistě ví, co dělá. A tak jsem se rozhodl, že ho budu následovat. Nebojte se, opékání špekáčků nad textilním plamenem nechystám. Jsem introvertní člověk a podobné extravagance se mi příčí. Máme ve sklepě kotel na tuhá paliva a tam pěkně v tichosti vyřazené spoďáry spálím. Jen to trochu zasyčí a zasmrdí a bude po všem. Hlavně, že ušetřím při nákupu nových. To mi poradil taky prezident. Prozradil, že ty svoje, co spálil, mu koupila hradní kancelář za jednu korunu od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. To se mi vyplatí pro ně zajet do Prahy. Koupím si jich třista a žena nebude muset prát. Po každém prdu je proženu komínem a hned si reinkarnuju nové. Jen aby měli na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových něco v jiné, než v té rudé barvě.

(24.7.2018)

Lanterne Rouge

Le Tour 2018 je v cíli. Trička jsou rozdána, známe všechny vítěze, všechny hrdiny i poražené. Přesto je tady ještě jeden vítěz. Vítěz a zároveň poražený. Ten, který dojel poslední, ale dokázal celou Tour dokončit.

Dnes se už cyklista, který dojede s červenou lucernou, netěší takové pozornosti jako dříve. Byly doby, kdy byl tento jezdec oslavován téměř stejně jako vítěz celého závodu. Mělo to několik příčin. V prvopočátcích býval tenhle závod skutečně bojem o přežití. Sám zakladatel a muž vládnoucí železnou rukou itineráři a pravidlům, Henri Desgranges zcela vážně říkal, že ideální by bylo, kdyby vítěz celého martýria byl zároveň jediným účastníkem, jemuž by se podařilo celý Grand Boucle dokončit. A zároveň už v roce 1905, tedy při třetím ročníku, zavedl pravidlo časového limitu, po jehož překročení byl jezdec diskvalifikován.

Tak bylo běžné, že celou Tour dokázal dokončit jen zlomek startujících. V roce 1904 15 z 88 startujících, v roce 1911 11 ze 67 startujících i později, v roce 1927 39 ze 142 startujících. Poslední muž tedy prokázal podobně obdivuhodnou výkonnost jako vítězové, navíc trpěl více než oni. V cyklistice neplatí jako v jiných sportech, že poslední je nejslabší, ztrácí taháním špice, chytáním úniků, pády nebo jinou smůlou smůlovatou.

Lidé to cítili, a tak byl ten poslední co dokázal dokončit, ověnčen při dojezdu do Paříže lanterne rouge podle lucerny, která se dávala na poslední vagón osobních vlaků a signalizovala, že nedošlo k rozpojení soupravy. Na Giro d´Italia zase poslední jezdec dostával maglia nera-černý dres. Popularita závodníků, kterým se to podařilo, byla obrovská a také jim přinášela finanční a kariérní prospěch. V dobách, kdy bylo obtížné se cyklistikou uživit natož zajistit, jim popularita a věhlas červené lucerny umožnila v další sezóně vybírat si závody podle zaměření i startovného.

O titul posledního přeživšího se začaly svádět líté boje, s postupem doby především z taktického hlediska. Romantický pel byl setřen a jak se velké etapové závody měnily, začal se stávat i nedůstojným. V moderní éře tak už o červenou lucernu jezdci ani nestojí. Taky z těch vlaků dávno zmizela.

I když... Letos dojel do Paříže na posledním místě s odstupem čtyři a půl hodiny za vítězem Američan Jason Cradock. Bez bolesti strávil jen první dvě hodiny první etapy. Potom přišel pád, šest stehů na tržnou ránu pod okem a zlomená lopatka. Cradock se rozhodl v závodě pokračovat a motivoval se prohlášením, že za každou etapu, kterou na TdF vydrží, daruje sto dolarů na záchranu velodromu v rodném Houstonu, který byl poničen hurikánem Harvey.

Cradock nakonec dojel až do cíle s červenou lucernou, mezitím se k němu přidali další dárci a v Paříži bylo už na účtu pro záchranu cyklistického oválu stodevadesátpět tisíc dolarů z potřebných dvěstě tisíc.

Kdyby ale Cradock reprezentoval Českou republiku, nemusel by tak zpátečnicky trpět. U nás v Brně je velodrom taky v dezolátním stavu. Stačí však pozvat premiéra a je to. A žádné opravování. Zbrusu nový stánek cyklistiky bude stát v roce 2022. Už se moc těším.

V době kdy peleton na Tour de France vjel do Alp, vjel jsem taky do hor. Pravda, jen do Beskyd, ale mně to stačilo. Kopřivnický Drtič s převýšením 3800 metrů převážně v terénu není úplně nejlehčí podnik. Taky stovky těch kteří ho chtějí dokončit celého (a zdrtit se úplně) dokončují závod za tmy. Sebezapření jednotlivců, part i partnerských párů, které se na těch kořenech a šutrech nerozpadly a za soumraku zapínají své červené lucerničky a vydávají se do před a předposledních stoupání, je mnohem větší než odhodlání nás, kterým se to podařilo projet ještě pohodlně za světla.

(31.7.2018)

Pitný režim

Vstoupil jsem do osvěžovny, posadil se, zase vstal a šel jsem se na záchod opláchnout. Když jsem se vrátil, byl už můj půllitr naplněn záchranným mokem. Zhluboka jsem se napil a zase jsem byl orosený víc než sklenice přede mnou.

"Vedro jak sviňa, co?" zahájil konverzaci soused. Byl jsem tím horkem ještě pořád tak dekompenzovaný, že jsem se vzmohl jen na stručné jo. "Pěkně to leze do peněz," pokračoval tedy v hovoru sám. "Vedro?" nechápal jsem. "Pitný režim," bylo mi stručně objasněno a místo dalších zbytečných slov se zastánce hydratace chopil půllitru.

"Včera jsem jich musel dát devět, dneska to odhaduju tak na jedenáct," pokračoval po důkladné zálivce soused. "Tvůj výklad správného doplňování tekutin je poněkud svérázný. Jak jsi přišel na ta čísla?" zeptal jsem se. "Jednoduše, vyčetl jsem si to." "No jó," skočil jsem mu do řeči," zas někdo doporučil nalít do sebe pět litrů tekutin, protože trochu zasvítilo sluníčko," mávl jsem nad tím rukou. "Nějaký litry mě neberou, je to vyloženě individuální potřeba," prohlásil zastánce pitného režimu a taky mávl rukou, aby mu Tomáš udělal další pivo. "No dobře, ale jak víš, žes musel včera vypít zrovna devět piv?" "Psali, že při správně vedeném pitném režimu má mít moč maximálně světle žlutou barvu. Nejlépe téměř bílou," osvětlil mi soused metodologii pomocí níž svou hydrataci hodnotí. "Včera bylo třiatřicet stupňů a stavěl jsem lešení," dodal ještě.

"Budiž, ale dneska je úplně stejné horko jako včera, tak proč dnes jedenáct? Není to už trochu moc?" pořád jsem úplně nechápal sousedovy propočty. "Dneska jsem makal na střeše," vysvětlil mi. "Navíc včera jsem šel poprvé na záchod až po pátým pivu. Teď mám šestý a furt nic," dodal smutně. "Ty už máš šestý?" vyvalil jsem oči," vždyť před hodinou otvírali. "Tři jsem měl na střeše, třetí mám tady. A tři plus tři je šest," zvládl početní operaci soused. "Ty piješ na střeše pivo?" podivil jsem se. "No jistě, tekutiny musíš doplňovat průběžně, to nevíš? Přece si to pak nenaleju do hlavy všechno večer. To by se mi ráno špatně vstávalo," ukončil žíznivec svou úvahu. "Tak to jo, já jen abys nespad," vyjádřil jsem stručně svou obavu, protože už mě nenapadlo nic, čím bych jeho pitný režim narušil. "Proč bych padal?" podivil se pro změnu on, "na střeše piju jenom desítky," dodal a poručil si další pivo.

Ovšem nic lepšího než ho napodobit, mě nenapadlo. Sám jsem byl na tom podobně. Včera jsem byl na nevinné padesátikilometrové vyjížďce na kole. Do pití jsem se doslova nutil (ono to ani nejde jinak, když načínáte druhý litr ionťáku) a pak po následných dalších třech, těch už s pěnou a po dojezdu, ze mě vypadlo několik krystalů močoviny obalených pár kapkami oranžové tekutiny.

"No, někdy není špatný proložit to nějakým nealkoholickým pitím," vmísil se do rozhovoru další soused. "Jo? Že sem si toho u tebe nikdy nevšim. Pokud teda nemyslíš ořechovku," usadil ho první soused. "Jakým jiným pitím?" rozvíjel debatu další spolustolovník. "Všecko to chutná jak shnilý fíky v sirupu a ze všeho mám buď průjem nebo jsem vzdutej jako koza." "Náhodou, když narazíš na dobrej Radler, tak se dá," doporučil mu řešení jiný člen stolového týmu. "Dobrej Radler? Tady? To spíš potkám sněhuláka," zhodnotil nerealizovatelnost tohoto řešení další debatér.

"Já piju birela, takovej ten zelenej je docela dobrej," ozvalo se nesměle z opačného konce stolu. Všichni jsme se tam útrpně zadívali a výčepní Tom i docela káravě. "Teda...někdy...výjimečně...když musím...když řídím," zachránil se nakonec zastánce nealkoholického piva.

"Mě by zajímalo, jak to dělaj třeba takoví Španěláci. Pivo moc nepijou a maj tam teď padesát ve stínu. Přece něco normálního pít musej," vrtalo v hlavě dalšímu hledači pivní alternativy. "Vinné střiky," poučil ho Tomáš, "můžu ti klidně udělat, chceš?" "Radši si to nedávej, já to jednou zkoušel," varoval zájemce o španělské pití soused. "A?" chtěl kdosi odpověď. "Správně se to jenom jmenuje. Střik. Byl jsem z toho pěkně stříklej," nerozváděl to víc soused. "Můžu potvrdit," kývl Tom, "pil to tady po půlitrech." "A z čeho bych to asi tak měl pít, abych se zavodnil? Z dvoudecovky? To by ses uchodil," ohradil se soused.

Tomáš na to nic neřekl, protože šel narážet a všichni ostatní zůstali zadumaně mlčet. Zdálo se, že problém náhradního nápoje místo piva zůstane nevyřešen. Nastálé ticho náhle přerušil výkřik. "Sláva!" zajásal soused a vstal. Zpozorněli jsme v očekávání mimořádného nápadu. "Konečně!" vykřikl znovu původce celé debaty a odešel směrem k záchodu. A tak jsme si dál utírali pot z čela mlčky.

Po chvíli se soused přiloudal zpět. Už se netvářil zdaleka tak nadšeně jako při cestě tam. "Sytě žlutý, skoro oranžový," procedil mezi zuby. "Aspoň, že je čerstvouš," dodal a ukořistil hned první z nově naražené bečky. Následovali jsme jeho příkladu. "Bude ti vůbec těch jedenáct piv stačit?" zeptal jsem se, když jsem viděl s jakou rychlostí mizí nápoj v sousedově hrdle. "Obávám se, že ne," odpověděl mi. "To se pozná tak za slabé dvě hodinky," odhadl ještě svůj pitný režim alespoň časově.

Kolik piv je zapotřebí pro správnou hydrataci souseda pracujícího ve třatřiceti stupních na střeše jsem se však nedověděl. Po tomhle pivu jsem odešel. Vzpomněl jsem si, že žena už bude doma a slíbila mi, že mi dnes z pivotéky přinese výbornou Slavkovskou desítku. Když už je takové horko...

(7.8.2018)

Meloun

Úvodník mohl by být úplně stejný jako minulý týden. Vedro k zalknutí a v lavicích sedí stále titíž lidé jako dřív. Nedejte se zmást, že vypadají jinak, jsou to pořád ti stejní. Vešel jsem do hospody a zhodnotil situaci. No samozřejmě. A ještě vedli ty samé řeči jako před týdnem. (Nedejte se zmást, že řeči často vypadají jako nové. Nový mají leda nátěr, protože vždycky je potřeba někoho natřít, aby nebyla vidět vlastní špína, ale jinak jsou to pořád ty samé řeči.)

My, vulgus profanum z Boženky, nejsme o nic lepší. V lavicích seděla tatáž sestava jako minule, jen se posunuli k největšímu stolu přímo před pípu. Usedl jsem na poslední volné místo na kraji, zato jak jsem záhy zjistil, přímo doprostřed dalšího dílu nekonečného seriálu o zavodňování.

"Do pitného režimu nespadají jenom nápoje, voda je i v potravinách," vzal si kdosi slovo. "Takže si mám dát dneska tři bifteky? Nebo radši koleno? Než to sním, tak vypotím víc vody, než tam je," zněla pochybovačná odpověď. "Dej si párky od Babiše," poradil mu někdo, "to možná zůstaneš v kladných číslech." "Myslel jsem ovoce," ohradil se trochu uraženě první diskutér. "Já mám na zahradě fůru jablek. Nechcete si někdo natrhat?" snažil se zbavit nadbytečné úrody jiný. "Já bych si možná nějaký vzal, ale musel bys mně je natrhat sám, já už nikam nelezu, stačí mi to šplhání po střeše," ozval se soused. "Výbornej nápad. Dej si osum jablek a tři piva. Dávej pozor, abys s tý střechy neuletěl," přiletělo naopak varování z druhé části stolu. "Proč? Já jsem na střeše přivázanej," nechápal soused. "Tím hůř, budeš se tam vznášet jak balónek na pouti, jak budeš vzdutej," vysvětlil mu znalec kvasných procesů. "Jabka jsou na prd, lepší ovoce je meloun, páč je v něm 93 procent vody," snažil se uplatnit své znalosti ze základní školy další zavodňovač. "To je pravda, až na to, že meloun není ovoce," vznesl výhradu znalec botaniky. "Jo? A co to teda je?" "Zelenina," zněla klidná odpověď. Tím byl ovšem klidu konec.

"Zelenina?!" vykřikl někdo. "Co je to za blbost? Meloun je ovoce, to je jasný i absolventu pomocný školy." "Meloun, čeleď tykvovité, pro ty co maj IQ tykve," zašermoval chytrým telefonem s vygooglenou stránkou o melounech absolventovi před obličejem botanik. Rozpoutala se vášnivá polemika zpochybňující celý klasifikační systém vyšších rostlin. Přestal jsem to sledovat, protože mi bylo jasné, jak to skončí.

Společnost je hluboce rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, a protože, jak již bylo uvedeno výše, my co zasedáme ve sněmovně na Božence, nejsme o nic lepší, věděl jsem, že ovocnáři a zelináři brzy začnou svými oblíbenými plody po sobě metat. Přesunul jsem se proto raději k výčepu, kde už jsem zaslechl jen útržky diskuse jako: "Ty máš hlavu jak meloun, taky tak vodnatelnou. "Zato ty sám celej seš meloun, akorát ne vodní ale pivní."

To, že jsem se hádky odmítl zúčastnit, mi vůbec nepomohlo. Byl jsem nazván alibistou, zbabělcem a oportunistou. Ale slouží jim ke cti, že mě nikdo nenazval ožralou ožralým a zlodějem zlodějským.

Když hluk v lavicích dosáhl už dost nepříjemné intenzity, zasáhl Tomáš. Otočil ventilátor směrem od pípy a několikrát do něj stříkl vodu z rozprašovače. Konečně jsem pochopil proč tu ten rosič má, když v hospodě není ani jedna kytka. Stál jsem poblíž a dostal jsem tak pěknou spršku. Normálně bych to kvitoval s nevolí, ale v tom vedru to bylo krásně osvěžující. Taky ostatní si libovali a dokonce se přestali hádat. Zazněly i požadavky o opakované rosení. Tomáš jim vyhověl, pak se zamyslel a něco kutil na ventilátoru. Když poodstoupil, viděli jsme tu změnu. Na ventilátoru byla přilepená cedulka na níž stálo: Gesichtspritz 1.-

"Tak on chce na tom vedru vydělávat dvakrát!" ozval se nesouhlasný výkřik a další následovaly. Zahradníci ztratili o zpoplatněnou službu zájem a začali se zase věnovat svým melounům. Nebo možná něčemu úplně jinému. Nevím, protože jsem je přestal poslouchat úplně. Investoval jsem do rosení obličeje celé tři koruny a to mi stačilo k tomu, že jsem na chvíli zavřel oči a zasnil jsem se.

Zdálo se mi, že ležím na lehátku, popíjím si ležák, (to jsem činil i v reálu, abych podpořil věrohodnost té iluze) odkládám knihu a propadám se do sladké polodřímoty. Občas na mě dopadne pár kapek z nedalekého bazénu. Výkřiky dětí dovádějících ve vlnách slyším z veliké dálky. Mezi šuměním vln jen stěží rozeznávám pár slov. "Já ti dám meloun, vole!" Sahám po melounu. Ochutnám. Je sladký a osvěžující. Jak dlouho já neměl meloun? Vychutnávám si tu dobrotu. V ústech mi uvázne pecka pochybností. Není to příliš dokonalé? Prober se! Odmítám a plivu pecku do bazénu. Dál se oddávám rozkoši. Sladká šťáva mi teče po bradě. Najednou mě vyruší nepříjemný pisklavý zvuk. Jde to z klubu zasedajícího vlevo od hlučných pěstitelů. Taky se chtějí slyšet a jejich bzučení se stává nesnesitelným a úplně mě probírá. Uvažuju, jestli mám zasáhnout a nenápadně pootočit ventilátor.

Je to zbytečné. Jednu vosu člověk zaplácne a přiletí dvě další. Schovat se před nimi taky moc nedá. V Česku holt máme obzvlášť závistivé vosy a není před nimi úniku. Dá se jenom rychle dojíst meloun, utřít si bradu, sklapnout lehátko a dělat jakoby nic.

(14.8.2018)

Prútek

V jakémsi normalizačním šlágru zpěvák s duchem doby nabádal: "Odnauč se říkat ne, to jediné ti nesluší." O kousek dál sliboval: "Mě vůbec bát se nemusíš." To už pravda nebyla, my to věděli a báli se.

Jak to tak bývá, někdo míň a někdo víc. Otec mého spolužáka a spolupachatele gymnaziálních alotrií se příliš nebál, odnaučoval se těžko a tak se to občas neobešlo bez následků. Přece jen se trochu odnaučil a tak bylo jeho ne tiché a osobní. Projevovalo se pouze někdy. Například na prvního máje tím, že se jeho nositel neprojevil vůbec a nedostavil se. Jindy potkal kdesi u Staré Říše Martina Jirouse a ne se projevilo naopak výrazně. Jirous vyznání vyslechl a pak se jenom zeptal: "Volils?" Ne tentokrát nezaznělo. "Tak vidíš," řekl Jirous a cosi si zapsal. Na rozdíl od toho, co bývalo zvykem zapisovat do notýsků, to byl bezpochyby jen nějaký verš.

Oponent režimu se pak vrátil domů a Jirous posléze zase do kriminálu. Na celé věci mě těšilo pouze to, že se ukázalo, že psaní veršů není jen tak nějakou neškodnou zálibou. Pak jsem si taky uvědomil, že aby byl zápor opravdu záporem, často nějaké nemastné neslané ne nestačí. (Ani takhle čtyřikrát za sebou) Je třeba zápor zdůraznit nějak jinak. Nějak dál. Není to vůbec snadné.

Ne, ne, pronesla maminka zvýrazněný nesouhlas směrem ke chlapečkovi, který se chystal radostně vstoupit do louže. Ne, to ne, pravila maminka sama sobě, když dupající hošík ohodil blátem její sukni a punčochy. Pak to řekla asi ještě šestkrát se zvyšující se intenzitou (opakovaný a zesilovaný zápor) načež chlapeček konečně zareagoval, přestal cákat a posadil se doprostřed kalužiny.

Když jsem byl také takovým chlapečkem, chodil jsem s valašským dědečkem po kotárech a k Bečvě. A když jsem chtěl lézt někam, kam jsem neměl, stačilo říct dědečkovi jen jednoduché ne. Dědeček měl "taký prútek" a k zesílení záporu stačilo jen pozdvihnout ruku.

Dnes již platí společenský konsensus. Jím je ustanoveno, že v takových situacích je k zesílení záporu možno použít jakékoli nenásilné, empatické a osobnost rozvíjející prostředky. Že vám nefungují? Tak to jste špatný rodič. Že se vám osvědčila stará dobrá vařecha? Ani to nahlas neříkejte. Všechny prútky jsou zakázány.

Myslím, že je to škoda. Taký prútek hodil by se nám i v dospělosti. Já to mám ještě dobré. Vždycky, když jsem chtěl vlézt někam, kam se neleze, uviděl jsem dědečka vznášet se nade mnou. Nemyslete si ale, že jsem takový poseroutka, několikrát jsem se duchovi s prútkem vzepřel a neposlechl ho. Následky byly horší než deset takových prútků.

I s prútkem nad sebou či v sobě jsou některá ne nadlidsky obtížná. Například když vás pozve k sobě domů sličná dívka a vy jste zadaný, když se vás kamarádi ptají, jestli si s nimi dáte ještě jedno, nebo když chcete přestat zpívat píseň svého chlebodárce. Něco přece jíst musím, říkáte si a máte strach, co to něco bude. A tak často slyším ne ne ne néé a ono je to ano ano ano ANO.

Kdo se v tom má pak vyznat? Vliv zpěváků populárních písní se projevil a říkat správně ne jsme se odnaučili. Škoda, že ten text tenkrát nezněl: Nauč se říkat ne, tomu co je ti nechutné. Ale to tenkrát asi nešlo. Trpíme tím dosud. Ne tím, že každý říkáme ne něčemu jinému, ale tím, že ne není ne. Ono pak ani ano není ano.

Ale s nápravou lze začít okamžitě. Můžete ihned vyslovit nesouhlas s tímto fejetonem. Neodpovím cimrmanovsky, že je to tak jediné, co... Budu se na vaše ne těšit. Takové argumentačně vybroušené, polemické ne, kterému obětujete svůj čas přemýšlením, je úplně jiné ne, než jaké řeknete člověku, který tvrdí, že země je placatá. Vlastně takový odvážně menšinový, ale zcela blbý výrok vašeho ne ani nezasluhuje. Nad tím je nejlépe jen mávnout rukou. Oproti tomu to první ne, to je jiná. Jednak se z něj něco dovím a taky, přestože jde o záporku, říká, že ten fejeton není tak úplně hloupý.

(21.8.2018)

Nej

Lidi fascinuje všechno, co je nějak nej. Sestavují proto nej(h)různější knihy rekordů, kde se můžete dovědět neuvěřitelné věci. Jistojistě vás obohatí po stránce vědomostní. Po stránce duševní vás minimálně vyvedou z klidu. No nečtěte to.

Tak třeba, že největší bota na světě vznikla v Turecku, měří 5,5 metru na délku a 2,25 metru na šířku. Proč je jenom jedna? To je obr jednonohý? Nebo Turci očekávají příchod velkého Turka, který uzme pro zemi půlměsíce i titul nejvyššího muže planety? Ten drží už drahně let Robert Wadlow z Illinois. On i jeho soupeři dívající se na svět z abnormální výšky trpěli hypertrofií hypofýzy. Dnes už je toto onemocnění léčitelné a tak rekord drží jako svěťák Jarmily Kratochvílové na osmistovce.

Zatímco tito nešťastníci pro svůj úspěch nemuseli dělat nic, u lidí nejtěžších je tomu jinak. Řada z nich se ke své rekordní váze dopracovala mimořádně usilovným přežíráním. Ale když jsem se dozvěděl, že nejtěžším člověkem všech dob byla žena, nechtěl jsem takové píli věřit.

Měl jsem. A vy byste měli věřit mně, pokud si nechcete podobně jako já opravit názor, že všechny ženy jsou krásné. Nejsou. Ale není třeba to vidět. Nejen první, ale všechna místa na stupních vítězů byla zcela vyplněna. Jen nevím, proč psali o 700kg živé váhy. Byla to spíš váha mrtvá.

Když jsem byl obohacen o tyto řádně ilustrované informace, lezly mi oči z důlků. Ale rozhodně ne tolik, abych ohrozil rekord jistého Claudia Pinty z Rio de Janeira, který dokáže vyboulit své oči až o 7 milimetrů. Trénuje to od devíti let a rekordu dosáhl v semifinále mistrovství světa ve fotbale v Brazílii. Domácí tým míčových kouzelníků se utkal s Německem a oční rekord padl vzápětí po gólu Andrea Schurleho, kterým Němec upravil stav na 7:0 pro svůj celek. Pak už se Pintovi podařilo rekord jen vyrovnat před brazilskými prezidentskými volbami. Škoda, že jsem o této disciplíně nevěděl dřív, mohl bych šampióna v třeštění očí pozvat do Brna na Zbrojovku. Rekord by se otřásl v základech. Prezidentské volby nejsou dobrý nápad. U nás by Pinta musel valit bulvy i po nich a hrozilo by, že mu vypadnou úplně. Chceme snad, aby naše země stála za ukončením kariéry světového rekordmana?

Když se lidé zrovna nevěnují deformaci svých těl nebo se nesdružují na jednom místě (91 lidí různých národností v jedné sauně - rekord, nejvíc lidí ve spodním prádle na jednom místě -taky rekord, 31000 studentů tvořících duhu - zase rekord) věnují se sestavování žebříčků jako nejhranější píseň, nejoblíbenější herečka, nejčtenější kniha a tak podobně.

Nějaké ty nejhranější písně jsem slyšel. Vůbec jsem sice nepochopil, proč je někdo hraje, zato mi došlo, že ti, co tomu rozumí, jsou ti stejní, kteří tvoří i ty žebříčky. Herečky jsem přešel. Ty já dělím jen na dobré a krásné. Ve zvláštní oblibě mám pak ty, které splňují obojí. Žebříčků netřeba. U knih jsem ale zaváhal. Zde se čtenost hodnotí podle prodaných kusů a dostáváme se na území tvrdých, nezpochybnitelných dat. Vešel jsem tedy do knihkupectví a některé z těch bestsellerů jsem prolistoval. Zdálo se mi, že většina byla napsána jen proto, aby se bestsellery staly. Pak jsem se zastyděl, že ze mě mluví čirá závist. Kdybych měl tu dovednost napsat takto úspěšnou knihu, okamžitě bych tak učinil. Stržený obnos bych pak využil pro psaní a vydávání svých knih neúspěšných.

Tento nápad mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl prozkoumat, zdali je stejně pitomý, jako řada předchozích. K tomu je nejlepší mít nějaký nadhled. Někomu stačí vyvětrat si hlavu. K obojímu se hodí najít si nějaké vyvýšené místo. Někdo užívá přímou úměru, že čím větší problém, tím vyšší kopec. Jako primátor Bém, který na ty openkarty a Blanky musel vylézt na Everest. Já pražské problémy nezlehčuji, ale myslím, že stačilo vyjít na Petřín. Tam taky dost fouká.

Jenže ono zní jinak, vrátil jsem se z Everestu, než vrátil jsem se z Milešovky. Everest je prostě nejvyšší hora světa. Chvíli byl nejvyšší i Bém, ale brzy to pominulo. Je to tím, že na Everest se nedá vylézt každý den. Na kopec za domem se můžete vypravit kdykoli chcete.

V průběhu roku pozorujete, jak se příroda kolem vás nenápadně mění a napadne vás, že i věci se mění a to co bylo zelené, je náhle rudé jako barvící se listy. A to co se zdálo pevné, snáší se zase, jako ty listy, na zem. To už bývá nevlídno a často pršívá. Ale zase to má výhodu, že v takovém čase na kopci nikoho nepotkáte. A když, tak rozhodně míň lidí než na Everestu.

(28.8.2018)

Nad hlavou

Jednou jsem se toulal v Beskydech a protože tenkrát mi to přikazovalo mládí a dovolovala záda, nocoval jsem pod širákem. Vzduch průzračný (vůbec všechno zdálo se nějak čistší) a obloha prosta světelného smogu. Bylo snadné uvěřit A.C. Clarkovi, že tam září sto miliard hvězd, pro každého člověka který kdy kráčel po téhle planetě, jedna.

Ležel jsem na zádech a bylo mi nesmírně vesmírně. Jen mě mrzelo, že jsem schopen určit jen pár souhvězdí a jménem znám pouze několik hvězd. Na gymnáziu jsme sice v zeměpise nějakou astronomii měli, ale na světy vzdálenější než je Pluto nedošlo. Dostal jsem ale příležitost si mezeru ve vzdělání doplnit. O něco později jsem byl na vandru s kamarádem, který se ve vesmírných tělesech vyznal. Naučil mě všechna souhvězdí, která bylo možno za jasné červencové noci pozorovat z kopců na moravskoslovenském pomezí. Byl jsem mu vděčný a to jsem ještě netušil, jak se mi tato znalost bude záhy hodit.

Bylo to v té situaci, kterou provází věta: "Měli hvězdy na dosah ruky." Určitě jste to taky někde četli. Je to úplný nesmysl. Každý ví, že hvězdy jsou nepředstavitelně daleko. Navíc, na dosah ruky je tu bytost opačného pohlaví, tak kdo by počítal světelné roky. Ovšem ukazovat jednou rukou cosi na obloze a druhou dělat něco úplně jiného je, zvlášť pokud v tom nejste zběhlí, velice nesnadné. Mozek v takových chvílích pracuje ve zvláštním režimu opojení a tak jsem byl rád, že jsem si vzpomněl alespoň na část nabytých vědomostí a našel jsem Coronu Borealis. Jednak to dobře zní a pak, to souhvězdí je vmáčklé mezi Pastýře a Herkula a abyste ho dobře viděli je nejlépe přitisknout svou tvář na tvář toho, kdo vám Zimní korunu ukazuje.

Patřičně pyšný na svůj astronomický úspěch našel jsem i obtížně rozpoznatelná Kuřátka, ale dívku už to nezajímalo. "Co je támhleta červená hvězda?" zeptala se. "Červená hvězda?" opakoval jsem po ní vyveden z konceptu. "Jo, tamta rudá," řekla netrpělivě slečna a ukázala rukou přímo před sebe. Pocítil jsem zlost na kamaráda Zdeňka, který mi zatajil takový vesmírný hit jako je červená hvězda. Vzpomněl jsem si na Rudou hvězdu Cheb, ale ten je přece jenom o něco blíž. Byl to pomstychtivý osud, který věděl, že rudé hvězdy nesnáším a takhle mi to vrátil. Pak mi konečně došlo na co to šermuje její ukazováček. "To je maloměřický komín," sdělil jsem jí a zkusmo zavzpomínal na Postřižiny. "Fuj, cementárna, tam bude všude cement," zazněl pronikavý argument proti zlézání komínů. "Máš pravdu, pivovar to není," souhlasil jsem. "Ale dobré pivo mají támhle," ukázal jsem nazdařbůh na jedno ze světel pod námi.

Mapu brněnských hospod ovládám ještě lépe než mapu hvězdné oblohy a tak jsem věděl, že ať ukážu kamkoli nebude pro mě problém brzy najít vhodný podnik. Nebylo mi to však nic platné, hospodu jsem sice našel stylově kosmickou rychlostí, ale neudělalo to žádný dojem. Pivo jsem si už v ní dal sám.

Na hvězdy jsem ale proto nezanevřel. Hned další den jsem sebekriticky uznal, že vesmír nudný není, ale zřejmě mé znalosti omezující se na název několika souhvězdí, křivý komín v Majlontě a hospodu na Bláhovce nebyly pro pokračování vztahu dostatečné.

Že to dnešní mladí mají mnohem jednodušší jsem si uvědomil minulý týden na Šumavě. Tam je světelné znečištění minimální, a tak když se setmělo, vyšel jsem se podívat na hvězdy. Poznával jsem je těžce. Jednak jsem toho dost zapomněl a kvůli oblačnosti byly ze souhvězdí vidět jen jejich torza.

Když jsem si domyslel oj a Polárku, našel jsem po chvíli váhání zbytek Malé Medvědice. Vrátil jsem hlavu do přirozené polohy a zůstal zadumaně stát. "Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě kamarád, který se přišel ven vyčůrat. "Jestli tamta jasná hvězda je Vega," odpověděl jsem a pro jistotu ukázal přímo nad sebe. "Jo tak. Uvidíme," pochopil příchozí, chvíli něco mačkal na svém telefonu a pak ho namířil na oblohu. "To bude fotka na nic, vždyť už se skoro úplně zatáhlo," zhodnotil jsem mizivé šance na pěkný obrázek. "Je to Deneb, Vega je už za mrakem" sdělil mi bohorovně falešný fotograf a začal ze sebe sypat další informace o obou hvězdách. Když se dostal ke svítivosti, přerušil jsem ho. "To je úžasné, co to všechno umí, kdybych tohle měl tenkrát...no, kdo ví," zavzpomínal jsem si na příhodu s komínem. "Pcha, to nic není," přešel mou poznámku majitel astronomické aplikace, "podíváme se na druhou stranu." "Jak, na druhou stranu?" nechápal jsem. "Tak, na jižní polokouli," odpověděl suveréně přítel a namířil telefon do země. Užasle jsem ho pozoroval. "Vida, Jižní Kříž je skoro přesně pod námi, usmál se on. "Není to nebezpečné, dělat díry do země?" vyslovil jsem obavu. "Jaký díry, prosim tě," zakroutil nade mnou přítel hlavou a raději se vrátil do chaty.

Opatrně jsem se naklonil nad místem kde stál. V hlíně byly jen stopy jeho bot. Už dřív jsem si předsevzal, že musím být k novým technologiím přístupnější. Soused má na zahrádce hryzce a nemůže se jich zbavit. Kdyby se ta aplikace upravila na vyhledání těch škodících hlodavců, případně je v pokročilejší verzi dokázala i ničit, šla by u zahrádkářů jistě na dračku.

A ty hvězdy co nevidíme a vlastně teď už vidíme, to je přece úžasný pokrok. Kdo by dneska čekal až se rozeženou mraky. Vlastně vůbec není nutné chodit ven. Doba je rychlejší a ušetří se čas. Je to vysloveně praktické. Můžete se na hvězdy dívat přímo z postele. Jen bych doporučil, až na ně budete chtít nějakou dívku pozvat, zkontrolujte si, že máte nainstalovanou nejnovější aplikaci. Jinak by to nemuselo dopadnout.

(4.9.2018)

Třetí skupina

V životě mužském přicházejí pravidelně okamžiky, kdy je nutné přijít domů s nějakým dárkem. Nemyslím teď situace urgentní, kdy je potřeba zahladit včerejší... doplňte si sami. Jednak pravý muž k žádným takovým vyhlazovacím akcím nezavdává příčinu, a když čirou náhodou ano, tak je určitě nevinný. Těmi okamžiky myslím narozeniny, výročí a podobné pamětihodné události.

Jenže jako na potvoru, vždycky před nějakým takovým datem se má paměť zahltí něčím jiným. Například před jmeninami (už nevím, kdy to bylo) paměťové struktury v mém mozku cele vyplňovala Aljechinova obrana, kterou jsem si připravil na nejbližší šachovou partii. A protože já si kroužky v kalendáři nedělám, katastrofa se zdála neodvratnou.

Naštěstí mám ženu, která má pro mé koníčky pochopení a nemiluje ty situace z prvního odstavce a tak mi vždycky velice diskrétně a nenápadně připomene, že se nějaký dárkově významný den blíží. Obvykle jí na to stačí jen pět až šest pokusů a ten trik s listem kalendáře, kde bylo v jednom dni podtržené jméno Irena a našel jsem ho, když jsem si v práci z tašky vybaloval svačinu, zabral hned napoprvé. Takže potíž nastala, až když mě kolegyně upozornila, že Ireny je dneska.

Já totiž patřím až do třetí skupiny. Abyste rozuměli, podobně jako dělí Zdeněk Jirotka lidi na tři skupiny podle toho, jak se budou chovat v kavárně s velkou mísou koblih, tak podobně to funguje u mužů kupujících dárky ženám.

První skupina, ta bez fantazie, která na ty koblihy čumí celé dopoledne, aniž ji cokoli napadne, se pak zvedne, vytáhne plánek obchodního domu od ženy, pak v prvním patře zahne druhou uličkou doleva, z ní třetí odbočkou doprava, ve čtvrtém regálu odpočítá páté ramínko od kraje, zkontroluje zda kód a velikost souhlasí s údaji napsanými na itineráři a uloží dárek do košíku. Samostatnou činnost vyvine tento jedinec pouze při placení.

Druhá skupina, která se baví představou, co by se stalo, kdyby někdo přišel a začal po hostech poklidně popíjejících své kávy ty koblihy metat, se přece jen snaží vnést do dárkobraní nějakou svoji invenci. Obvykle to dopadne tak, že dotyčný muž si do obchodu od své ženy nese hned několik tipů na dárek. Vybere si pak něco hodně podobné něčemu, aby ženu trochu překvapil. Žena dárek s díky přijme a druhý den ho jde vyměnit. To ale nevadí. Takové manželství bývá spokojené. Muž si výměny nevšimne a žena se stejně chtěla do toho obchodu podívat.

To je ovšem pro třetí skupinu, kterou představa koblih svištících vzduchem vzruší natolik, že vstanou a uskuteční ji, poněkud málo. Tato skupina do níž patří Saturnin, já a pak už jen několik málo mimořádných osobností, kupuje zásadně takový dárek, aby z něj žena zůstala úplně paf. Nějaké rady a tipy nebereme v potaz. Můžeme si to dovolit, protože kromě fantazie oplýváme také mimořádným vkusem. Vybíráme proto dárek vždy tak, aby se líbil i nám. Ale pozor! Nezapomínat na to i! Abyste nedopadli jako jeden můj známý, letecký modelář. K prvnímu výročí seznámení daroval své partnerce Spitfire MK v měřítku 1:72, ke druhému už elektromodel Cessna 177 Cardinal v měřítku mnohem velkorysejším. Když mě zajímalo, jestli se model ke třetímu výročí vešel do garáže, odpověděl mi, že tento problém nenastal, protože když jeho přítelkyně dostala Cessnu, sebrala ji i sebe a odletěla za hranice modelářských dnů. Nevěděl jestli s Cessnou nebo v ní, protože dosud nepřiletěla zpět.

Pokud máte dost kuráže náměty na dárek od vaší drahé polovičky ignorovat a zařadit se mezi muže skutečně samostatné, musím vás upozornit, že vstup do oddělení dámské módy s tím, že netušíte co chcete, vyžaduje další velkou porci odvahy. Jestli si myslíte, že to obejdete tím, že největší radost stejně udělá takový dárek, který člověk vyrobí sám, tak tuhle radu z Pelíšků si k srdci neberte. Ano, udělá, ale tomu, kdo ho vyrábí.

A když za cenu nemalých obětí dospějete konečně k cíli a žena po rozbalení papíru zůstane celé tři minuty úžasem němá, připravte se na to, že chvíle chválení a obdivu pro vás nepřijde. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč tomu tak je. Rozhodně ne dárkem. To je vyloučeno. Je to dáno malou představivostí žen. Ony vůbec nedokážou pochopit kolik úsilí, námahy a často i utrpení vás získání dárku stálo.

Uvedu osobní příklad. Když jsem si naplno uvědomil dosah věty, že Ireny je dnes, vyběhl jsem z práce do města. Napřed jsem musel vyhledat tiché místo, vhodné pro maximální koncentraci na vytvoření bojového plánu s krycím názvem DÁREK. Už to není v hlučné metropoli snadné. Ale poradil jsem si. Při té příležitosti jsem doplnil tekutiny ztracené během. Po nezměrném úsilí jsem nakonec získal i ten dárek. Třicet metrů od místa, kde jsem spřádal bojový plán. Asi koan.

Večer vše dopadlo podle známého scénaře. Úžas, ticho a žádný obdiv pro mne. A to bylo získání dárku tak vyčerpávající, že přestože jsem šel spát ten večer nezvykle brzy, byl jsem ráno jako citrón, který přejel parní válec. Do čajovny Utopie k domluvené šachové partii jsem se pak dostavil ve stavu úplné vyždímanosti. Soupeř začal e4 a tak jsem mohl začít úřadovat Aljechinem. Jenomže během předchozí partie Brož vs. Dárek se mi Aljechin úplně vykouřil z hlavy. Věděl jsem jenom, že se tam nějak skáče koněm. Ale patřím přece do té třetí nebojácné skupiny, ne? Nedávám tedy na sobě pranic znát a hop, hop?! A ještě hop. Myslím, že zase tak moc se v Aljechinovi koněm neskáče. Jenže on mi ho zas napíchl pikem. Moudře schovávám ohroženého oře na krásný úkryt na poli c8. Ten je tak bezpečný, že tady v pohodě koník vydrží ustájen až do konce partie. Bohužel totéž se nedá říct o mém králi. Vím jenom, že to už se určitě nehraje Aljechin.

Tak vidíte, jak to máme my ze třetí skupiny těžké. Pokud přeze všechno chcete patřit mezi nás jste ale vítáni. Romantiků je dnes žalostně málo.

PS.

A pokud někdo z vás k tomu ještě hraje šachy, můžeme se domluvit na nějaké partii. Nejlíp den poté, co budete kupovat dárek. Já bych přece jen někdy rád vyhrál.

(11.9.2018)

Myslím na zítřek

To, že musím myslet na časy příští, mi vštěpovala už má babička, ale naplno jsem to pochopil až teď. Když vyhrožovali karikaturistům z Charlie Hebdo smrtí, bral jsem tuto skutečnost jako samozřejmost, protože řezání krků mají fanatici jako běžnou životní náplň a je to součástí už jejich školních osnov. Když jsem se ale dočetl, že smrtí je vyhrožováno i karikaturistovi kvůli obrázku z nějakého nedůležitého tenisového utkání, došlo mi, že jde do tuhého. Tím spíš, že mu vyhrožují lidé z našeho kulturně civilizačního okruhu a jiní lidé, kteří tomuto okruhu vládnou, k tomu mlčí, případně to tiše schvalují.

Jsem optimista a věřím, že jsme se z minulého století poučili a karikaturisti, humoristi a satirici nebudou vybíjeni, ani se nestanou terčem pogromů ani vysídlení z Dómu literatury. Taková násilná opatření nemají v civilizované Evropě místo. Bude úplně stačit, když se jim nastaví jasná pravidla a budou moci své řemeslo v klidu provozovat dál.

Levice byla vždy symbolem pokroku a v tomto duchu její dnešní mladí příslušníci podobná pravidla již tvoří. Jsem rád, že řada z nich tak činí kultivovaně na univerzitní půdě a nebere už do rukou sekery svých dědů a otců. Stačí přece upravit právní normu. Humor tak v žádném případě nebude zakázán. Jen si nesmíte dělat srandu z určitých věcí a lidí. Namátkou uvedu například z: žen, dětí, starých lidí, mladých lidí, kteří se cítí ohroženi světem, nemocných lidí, příslušníků menšin, vyznavačů pokroku, vyznavačů všech náboženství kromě židů, ochránců žab, těch žab, a všeho, čeho by se váš nejapný humor mohl dotknout.

Zatím si to neopisujte, kompletní seznam bude každému pisálkovi zaslán příslušnou komisí EU a IT oddělení této komise bude dohlížet na to, že když něco píšete, máte seznam vždy otevřený v dalším okně. Velikost okna si můžete přizpůsobit, ale nesmí být menší než sedm pětin velikosti wordovské stránky na níž píšete svůj... cha, cha, článek.

Pokrok z EU přijímají občané naší země vlažně a někdy až odmítavě. Přitom na tomto poli bychom mohli být víc než nápomocni. Z doby nedávno minulé máme totiž s podobnými pravidly neocenitelné zkušenosti. Ale teď, když máme premiéra, který má pro jejich implementaci tu nejlepší kvalifikaci, tak se to možná změní.

Přestože výsledná podoba pravidel ještě není známa, je záhodno, aby se humoristi nad svou budoucností zamysleli již nyní. Byla by škoda nechat ladem jejich zkušenosti a erudici, a tak ti kteří budou chtít, budou se moci věnovat aplikovanému výzkumu. Bude zapotřebí předefinovat pojmy jako: nadsázka, ironie, satira, sarkasmus a další. I tady se dá poučit z doby minulé, která byla tak kulturní, že kulturní komise byla na každém rohu a spisovatelé měli dokonce svůj zámek. Příliš tam toho sice nenapsali, spíš se věnovali teorii co jak psát a co jak nepsat, ale na to by se právě mohlo navázat.

Ze zkušenosti víme, že o tato prestižní místa bývá zájem, tak jen abyste nezaspali. Ostatní budou rekvalifikováni do jiných žánrů. Ostatně mezi komedií a tragédií je velmi tenká hranice, takže to půjde raz dva. Někteří sabotéři sice budou prohlašovat, že ta hranice je nezřetelná, ale těm zatne tipec výkres (zastarale výnos) kulturní komise, který tu čáru vykreslí tak zřetelně, že bude zcela jasno, co kdo píše.

Malá část humoristů neschopná rekvalifikace bude obývat rezervaci nazvanou humoristický měsíčník. Měsíčník proto, že své příspěvky budou smolit ve svitu měsíce. Přes den musí být k dispozici návštěvníkům rezervace jako poslední zástupci vymírajícího literárního druhu. Ale nemusí se ničeho obávat. Doba přeje ochraně zvířat, a tak se dnes staví mnohem velkorysejší výběhy než kdysi. Mně se ostatně časopis povoleného humoru docela líbil. Jmenoval se Dikobraz a vycházel v době, kdy byly klece mnohem menší.

Proto je s podivem, že přestože dostávají třikrát denně nažrat, najdou se vždycky tací, kteří z rezervace prchnou. Ale i těm dá velkomyslně pokroková společnost novou šanci. Po odchytu nejenže dostanou šanci znovu žít v rezervaci, ale mohou se tam i dál smát. Sami sobě.

(18.9.2018)

Dárek

Tak jsem se dozvěděl, že jsou má slova o odvaze a utrpení při lovu na dárek přehnaná. Vždyť jsem říkal, že tohle ženy nikdy nepochopí. Kdysi dávno seděly v jeskyni a čekaly, až jim muž donese ten kus masa napíchnutý na klacku s pazourkem. Někdy ale zůstal napíchnutý lovec sám. Na klu toho mamuta, co se chystal ulovit a do jeskyně se místo lovce vrátil hlad. Dneska už ženy hladem netrpí, maximálně zůstanou bez dárku. Jen to nepochopení jim zůstalo. Ale to jim odpusťme. My už taky neriskujeme život, ale jen duševní zdraví a to je dneska vymezeno velice mlhavě.

Ve stejné mlze stojíte, když nemáte ani šajn, co byste měli koupit. Je možné to vzdát, zatelefonovat své drahé polovičce a poníženě se jí zeptat, co že si to vlastně přála. Pravý muž místo předčasné kapitulace začne sestavovat strategický plán operace DÁREK.

První část plánu - Výběr, vyžaduje klid, inspiraci a načerpání živin, které budeme potřebovat při realizaci samotného plánu. Naštěstí ve městech existují místa poskytující všechny výše uvedené podmínky pro dobrý výběr. Je při něm možno stylově použít k inspiraci Výběr z hroznů či bobulí, ale pozor, aby vám po placení zůstalo něco na samotný dárek. K promazání zarezlých mozkových závitků, označených na vstupu hieroglyfem CO-MÁ-RÁDA, stačí pivo a frťan. V tom případě to ale nesmíte natahovat. Když to i po třetím promazání skřípe, mazejte domů. Cestou kupte gerberu a srdce z perníku. Žádná sláva, ale rozhodně dopadnete líp, než kdybyste vymýšleli dál. To mi věřte.

Hlavně tak nepřijdete o zlatý hřeb celé operace, kterým je polibek po předání dárku -dále již jen D. Ostatně my muži podstupujeme martýrium lovu na D vlastně jen pro tuto kratičkou chvíli, (definovanou jako Ch0) přestože po ní často následuje chvíle zklamání (definována jako Ch1). Ch0 - Ch1 = předání D - rozbalení D. K této zoufalé neefektivitě jsou muži biologicky naprogramováni a tak se s tím nedá nic dělat. Leda...

Leda byste si umínili jako já, že tomu předejdete a vyberete takový D, který se bude líbit oběma. A to nejen v Ch0, kdy radost z toho, že si muž vůbec na nějaké D vzpomněl, přehluší estetické a praktické vnímání ženy, ale i v Ch1,Ch2,Ch3 , a když se zadaříi i v Chx.

Galerii vedle hospody jsem přešel, i když mě napadlo, že do ložnice by se nám nějaký obrázek hodil. Hned jak jsem zauvažoval o ložnici, mě to napadlo. Koupím dámské prádlo! A protože mě to napadlo docela rychle, vstoupil jsem do domu módy s nedostatečně posílenou odvahou.

Kvůli zdaru se má tuším vejít pravou nohou, ale já vešel oběma. Klepajícíma se. Aby nebyl ten třas vidět, zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. Bylo tam šedesát tisíc kusů dámského prádla, asi třicet žen a přesně dva muži. Ten první byl asi tříletý chlapeček uzavřený v ohradníku s názvem dětský koutek. Ten druhý, čtyřicátník nervózně těkající pohledem po tom moři intimního oblečení a mnoucí si potící se dlaně. Od pohledu úchyl. To jsem byl já.

Já nevím, jak to dělají, ale přestože jsem byl jako pěna a ony měly hlavy zabořené v hromadách prádla, všechny o mé přítomnosti okamžitě věděly a neváhaly si vetřelce pořádně prohlédnout. Vím proč. Dnes je identifikováno přes padesát druhů pohlaví. Přesně padesát šest až padesát osm. A protože pravděpodobnost výskytu druhu: muž heterosexuál, je na místě kde jsem se nacházel minimální, zírala na mě polovina z přítomných dam dál, ve snaze klasifikovat k jakému tomu druhu patřím. Ta první půlka usoudila, že jsem neškodný fetišista a vrátila se zpět k ohledávání zbytků prádla v koších.

Abych se zachránil, počal jsem hledat spásu v podobě prodavačky. Nejlépe důchodového věku, kdy bych mohl předstírat, že jsem ztracený syn, kterého v útlém věku pohodila, a který se teď našel právě v tomto obchodním domě. Při té příležitosti bych nenápadně sehnal, co potřebuji, protože během čtyřiceti let odloučení se s podobným případem už kdysi setkala a bude si vědět rady.

Neměl jsem to štěstí. Na rameno mi poklepala úplně mladinká slečna se slovy: "Můžu vám nějak poradit?" Tón jejího hlasu nenaznačoval, že už mě vyhazují, a tak jsem ze sebe vypravil, že ano. Myslel jsem, že to bude stačit, ale ta dívka čekala nějaké pokračování. No jistě, usmál jsem se na ni, dívky obvykle vyžadují nějaká pokračování.

Nakupující ženy, když viděly, že už jsem v péči prodavačky, ztratily o mne zájem, kromě čtyř, které to hrabání v koších s prádlem unavilo a chtěly se o přestávce nějak pobavit. "Sháním nějaké pěkné prádlo," řekl jsem, a abych odfiltroval i ty čtyři poslední a vůbec aby bylo jasno, zahalekal jsem na celé oddělení: "Pro svou ženu!" Pomohlo to zas jen napůl. Dvě dámy se znechuceně odvrátily, ale dvě na mě zůstávaly civět dál. Podcenily ovšem sílu mužské sounáležitosti.

Chlapečka ve výběhu dojalo mé utrpení natolik, že se usedavě rozplakal. Rafinovaně si kvůli tomu zaklínil nohu mezi šprušle té ohrady tak, že ji nemohl vyndat. Tím mě zbavil i těch posledních dvou satorií.

Během prodlevy, kdy všechny ženy včetně prodavaček vytahovaly chlapečka z klece (sice jsem to neviděl, ale slyšel jsem to řvaní) jsem měl dostatek času promyslet si to pokračování, po němž toužila mladá prodavačka.

Jenže mi to nebylo nic platné. Hned jak se vrátila, mi udýchaně vpálila: "Tak jakou máte představu?" Tedy já vím, že mladá generace je mnohem přímočařejší než my, ale takový kalibr jsem nečekal. "Jak chceš, maličká," pomyslel jsem si, "tak já ti povím, jaké mám s tím prádlem představy." Zhluboka jsem se nadechl a... zase vydechl, protože jsem si uvědomil, že jsme s chlapečkem v silném oslabení a po vylíčení těch představ mohl bych být ženami vynešen z obchodního domu stejným způsobem jako on z té klece.

Když prodavačka uviděla, že se zatím rozdýchávám, zeptala se mě už trochu netrpělivě: "Jak vaše žena vypadá?" "Má žena je krásná," odpověděl jsem po pravdě." "No, to jistě," ušklíbla se s převahou -nácti let, a protože jsem dál mlčel, dodala: "Vypadá asi jako já?" A udělala rukou pohyb, z něhož je mužům jasné, že jde o obvody. " Je o dost štíhlejší," zase jsem po pravdě odpověděl. Teď zas neříkala nic prodavačka, a tak abych vyjasnil situaci, dodal jsem: "Ona hodně sportuje a pravidelně cvičí, víte?" "Tak?" vyrazila ze sebe prodavačka, "tak pojďte za mnou." Vyvedla mě z oddělení a řekla: "Tady si jistě vyberete." A nechala mě stát u pultíku, kde se prodávaly tkaničky do bot. Tedy, to jsem si myslel já. Později se ukázalo, že jde taky o spodní prádlo. Cena těch šňůrek, odpovídala tomu, že to šili z nějakých nanomateriálů. Pak jsem si vzpomněl na pohádku Císařovy nové šaty a už jsem věděl, že je to v pořádku. Nechci sice na manželce šetřit, ale představa, že utratím všechny peníze a přinesu domů nic, se mi nelíbila. Taky nerad nakupuju u prodavačů vzduchu.

Za tímhle stolkem byl už jen nouzový východ. Naštěstí i takovou věc jako je Dům módy projektují obvykle muži a ti myslí i na nepravděpodobnou možnost, že ho někdo z nás bude potřebovat. Měl jsem díky tomu ideální příležitost sbalit zbytky hrdosti a zmizet. Jenže jsem pořád neměl ten dárek. Zkroušeně jsem se vrátil zpátky v naději, že narazím na jinou prodavačku. Jakmile jsem se ocitl zase mezi regály, přivítala mě ta původní udiveně: "Nic jste si nevybral?" "Nebylo to úplně ono," poprvé jsem zalhal tím slovem úplně. "Ale vy jste taky docela štíhlá a tak mi určitě poradíte," zalichotil jsem jí s vidinou dárku v košíku. "Dobře," vzdychla ona a začala mi ukazovat jedno prádlo za druhým. Taky při tom říkala, jak se jednotlivé modely jmenují.

Nechápu, proč jim dávají ženská jména. Copak z názvu Lenka poznáte, že k tomu patří podvazky? Navíc , já mám na jména špatnou paměť, a tak jsem si to hned překládal tak, aby mi bylo jasné, oč jde.

Nelíbil se mi ani model Terč ani model Křižovatka (to byl jeden pásek vodorovně a druhý napříč) a ani model Ribstol. "Hmm, vaše žena bude éterická bytost, když je tak štíhlá," zamyslela se prodavačka a zavedla mě jinam. Lekl jsem se toho éteru a tak jsem neprotestoval. Jenže model Rybářská síť se mi taky nezdál a dokonce ani model Pavučina. Ze zoufalství jsem se zadíval do zdi. Visel tam model Gobelín. Otočil jsem se a uviděl To! Bylo to křiklavě červené, mělo to pěkné výšivky (prodavačka mě opravila, že se tomu říká krajky) a dokonce tam byla i nějaká látka. Ale ne moc. Právě tak akorát. "Tohle si vezmu!" zaradoval jsem se, že nebudu muset přemýšlet nad modelem Hlavolam. "Patří k tomu tady ta podprsenka," upozornila mě prodavačka nezvykle vyrovnaným hlasem. Pocit úlevy se zřejmě přenáší rychleji než kapénková infekce. "Taky beru!" vytrhl jsem jí podprsenku z ruky a vhodil ji do košíku. Bál jsem se totiž, že by mohlo zase dojít na nějaké obvody a já bych jí musel přiznat, že tyhle má menší než potřebuju.

Jak jsem se z Domu módy dostal, si nevybavuju. Pamatuju si jen nějaký hlas, který za mnou volal, že nouzový východ nemůžu použít, ani když mám zaplaceno, ale nechytili mě. Naskočil jsem do nejbližší tramvaje a uháněl pryč. Když jsem usoudil, že už jsem dostatečně daleko, vystoupil jsem a počkal na spoj jedoucí správným směrem.

Zřejmě na mně byly patrny přestálé útrapy, protože mě nějaká starší paní pustila sednout. S díky jsem přijal, spokojeně jsem drncal tramvají k domovu a do taktu si při tom pohupoval s taškou, v níž byl ulovený dárek. Přes celkové vyčerpání to nebylo těžké, protože ten vážil míň než dvě kolečka salámu.

Přesto ve mně začal hlodat červík pochybností. Mně se dárek líbil, což o to, ale bude se líbit i jí? Pravděpodobnost že ne, byla sice minimální, ale co kdyby náhodou? Vzpomněl jsem si na článek nějakého mudrlanta, který radil, že abychom měli úplnou jistotu, že vybereme správně, musíme ženu pochopit. Otevřel jsem tašku a podíval se na dárek. Blbost! Kdo si něco takového na sebe obleče a chodí v tom, toho nemůžeme nikdy pochopit. Milovat ano. To ano. Ale pochopit ne.

(25.9.2018)

Omluvenka

Po delším čase sešel jsem se s přítelem fyzikem. Vzhledem k tomu, jak jsem o něm psal, čekal jsem zdrcující kritiku, ale nic. Jen se posupně tvářil a beze slova začal rozestavovat figury na šachovnici. Nezbylo mi než rozestavit svou armádu a tvářit se bojovně. On mlčky opravil postavení mé věže na h8 a zahájil. Vědom si jeho ofenzivního naladění, zkusil jsem francouzskou obranu a on se konečně pustil do toho drcení. Napřed jsem ztratil tu osahanou věž a brzy poté i partii. Hájil jsem se tím, že všechno začalo tou ztrátou věže, a to zas že bylo proto, že na ni před partií sahal a oslabil tak její bojeschopnost.

"Máš pravdu," šokoval mě vítěz, že se uspokojil s tak chabou obhajobou. "Jak to myslíš?" zeptal jsem se v domnění, že si bude chtít partii zopakovat. "Máš pravdu s tím fejetonem o humoristech," zaskočil mě fyzik. Lekl jsem se, že už to začalo a já nejsem nijak přichystán. Fyzik se sice vyjadřuje převážně ve vzorcích, ale jak víte, jeho humor je podivný a tak by mohl být docela dobře první na pranýři. Vyžadoval jsem proto bližší vysvětlení. "Já nevím, co mělo začít, zato já jsem skončil," vzdychl si fyzik a po důrazném napomenutí, kdy jsem nečekaně zaútočil dávno mrtvým střelcem na pole ž8 (jeho osmé žebro), mi sdělil: "Řekl jsem jenom, že ta nová kolegyně jistě své přednosti má, jenom jsem je v laboratoři nepozoroval, i když jsem se opakovaně snažil."

Chtěl jsem mu ozřejmit skutečnost, že i úplně obyčejnou větu různí lidé chápou různě, ale jsou situace, kdy je zbytečné cokoli vysvětlovat. "Uděláš nejlíp, když se omluvíš. Pokud možno rychle a kajícně, než se skandál rozšíří za zdi univerzity." "Když já ale nevím za co!? Vždyť je to pravda, tak co se jim nelíbí?" odvětil nešťastně fyzik. "Proč proboha říkáš takové věci o dívce, se kterou chodíš?" uhodil jsem na něj v mnohem důležitějším aspektu věci. "Co...o? Ne...e, to je jiná," samohláskoval vysvětlení fyzik. "Ty už chodíš s jinou?" zeptal jsem se překvapeně. "Ale ne," zavrtěl hlavou on, "tahle je úplně nová. Ta předtím nová je pořád ta moje původní nová," sděloval mi fyzik novinky. "Aha. Tak to je všechno v pořádku. Jen se hezky všem omluv. A té nové nové radši dvakrát."

"To už jsem udělal," řekl fyzik "a nic." "Jak to, že nic?" "Ta nová nová nakonec dobrý, ale řekla to mé staré nové a tam nedobrý." "Aha," opět jsem se zorientoval, "tak tvé staré nové se neomlouvej. Pošli květiny." "Myslíš?" zapochyboval vědec. " Jistě. Hlavně nic neříkej. Ani nová, ani původní nová a už vůbec ne stará. Jen jí pošli květiny. Ty zakryjí všechno. Dokonce i hroby."

Asi ho to fakt vzalo, protože s mým nápadem nejen že souhlasil, ale dokonce pak místo nová a stará začal říkat Lenka. Dokonce chtěl sehrát Lenku partii. Abych ho povzbudil, nechal jsem ho zase vyhrát a poradil mu, kde je květinářství s čerstvými růžemi.

Vzpamatoval jsem ho natolik, že mi na odchodu řekl: Tak já teda jdu pro tu kytku. Ale až je budeš muset kvůli těm tvým fejetonům kupovat ty, tak se nedoplatíš." Viděl jsem, že to s těmi květinami úplně nepochopil, ale nechal jsem to být. Hlavně když nějakou donese staré nové Lence.

Co ale budu dělat já? Když fyzik řekne, že i já mám v něčem pravdu, je to pováženou. Abych nedopadl jako Angelos Sofocleous. Napsal, že ženy nemají penis a přišel o místo šéfredaktora novin Durhamské univerzity a prezidenta studentského spolku. Jestli nakonec sám nepřišel o penis, nepsali. Asi se to nesmí psát. Ale kdyby se omluvil... Počkat! Vždyť já sám jsem fyzikovi radil, aby se omluvil. To by mohla být cesta. Samozřejmě, ne jen tak. Bude tomu zapotřebí dát nějakou formu. Už jen proto, že jinak by se někteří pro samé omluvy ani k žádnému psaní fejetonů nedostali.

Co třeba omluvný list? Takový podobný, jaký jsme mívali ve škole. Do těch příslušných chlívků to bude stačit heslovitě. Místo data se napíše název fejetonu a odstavec, k němuž se omluva váže. Do dalšího chlívku komu všemu je určena, a do posledního žádost o odpuštění. Všechno bude veřejně přístupno v Edookitu v sekci OLL (Omluvné Listy Literátů). Vrchní literární učitel omluvy vyhodnotí a ty uspokojivé potvrdí elektronickým podpisem.

I když takoví ti fejetonisti, kteří mají propachtované pašalíky pod čarou v Lidovkách, Ona dnes a bůh ví na jakých dalších samoděržavách, by to zneužili a psali by si tam omluvy dopředu. A možná by na to někoho měli. Když je majitel panství a vedoucí literární učitel jedna a táž osoba, vždycky se najde někdo na cokoli. Navíc takový systém už se kdysi zkoušel a úplně se neosvědčil. Jen se tehdy žádosti o milost říkalo odpustky.

Konečně, tím já bych se vůbec nemusel zabývat, protože bych nejspíš hned v prvním ročníku propadl. Za každé tři neuspokojivé omluvy se automaticky snižuje známka z předmětu fejeton. Další komplikací je, když sama omluva vyžaduje omluvu. Třeba ve výše uvedeném případu, ten Řek nakonec řek: "Omlouvám se, mohu se mýlit, ženy přece jen mohou mít penisy." Za takovou omluvu z omluvy je ředitelská důtka a za omluvu z omluvy z omluvy trojka z chování.

Ale co. Fejeton Polepšovna by mohl být zajímavý. Jenže by asi nedošlo ani na ten. V Omluvném listu bych musel vyplnit ještě jeden chlívek, na který jsem zapomněl. Za mých školních časů tam stávalo: Důvod nepřítomnosti. V Omluvném listu literátů tam bude: Důvod, proč jsem selhal. Předpokládám, že důvody jako ranní nevolnost, zaspal jsem (dobu) nebo jsem superarbitrován pro blbost, neobstojí.

Fabulace patří do základní výbavy fejetonisty, a přestože určití lidé (fyzik, má žena a další rozkladné živly) tvrdí, že si nehorázně vymýšlím, tak "Důvod, proč jsem selhal," je usvědčuje, že nemají pravdu. To vyplnit nedokážu. Nezbývá mi, než změnit literární žánr.

Nejlíp pro mě bude takový, kde je možno lidem o nichž píšu beztrestně vytrhnout jazyk, případně je nechat sežrat psy. Žánr, kde svlékat ženy všech tvarů a velikostí je povoleno bez předchozího souhlasu. Často se nic neříká ani potom. To bude pro mě to pravé. Správně, uhodli jste. Budu psát fantasy, takže příště už půjde do tuhého a poteče krev.

(2.10.2018)

Fantasy

V tomhle žánru je ještě všechno povoleno. A nejen to. Čím víc mrtvol a sexu tím líp. A mezi těmi potoky krve si to pěkně v tichosti vyřídím s tím, co mi leží v žaludku. Taky si udělám legraci ze všeho, co mě jenom napadne. Asi to bude sága, protože těch lidí a věcí mě napadá dost. A když si toho někdo přece jen všimne a pozvedne proti mně hlas, tak já zas pozvednu své pero Srdcoklát vykované trpaslíky v posvátné hoře Fejetonspitze. A špicí toho pera prokleju srdce komukoli, kdo po mně bude vyžadovat nějaké omluvenky.

Fantasy má tu výhodu, že se nemusím zatěžovat žádným uvedením do děje a můžu přejít rovnou do akce. Tak tedy:

Jeho ucho, vycvičené ustavičnou hrozbou umlčení, zachytilo nenápadné cinknutí. Jakoby špička meče zavadila o jeden z kamenů vystupujících ze zdí úzkých, křivolakých uliček. Stráže! Nebyl čas hledat úkryt v některém z nesčetných výklenků ve zdi lemující zahrady Kritického paláce. Ostatně stráže o nich dobře věděly a nešťastník hledající spásu mezi vlhkým kamením by byl brzy dopaden. Fejetonista uskočil za prastarý platan a opřel se zády o jeho mohutný kmen. Když uslyšel tiché kroky, zatajil dech a pevně sevřel Srdcoklát. Jeho ostrý hrot probodl dva listy platanu a ty se tiše snesly na zem. Kroky se zastavily. Ticho. Nesnesitelný tlak v plicích. Pak uslyšel znovu cinkání. Vzdalovalo se. Byl by úlevou vydechl, ale neměl co. Nasál čerstvý vzduch a opět ho začala napadat slova a věty. Pak se vyšvihl na nejbližší větev, vyšplhal do koruny a opatrně seskočil do zahrady.

O obyvatelích Kritických zahrad se povídalo leccos, ale on se nebál. Dobře věděl, že lidé bývají horší než zvířata i přízraky. Už myslel, že dorazí ke zdi paláce nepovšimnut, ale ve chvíli, kdy téměř rozeznával obrysy hlavní věže, zastoupily mu cestu oči. Byly to veliké, zelené, zlé oči a měřily si ho z větší výšky než upíral svůj pohled on na ně. Netvor musel být obrovský. Z posledních sil překonal fejetonista uhranutí, popošel blíž a začal do těch žhnoucích koláčů tiše odříkávat slova staré zapomenuté ukolébavky. Naučil je ho kdysi zakázaný a dnes již mrtvý básník. Ten mu také ukázal některé tajné chodby rozprostírající se v paláci Literatury, dnes přejmenovaného na Kritický palác. Zelená zář postupně slábla, až zhasla docela. Obluda usnula. Fejetonista se opatrně připlížil ke zdi paláce a začal metodicky ohmatávat kameny. Konečně ucítil obrysy ženských prsou. Zašeptal název básně Oldřicha Mikuláška. Zdálo se, že se kámen ustrnul a čeká. Fejetonista si ale nemohl vzpomenout, jak milostné verše o ňadrech začínají. Vzpomínal půl hodiny. Marně. Přece to teď nevzdá. Sakra, jak to jenom bylo? Musel ten Mikulášek používat tak neotřelé metafory? Fejetonista vzteky kousnul do kamene v místě, kde vystupovala bradavka. Kámen zanaříkal a odsunul se. Fejetonista vstoupil do paláce.

Po točitém schodišti vystoupal až do nejvyššího patra a vstoupil do knižní chodby. Celá chodba byla tvořena nevhodnými knihami, po nichž dnes a denně dupali dnešní vládci paláce. Z piety k dehonestovaným autorům si zul fejetonista boty a dál pokračoval bosý. Tato úcta mu zachránila život. Za dveřmi po stranách chodby spaly stovky cenzorů a jejich sluch byl dlouholetou prací pro odbor: CO SE KDE ŠUSTNE, vycvičen k dokonalosti. Vstup v botách, jakkoli opatrný, byl by sebevraždou. Fejetonista po špičkách dospěl až ke kritické komnatě. V ní spala VK. Její jméno se nesmělo říkat nahlas, a tak si fejetonista jen pro sebe zašeptal: Velká Kritička. Ve skutečnosti byla docela malá. Její velikost byla tvořena všeprostupující mlhou korektnosti, se kterou dokázala zadusit jakýkoli text nesprávného směru.

Není divu, že než se fejetonista v té mlze rozkoukal a zjistil, že kritička nespí (netušil, že její síla je už taková, že nepotřebuje spát a stále bdí) bylo pozdě. Kritička sáhla do záňadří, vytáhla malý flakón a jeho obsah chrstla fejetonistovi do očí. Jedovaté a nenávistné kritiky se mu zaryly do mozku. Napůl slepý a pološílený neschopností nalézt jakýkoli argument, bodal perem kolem sebe v marné snaze zasáhnout mlhu. "Pcha! A teď to s tebou skoncuju, dívej se," řekla kritička a strčila mu před obličej malý laptop. Fejetonista uviděl stránku se svým blogem. "Přihlas se!" zněl příkaz. Fejetonista s ochromenou schopností vtipu vyťukal na klávesnici heslo. "A teď zmáčkni delete!""Ne, to ne, zašeptal fejetonista, ale jeho zmučený mozek pomalu pozvedl ruku k tabletu. "Dělej!" křikla VK." Jak chceš, pomyslel si fejetonista a jeho ruka náhle vystřelila vzhůru a bleskurychle rozepla sponu tuniky na jejím rameni.

Látka se svezla na zem a kritička vykřikla zděšením. Ta malá chvíle stačila fejetonistovi k tomu, aby se vzpamatoval. Řekl jí že......., a ........, a ještě......., a taky, že má........... (vida, tak tohle nelze použít ani ve fantasy)...a tak ji snadno přemohl.

"A teď to s tebou skoncuju já," dal průchod spravedlivé pomstě fejetonista a pozvedl Srdcokláta. "Za všechny humoristy světa!" Úder však nedopadl. Nebylo kam. Vždyť ona nemá srdce! Všude je jen samá mlha. Co teď?

V bezvýchodné situaci si ví rady jen bezvýchodný básník. Jen ten zná jiné cesty. "Že já toho Krchovského četl," povzdechl si fejetonista a začal si rozepínat opasek. Akt spravedlnosti však nemohl být vykonán. Zvuk stahovaných kalhot probudil cenzory a ti se začali rojit na chodbách.

"U Vaculíka!" zaklel fejetonista, vyskočil na parapet a zmizel ve tmě zahrady. Nenávistné šípy pomluv ho nezasáhly a tak si zachránil holý zadek. Sice spálený od té jízdy po okapu, ale zachráněný. A až se ty popáleniny zahojí a koupí si nové boty, tak se ještě ukáže!

(9.10.2018)

O dracích

Moje žena je velice laskavá bytost, a proto občas dávám své literární pokusy recenzovat napřed jí. Jen se někdy vyjadřuje příliš stručně a já bych přece jen potřeboval obsáhlejší zpětnou vazbu, abych mohl nedostatky napravit.

"Tak jak se ti líbí má fantasy sága?" zeptal jsem jí s nadějí, že se kromě pochvaly dozvím i něco dalšího. Nezklamala mě ani tentokrát. "Hrůza!" řekla a dál se věnovala klubíčkům. Z těch klubíček budu mít jednou šálu, ale já nemohu čekat s mečem v ruce až do doby, kdy budu ošálen.

Měl jsem radost, že se tak pěkně bojí, i když horor jsem tak úplně nezamýšlel. Ale na tom nesejde, hlavně, že je to napínavé. Jenže jsem nevěděl, jak dál. Bylo jasné, že je zapotřebí patřičná gradace. To je problém všech těchhle stylů. Hlavy padají, krev teče a všechny krásné ženy se už svlékly. Tak jak to chcete ještě vyšponovat? A pak jsem na to přišel. V takových chvílích si zručný autor fantasy přivolá na pomoc draka. A když je potřeba, tak víc draků. A když je ještě víc potřeba, tak je vypustí a nechá bojovat mezi sebou. A je to.

I když já jsem jednou draka použil v básničce a nemělo to valnou odezvu. Bylo to takhle:Dávno je slíbáno, co mělo zůstat na rtech/slaný čas se sype na rány/Láska je drak v telegrafních drátech/vyhlížející havrany.

Zřejmě je drak příliš pasivní. Jenom kouká. Kdyby alespoň něco chrlil, ale to ne, čeká na havrany. Jako by byly ty ruský vlaštovky silnější než drak. Tak takhle by to asi nešlo. Musím s drakem něco provést. Takovému Christopheru Paolinimu stačilo, že draka naučil mluv a spřátelil ho s podobným teenagerem, jako byl on sám. A buch ho, hned celosvětový bestseller. A zfilmovaný.

Když je s takovým hurá přístupem možný takový úspěch, co teprve po pořádné přípravě. Důkladně si draky nastudujeme...Tak, co já o nich vlastně vím? První poznatky jsem čerpal už jako pětiletý z rytiny, co nám visela na zdi. Byl na ní svatý Jiří, jak zápasí s drakem. Jiří měl očividně navrch. Drak mlel z posledního, ale vzdát se nechtěl. Za určitých okolností to mohlo být ještě napínavé. Tahle rytina tak podnítila mou fantazii, že když jsem zjistil, že bude v sobotu večer v televizi Bajaja, nemohl jsem celý týden rozčilením usnout. O to větší bylo ovšem rozčarování. Drak měl sice na rozdíl od rytiny o dvě hlavy víc, (to už jsem uměl v šesti letech sám spočítat!), ale byl tak slabý, že mu je musel nějaký jeho kumpán zvedat nahoru provázkem. Navíc kumpán, který byl větší padouch než drak, se v pohádce vůbec neobjevil. Jen ty jeho provázky. To tak ale bývá. Horší bylo, že ani chrlení drakovi moc nešlo. Šla z něj jen nějaká pára. No, ale co byste chtěli po drakovi s tracheostomií. Jednu chvíli jsem zřetelně viděl implantované trubičky v krcích. Není divu, že mu Bajaja ty tři hlavy usekal. To nebylo žádné hrdinství, usmrtit vážně nemocného draka.

Zřejmě už tenkrát to s draky bylo na draka. Oblibě se netěšili, a když zestárli a onemocněli, tak je Bajajové a jim podobní zbaběle vyhubili. Ale možná ještě někde žijí? Zapátral jsem na internetu a zjistil jsem, že názory vědecké veřejnosti se značně rozchází. Podle některých prý nikdy neexistovali. - Tak to je typický přístup, jak si všechno usnadnit. A podle jiných je vyhubil meteorit. - Zřejmě popírači viny Bajajů. Ale podle dalších prý ještě někde žijí. - Jistě, tohle bude správná teorie.

Z toho vyplývá, že jde o živočicha zvlášť ohroženého a pro takové jsou zřízeny zoologické zahrady. U nás v Brně by se do ZOO drak nevešel a tak jsem zatelefonoval do Prahy. Ta slečna byla velice sdílná, ale jen jsem se zeptal na draka, tak se spojení přerušilo. Musím se fyzika zeptat, co se to ten den s tím signálem mohlo stát, protože totéž se opakovalo při volání do Liberce, do Dvora Králové i do Jihlavy. Jen ta paní z Lešné mi odpověděla. Řekla mi, že mám sám pěknýho draka, ale než jsem se jí stačil zeptat, odkud to ví, tak se to zase přerušilo. To mě mrzelo nejvíc. Konečně si někdo přečetl moji básničku a musí se to přerušit.

Dál už jsem netelefonoval, protože už tak mě to dost stálo a stejně, takový drak v zajetí, to není ono. Vyznám se výborně v zeměpise a dějepise a pomocí těchto znalostí sám úkryt draka objevím! Na Madagaskaru je stále původní vegetace a dokonce tam zoologové tu a tam objeví nový živočišný druh. Možná se drak skrývá právě tam?

Podíval jsem se na synův globus a tuto myšlenku jsem zavrhl. Ten ostrůvek je tak malý, že by se tam drak neschoval. Chce to nějakou zem, která je dostatečně velká a přitom historicky nebyla vůči drakům tak nepřátelská jako svatý Jiří a Bajaja.

Mám to! Čína! Tam mají draka v takové oblibě, že co dvanáct let slaví jeho narozeniny. A dokonce celý rok. Tak jsou tam draci ceněni.

Tak vida, prezident měl pravdu, když říkal, že se od Číny máme učit. A protože v televizi právě dokument o Číně dávali, hned jsem si to pustil, abych se dovzdělal. Musel jsem dávat hodně pozor, protože to mělo zběsilé tempo. Drak se tam jenom mihnul v úvodní kratičké sekci tradice a hned potom tam začaly bujet nějaké mrakodrapy. Možná tam teď drak bude bydlet, protože krajinou jsme se pak řítili po dvanáctiproudé dálnici. Z lesa okolo zbyly jen tři nebo čtyři bambusy. Ale to nevadí. Drak bambus nejí a té pandě, co jim zbyla, to bude stačit. A když ne, tak si ji třeba vezmeme zase k nám. Mohl bych zavolat té milé slečně ze ZOO Praha a zeptat se jí jestli má dostatek bambusu.

Díval jsem se na dokument až do konce a nestačil jsem se divit těm změnám. Všechno bylo jinak. A nejen v Číně. Všechny ty teorie o dracích jsou nesprávné. Konečně jsem poznal pravdu, jak to s draky je. Draky vyrábějí Číňani! A až to ve své fantasy sáze prásknu, tak to teprve bude bestseller!

(16.10.2018)

Jak se píše fejeton

Pro napsání fejetonu jsou v zásadě potřebné pouze dvě věci. Podnět a termín. Termín je daný. Když není termín, není fejeton. Podnětem může být naopak cokoli. Nejčastěji je to něco, co vám hne žlučí. Takže máte témat přehršel. Fejeton má být ale vtipný, tak se to zase redukuje. Někdy tak, že zas nemáte o čem psát. Je pravda, že fejeton může být i vážný a humor nemusí být laskavý. Ale na to první si netroufám a posmívání se tomu, jak co nebo kdo vypadá, se mi ošklivilo už na základní škole. Naštěstí pro chvíle tématické nouze mám vždycky v zásobě složku nadepsanou: Co se mi nepovedlo. Jsou tam různé kapitoly. Třeba, Jak jsem opravoval..., nebo Jak jsem zkoušel..., případně celá sekce na téma Jak jsem se ocitl na neznámém místě. Míst je nepřeberné množství nejrůznějších velikostí. Od nákupního centra přes dívčí pokojíček po počítačový čip. Když je to tak malé, přece tam tu chybu musím najít, ne? A hned potom mi to už nebude odskakovat na další stránku, když zmáčknu enter.

Tak, přišel syn, něco s tím udělal a můžu pokračovat v psaní. Jenže zrovna se mi nechce psát o tom svěráku. Myslím svěrák s malým s a s nelaskavým humorem, s nímž mi spadl na palec. Názorný příklad toho, že se nevyplácí věci dotahovat do konce, i když vám to šéf říká každý týden. Vidíte, že takový humor je pouze prvoplánový. Na oteklém palci rozhodně už nic směšného není a ještě jsem neslyšel o fejetonu, jehož cílem je vzbuzovat lítost. Je záhodno, místo zveřejňování odposlechů z hostinců, které si nota bene kdokoli může vyslechnout kdekoli, být stručný, úderný a dotýkat se aktuálních témat, která hýbou dneškem. To jde sice v hospodě taky, potíž je, že se často nedoberete merita věci. A když, tak máte tolik vypitého materiálu, že dávno překračuje stopáž fejetonu.Pokud je autor obzvlášť nadaný, umí mezi jednotlivými událostmi vysledovat spojitosti, dokáže je vtipně zobecnit a někdy i vyslovit predikci do budoucna. Ta obvykle už tak vtipná nebývá, ale to není jeho vina. Pojďme na to. Křeček polní zablokoval stavbu dálnice. Nějaké kočky Prahu. Soud přiřkl odškodné 1000 dolarů ženě za týdenní neschopnost. Částku musí zaplatit televizní stanice, která ve vysílání předpovědi počasí slibovala slunečno. Pršelo a žena nastydla. Breivik v cele studuje a píše. Chodí do fitness a svobodně šíří své názory přes internet. Komunistický poslanec Ondráček, který mlátil lidi v roce 1989 při Palachově týdnu se dočkal medaile. Od svazu bojovníků za svobodu. Breivik nepoužívá facebook. Ani střelec z denverského kina James Holmes nemá facebook. Personální agentury a zaměstnavatelé používají facebook k prověření žadatele o zaměstnání. Nemáte-li facebook jste podezřelí. Jste ohroženi sklonem k psychopatismu, jak uvádí ve spolupráci s psychology německý časopis Der Taggspiegel. Jste-li ohroženi, hledáte si bezpečnější místo. Židi se stěhují z Francie. Do Jeruzaléma. Prezident demokratické země by likvidoval novináře. Prezident méně demokratické země by je jen omezil. Rozřezané tělo novináře Chášukdžího se našlo na zahradě konzulátu Saúdské Arábie. Vražda byla naplánována na okamžik, kdy si Chášukdží zašel na konzulát pro nové doklady za účelem sňatku. Vstal jsem od počítače a roztrhal svou rozepsanou divadelní hru. Mělo to být akční drama s absurdními prvky. No tak nebude. Nechám to Coenům. Jsou dva a i tak s tím budou mít plné hlavy práce. Ochladilo se. Papíry pálíme v kotli na tuhá paliva. Zatopil jsem tou hrou. Hra není. Ale je fejeton. Takže takhle nějak se to píše.

(23.10.2018)

Bydlím, tedy jsem

Představte si úspěšného mladého muže, jemuž se brzy narodí první potomek. Rozhodne se vyřešit problém bydlení vytvořením bytu snů. Velkorysých snů. Na ty má nejen dostatek finančních prostředků, ale i bytového architekta, s nímž si v názorech na uspořádání a funkce jednotlivých obytných zón dobře rozumí. Právě tak i se svou partnerkou. Že je to utopie? Já náhodou jednoho takového člověka znám. Ač je to k nevíře, měl opravdu všechny výše uvedené předpoklady k tomu, aby se mu podobné dílo podařilo. Přesto neuspěl.

Ptáte se, jak je to možné? Vysvětlení je docela prosté. I ty nejlepší školy bytového designu ve svých principech ke členění zón a funkcí bytu vycházejí ze zastaralé premisy, že kuchyň slouží k vaření, obývací pokoj k setkávání rodiny a tak dále. Tohle už je dávno překonáno.

Začněme pěkně ráno, tedy koupelnou. Koupelna má prý sloužit očistě těla. Pcha, koupelna slouží jako skladiště toho harampádí, které se souhrnně nazývá kosmetika. Fungovat jako hygienické zařízení by mohla snad jen v případě, pokud by domácnost obývali výhradně heterosexuální muži. Ovšem, proč by to pak dělali? Navíc genderová vyváženost postupuje i v této oblasti a tak i můj syn má v koupelně řadu kosmetických přípravků, u kterých nevím, na kterou část těla patří. Já sám mám v koupelně jen dvě věci. Ručník a holicí strojek. Alespoň myslím, že tam jsou, protože jsem tam už dlouho nebyl. Ať vstanu ráno kdy chci, je koupelna pokaždé beznadějně obsazená. Ale chápu to, dá to práci, uklidit tolik kosmetiky.

Takže si umyju obličej ve dřezu v kuchyni, tamtéž si vyčistím zuby (kartáček se mi podařilo v nestřežené chvíli vynést z koupelny ven) a jdu do práce neoholený. Tím jsme se dostali do kuchyně. V kuchyni je kromě mě taky staré křeslo. Jestli si pamatujete, jak jsme kupovali sedačku, víte, že společně se sedačkou se koupilo křeslo, co nebylo v plánu. A protože jsem opakovaně (a zbytečně) prohlašoval, že to staré je ještě dobré, dali mi ho do kuchyně. Ale nemyslete si, že v něm sedím. Kdepak. Křeslo brzy zmizelo pod nánosem různých částí oblečení a kosmetiky, která se nevešla do koupelny.

Jeden by myslel, že je to jedno, když se můžu v obýváku natáhnout na novou sedačku. Ouha, obývací pokoj patří televizi. Pokrokoví lidé to pochopili zavčas. Zatím mají v obýváku jen čtyři holé zdi, ale hned plánují, kde bude televize a podle toho pak všechno ostatní.

Televize je spuštěna a vysílá. Prim má ten televizní program, který dokáže přehlušit jiný program, který sledují sousedé. Ale mým dětem to nevadí, leží na sedačce a hrají nějaké počítačové hry. Televizi se neodvažují vypnout. Vůči vládkyni obýváku jsou tedy v jakémsi vztahu pasivní rezistence. Asi je to záležitost genů, protože vliv prostředí, to jest normalizaci, nemohly z důvodu věku poznat.

Psací stoly, u kterých budou zvídaví potomci objevovat svět z encyklopedií, stavět ho ze stavebnic, číst knihy a studovat, zejí prázdnotou. Ale není mi dáno okusit asyl dětského pokoje. Po pokoji pobíhá zakrslý králík a znečišťuje koberec. Nakopnu mazlíka, že se zastaví až v kleci, ze které byl vypuštěn. Když obhlédám škody na koberci a na nábytku, králík mě zpoza mříží potměšile pozoruje. Moc dobře ví, že takzvaný dětský pokoj patří domácím mazlíčkům, kteří vždycky něco znečišťují a něco okusují, podle toho, co má daný druh mazlíka v oblibě.

Scházím do obýváku vyčinit dětem. Hlavně za ten koberec, který jsem vlastnoručně vybral, změřil, zaplatil, odvezl, vynesl, přeměřil, zařezal, položil, otočil, znovu přeměřil a zařezal a položil. "Ale čistit ho už budete vy!" zakončuji kázání. Je mi odpovězeno, že se ale králíček musí proběhnout, aby mu to dobře trávilo. "Trávení má úplně v pořádku, je to vidět na koberci," odmítám znovu vypuštění ničitele na svobodu a jdu zpět do kuchyně.

Sedím na židli u kuchyňského stolu a píšu tenhle fejeton. Výhoda je, že je to blízko do lednice a do trouby. Musím přiznat, že v kuchyni se občas i vaří. Důkazem toho je ještě teplý koláč v troubě. Nevěřili byste, jak při psaní fejetonu vyhládne... Napsat dobrý fejeton je dřina. Je-li k němu dobrý koláč, jde to lépe.

"Tys snědl dětem večeři!" přerušila tok mých myšlenek žena, když jsem se dostal za koláč a ona objevila drobečky. Napřed na zemi a potom i v troubě. A ještě tady uděláš takový svinčík, ukázala taky na pastu a kartáček ve dřezu.

Chtěl jsem vysvětlit, proč nebylo možno udělat svinčík jinde, ale nedovolily mi to děti. Jak uslyšely slovo večeře, byly v tu ránu v kuchyni a dožadovaly se jídla. Syn byl první, který pochopil, že večeře tak úplně hned nebude, popadl nějaké brambůrky, co se válely v křesle a sám se šel válet na sedačku. Dcera si lehla do postele a psala si se svým chlapcem o tom, jaký má hlad a žena si vzala jablko a taky se natáhla s knihou. (Všem, kdo je ještě vlastní, doporučuju rychle se zbavit akcií firem vyrábějících židle, vzhledem k nastupujícímu trendu jezení vleže)

V kuchyni se příliš vznášela vůně snědeného koláče, a protože ten mě tlačil v břiše a ve svědomí, tak jsem se uchýlil na záchod. Na tomto místě musím zdůraznit, že síla myšlenky nebo kvalita nápadu naprosto nesouvisí s místem jejich vzniku. Takže jsem napsal do časopisu Dům a byt zajímavé návrhy na vylepšení jednotlivých částí bytu v souvislosti s jejich pozměněnou funkcí. Např. na záchod jsem umístil knihovničku, do kuchyně sprchový kout, do dětského pokoje kotec a krmítko a tak podobně. Ani mi neodpověděli, nafoukanci.

O pár dnů později, ještě před tím než jsem odeslal svůj návrh bytu do soutěže vypsané obcí architektů, stala se zvláštní věc. Přišel jsem domů a byt byl prázdný. Žena byla v Praze, dcera na adaptačním kurzu. Obě měly přijet až večer. Syn zmizel neznámo kde. Pusto prázdno. Prohlédl jsem si koupelnu, otevřel a zavřel ledničku a natáhl se na sedačku. Chvíli jsem poslouchal hudbu, pak ticho a pak podivný neklid, který do mě proudil ze všech místností náhle velikánského bytu. Nakonec jsem se cítil tak nesvůj, že jsem sebral psaní a odešel do hospody počkat tam, dokud někdo nepřijde domů.

Vysvobodil mě telefon syna, kterého zajímalo, kdy se má dostavit k večeři. Urychleně jsem zaplatil, dopisuji tenhle poslední odstavec a odcházím připravit večeři. Slavnostní večeři pro všechny. A servírovat ji budu do ložnice, abych měl jistotu, že budeme všichni pohromadě.

(30.10.2018)

Strategie a taktika

Strategie a taktika jsou základní prvky šachové hry. Pokud chcete dosáhnout úspěchu, musíte je sledovat a využívat po celou dobu partie. Pokud je soupeř v jejich chápání před vámi, prohrajete. Tisíckrát omleto a znovu ověřeno při každém šachovém klání, minulý týden třeba na mistrovství Moravy a Slezska v šachu. Když jsem se odtamtud vrátil, otevřel jsem si časopis českých lékárníků. Ale četl jsem zase tuto větu: K dosažení našich cílů musíme využít strategii a taktiku. Podíval jsem se na obálku, jestli držím v ruce opravdu stavovský časopis, který díky členství v komoře farmaceutů povinně odebírám. Ne, nepřehmátl jsem se a zmíněná věta, která se dál rozvíjela v duchu úvodního motta, byla součástí článku nadepsaného editorial.

Když jsme u těch cílů, myslím, že cílem časopisu českých lékárníků není stát se periodikem evropského formátu. Jistě, editorial zní světověji než úvodník, ale je to také něco trochu jiného. Smyslem editorialu je sdělení programových cílů redakce. V tomto jsem se pouze dověděl, kterak jich dosahovat. Jak jinak než pomocí... V tom byl editorial logický, v duchu v úvodu zmíněné poučky.

Chápu, že když něco po někom chcete, není taktické začít větou o tom, jak je Dotyčný neschopný ignorant a problému vůbec nerozumí, chápu, že k prosazení cílů je třeba dlouhodobé plánování, chápu to všechno co, s kým, jak, kdo a na koho, komu, co. Těch pádových otázek je asi dvacetosm, ale nehodlám vás zatěžovat politickou gramatikou. Z tohoto přediva ovšem, pletou se i partie reálného žití. Takticko-strategické metody používají se s úspěchem a pro něj samý a nic s tím nenadělám. Jenže, co když je nechci uplatňovat? Třeba jen kvůli tomu, že výše uvedený Dotyčný je skutečně hňup nebo ještě něco horšího.

Možná jste si někdy položili podobnou otázku. A možná jste si pak odpověděli nějak ve smyslu, že všechno je věc míry, kam až je nutno zajít a váhy dané záležitosti. Nic proti kupeckým počtům, ale já mám trvale problém s tím, že ta váha je značně gumová. Proto mě napadlo, že strategii a taktiku nechám striktně pouze pro bitvy dřevěných figurek. Jinak nic. Ať je Dotyčný blbec jakéhokoli ražení a šarže. A čím víc blbec není, tak tím víc žádná taktika a strategie. Jen upřímnost nebo ticho jako výraz úcty. No... Jak s tímhle přístupem obstojím ve světě mimo čtyřiašedesát polí?

Dědeček v takových chvílích říkal: Napiš si má dáti, dal. Ale ne co komu šoupneš a kam a co z toho bude, ale o co přijdeš a co získáš. Zkusil jsem to a bylo to složitější než podvojné účetnictví. Bylo toho všeho nějak moc, a tak jsem to zredukoval na podstatné. Dopadlo to nějak takhle: - budu častěji střídat zaměstnání- větší riziko, že mi dá někdo zubů- budu se hůř seznamovat s opačným pohlavím (ve verzi fejetonu, který bude číst moje žena, je tento bod uveden v seznamu se znaménkem+)- budu mít horší auto než sousedi (ale to vlastně není žádná změna) - dají mi to sežrat - ale za mými zády - za všechno si vždycky zaplatím sám do posledního pětníku+ moje vztahy budou trvat déle+ ti dva kamarádi, co mně zbyli, mě nenechají ve štychu+ nebudu si muset podávat ruku s někým, koho nemůžu ani cítit+ nebudu muset udržovat v hlavě, co jsem tam tehdy řekl+ za všechno si vždycky zaplatím sám do posledního pětníku

Na život v undergroundu nestačí psát řádně ostré a neformální básně a pochlastávat u toho laciný alkohol. Možná bych i někde sebral odvahu na to další, ale odradilo mě, že i ty první dva kladné body, co mi vyšly z účetnictví, jsou bez jakékoli záruky.

Vrátil jsem se proto pokorně k té váze. Nastavil jsem ji hodně na přísno, řádně jsem ji zkalibroval a dal výpověď v nemocnici. Nechávám ji taky pravidelně validovat od těch dvou kamarádů. Žádná moudrost nebo dokonce morální ponaučení z toho nevyplývá. Bylo mi to diagnostikováno jako mírně atypický projev krize středního věku. Nebo ne?

(6.11.2018)

Co tě první napadne

Nedělej první, co tě napadne. Tak tuhle radu od rodičů jsem si zapamatoval a předávám ji i svým dětem. Přitom ale nejsem tak docela přesvědčen o její prospěšnosti.

Poprvé jsem zapochyboval na jakémsi předmaturitním večírku. Byla tam hromada lidí i z nižších ročníků, samozřejmě spousta pohledných dívek. Hned u stolu vedle nás byla jedna mimořádně půvabná. Všechny nás hned napadlo to stejné. Ale tu radu od svých rodičů dostávají zřejmě všichni a tak jsme mlčeli. Až na jednoho. Ten vstal a to první, co nás napadlo, on udělal. S tou dívkou pak několik měsíců vážně chodil.

Pak mě taky můj celoživotní přítel, šachový soupeř a umělecký guru David, tvrdil, že první nápady bývají nejlepší a nějaké dlouhé rozvažovaní a přepisování, vede jenom k rozplizlosti. A zlosti čtenáře, který nemá na kudrlinky a třetí plány autora náladu. Zkusil jsem tak psát, ale moc se mi to nezdálo. Výsledkem byl halucinogenní text balancující někde mezi vraždou medvídka Pú a pornografií. Prý to nevadí, román vzniklý automatickým psaním, může klidně vypadat i takhle. Ale copak já jsem nějaký automat? Ať si tak píšou ti fyzikovi roboti, ale pro mě to není.

Přesto jsem zauvažoval, jakým směrem by se ubíral můj život, kdybych v něm dělal to první, co mě napadlo. Není to vůbec jasné. Buď bych byl pastevcem ovcí v jižním Banátu a svolával je hraním skladeb Jethro Tull na příčnou flétnu, nebo bych seděl v kriminálu za vyloupení banky. (Ten prvotní a geniální nápad, prokopat se tam z hospody odvedle, ve které každý večer sedíme selhal. Kdo by to byl řekl? A komu?) Nebo bych naopak spořádaně a tvrdě pracoval ve dvou zaměstnáních naráz, abych měl na alimenty, které vznikly zas kvůli těm prvotním nápadům. A možná by mě nic z toho netrápilo, protože bych byl už pohřbený pod nějakým vysokohorským štítem. Nepřístupná horská údolí mám rád, ale ani tato možnost se mi nezamlouvala. Taky jsem to na příštím setkání Davidovi řekl.

"Nesmíš se toho bát," trval na svém umělecký guru. "První nápad na tebe dýchl anděl, je tvou svatou povinností ho vyslyšet. Aspoň si je poznamenej," dodal po chvíli, když viděl můj nesouhlasný výraz. "A nezapomeň, že se to týká úplně běžných věcí. Lidi chtějí číst o něčem, co sami žijí, ne nějaké fantasmagorie. A už pojď hrát!" napomenul mě ještě a hned na mě vyjel koněm.

Když hned, tak hned, řekl jsem si a hrál jsem tedy podle jeho rady to první, co mě napadlo. Kupodivu to fungovalo. Vytvořil jsem překrásnou miniaturu. Bez mých tahů by rozhodně nikdy nemohl dát v šestnáctém tahu tak ornamentální mat.

A když se to tak osvědčilo, pokračoval jsem ve stejném duchu i druhý den. Hned jak mě ráno zazvonil budík, jsem ho chytil a praštil jsem s ním o zem. Vida, pak že člověk nemůže ráno vstát odpočatý, napadlo mě o dvě hodiny později. A zároveň mě napadlo, že se i pořádně nasnídám. Když jsem si dělal omeletu napadlo mě, že už stejně nestihnu tu pracovní schůzku v 10:00, tak jsem si po snídani přečetl dvě povídky od Raye Bradburyho. Došlo mi, že před polednem už nikde nezaparkuju, a tak jsem si vzal do práce taxíka. Otevřel jsem poštu. Otevřel jsem dnešní den. Na moje maily nikdo neodpověděl. Zavřel jsem poštu. Přišla kolegyně, jestli jsem už odpověděl na ten mail ze včerejška. Otevřel jsem poštu. Otevřel jsem včerejší den. Byla tam spousta mailů. První, co mě napadlo, bylo, že nemůžu stihnout na všechny odpovědět. Řekl jsem kolegyni, že nemůžu stihnout na všechny odpovědět. Kolegyně odešla. Napadlo mě, jak je prima, že se ke mně zde chovají tak mile. Napadlo mě, že v jídelně už bude volněji a šel jsem na oběd. Ve tři hodiny už z menu zbylo jen Azu po tatarsku a rýžový nákyp. Hned mě napadlo, zajít si do restaurace. První co mě v jídelním lístku upoutalo, byl Flank steak s Chimichurri marinádou podávaný na lůžku z restovaných fazolkových lusků se sezamem. Mňam mňam. Vrátil jsem se do práce. Otevřel jsem poštu. Přibyly tam nějaké maily. Polovina byla od kolegyně. Napadlo mě, že s plným břichem se špatně čte. Zavřel jsem poštu. Napadlo mě, že ta tapeta, co mám na monitoru, uspává. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem v práci poslední. Napadlo mě, že bych měl doma umýt tu pánev od omelety. Taky něco nakoupit a připravit dětem večeři, protože žena dnes přijde pozdě. Napadlo mě, že nestíhám, a proto jsem mávl na taxík a odfrčel domů. A hned mě napadlo, jak ušetřím čas. Slíbil jsem dětem obří pizzu z dovozu, když umyjí pánev. Potom jsem podal dceři peněženku a telefon. Zarazilo mě sice, když jsem uslyšel, že objednává dvě obří pizzy, ale dostal jsem trochu hlad a tak jsem to nechal být. Natáhl jsem se na sedačku a Přečetl jsem si Bradburyho povídku Malý vrah. Napadaly ho zajímavé věci...ale mezitím přijela pizza a tak jsem nad tím přestal přemýšlet. Bylo mi tak blaze, že mě napadlo, že bychom si se ženou mohli udělat pěkný večer. Napadlo mě, že zajdu koupit něco dobrého na zub a nějaké malé překvapení. Vyžádal jsem si od dcery peněženku a zjistil jsem, že mám čtrnáct korun. Nic mě nenapadlo, a tak jsem zatelefonoval Davidovi. Napřed jsem mu vyčinil, že mě neupozornil na finanční aspekt věci a pak jsem se ho zeptal, co mám dělat.

"Ty si určitě nějak poradíš," řekl první, co ho napadlo a ponechal mi hrdost nepoužívat cizí nápady a peníze. Šel jsem do zahrady a uřízl jsem jednu růži. Ty kešu oříšky, co má moje žena tak ráda, jsem potom přesypal do pěknější misky.

Úplně jsem s tím nebyl spokojený, a napadlo mě, že k plnému celoročnímu využívání funkce: Dělej první, co tě napadne, mi chybí nějaké peníze. Asi tak čtyři až šest miliónů. Takže jsem jen napustil vanu plnou horké vody, uvařil čaj a čekal jsem.

O půl hodiny později dorazila žena. Byla tak utahaná, že povečeřela dva oříšky a šla si lehnout do koupelny. Asi za hodinu vyměnila lůžko ve vaně, za to v obýváku, vypila čaj a zase usnula.

Umělecký guru má zkušenosti. Nakonec jsem si poradil skvěle! Ale co zítra? Co budu dělat zítra? Nenapadá vás něco? Ale ne, že vás napadne, že mám zase poslouchat rodiče. To já říkám svým dětem pořád a nefunguje to.

(13.11.2018)

Umění naslouchat

"...je ale škoda, popisovat všechno jen čistě mužským pohledem. Dobrý spisovatel se umí vcítit do ženské duše..." Napřed jsem se podivil, co všechno při čtení mých fejetonů na téma nakupování, a to ještě navíc dárku pro ně, někoho nenapadne a pak jsem zesmutněl, že abych byl dobrým spisovatelem, musím se ještě zlepšit o celých 50%. Celou tu ženskou polovinu.

Ale co by člověk neudělal pro úspěch. Natožpak pro čtenářku. Napíšu o tom, jak ženám správně naslouchat. Chtěl jsem sice původně psát úplně o něčem jiném, ale za tenhle fejeton budu určitě od čtenářky pochválen a stanu se tím dobrým spisovatelem...

Od mala jsem obklopen ženskými kolektivy, takže to nebude těžké. V ženském kolektivu jste jako vor v oceánu. Tak si člověk plave, sice pomalu, ale klidně, pohupuje se sem a tam a najednou tajfun. Z ničeho nic. Kdyby přicházely, jak je u hurikánů dobrým zvykem, vždycky z téže strany, ale ono ne, pokaždé je to odjinud. Normální tajfun taky poměrně rychle odejde. To zde neplatí. Tady i poté, co se nejhorší bouřka přežene, ještě dlouho a dlouho vlezle mrholí nebo panuje mrazivé ticho. Brrr.

Coby ošlehaný mořský vlk však mohu začínajícím mořeplavcům poskytnout cenné rady. Že jste je už mockrát četli? Jistě, ale bylo vám to pendrek platné. Píšou to totiž ženy. Podstatné jméno naslouchání skloňují v pádech, jež mužská gramatika nezná. Vytrvalí posluchači řídící se těmito pokyny končí v péči psychologů, někteří pro deprese ze své neschopnosti naslouchat u psychiatrů a ti nejvíce vytrvalí na ORL, protože ohluchnou. Abyste neskončili s Deprexem, naslouchátkem nebo rozchodem s milovanou, poradím vám, jak na to.

Zapomeňte na to, že si dáte něco do uší. Trčící chlupy z vaty vážně nedělají dobrý dojem, a když si tam dáte ta diskrétní vosková udělátka, co vidět nejsou, neslyšíte vůbec nic. To není dobře. Vy si tak příjemně nasloucháte a nasloucháte a najednou vás překvapí kontrolní otázka. Ta přichází obvykle tak po 10 až 15 minutách monologu. Ale nesázejte na to. Často přichází úplně jindy, někdy i na úplném začátku naslouchání. Ženy jsou zkrátka nevyzpytatelné. Je pravda, že s těmi dokonale těsnícími špunty vás žádná otázka nepřekvapí, pak vás ovšem nesmí překvapit ani to, že dotyčná úplně nečekaně odejde. A dokonce se nevrátí.

To nechceme. Zvládnutí kontrolních otázek je zásadní bod v umění naslouchat. Pokud tohle nezvládnete, stanete se pro ženy mužem s vadou sluchu. Nevím úplně proč, ale ženy to berou jako hendikep vážnější, než kdyby vám chyběla pravá ruka a levé oko.

Pro zvládnutí prubířských kamenů kontrolních otázek jsou zásadní dvě věci. Za prvé nepanikařit, za druhé reagovat. A to vždy, střelhbitě a adekvátně. Že je to nesplnitelné? Jistě. Proto je třeba znát několik univerzálních odpovědí, které dle uvážení použijeme. Namátkou uvedu například: To jsem netušil, že je to až tak vážné, budu se nad tím muset zamyslet... To si opravdu myslíš? Omlouvám se, to mě by nikdy nenapadlo... Případně: Promiň, co jsi říkala? Já jsem se tak zamyslel nad tím... a řeknete cokoli, co si pamatujete z předchozího hovoru. Tyhle jsou poměrně jednoduché a pro začátečníky nejvhodnější. Pochopitelně existuje řada dalších, mnohem rafinovanějších a specializovaných podle konkrétních situací. Ty mám k dispozici za malý poplatek...

Výše uvedené odpovědi však nesmíte aplikovat automaticky! Často vás žena překvapí naprosto nelogickým obratem a uprostřed eseje o kabátu vaší matky se vás zeptá, jestli budete k večeři párky. Tím se dostáváme k druhému a poslednímu bodu umění naslouchat a tím je koncentrace. Jako u šachů je nutné udržovat koncentraci vždy a po celou dobu partie. Ztráta koncentrace znamená vaši zkázu. Český velmistr Robert Cvek dokonce považuje koncentraci za nejdůležitější faktor ovlivňující výsledek velmistrovských partií a pro zlepšení své vlastní koncentrace používá různé mimošachové techniky.

Mám mezi svými čtenáři shodou okolností dva šachisty, kteří se na té nejvyšší úrovni pohybují, a tak mi dovolte malou odbočku, abych jim zde poradil něco lepšího. Najděte si ženu, která vyžaduje časté naslouchání. Budete mít tak intenzivní trénink koncentrace, že očekávám zvýšení vašeho ELA během jednoho roku minimálně o 100 bodů. Kam se se svými zastaralými metodami hrabe Cvek. Ovšem pozor! Jenom jednu ženu! Nikdy více. Znám taky pár šachistů, kteří svou kariéru ukončili nervovým zhroucením...

Ale zpět k tématu. Je vědecky dokázáno, že opačně to funguje ještě mnohem lépe. Totiž, že hraní šachu výrazně zlepšuje vaši schopnost koncentrace. Samozřejmě nesmíte trénovat při samotném naslouchání. Koncentrovat se na takové dvě věci naráz neumí ani velmistři, natož vy. (Je zajímavé, že úplně obyčejná žena to zvládne bez potíží)

Ale co my ostatní, co šachy nehrajeme, a naše koncentrace má život jepičí? A co my, co jsme se právě seznámili a při pohledu na protějšek se o koncentraci na hovor vůbec nedá mluvit? Už vás slyším. Nezoufejte. Je to docela jednoduché.

První případ: Jste se svou polovičkou už dlouho a leccos dovedete odhadnout. Můžete si dovolit přejít do protiútoku a kontrovat. Například: Ta halenka ti mimořádně sluší. Jak ji máš vlastně dlouho? Ptám se, protože ten zelenkavý proužek se mi zdá na zádech trochu rozpitý... To vám umožní na chvíli si vydechnout. Když jde do tuhého a cítíte, že koncentraci už dlouho neudržíte, používám tohle: Ty, poslyš, nevíš, co je s Romanou? (Romana je naše společná dlouholetá kamarádka) Dlouho jsem ji neslyšel... Na ta slova většinou po chvíli odejde žena telefonovat, a když se vrátí, většinou už spím.

Druhý případ: Jste nervózní zelenáč, co je se svou dívkou chvíli. Dokážete se koncentrovat pouze na to, jak vypadá. Dívejte se jí do očí. Jenom do očí! No dobře, já vím, že to nejde. Ale aspoň to zkuste. Je vhodné dát najevo, že se vás rodiče pokusili nějak vychovat.

Dobře, už jste to zkusili a co teď? Zapomeňte na univerzální věty. Nejspíš jste je zapomněli doopravdy a stejně by z vás vyšlo jen nějaké nesrozumitelné koktání. Teď musíte něco udělat! Ne, tohle ne! To si nechte na později. Že teda opravdu nevíte co? To je jedno. Cokoli. Že budete směšní? No a? To už stejně jste. Pamatujte si, že pokud uděláte něco kvůli Ní, nikdy u Ní nebudete směšní. U všech ostatních ano, ale v jejích očích nikdy.

(20.11.2018)

Angažované umění

Výtvarníci jsou lidé, kteří se vyjadřují v ostrých barvách. Nemohou jinak, a tak jsem nařčení z alibismu od jednoho takového v klidu přešel. "Doba je nemocná, musíš se vyjadřovat k dnešku," pokračoval on v kázání. "Aktuality nedělám. Jednak nechci lidem podsouvat, co si mají myslet, a pak, doba je vždycky nějak nemocná. Při stanovování diagnózy se kapacity vždycky pohádají. Nechci se hádat a nejsem kapacita,"uvedl jsem námitky, kterými, jak jsem doufal, se definitivně diskvalifikuji z angažmá v oblasti angažovaného umění. "Pak se divíte, že vás nikdo nečte, básníci," prohlásil opovržlivě malíř. Chtěl jsem se ho na oplátku zeptat, kdy bude mít výstavu ve Valdštejnské jízdárně, ale protože jinak byla debata, kterou jsme vedli v hostinci U Tekutého chleba, velice příjemná, spolkl jsem to spolu se zbytkem Kamenické dvanáctky a řekl jsem jen: "Víš, já bych to ani neuměl..."

"Cože?! Taková kapitulace? Sundáváš kalhoty ještě před brodem, protože je máš posraný nebo seš línej trochu se namočit?" držel se výtvarník své linie. "Hele, já brody projíždím rád, a jako cyklista ti řeknu, že pokud je tam bahno, tak to neprojedeš. A tady je bahna nad hlavu. Z obou břehů jedou hnojomety na plný obrátky. Tahle trasa je prostě neprůjezdná. Aspoň pro mě. Smiř se s tím," řekl jsem už docela důrazně. Jenže kampak s takovou na malíře. Oni si žijí ve světě, kde si nad špinavou řekou klidně namalují duhu. A teď mi tady ten stodvacetikilový chlápek, který po pátém pivu klidně po tom mostě, co si namaloval, přejde na druhou stranu, bude vykládat, jak mám projíždět brody. A taky, že jo.

"Ty potřebuješ inspiraci, jak na to. Normálně to před dokončením nedělám, ale ukážu ti na čem teď pracuju," prohlásil malíř a zatvářil se tak, aby bylo zřejmo, že mi uděluje mimořádnou milost. Na oplátku jsem se zatvářil já, že jí nejsem hoden, ale nakonec mě přemohla zvědavost a vyrazili jsme do ateliéru. Naštěstí to nebylo daleko.

Vždycky jsem malířům záviděl to: "Slečno, vy máte neuvěřitelný ánfas. Já vás musím namalovat. Přijďte ke mně do ateliéru..." Některé i přišly. Opět byli básníci zahanbeni. Kdo kdy šel s někým do nějakého kutlochu poslouchat jakési nesrozumitelné verše? Ale vidina portrétu zřejmě odemyká zámky dívčích srdcí. Už jen to slovo - ateliér...

Jak teda malíř chce. Umění má být současné, ale hlavně má být přesné. A tak vám teď přesně popíšu, jak to je. Výtah byl mimo provoz, ale to nám nevadilo, sešli jsme jen několik schodů do suterénu. Malíř odemkl zámek na svém ateliéru. V mezidveřním prostoru bylo nutno překročit tři hromady nějakých hader. Ukázalo se, že jde o oblečení. Hromada úplně přede dveřmi byly oděvy, v nichž malíř chodí ven, hromada za nimi bylo oblečení, v němž pracuje. Třetí hromada byly skutečně hadry. Na dotaz, jestli vždycky ví, co kam patří, jen pokrčil rameny , vklouzl do haleny z druhé hromady a pokračoval dovnitř. Šel jsem v jeho stopách, ale zakopl jsem o lahev skrytou za třetí hromadou. Flašky se rozkutálely v chodbičce. "Půjdeme je pak vrátit," pravil nevzrušeně malíř a zmizel v ateliéru. Přeškobrtal jsem přes lahve a našel malíře. Nebylo to obtížné, neboť celou obytnou jednotku, nepočítám-li záchod, tvořila jediná místnost. V ateliéru byl docela pořádek. Na nepořádek tam totiž nebylo místo. Prostor byl tak akorát na malířské propriety, čtyři obrazy, jednu holou žárovku visící ze stropu a jeden polorozpadlý gauč. Na něm seděl malíř a pátravě mě sledoval, když jsem prohlížel obraz, kvůli němuž jsme sem přišli. "Nemáš tady na to trochu málo světla?" řekl jsem a ukázal jsem na malilinké okénko vedoucí kamsi do světlíku. "Dávám tam stovku," ukázal malíř na oplátku na žárovku. "Aspoň se tak nepotím," dodal ještě a zavrtěl svým mohutným tělem na sofa. (tak on ten divan, který držel pohromadě jen zaschlými barvami v místech, kde se spojovalo dřevo, nazýval) Výhoda nepocení byla nesporná. Myslel jsem, že modrý dým točící se kolem žárovky jako nějaká abstraktní moucha je od cigarety, kterou si zapálil, ale i z mých úst stoupala pára a modré jsem měl konečky prstů. Strčil jsem ruce do kapes a zaostřil jsem na obraz.

Dílu dominovala obrovská zelená žába. Jednu přední nohu měla položenou na pootevřené krabici od vína. V krabici ale nebyly bankovky, jak jsem předpokládal, ale tisíce balíčků Wrigley Spearmint. Žába samotná taky žvýkala. U huby měla gigantickou růžovou bublinu, v níž se v mlhavém oparu vznášelo panorama Pražského hradu. Zvláštní bylo, že se tvářila tak netečně. Nevadilo jí, ani že zadní pár nohou měla už ugrilovaný a na žabích stehýnkách vesele hodovala dobrá dvacítka různých lidských typů, ani že těsně nad bublinou se sklání gigantický čapí zobák.

"Čáp ještě není hotový," upozornil mě malíř. "Pochopitelně," odpověděl jsem, "ale nohy má prvotřídní," ukázal jsem na na skutečně precizně vymodelované ženské lýtko. "Ty podvazky jsou v které hromadě?" "Musím si to ještě nechat projít hlavou," reagoval neurčitě on, "taky není jasný konec ropovodu," zamumlal ještě. Aha, tak ty kohouty dokola celého obrazu, jsou od ropovodu, blesklo mi hlavou. Každý kohout držela v prackách jedna žába. Tyhle žáby byly docela malé, zato měly všechny oblečený společenský oděv. Malíř mi podal lupu a pobídl mě, ať si je pořádně prohlédnu. V klopách všech sak byly zapíchnuté vlaječky. Českoamerická, českoruská, českoamerická, českoruská, a tak pořád dokola. " Tak co?" pohupoval se umělec na patách. "No, to muselo dát práce," začal jsem zvolna, a protože se najednou ozvaly vypité Kamenice, prchl jsem před koncem odpovědi na záchod. Opouštěje onu místnost, všiml jsem si, že se za štětkou na záchod schovává malý obrázek. Zvedl jsem ho a otočil lícem k sobě. Byl to akvarel Petrova. Standartní prefabrikát.

"Co je tohle?!" zeptal jsem se přísně, když jsem se vrátil zpět. "Tóóhle?!" protáhl malíř, ale vzápětí našel ztracenou rovnováhu. "Tohle je paradox." "Jaký paradox?" nechápal jsem. "Tohle mi vydělává na ateliér. Dva Petrovy a jeden Špilberk na měsíc." "Jak na měsíc?" pořád jsem nerozuměl. "No, dávám je domácímu jako nájem," vysvětlil. Podíval jsem se na obrázek a otřásl jsem se. "A co mám dělat?" pronesl vyčítavě umělec. "Ale prd, je mi zima, namaluj klidně ještě zámeček v Líšni, ať ti tady zatopí," odmítl jsem podezření z moralismu. "Pravda, když nedělám, je zima i mě," otřásl břichem malíř. "Pojďme to probrat do tepla." A tak jsme se ocitli zase U Tekutého chleba.

"Tak co na to říkáš?" vrátil se zpět k tématu malíř, když jsme se trochu zahřáli. "Myslím, že jsi na dobré cestě," pochválil jsem ho. "A až ho dokončím..." "Právě!" přerušil jsem jeho snění, "budeš muset ještě přidat. Myslím, že realita je pořád o dost větší bizár, než jsi zatím namaloval."

A to už ze mě nemluvila závist na ateliér, ve kterém se svlékají černé podvazky na opálených a pružných čapích nohách, ale jen a jen současno.

(27.11.2018)

Oční kontakt

Zrak bývá považován za nejdůležitější ze smyslů. Snad právem, když mnohdy rozhoduje o všem. Zadáte-li si do vyhledávače heslo oční kontakt, vyběhnou na vás desítky odkazů. Nějaké ty stránky najdete ve špatných i dobrých románech, různé agentury zabývající se personalistikou, rozvojem osobnosti nebo jen vlastní seznamku, mají odborníky na řeč očí, kteří se touto specializací živí.

Vlastně je to přirozené, když oční kontakt je to, co tak zásadně ovlivňuje naše životy. Oční kontakt bývá na počátku cesty s životním partnerem. A i když někdy později převládnou jiné smysly, a jde jen o týdenní pobyt v destinaci Láska, i tak to s člověkem zacloumá. Také se tvrdí, že u přijímacího řízení má oční kontakt větší vliv než samotný pohovor i než životopis, kam jste si vypsali dovednosti, které ani nemáte.

Každý má své zkušenosti. Své příběhy. Nezměřitelné, neopakovatelné a jedinečné, jako je unikátní každý protějšek, s nímž nonverbální komunikace započne. Jedinečné i jako každá chvíle, kdy se tak děje. I kdyby chtěl někdo vstoupit do těch očí, co vy předevčírem, uvidí už něco jiného. A kde dvacet lidí přejde bez povšimnutí, vidí dvacátý první zázrak. Je to nesdělitelné, dají se jen lépe či hůře vyprávět příběhy počaté někde za duhovkou. Příběhy, jejichž prapůvodní atomy neobjeví ani básníci ani vědci ve středisku CERN. Povím vám jeden o muži, který vidí hudbu.

V roce 1986 zakládají dva kytaristé Marty Friedman a Jason Becker hudební skupinu Cacophony. Friedmanovi je osmnáct let, Becker je ještě o dva roky mladší. Takových bylo a bude spousty. Tihle dva v rozporu s názvem kapely hrají technicky náročné skladby inspirované postupy klasické hudby. Po vydání první desky Speed metal symphony, pro ně kritici vymyslí šuplík neoclassical metal. Ten je jim ovšem malý. Po vydání druhé desky Friedman vydává i sólové album a odchází na post sólového kytaristy do tehdy již slavných Megadeth. Skupina ukončuje činnost, Becker vydává také své sólové album a stává se členem skupiny kytarového virtuoza Ulli Lee Rotha.

Friedmanova kariéra úspěšně pokračuje. Podílel se na tvorbě a koncertoval s Megadeth, vedle toho stále nahrává sólová alba artovějšího charakteru. V roce 2000 z kapely odchází a věnuje se již jen sólovým projektům a hraním jako host v různých hudebních uskupeních. V současnosti žije v Japonsku a podílí se na tamním kulturním životě.

Časté změny v personálním obsazení nejsou u skupin, které jsou složeny ze špičkových instrumentalistů, žádnou zvláštností. A tak z očí tuctového posluchače, jako jsem já, Becker mizí beze stopy, coby ztracený talent. Od té doby uplynulo bezmála třicet let. Objevil se internet, you tube a jiné technické vymoženosti. Příběh tak i pro mě pokračuje dál.

Becker na přelomu osmdesátých let pozoruje, že při koncertech ztrácí cit v nohou. V roce 1990 je mu diagnostikována amyotrofická laterální skleróza. Přechází proto na klávesové nástroje, ale postupně ochrne úplně. Komponuje, složí hudbu k baletu Diablo. To je již zcela paralyzován, vzdor prognóze neumírá. V roce 2012 je o něm natočen film Not Yet Dead. Jeho otec vyvine způsob, jak s Jasonem komunikovat. Vytvoří mřížky s písmeny a pomocí pohybů očí Jason "mluví."

Jason Becker sice ovládá jediný sval ve svém těle, sval umožňující pohyb očního bulbu, zároveň však svýma očima vidí dál než ostatní. Tedy alespoň co se týče hudby. Hmatník jeho kytary je popsán barevnými čísly. Pomocí komunikace mřížkou, kódování tónů a čísel a za přispění počítačové techniky Becker skládá. Jeho poslední album Hearts Triumphant vychází pozítří. Jako "ochutnávku" z něj si lze na you tube poslechnout skladbu Valley of Fire. Skladba je instrumentální. I tak však říká víc, než dovedou mnohá slova. Já to alespoň tak vidím. Vlastně slyším, ale to už jsme u jiných smyslů. Zdá se, že mohou být důležitější než zrak. Ostatně to už o těch triumfujících srdcích tvrdila liška z Malého prince. Poslyšte sami.

(4.12.2018)

Fejeton adventní

Advent je v polovině a v dýchavičné pauze mezi děláním vánoc se vám chce jen sedět a nabírat sílu do druhého poločasu. Máte chuť něčeho se napít, ale nemáte energii se zvednout a něco si nalít. A v té chvíli beznaděje prostupující skrz neumytá okna, kynoucí těstem budoucích perníčků a šustící balícím papírem, vám - protože Ježíš se ještě nenarodil - přichází na pomoc inspirativní adventní fejeton.

Žádný balíček s moudry o duchovním rozměru adventu nedostanete. Zvyk obdarovávat potřebné je zajisté bohulibý. Ale že bychom byli potřební tak moc? Tyhle adventní zamyšlení jsou vyleštěné jako vánoční koule v obchodním centru, kam se beztak musíte ještě vypravit pro nějaký dárek. Myslím, že na ně mají nějakou formu, kterou vždycky jednou za rok namočí do dezinfekce a vytřou do sucha. Hadry jsou ve skříni s nápisem Prosinec. Papír se vždycky potrhá, tak je to zabalené jednou do Mikulášů, jednou do sněhových vloček a jednou do slámy z Betléma. Stužky jsou pevnější. Tam se jenom přepisuje letopočet. Takové texty připomínají krémy proti očním vráskám. Každý rok mají vylepšené složení a přitom je to pořád totéž. Za ta léta už musí mít naše ženy dokonalý vánoční facelift. Problém je, že podobně jako oduševnělá poselství vyrobená pro masy jako další atribut vánočního času, nefungují. I když musím přiznat, že opruzený zadek z bicyklu to hojilo vcelku dobře.

Čím vás tedy tento fejeton obohatí? Ničím. Viz. třetí věta druhý odstavec. Ostatně, já nevím, co kdo potřebuje. A i kdybych to věděl, tak mu to nemůžu dát. Koupit už vůbec ne. Zato vím, co nepotřebujete. Nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. Taková slovní veteš se nehodí ani do sbírky obnošeného šatstva pro skutečně potřebné a tak se válí všude. Zaklíná se příslovím, že opakování je matka moudrosti. Možná, ale je to matka vládnoucí železnou rukou v matriarchátu. Neustálé připomínání, co se má, musí a mělo by se, má účinky přímo otravné. Je to jako s tou poličkou, co máte přišroubovat. Docela se na tu práci i těšíte a jdete koupit hmoždinky, tentokrát správné velikosti. Taky chcete po delší době zažít ten zvláštní pocit, když po své práci na něco ukážete prstem. Jakmile se vám ovšem neustále připomíná, že pořád nevisí, zprotiví se vám to nakonec tak, že prohlásíte, že stejně nemáte vrták a objednáte hodinového manžela.

To k vánoční pohodě nepřispěje. Myslím samozřejmě to připomínání, nikoli toho chlapíka, který přišroubuje poličku za vás. Přitom vaší ženě (pro něj panince) čtyřikrát připomene, že je to úplně nemožná polička, nemožné hmoždinky (ještě že má vlastní) a nemožná zeď, ve které nemůže nic pořádně držet. Že má taky nemožného manžela, nepřipomene. Je to zkušený muž a ví, že tohle paninka ví. Paninka má v tu chvíli taky chuť něčeho se napít, a taky polyká jen naprázdno. Když se vrátíte domů, je už zkompenzovaná natolik, že vám pouze připomene, co všechno dalšího je třeba v období adventu udělat. A to také nepotřebujeme. Úplně stačí jen tak být. Potom člověk někdy na něco přijde. Na něco jen svého. Jestli ho to přesahuje nebo ne, je jedno. Kdo to měří? Kdo o tom píše a proč?

Ale když cítíte, že něco musíte dělat, no tak to, pro mě za mě, udělejte. Kupříkladu já. Teď zrovna musím dopsat tenhle fejeton a sníst tamten veliký bonbón s likérem v podobě fialové ryby. Ryba totiž k vánocům patří. Stejně jako stromeček, který musím koupit zítra, různá kolečka, srdíčka a hvězdičky, které budeme zdobit po večeři a vánoční záclony, které musím pověsit ihned, protože pračka právě doprala a ukončila tím tento adventní fejeton.

(11.12.2018)

Homo sapiens sapiens

Už to, že se tak nazval člověk sám, o lecčems vypovídá. Já tedy nevím, kdo ten termín navrhl, ale musel to být podivuhodný člověk. Pravděpodobně trávil drtivou většinu svého života v přítmí badatelny, na jejichž dveřích vytrvale visela cedulka nerušit. Přestože se tento vědec lidí důsledně stranil, zasvětil svůj život badání o nich. Jedině tak je možné vysvětlit vznik absurdního názvu homo sapiens sapiens.

Připouštím, že některé skopičiny, které lidé vyvádějí, jsou vcelku roztomilé. Bez nich by byl život jen stránka v účetní knize, kde nakonec vždycky nula od nuly pojde. A ta nula je nuda. No, a někdy takhle stačí změnit jediné písmenko a začnou se dít věci, které bych nevymyslel ani v nejbujnější fantazii. Podobně jako když změníte písmeno v sekvenci aminokyselin DNA. Mimochodem, o to se rovněž homo sapiensové snaží. Říkají tomu genetická modifikace. Doufám, že si přitom uvědomují, že řada těch vylomenin, které lidé provádějí, zdaleka není roztomilá ani veselá. Příliš rozumné mi nepřijde ani to, že se pak všichni diví, co z toho vzešlo. Ale ono se vždycky objeví nějaké pozitivum, které je náležitě oslaveno. Většinou jako vedlejší efekt nějaké katastrofy. Třeba technologický pokrok v důsledku světové války. A to podle mě neospravedlňuje nehorázně optimistické označení vývojového stupně lidstva. Když už musí být nějaký homo, tak homo cerritus.

Také se mi nelíbí to vymezení vůči dalším obyvatelům planety. Jako by byl třeba takový lev nerozumný. Já si myslím, že jeho počínání je naopak velice rozumné. Jí jenom když má hlad a v přiměřeném množství. Zabíjí nerad. Činí tak jen z nouze, když mu lvice nepřinese nic na zub. Svou kořist netýrá, po jejím snězení se jde v klidu projít. Většinou jde jen o malou procházku za účelem uhašení žízně. (velice rozumné) Po cestě jde lev klidně a rozvážně, dokonce i když se do rezervace přiřítí džípy plné homo sapiens, kteří spatřivše lva začnou vzrušeně pokřikovat a mávat rukama. Lev se tím nenechá vyvést z míry, většinou důstojně odejde za nejbližší skalisko a tam si dá dvacet. V jeho podání je to dvacet hodin, které klidně denně prospí. Viděl jsem sice kdysi přírodopisný snímek z Afriky, kde lev běhal a dokonce několikrát zařval, ale i to bylo rozumné. V jiném pořadu ukazovali, co všechno neudělají lidé kvůli několika vteřinám popularity a tady měl lev hlavní roli! A s tím řvaním ho úplně chápu. Jsou dny, kdy mám chuť řvát skoro pořád.

Z toho plyne, že nejrozumnější živou součástí planety jsou stromy, které jen tiše stojí. Ve třetím věku se jim říkalo Enti. Uměli se pohybovat a dorozumívali se vlastní řečí. Činili tak jen ve chvílích, kdy to považovali za nutné, a proto se tak dělo zřídka. Vše k životu potřebné si dokázali obstarat bez nutnosti kamkoli chodit. Nakonec Enti zestromovatěli docela. (zdroj J.R.R. Tolkien Pán prstenů, Dějiny středozemě) Enti byli velice rozumní, ale ani oni nemohli vidět až do pátého věku, kdy nějaký homo sapiens sapiens, kvůli své bezpečnosti začne kácet aleje. Byl bych s tím opatrný. Enti by se mohli rozpomenout na své schopnosti. Nedejme se mýlit tím, že se nechají porážet bez odporu. Jsou tak rozumní, že než přijmou rozhodnutí, trvá to celou věčnost. To je lidem nepochopitelné. Pokud tak učiní, obávám se, že další vývojová fáze člověka bude homo mortis. Jak nakopat lidstvu zadek, popsal už bezmála před sedmdesáti lety John Wyndham v knize Den trifidů. A to tam chodí jenom rostliny a stromy samotné pouze mlčky přikyvují větvemi.

Jsou lidé, kteří se domnívají, že před katastrofou vesmírných rozměrů nás zachrání mimozemšťani. Někteří tvrdí, že na naší planetě už několikrát byli a že nás z vesmíru pozorují. A že, pokud by k něčemu fatálnímu mělo dojít, zasáhnou. Člověk možná tak úplně rozumný není, dodávají, ale mimozemšťani jsou mnohem inteligentnější než lidé. S tím já souhlasím. Napůl. Ano, ve vesmíru jsou určitě inteligentní bytosti. Důkazem je to, že nás ještě nekontaktovali.

(18.12.2018)

Průvodce přelomem roku

Vánoce už to mají skoro za sebou. Vy taky. Ale vás čekají ještě ty druhé svátky. A zde vám přichází na pomoc Středečník se svým Průvodcem přelomem roku.

V úvodu Průvodce odhalíme pravou podstatu těchto svátků. Pochopení oč jde, je klíčem k vyřešení všech záhad. Je to stejné jako když se odhalí postava. Vše je pak již jasné a věci jdou samospádem. Někdy jsou ty pády bolestivé, ale tomu se budeme věnovat třeba v nějakém z dalších Středečníků. Nyní zpět ke dnům svátečním. Již skutečně naposled, protože ta odhalená podstata spočívá v tom, že se o vůbec žádné svátky nejedná!

Není nejmenšího důvodu, aby byl Nový rok státním svátkem. Záminkou pro státem uznaný den volna má být sebestředná oslava faktu, že jsme přežili rok starý. Skutečnost, že není moc co slavit, dávají pak občané sami najevo tím, že vždycky prvního ledna různě naříkají, hekají, stěžují si na bolesti hlav a břich. Někteří slaví tvrdošíjně celý svátek v posteli. Rozdíl je jen v tom, že většina lidí pracovní dny tak nějak dodržuje, a proto je koncentrace výše uvedených životních postojů prvního ledna vždy nejvyšší a nejvíc do očí bijící.

Snad aby si to vynahradili, slaví lidé o den dříve o to více. Nebo proto, aby zvýraznili tu opozici vůči státu. Vzhledem k průběhu oslav je pak stát de facto donucen vyhlásit státní svátek následujícího dne. Vzniká jakýsi začarovaný kruh, kteří někteří nazývají společenská smlouva. Ti, kteří ji odmítají podepsat, prchají v asyl vymrzlé chaty v hlubokých lesích nebo alespoň ve svůj asyl vnitřní.

Průvodce vám poradí jak na to, když nechcete nikam prchat. Hlavními atributy každé lidové veselice jsou alkohol a humor. Proto se před každým silvestrem vyrojí spousta zaručených receptů na kocovinu. Vy se vůbec nějakými lomcováky, polívčičkami a syrovými vejci (fuj) nemusíte zabývat. Vše řeší prevence. Samozřejmě Průvodce nemá na mysli abstinenci. Průvodce počítá s tím, že půjdete mezi lid. A proto budete pít, co hrdlo ráčí. Avšak nikoli na silvestra, ale po celý rok! Poslední den v roce potom zcela v klidu přijdete do společnosti a objednáte si svůj oblíbený nápoj. Zhruba po dvou hodinách (a svém litru Veltlínu) váš vytrénovaný a zcela střízlivý organismus zůstane v němém úžasu nad povinně opilými lidmi, kteří začnou vyrábět humor. Pokud budete chtít ještě chvíli žasnout, objednáte si ještě dvojku a vyrazíte domů až pak. Pokud vám ta přehlídka bizarností stačila, půjdete rovnou.

Po cestě si kupte v pohotovostní lékárně špunty do uší a pásku přes oči. Kromě toho, že vaši spoluobčané trpí představou, že umí řídit vše od automobilu přes národní fotbalový tým až po ministerstvo financí, trpí také fixní ideou, že jsou nadaní ohňostrůjci. Přístup k rachejtlím, petardám a jiným mordeblím vyrábějícím hluk a smrad, je snazší než přístup ke křeslu ministra financí. Proto potřebujete ty věci z lékárny. Páska přes oči vás navíc uchrání úhony v případě, že by vás napadlo pustit si televizi. Vánoce obrušují hrany a tak všechny kanály v jímavé shodě prezentují na silvestra svůj názor na to, co je vtipné.

Budete-li se řídit radami průvodce, je docela dobře možné, že se na Nový rok brzy ráno potkáme. Tím, že na silvestra usnu někdy kolem půl desáté, jsem druhý den už před šestou ranní jako rybička. Když pak tak před rozedněním bloumám osamoceně liduprázdnými ulicemi, zahlédnu občas mezi očazenými zbytky pyrotechniky a rozbitými lahvemi osamělého běžce. Z jeho zoufalého výrazu vyčtu, že se jedná o jednoho z těch nešťastníků, kteří učinili předsevzetí.

Předsevzetí je třetí věc, která se vedle alkoholu a humoru k přelomu letopočtu váže, a před kterou vás Průvodce důrazně varuje. Už na základní škole, kdy jsme povinně (a krasopísemně) předsevzetí dávali, vytušil jsem zákeřnost morální kocoviny visící nad hlavou coby hrozba nesplněného slibu.

Nesmíte na to ovšem vyzrát tak, jako můj spolužák Vašek Vaňous. Samozřejmě ho napadlo, že se nějaké předsevzetí může vykváknout, a tak na bělostný arch papíru napsal: Zavazuji se, že v novém roce 1987 nebudu kouřit. Václav Vaňous mladší. A bylo to. Vtip spočíval v tom, že Václav vůbec nekouřil a ani neměl v úmyslu s tím začínat. Geniální plán měl jedinou trhlinu, která praskla ve chvíli, kdy při zběžné kontrole synova pracovního stolu objevil listinu Václav Vaňous starší. Na mém archu, stálo méně dobrodružné a vcelku přízemní prohlášení: V novém roce si nebudu dávat žádná předsevzetí. Na rozdíl od Václava, který po výprasku prohlásil, že se na to teda fakt může vykváknout a začal kouřit, moje předsevzetí poklidně spočívá někde v nerozlepené obálce dodnes.

Pokud se budete řídit Průvodcem, sejdeme se spolu v Novém i novém roce v míru a pohodě. A i když se jím řídit nebudete, můžete se dál každou středu scházet s novým Středečníkem.

(25.12.2018)

...čeká a nemine

Začátek nového roku je období stvořené k tomu, aby se lidem sdělilo, co je v tom roce čeká a nemine. Živnost předpovídačů věcí příštích má zlaté dno. Někteří prodejci budoucnosti dosáhli v tomto oboru mimořádných úspěchů. Třeba Nostradamus, zástupci Prognostického ústavu, web Konec světa nebo slepá baba Vanga. Když se tak docela netrefíte, nevadí. Taková webová stránka ČHMÚ s týdenním výhledem počasí má mnohonásobně větší čtenost než Středečník. Takže o tématu pro první fejeton roku 2019 bylo rozhodnuto. Připojím se k úspěšným a taky budu psát o budoucnosti!

Měl jsem za tím účelem v záloze tajnou zbraň v podobě anděla. No, kdo jiný by vám řekl lépe, co vás čeká a nemine? Byl jsem přesvědčen, že ho najdu, i když odletěl oknem. Křídla z mosazi se pronesou. Anděl sice neváží nic, ale jen ty křídla z nábojnice způsobí, že jde dohromady o letoun těžší než vzduch. Zatelefonoval jsem svému příteli fyzikovi, řekl mu, kolik váží nábojnice do samopalu vzor 61 (z níž Karel Kryl ta křídla zhotovil) a porosil ho, aby mi vypočítal dolet anděla. Jenže on pod vlivem své přítelkyně beznadějně uvízl ve zdravém životním stylu. A tak mi pouze sdělil, že není dobré pít už od rána. Ale i bez fyzika jsem si věděl rady. S tíží se každý vrací domů. I anděl. Tak jsem se vypravil do toho rozstříleného kostela.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem našel kostel opravený, se zavedenou elektroinstalací a... zamčený. Jak byl uvnitř lapen vydýchaný vzduch, tak anděl určitě ne. No, dovedete si ho představit, jak sedí způsobně na vyhřívaném podsedáku? Jenže, kde ho teď hledat?

Nikde. Poradil jsem si bez fyziky, poradím si i bez pomoci astrálních bytostí. Beztak anděl přebývající v ruinách bude nějaký padlý. Ještě bych mohl dopadnout jako Faust. Vrátím se pěkně k věcem všedním. Povím vám, jak bude vypadat vaše úplně obyčejné ráno. Včetně konkrétních detailů. Na to se nevzmůžou ani mágové z Prognostického ústavu. Ti dokážou jenom strašit. Stejně jako ten web s různými konci světa. A ani to strašení jim nejde. Co je tak hrozného na stagnaci? Té se vůbec nebojte. Fyzik, i když teď věří na badminton a biopotraviny, pořád ještě věří v sinusoidu. Já po pětačtyřiceti letech pobytu na této planetě rovněž. Takže to budete mít takhle:

6:30. Paprsek slunce vás pošimrá na nose. Křepce vyskočíte z postele, otevřete okno dokořán a přivítáte s úsměvem nový den. Studená sprcha vás vzpruží a nastartuje do dne. Vtančíte do kuchyně. Přivítá vás žena polibkem a popřeje vám krásný den. Na stole je připravená snídaně. (Žena vstává před vámi, aby stihla otevření pekárny) Dcera vám podá noviny, udělá kávu a popřeje krásný den. Snídáte společně obzvláště vypečené rohlíčky. Dcera si opakuje látku do školy, žena seznam, co má dnes ještě nakoupit. Vy čtete noviny. Stojí tam, že Zbrojovka poráží Spartu 4:1 (ten jeden gól si Brňáci dali sami, protože mají smysl pro čest poraženým) Žena odchází do práce, dcera odchází do školy. Vy odcházíte na kolo. Zhluboka se nadechnete a se slovy vzhůru do lesů, vyrazíte do přírody.

6:30. To pitomý slunce už vám svítí rovnou do ksichtu. Řvoucí budík vás přece jen donutí vstát z postele. Otevřete okno dokořán, protože cítíte, že je nutné vyvětrat. Žena se vás dotčeně zeptá, proč na ni pouštíte zimu, když může ještě spát. Koupelna je obsazená dcerou. Nechápete, co tam dělá, když baterie nefunguje a teče jenom odporně ledová voda. Brrr. Vplížíte se do kuchyně. Žvýkáte rohlík. Usilovně, protože je tak gumový, že jej odmítá i dcera přicházející z koupelny. Na kávu a čtení není čas. Natočíte sobě a dceři kohoutkovou vodu. Aspoň vaše dospívající nebude trpět nedostatkem železa. V rádiu konečně pozitivní zpráva. Zbrojovka prohrála s Vlašimí 1:4. Ten jeden gól si dali Vlašimáci sami a zachránili tak Brno v druhé lize. Táborsko prohrálo 2:0 a tím pádem máme celkově o jeden gól lepší skóre. Sestupuje Táborsko. Vy sestupujete se schodů. Žena spí. Dcera si hraje na telefonu. Odemykáte auto a odjíždíte. Moment! Také tato baterie nefunguje. Zhluboka se nadechnete a se slovy do prdele, přece jen vyrazíte. Pěšky do práce.

Že dva scénáře nejsou fér? Možná. Ale ti úspěšní věštci, které posloucháme, to přesně takhle dělají. Co prý naděláme, když ta sinusoida je zákon vyjádřený matematicky přesně a neumožňuje nám napsat vlastní scénář? Žvásty! Jde to. Stačí realitu přizpůsobit vlastním přáním. Já se teď velice úspěšně otužuji vodou studenou 35 stupňů Celsia a tu druhou ligu zachráníme už tři kola před koncem!

(1.1.2019)

IQ

Poučil mě můj přítel fyzik, že termín člověk rozumný znamená tolik, že je tento tvor schopen logického a abstraktního myšlení. Na rozdíl od tvorů ostatních. Chtěl jsem hájit svůj fejeton, ale on dodal, že tato schopnost je měřitelná veličina. Známá pod zkratkou IQ. A podotknul, že on sám se změřit dal. "K čemu je to dobré?" zeptal jsem se, protože to, že člověk není ježek nebo plameňák, je vidět pouhým zrakem. "Když máš IQ nad 120 můžeš být v Mense," odpověděl mi trochu záhadně. "Já mám 145," dodal skromně. "Není to málo?" zeptal jsem se, protože vím, že fyzik je docela schopný fyzik. "Málo?"podivil se on. "Tak si to zkus sám, já ti pošlu test!"

Hozenou rukavici jsem nezvedl. Já si nosím jídlo z domu nebo jdu na menu do restaurace. Trochu ušetřit za obědy by se mi hodilo, ale menzu mám z ruky. Od nějakých osmnácti let už mi rostou jenom vousy a ty si neměřím. Tím vším jsem argumentoval fyzikovi, když se mě příště ptal, jestli už jsem si udělal ten inteligentní test. Bylo mi jasné, oč mu jde. O pomstu za to, že se mi číslo 145 zdálo nízké. "Já na nějaké rovnice nejsem. To přece dobře víš," snažil jsem se zahrát věc do autu. "Tam nejsou žádné rovnice, čistá logika... a jsou tam i úlohy se slovy!" přesvědčoval mě fyzik. To mě zaujalo. Na slova fyzika moc neužije. Mohl bych uplatnit tuto výhodu a pak pozorovat jeho výraz, až mu ukážu test vypracovaný na 150 bodů. A tak se stalo, že jsem následujícího večera test otevřel.

Zavřel jsem se v kuchyni, protože tam máme minutník, který jsem poctivě nastavil na požadovaných 60 minut a zahloubal se do testu. Hned první otázka mě zarazila. Byla tam nějaká tři kolečka a každé mělo v sobě čárku. První byla rovně nahoru, třetí rovně dolu a druhá přesně mezi nimi ukazovala v pravém úhlu na východ. Pak tam byl prázdný chlívek, kam měl testovaný (Označil jsem se tak v souladu s poučením v testu) doplnit výsledek. Zamyslel jsem se nesmírně hluboce a přišel jsem na to, že jde o hodiny, kterým někdo ukradl malou ručičku a čísla na ciferníku. Hned jak mi to došlo, tak jsem obratem chybějící části domaloval do řešení.

Do druhé otázky někdo vykreslil podivné ornamenty. Na první pohled byly všechny stejné, ale po pečlivém průzkumu jsem přišel na to, že se trochu liší. A zase tam bylo místo, kam se mělo něco doplnit. Podíval jsem se znovu na pokyny k testu. Mimo jiné proto, jestli jsem se nepřehlédl a místo termínu testovaný, tam nestojí tetovaný. Nepřehlédl. Ale protože jsem četl knihu Josefa Čapka Umění přírodních národů, pochopil jsem, že tato část testu se týká schopnosti výtvarného cítění. Nakreslil jsem do určeného místa vlastní ornament. Přítel malíř by se mnou byl spokojen. Také já jsem byl spokojen. Ten můj byl mnohem hezčí, než všechny ty jejich dohromady. To bude bodů!

Precizní malba vyžaduje dostatek času a letmý pohled na minutník mi prozradil, že jsem na dvě otázky spotřeboval polovinu lhůty vyměřené pro celý test. A tak jsem další otázku přeskočil. Navíc fyzik tvrdil, že tam žádné rovnice nebudou. A prásk ho, dali je tam. V zadání bylo: pomlčka (-) rovná se (=) tři pomlčky nad sebou. Doplň výsledek. Jak se to počítá, jsem dávno zapomněl, a tak jsem se vrhl na ty úlohy se slovy.

Listí, stavení, spaní, noc, praní, šustění. Najděte slovo, které tam nepatří. ...i poslední obyvatel domu se uložil ke spaní. Na stavení padla noc a přinesla hluboké ticho. Náhle je přerušilo šustění listí. Kradmé kroky se blížily ke stavení. A je jasné, že tam nepatří praní. Možná až v další části, až zloděj vnikne do stavení, ale rozhodně nepatří do tajuplné atmosféry úvodu.

Takových příběhů bylo v testu povíce. Převážně se jednalo o klišovité historky, některé značně infantilní (máma, mimi, máme, mimo, málo, nepatří tam mimo, to je opravdu mimo příběh o matce samoživitelce, která svému dítěti místo masa, říká máme málo) takže je nemá cenu líčit, podstatné je pouze to, že jsem si s nimi poradil tak dobře, že mi zbyly ještě celé tři minuty na geometrii v závěru testu.

V zadání nebyl žádný text, zato všude byly roztroušené kruhy, trojúhelníky, čtverce a obdélníky. Bylo to barevné a trochu to připomínalo některé obrazy Vasilije Kandinského. Vůbec jsem netušil, co tím autoři testu chtěli říct. Tak jsem chybějící útvar doplnil sám. A právě, když jsem ten kosočtverec domaloval, zazvonil minutník.

Nedočkavě jsem vyhledal výsledek. Jsem talent! Jinak by mi tam nepsali, že poctivým tréninkem se dá IQ zvýšit. Jen mě zklamalo, že mám jen to slovní hodnocení. Chtěl jsem ohromit fyzika číslem z druhé poloviny druhé stovky, ale na straně 89 nic nebylo. Asi tisková chyba. Ale to nevadí, mně stejně v menze nechutná.

(8.1.2019)

Entropie

"Budu se ženit," prohlásil fyzik jakoby nic a táhl věží. Tedy já nevím, proč si hráč jeho formátu musí vypomáhat takovými triky. Vykolejil mě tak, že hned další můj tah způsobil pohromu. Pro mě naštěstí jen na šachovnici, pomyslel jsem si ve chvíli, kdy mi dával mat. "Kde budete bydlet? Tvoje maminka vám uvolní svou pracovnu?" zeptal jsem se fyzika, protože jsem v tom vědeckém bytě, kde spolu přebývají, byl, abych si ověřil, že je něco takového vůbec možné. "Koupil jsem byt!" pronesl pyšně fyzik a zamnul si rukama. Ale už ne jako když na něco přijde, ale jako člověk, který nabyl majetku. Nelíbilo se mi to. Taky jsem dostal strach, že fyzika zavřou, protože zpronevěřil peníze z toho grantu, který nakonec získal. Když mi ale ten byt ukázal, oddechl jsem si, že mé obavy byly liché. Byla to tak mrňavá garsonka, že jsem uvěřil, že se do toho telefonu, ve kterém mi ji ukazoval, vejde. Nestačil jsem ale nic podotknout, protože fyzik mi okamžitě nadšeně začal líčit, co a jak tam vylepší a zbuduje. Nemělo to hlavu ani patu, protože naprosto nebylo možné, aby se do toho bytu, kromě dvou lidí, sprchového koutu, ledničky a šachovnice, vešlo ještě dítě.

Ano, slyšeli jste dobře, řekl dítě. Ale protože to zatím bylo čistě hypotetické dítě, zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že to má ve svém věku zapotřebí. Skoro se urazil, a proto jsem mu pohromu, kterou pro změnu zase nevidí on, začal líčit jazykem, kterému rozumí.

"Ty zcela ignoruješ základní fyzikální zákony," začal jsem. "Co to meleš?" úplně nevědecky mě přerušil. "Entropie!" vyřknul jsem hlasitě zaklínadlo, které ho mělo vrátit zpět na zem, když její přitažlivost byla zrušena láskou. "Co?" nechápal stále fyzik. Viděl jsem, že míra jeho omámenosti dosáhla nadkritické hodnoty, a protože tím byly moje znalosti teoretické fyziky vyčerpány, rozhodl jsem se pomoci mu praktickými příklady ze života.

"Tak ty buduješ hnízdečko, jo? A viděl jsi někdy, jak to hnízdo vypadá, až z něj to ptáče vyletí? Nebo když rodiče stráví zimu na dovolené v teplých krajích a vrátí se v dubnu domů? Pokud jim to už celé nespadlo, trčí z toho sláma na všechny strany, dírami tam fouká, prostě vybydlený, i když tam půl roku nikdo nežil. Já jsem ty ptáky pozoroval. Lítali kolem toho jak zběsilí, nadávali, ten sameček se to i snažil opravit, ale pak toho radši nechal a začal stavět ve vedlejším stromě nový! Myslím, že dokonce s nějakou jinou ptačicí. Cvok! Všechno, co je nový, se okamžitě začne rozpadat. Entropie! Takže to musíš pořád udržovat a lepit. A na to je potřeba energie! Nebo její jiná forma - peníze! Ha." "Budeme mít věno..." hloupě oponoval fyzik. "Věno! I kdybys měl čtyři věna, bude ti to prd platný. Čím víc budeš mít peněz, tím víc budeš budovat. To je taky zákon a začíná vstupem do manželství. A čím víc budeš budovat, tím víc budeš lepit - entropii neoblafneš, vynesl jsem nejvyšší fyzikální trumf.

"Já myslím, že když má někdo dost peněz, tak se na tuhle tvoji entropii může vybodnout," negoval vlastní pravidla i svou finanční situaci fyzik. "Myslíš?" zeptal jsem se, a protože jen pokrčil rameny, pokračoval jsem. "Myslíš, že třeba náš premiér nemá dost peněz? Myslíš, že si nemůže koupit koho se mu zlíbí? Může, taky to dělá," odpověděl jsem si sám a pokračoval dál. "A podívej se, jak lítá kolem toho svýho hnízda. Víc než ten upachtěnej drozd. Má toho tolik, že to nestíhá lepit. Sám to přiznává, to říkal sám mockrát: "To mám toho tolik, já toho mám moc, tak moc..." To proto, abychom věděli, jak je to těžký, bojovat s tak velkou entropií. Je to tak těžký, že ani syna nepošle na nějakou dovolenou do hotelu. Přitom třeba můj soused je obyčejnej stavař a jezdí do tak luxusního hotelu, že je tam tolik luxus girls, že si z nich vybírá, která mu ty procedury udělá. Zato chudák premiér, sorry jako, nemůžem si to dovolit, musíš jet na Krym. Ani dáču tam neměl. No, aspoň děvočku, tu mu sehnali..." "Jo, Krym není krim," prohlásil fyzik a já se zaradoval, že už je zase při smyslech. Ale ne úplně, protože na tom sňatku trvá. No, kdo chce kam, pomozme mu tam, zákon entropie semele každého. Jen to někdy trvá moc dlouho.

Aha, na to asi fyzik sází. Přece jen toho o entropii ví malinko víc než já. Pamatuju si, že tvrdil, že za určitých podmínek se dá entropie účinně zpomalovat. Hm. Ale když to jde jedním směrem, musí to jít i naopak. Musím se fyzika příště zeptat na dvě věci. Co musím udělat, abych v konkrétním případě entropii urychlil, a kam dají v garsonce pračku. Zvlášť tu druhou otázku si schovám někam mezi tahy, kde se musí počítat varianty.

(15.1.2019)

Brýle

Návštěvu očního lékaře jsem odkládal, jak jen to bylo možné. Jednak jsem se bál, že mi lékař řekne, že to, co kolem sebe vidím, je ve skutečnosti ještě mnohem horší a potom i těch brýlí, které mi předepíše. A i když si růžové nekoupím, bude to další věc, kterou podobně jako klíče, telefon nebo kartáč do sauny, budu neustále hledat. A hledat brýle bez brýlí bude nesnadné. To dá rozum.

Musí to jít i bez nich, napadlo mě, když k nám do hospůdky přišel Aleš. "Je tu volno?" zeptal se u prvního stolu, kde nikdo neseděl. Když odpověď nepřišla, sedl si tam sám a složil hůlku. On je totiž Aleš úplně slepý. "Co tak brzy?" zeptal jsem se ho, protože měl zbrojováckou šálu a zápas dosud neskončil. "Nedalo se na to dívat," odpověděl. Pak se odmlčel, dokud dívka, která prošla kolem stolu, nezmizela na záchodě. "Jaké má vlasy?" zeptal se mě. "Dlouhé," odpověděl jsem. "To vidím. Ale barvu? Jakou mají barvu?" žádal upřesnění Aleš. "Blond," vyrazil jsem ze sebe. "Blond je fajn," uzavřel rozhovor Aleš a neomylně se chopil se půllitru. Vzpomněl jsem si na film Vůně ženy, ale protože dotyčná děva byla cítit jenom cigaretami, podíval jsem se upřeně Alešovi do očí. Za tmavými skly jeho brýlí nebylo nic vidět. Když tohle dokáže slepec, tak já to musím zvládnout i bez brýlí. A protože záhy přišla na pivo i sousedka Petra, která je oční lékařkou, ihned jsem jí svěřil své záměry.

Jenže jsem nepochodil. "Přijď ke mně, oči musíme změřit..." "Já nechci operaci!" vykřikl jsem, až se Petra lekla a několik hostů se na mě soucitně zadívalo. "Proč operaci?" podivila se. Ale já při představě, jak mi vyndávají oči z důlků a pak je měří a váží, mlčel jako zařezaný. A tak protentokrát z brýlí sešlo.

Ovšem také můj zrak scházel. Držet knihu v úplně napnutých rukou nevydržím moc dlouho. Noviny byly o něco lepší, ale ne o moc. Položil jsem noviny za talíř až na druhou polovinu stolu a liboval jsem si, jak jsem na to vyzrál. Četba šla snadno, až do chvíle, kdy se do komentáře Jana Jandourka vloudila věta: A my budeme jíst kde?! Vzápětí noviny zmizely. (Po obědě jsem je pak marně hledal a objevil je náhodně až k večeru v koši, kam jsem šel vyhodit smetí.) Uvědomil jsem si, že se zhoršujícím se zrakem mi bude doba strávená hledáním věcí vyplňovat podstatnou část dne. Když jsem následujícího oběda nedokázal přečíst obal na tatarce a odpoledne přinesl z Billy prošlé jogurty, protože jsem si spletl šestku s osmičkou v době použitelnosti, bylo rozhodnuto. Jakmile jsem našel telefon, objednal jsem se na vyšetření.

Do ordinace mě uvedla sestra a hned zase někam odběhla. Zůstal jsem v místnosti plné záhadných přístrojů a začal jsem se bát. Jeden z těch strojů mě upřeně pozoroval. Zakryl jsem mu okuláry klapkami a dál jsem hledal nástěnku, na které se čte ten předposlední řádek, který jsem se vždycky v nestřežené chvíli naučil nazpaměť. Když jsem ji nenašel, rozhodl jsem se z laboratoře plné nepřátelských strojů uprchnout, ale zabránil mi v tom příchod sestry. "Sledujte červený bod!" přikázala mi a ukázala na jeden z těch přístrojů. Lekl jsem se, že mě ta kovová obluda už zaměřila (umělí inteligentní ostřelovači se prý už začínají vyrábět) a hledal jsem na sobě červenou skvrnu, která se brzy změní ve skvrnu krvavou. "Ne, tady," řekla sestra a posadila mě přímo před přístroj. Zadíval jsem se do okulárů a zděsil jsem se. "Jsem úplně slepý!" zaúpěl jsem. "To snad ne?" odtušila klidně sestra a sňala z okuláru klapky. Konečně jsem nalezl červený bod. Ale moc mě to neuklidnilo. Bod nepřátelsky zářil a divně se rozpíjel. A takových jsem pak viděl ještě mnoho.

Když si na mně smlsly všechny ty přístroje, byl jsem odeslán z laboratoře o patro výše k paní doktorce. S přesvědčením, že mám šedý, zelený i červený zákal, zánět rohovky a makulární degeneraci, očekával jsem ortel v podobě urgentní operace. Odešel jsem s ujištěním, že mám oči úplně v pořádku a taky s poukazem na brýle. Paní doktorka je moc hodná a nechce pacienty hned děsit. Když mě o tomtéž ujistila i o týden později v hospůdce, pookřál jsem a v záchvatu optimismu jsem nazítří vyrazil pro brýle.

Do optiky jsem se dostavil i se svou ženou, protože ona nejlépe ví, co mi sluší. Ze svých nároků však tentokrát musela značně slevit. Když jsme zkoušeli asi třicáté brýle, nasadila si brýle vlastní a prohlásila: "Hmm, asi nejsi brýlový typ," a šla se zase radit se slečnou optičkou. Trochu mě mátlo, že se u toho obě smějí, ale pak jsem objevil lenonky a nasadil si je. Chtěl jsem se pochlubit, že si umím vybrat sám, ale žena si mě všimla a přestala se smát. Hned vzápětí mi brýle sundala a nasadila jiné. Plastové a hranaté. Moc se mi to nezdálo. "Tlačí tě?" zazněl dotaz. "Ne," odpověděl jsem po pravdě. "Vidíš, jsou modré a půjdou ti krásně k očím," řekla žena a kývla na optičku, jako že je bereme. Byl jsem rád, že nákup proběhl bez potíží, a tak jsem nic nenamítal. Chtěl jsem si ty modré brýle hned vzít, ale prý se do nich musí vyrobit nějaká skla, nebo co. Trochu rozmrzele jsem opustil optiku, ale když jsem zjistil, že do sklenářství už nemusíme, a že mi žena přinese ty brýle sama příští týden, dobrá nálada se mi vrátila.

O týden později se tak skutečně stalo. Žena mi podala mé brýle, já si je nasadil a ona se začala smát úplně stejně jako v té optice. Když se žena směje, moc jí to sluší, a tak jsem si nechal brýle nasazené po celou dobu večeře. Po jídle jsme si šli číst. Hned jsem ocenil luxus přirozeně pokrčených loktů. Ale přece jen mě trochu mrzelo, že brýle na mém nose působí asi jako kdybych si nasadil místo helmy klobouk, když jdu na kolo. Těšil jsem se, jak tu trapnou chvíli těsně před zahájením veřejného čtení eliminuji tím, že si významně nasadím brýle a dodám sobě a celé akci duchaplnosti. Tohle je tak úspěšný trik, že ho využívají i lidé, kteří vůbec žádné brýle nepotřebují, a mají je pouze jako módní doplněk! Ale já ho nebudu moci využít...počkat! Vzpomněl jsem si na průkopníka brýlové ekvilibristiky, bývalého ředitele televize Nova, Vladimíra Železného. Brýle budou neustále v pohybu a budou působit dynamicky a dramaticky. Tento nápad mě vzrušil natolik, že jsem okamžitě začal posunovat brýle po čele. Tam, zpátky, tam, zpátky, tam a pro změnu zas až na úplnou špičku nosu. Nebyl jsem úplně spokojený, pohyb musí být nenucený. Tak znova. Hop tam, hop zpátky, hop... a brýle mně spadly na zem. "Co tady děláš?" otázala se mě místo pozdravu dcera, která se právě vrátila domů. "Ále, nic" řekl jsem a dělal jakoby opravdu nic. "Hele brejle! Tvoje?" všimla si mých skel na zemi dcera. Snažil jsem se odvést její pozornost zajímavým faktem, že je zvláštní, že když něco upadne na zem jí, tak si toho nevšimne, ale nakonec jsem si musel brýle nasadit. Dcera se začala smát. Všiml jsem si, že jí to taky sluší. Ale co, nakonec je mnohem lepší, že místo obrýlené duchaplnosti šířím kolem sebe dobrou náladu.

(22.1.2019)

Svět se mění nenápadně

Kvetly kdysi, v místě kde jsem bydlíval, v ulici za rohem sakury. Lezl jsem na ně a jedl ty zvláštně kyselé a dobrodružné třešně. Dozvěděla se to maminka a přikázala mi, abych po nich nešplhal, že jsou to už staré stromy a mají křehké větve. Ale ve dvanácti máte lehké srdce a udrží vás i větev na prst tenká. Dneska by to bylo na pováženou.

Na rozdíl od jiných, se také žádná sakuří větev pode mnou nezlomila. Už proto, že jednoho jara zůstala krajní sakura celá černá a lidé říkali, že dostala mrtvici. A další rok vykáceli ty zbylé. Prý to byly už moc staré stromy. Ale mně se zdály pořád stejné. Jako moje babička. Ta umřela, když mi bylo osmadvacet a taky se mi zdála pořád stejná. Jako dítě jsem si myslel, že babička se už narodila jako babička. A aby se ta nespravedlnost vyrovnala, na oplátku vůbec nestárla. Byl to samozřejmě nesmysl. Jak praví kniha Jaroslava Žáka, Svět se mění nenápadně. A tak když máte něco stále na očích, změny nevnímáte.

Je v tom skrytá hrozba. Známý srazil autem divočáka a protože je vyučený řezník, tak to prase naložil, napřed do auta, potom do marinády a snědl. Když jsem se ho ptal, jak dokázal sníst celé prase, odpověděl mi, že po kouskách. Metoda po kouskách je vysvětlena v Saturninovi. Dokonale ji ovládá teta Kateřina, jejíž naléhání a žádosti jsou dědečkovi dílem protivné, dílem k smíchu. Občas, snad velkodušností nebo nechutí pokračovat v nejapné debatě, učiní dědeček zanedbatelný ústupek. Takto dobytá území však teta získává navždy. A moudrý dědeček to ani nezpozoruje. Tak jak bychom si něčeho všimli my, kteří si hovíme v teple jako žába v horké vodě. Ta voda se pomalu, pomalounku ohřívá. Víc a víc až se žába uvaří. Ani si toho nevšimne. Ale to my přece známe. My si všimneme. Jistě. Většinou až když cosi náhle schází. Sakura. Babička. Svoboda...například.

Někdy se člověk zblázní. Vykřikuje nesmysly a dělá nepochopitelné věci. Nebo naopak tiše zmizí kdovíkam. Ostatní se ptají co se děje? Co byla ta poslední kapka? Jako by ten poslední kousek byl důležitější než ty předešlé. Většinou to naopak bývá nějaká úplná banalita. Třeba, že ta játra na prudko musí být naporcována na plátky silné přesně 1,8cm. Dva z šesti plátků měly 2,1cm a jeden dokonce 2,3cm! Když N. žádal nápravu, N-ová naporcovala i jeho játra. Devět let nepodmíněně kvůli jaterní minutce, to je k nevíře. Jakoby záleželo na tom posledním kousku. Nikoho nezajímaly ty kousky předešlé. Ani soud. Asi proto, že mrtvola už obvykle nikoho nezajímá.

Jsou lidé pronikavého zraku a úsudku, kteří však nenápadné a pro běžné smrtelníky neviditelné změny dovedou postřehnout a varovat před důsledky. Nebývají však pochopeni. Nejen to, jsou označeni za voly. Mám s tím vlastní trpkou zkušenost. Protože jsou mi známy výše uvedené skutečnosti, tak na větu, že vypadám pořád stejně, zásadně odpovídám: Ale ty ne. Když spatřím nechápavý pohled, vysvětlím, že ty stopy stárnutí dotyčná pouze nevnímá, protože svět se mění nenápadně.

Nedávno měli bývalí kolegové a kolegyně, z nichž některé občas potkávám, jakýsi sraz. Jestli si tu nenápadnou pravdu uvědomili tváří v tvář nevím, protože mě nepozvali. Ale to je jedno. Oni zestárli po kouscích tak, že se navzájem nepoznají. Ještě, že mě se to netýká. Podíval jsem se do zrcadla. V tomhle mají pravdu. Jsem pořád stejný. ...Vůl.

(29.1.2019)

Náplň práce

Práce stává se radostnou a plodnou. Naplňuje nás pocitem potřebnosti a důležitosti. Tohle na mě vybaflo z obrazovky, když jsem si na internetu vyplňoval test, který se jmenoval: K čemu se hodíte? Takový test by si měl udělat každý, aby nemrhal svým talentem někde, kde je ho škoda. Mně ale nepomohlo ani odborné poradenství. Šneky mi doma vyhodili. Prý se jich oškliví. Marně jsem argumentoval, že Francouzi se po nich můžou utlouct a pěstitel hlemýžďů je proto velmi perspektivní povolání. Vypustil jsem ošklivé šneky do zahrady, a protože zlaté žíly ve Štěchovicích jsou slabé jak vlásečnice devadesátiletého seniora, padlo i to druhé zaměstnání, rýžování zlata.

Ta úvodní věta, je věta podmíněná. Tím, že vás práce bude bavit. Alespoň občas. Hledal jsem tedy dál něco, co by mě naplnilo. V ledničce jsem našel hovězí jazyk, a po něm mě napadlo, že bych se mohl živit i pomocí jazyka, který slouží k dorozumívání. Potíž je v tom, že kromě češtiny musíte ovládat i nějaký jiný jazyk, abyste byli jako překladatel žádáni. Takže pro mě zbyla Slovenština. Konečně, proč ne, je to krásný jazyk a Slováci nám prý už nerozumí. Že mě to bude bavit, jsem nepochyboval, protože jsem hned začal s Petrem Šabachem. Vybral jsem si povídku Pohřeb mravence známého pouze bohu a dal se do práce. Úvodní větu: Miz Butler mi položila ruku na hlavu jsem bryskně přeložil jako: Miz Butler mi položila ruku na hlavu. Nevím proč, ale náhle se mi to zdálo nějaké nudné. A dokonce mě přemohl pocit zbytečnosti.

Pátral jsem dál ve svém nitru a kdesi hluboko jsem objevil jakési hřejivé teplo. Měl jsem nejasné tušení, že vyvěrá z nějakého skutku, který pomohl jinému člověku. Co to přesně bylo, jsem si nevzpomněl. Ale to nevadí, hlavně, když bude práce nějak užitečná. To je ono! Napadla mě převratná myšlenka. Stanu se překladatelem z češtiny do češtiny! Pokud vím, nikdo tuto díru na trhu dosud neobjevil a přitom kolik jen za poslední měsíc já potkal lidí, kteří se mi svěřili, že vůbec nerozumí textu, jehož odesílatelem byla: Městská správa sociálního zabezpečení, advokátní kancelář, pojišťovna, praktický lékař, vodárna a tak podobně. A všechno to bylo česky!

Hned pozítří jsem měl možnost svou průkopnickou myšlenku vyzkoušet v praxi. Kamarád Zdeněk jako úspěšný lékař neunikl pozornosti finančních poradců. Můj skvělý tip na investici do silničního kola Bianchi Specialissima za dumpingovou cenu 150000 Kč zavrhnul a místo toho koupil od kravaťáka akcie. Prý mám pochopit, že silniční speciál jako věno není příliš vhodný. Zvlášť, máte-li ho dělit na čtyři díly. Pcha. ... No tak dobře. A protože jsem mu tu promarněnou šanci odpustil (konečně, bylo to jeho kolo...) tak mi Zdeněk poslal k překladu dopis, který dostal z banky:

KOMENTÁŘ K VÝVOJI FINANČNÍCH TRHŮ V ROCE 2018 Rok 2018 se zařadil z pohledu vývoje na finančních trzích mezi jeden z nejkomplikovanějších v novodobé historii. Připomněl všem investorům, že ceny akcií se nemusí pohybovat vždy jednosměrně a jejich zvýšené kolísání, které ale k akciovým trhům neodmyslitelně patří, vyvolalo v průběhu roku několik korekcí. Tyto korekce pak výrazně ovlivnily výnosy smíšených a akciových investičních řešení. Negativní výkonnost většiny investičních řešení pak umocnil fakt, že v roce 2018 poklesly v zásadě všechny ostatní druhy finančních aktiv, které se na trzích obchodují. Je to především daň za růst úrokových sazeb na standardní hodnoty, které se v posledních několika letech pohybovaly na nulových nebo dokonce v záporných hodnotách. V portfoliích dluhopisových a smíšených fondů tak nemohl být vytvořen dostatečný úrokový polštář, který v normálním ekonomickém cyklu zcela či do značné míry kompenzuje cenové propady rizikových aktiv. V současné době je však úroková složka ve všech relevantních podílových fondech opět zainvestována za aktuální tržní úrokové sazby. Nelze samozřejmě zaručit, že v budoucnosti neprožijeme další výkyvy na finančních trzích, především u akcií nebo ostatních rizikovějších instrumentů, ale díky kladnému zhodnocení úrokové složky portfolií se můžeme dívat na budoucí vývoj pozitivně.

Tak co? Taky tomu nerozumíte? To není žádná ostuda. I já, jako překladatel z češtiny do češtiny, jsem byl v koncích. Když už jsem se chtěl vzdát, vzpomněl jsem si na svého spolužáka z gymnázia. Po maturitě šel studovat medicínu a mohl se tam se Zdeňkem potkat v jednom ročníku. Jen v tom prvním, protože potom se vrhl na automobilový byznys a školu opustil. Nechápal jsem, jak může vydělat na prodeji ojetin. Ekonomická poučka popisující vztah mezi penězi a automobilem praví, že cena vozu klesá v závislosti na opotřebování a stáří úměrně, vždy však již okamžikem koupě a dále v čase rovnoměrně zpomaleným pohybem, který se zastaví až ve chvíli, kdy se váš vůz rovněž definitivně zastaví. Na šrotišti. Spolužák kupoval vraky z Německa a prodával je dál. Když jsem vyjádřil svou pochybnost nad ekonomickým profitem, řekl jen: "I ztráta je kšeft." A dál to nerozváděl. Když jsem ho potkal o rok později, tak hloupě už jsem se neptal. Nablýskaný mercedes nejvyšší třídy, ze kterého vystoupil, posunul mé dotazy už jen k tomu, jestli ho ta práce naplňuje. "Naplňuje? Hm," zamyslel se úspěšný muž a pak otevřel peněženku. Byla naplněna. "Ale jo," řekl spolužák a sklapl peněženku. A já ústa.

Mohl jsem tedy konečně přistoupit k překladu bankovního textu. Přišel jsem taky na to, že se jedná o báseň. Bankovní poezie se drží zastaralých schémat a postupů, kdy rokokové kůstky opeřených šípů jsou podraz. (to jsem si vypůjčil od Ivana Diviše) Jen chrastí kolem zjevné pravdy. Veškeré umělecké prostředky ve výše uvedeném textu tedy nejsou nosné a tváře se, že před něčím varují, pouze variují skutečnost, pro niž je celý text sepsán, totiž že: I ztráta je kšeft. To je potvrzeno i v pointě bankovní básně, tedy že: se můžeme dívat na budoucí vývoj pozitivně.

Tolik analýza textu. Pro báseň je důležitá i atmosféra a durové akordy, zvláště v závěru umocňují dojem pozitivity v tom smyslu, že pohled do dnů příštích oplývá optimismem. A to i přes utrpěné ztráty. Ovšem pohled autorů. Přes vaše ztráty.

Celkově je báseň vcelku vyvážená, prospělo by jí nahrazení některých výrazů jinými, poetičtějšími. Například místo akcie bych napsal zámek ze vzduchu nebo cár papíru, místo investor kavka a tak podobně.

A protože nyní je již jasné, i jak je to s tou náplní práce, budu za vyčerpávající překlad žádat patřičný honorář. Ostatně, právě jsem si vzpomněl odkud pochází ten hřejivý pocit v žaludku. Snědl jsem k tomu hovězímu jazyku nakládaný zázvor, co byl v ledničce o patro níž. Takže to, Zdeňku, spraví dvě Kamenice a jedna IPA dle vlastního výběru, který provedu v hostinci U Tekutého chleba. Potom se i my budeme dívat na budoucí vývoj pozitivně!

(5.2.2019)

Řešení je prosté

"Problém je komplexní, má více rovin a bude obtížné, ne-li nemožné jej rychle vyřešit." Tak takhle, nebo nějak podobně jsem to slyšel už mockrát. Cesta ven vede přes bažiny. Ale máte si ji najít sami, protože Ti, kteří tu větu vyřkli ten problém zkoumají už dlouho. Z druhé strany. Přecházení přes blata bez stezníků umožní, že problém zmizí beze stop. Ale vy s ním.

V matematice sice existují jakési rovnice, jejichž řešením je to, že nemají řešení, ale jen proto, že to vymýšlejí matematici. Tento typ úloh patří do literatury. Konkrétně do sekce nonsensová poezie. Navíc pro mě prakticky všechny rovnice nemají řešení.

V životě ovšem moc nefunguje vzít si čistý papír a na něj napsat velké N.Ř. Zkusil jsem to, když mě žena žádala, abych vyřešil problém protékajícího záchodu a bylo to špatně. Správné řešení jsem našel na druhé straně papíru, kde žena napsala: jít do Vodoinstalo, koupit nový plovák, vyměnit plovák, spláchnout, sledovat záchod. Řešení rovnice mělo pak ještě dva kořeny. X = protéká - opakovat body 3-5 dokud Y = neprotéká. Až poté je možno celou rovnici spláchnout.

Znám své schopnosti. U rovnic jsem vždycky už na začátku špatně odbočil, a proto jsem se pak ztratil. Když jsem se nakonec našel, alespoň jsem pěkně dvakrát podtrhl výsledek. Proto jsem začal hezky od konce, zašel do hospody a přemluvil souseda, který splachovací rovnice ovládá, aby tu moji vyřešil. Zajímavé je, že na to šel stejně jako moje žena. Taky mě poslal do Vodoinstalo pro plovák. Pak už ale měla žena numerickou chybu ve výpočtu. Ty peníze, co byly k řešení přiloženy, stačily pouze na ten plovák a zdaleka už ne na podtržení výsledku. Ten bylo v rámci dobrých sousedských vztahů nutno podtrhnout vícekrát. Když nám to výčepní Tomáš nakonec oznámkoval, musel jsem rychle doběhnout domů a vyřešit nový problém: kde najdu dalších 256 korun.

I na tohle jsem vyzrál jednoduše. Potřebný obnos mi půjčil syn. Prý na úrok 70%. Těch sedmdesát korun jsem nějak vyštrachal po kapsách a zbytek do těch 256 Kč mu doplatím pozítří. Uvažoval jsem, že mu dám něco navíc, aby se mu to trochu vyplatilo, ale děti se nemají rozmazlovat, tak nic.

Vidíte, řešení bývá prosté. Posílen tímto vědomím jsem vstoupil na úřad a vyslechl si obvyklou mantru o hledání cest. Toho mudrlanta s razítky jsem pak překvapil sdělením, že já jsem už jednu cestu nalezl. Jen takovou malou cestičku. Spíš pěšinku. Zkrátka zkratku. A právě skrz tu jednoduchost by to třeba...možná...snad...šlo? Úředník byl profesionál. Vůbec na sobě nedal znát údiv a dělal, že nad mým návrhem mocně přemýšlí. "Bohužel," pravil po chvíli. "Musíme zohlednit všechny aspekty. Řešení musí být komplexní a"... a dál jsem neposlouchal a ihned jsem mu to řešení řekl. Uznávám, že bylo víc sprosté než prosté, ale zato jsem zase ihned našel cestu. Z úřadu domů. Naprosto nebylo nutné, aby mi ji ukazovala ostraha.

Po cestě jsem si vzpomněl na zajíce, který taky tak mocně pelášil a stejně mu to nebylo nic platné. Proto jsem se zastavil a během dvou piv jsem tu hádanku vyřešil. Určitě ji znáte taky. Je to o tom zajíci a želvě a jak on ji nemůže dohonit. Fyzik mně to kdysi složitě vysvětloval pomocí jakýchsi rovnic, kde bylo samé t + 1 a s + něco, ale už víte, jak je to s rovnicemi. Hned na začátku špatně odbočíte a už to není hra na honěnou, ale na schovávanou.

Základní problém není Ten problém, ale to že učení lidé všechno zašmodrchají. Čím má člověk víc škol a titulů, tím to bývá horší. Úplně nejhorší jsou ale lidé s mocí. Učenci jsou alespoň nesrozumitelní pořád stejně. Lidé s postavením jsou nesrozumitelní pokaždé jinak. Asi proto, jak nazírají ten problém z více stran. Kamarád sice tvrdí, že o to jim vůbec nejde a že to souvisí nějak s tím postavením, ale já nevím. Je to pro mě nesrozumitelné.

Buď jak buď, klíčem k řešení je ptát se těch pravých lidí. Mám to vyzkoušené. Měl jsem onehdy vyzvednout a odvézt něco z areálu, do něhož bylo možno vjet pouze po vyřízení jakési karty, která se měla ukázat vrátnému. To vyřízení karty zajišťovali lidé s postavením, a tak jsem přistavil u vrátnice a začal líčit ten problém vrátnému. Ten se podíval na mě, potom na moje auto a pak řekl: "Zajeďte támhle." A bylo to. Jindy jsem potřeboval zjistit, zda v omáčce vylité na kotletě v jídelně není glutamát sodný a nemohl jsem se u povolaných osob dopídit rozpisu surovin. Když jsem problém nadnesl kuchařce vydávající obědy, podívala se na mě a nandala mi rizoto. A bylo to.

Jak prosté. Podstatnější než na co se ptáte, tedy je, koho se ptáte. A čím větší problém, tím je to důležitější. Proto jsem se taky minulý měsíc byl poradit s metařem. Poslal mě do prdele. Ukázalo se, že to bylo úplně nejlepší řešení.

Je možné, že jsem k chytřejším lidem nespravedlivý. Možná za to nemůžou, že jsou chytří složitě. Fyzik je můj kamarád a myslí to se mnou dobře a stejně pořád: zajíc je v čase t1 a želva je už v čase t1 + tx, tj. v čase t2... vidíte, ani si to už nepamatuju přesně. To ale nevadí. Je to totiž tak: Zajíc i želva běží domů. Zajíc vyběhne jak smyslů zbavený. Možná i rychleji, než já z toho úřadu. Želva zaleze do krunýře a je doma. Tak. Když jsem na to u toho druhého piva přišel, tak mě to uspokojilo, že jsem si dal ještě jedno. Domů jsem pak šel pěkně pomalu. Jako želva. Takže to nevadí, protože tam budu dřív.

(12.2.2019)

Jaro je tady

Že předbíhám událostem? Že se nevyznám v kalendáři? To řekněte tomu ptákovi, co mě mezi třetí a čtvrtou ranní pětkrát vzbudil. Nebo té dívce na kolečkových bruslích. Jela jen v šortkách a tričku. O kousek dál šla naproti mně jiná, v šatech s vlčími máky. A pak, že ještě nic nekvete. Vlastně, těm dívkám to neříkejte. Že je ještě zima a měly by se přiobléci. Byla by to škoda. Jsou situace, kdy mírné nachlazení za to stojí.

Jel jsem dál podél řeky. Bylo slyšet jak praskl led pod jezem. Nebo to byla větev, jak tam lidi lámali kočičky. Když přichází jaro, lidi blbnou ještě o něco víc než normálně. Proto jsem neodbočil, jak jsem původně zamýšlel a dál se vzdaloval od Brna. V lese ještě ledové zuby zimy drtí bahno, a tak jsem projížděl po asfaltových stezkách a silničkách mezi poli. Čerstvě zoraná hlína a nad ní se skřivánek nevznášel. Byl to havran, černější než mokré hroudy obráceného pole. Havran je oportunista vyznávající předjaří. To je termín, kam se schová všechno. Slunce i sníh. V hlavě se mi promítl sestříhaný film z dosavadní vyjížďky. Usoudil jsem, že havran balí kufry.

Přesto jsem nad vícekrát potvrzeným jarem zaváhal. To když jsem sjížděl ze Soběšic k domovu. Vzpomněl jsem si ale na dívku vlčí mák a přestal jsem litovat své palce u nohou, o které vinou omrzlin jistě přijdu a zaslzel jsem nad nešťastným osudem mladého života umrzlého na břehu Svratky. Vzdor očekávání mi slza na tváři nezmrzla a ty palce jsem zachránil pomocí vodoléčby.

Hověl jsem si pěkně ve vaně, z vody se kouřilo a já spokojeně zahýbal prsty na pravé noze. Na levé to ještě nešlo. Mám levou nohu nějak citlivější, nebo co. V lázni jsem přišel na to, že je to tím, že je blíž srdci. Má žena si to nemyslí. Volá na mě přes dveře, že tu děravou ponožku vyhodila do koše. Když jsem vyhazoval odpadky, všiml jsem si, že to byla ta, co se jmenovala L. Vida, taky je citlivější. Tedy byla.

Raději jsem levé noze připustil horkou vodu. Byl bych nerad, kdyby taky skončila v popelnici. Otevřel jsem časopis, který mám schovaný v koupelně pro čtení ve vaně. Jsou lidé, kteří to považují za zlozvyk a marnotratné plýtvání vodou. Jsem jiného názoru. Hučení karmy mi připomíná hučení v krbovém komíně. Horká voda hřeje jako oheň. Plameny vidím okénkem v karmě. Voda ovšem chládne, proto se musí doplňovat horká. Do krbu také musíte přikládat, to je přece jasné.

Krb nemám, proto byla strana čtyři navlhlá. Vysušil jsem ji na topení a na straně pět jsem konečně našel definitivní potvrzení jara. Ano, bylo to tam. Očistná kůra! S příchodem jara přichází záplavy. Recepty, jak očistit své tělo, jsou zaplaveny všemožné tiskoviny a periodika. Je to potřeba.

Ale jindy. Ty dívky, které jsem potkal, žádnou očistnou kůru nepotřebovaly. Naopak. Byly plné očekávání. Jako to nakypřené pole. Zklamání a potřeba očistné kůry přijde později. Úplně se mi nezdá, že pomůže lák z okurek, syrový žloutek a puškvorec, ale netroufám si dnešním dívkám radit. Jednak o to nestojí, a potom jsou mé rady předpotopní nejen v obsahu, ale i ve formě, jak mi oznámila vlastní dcera. Musel bych jí poslat video nebo to zarapovat, aby to padlo na úrodné pole. V zájmu zachování vlastní důstojnosti jsem se tedy zaměřil jen na to pole.

Sice tu rovněž není bůhvíjaká zpětná vazba, pole černě mlčí, ale alespoň netrousí hloupé poznámky. A je také v očekávání. Setby. A také toho zklamání. S největší pravděpodobností jej čeká řepka. Smrad a otrávená hlína. Tady by to chtělo očistnou kůru! Ale tu jsem v žádném časopisu nenašel. Možná se to tam objeví teprve, až na to budou nějaké dotace. Nebo je absence této očisty způsobena tím, že když se ta řepka spálí, smrad vyvane. Jak z polí, tak z automobilů.

Otrávená hlína nevoní. Tímhle veršem si nejsem jistý. (Jako každým druhým.) Ale čím si jistý jsem, je to, že nepáchne. To pole dokonce vonělo. Možná tam loni byly brambory. A třeba bude řepa. Bez k. Vidíte, když nemám řešení, vždycky se upnu k naději.

Naději ukončil příchod syna. Spíše přílet. Bez k. Tedy dlouhých kalhot. Taky bez čepice a bez bundy. Prý je teplo a hráli fotbal. Sáhl jsem na něj. Studený měl jen nos. Pak přišla žena. Koupila si šaty s růžovými květy. Sáhl jsem na ni. Byla taky růžová. Na dceru jsem nesáhl. Jednak se to nehodí, navíc když přišla, už jsem spal. Byla na procházce s chlapcem.

Jaro je tady!

(19.2.2019)

Vývoj jazyka

"Můžeš mi prosím přečíst tu esemesku?" otázala se mě žena a zvedla dlaně vzhůru. Nevěděl jsem proč se vzdává, ale pak jsem pochopil. Telefonu, který se zrovna teď dožadoval komunikace, totiž škodí těsto. Protože na koláč jsem se moc těšil, uvolil jsem se, že se podívám na tu zprávu.

Našel jsem své brýle, ženin telefon, aplikaci zprávy, dokonce i tlačítko, kterým se ta zpráva otevírá. Kamenem úrazu se stalo to, co mělo být nejsnadnější. V životě to chodí tak, že nakonec vás zradí něco, do čeho byste to nikdy neřekli. Já celý život čtu a teď nepřečtu dvě věty?! Zvětšil jsem písmo a zděsil jsem se. Ty neznámé znaky v textu byly cizí obličeje! "Někdo nám vyhrožuje!" vykřikl jsem. "A co chce?" hnětla dál žena těsto. Její klid mě přiměl, že jsem jim odvážil znovu pohlédnout do tváří. Všelijak se pitvořili, usmívali a jeden na mě dokonce mrkal! Z toho jsem usoudil, že se asi nejedná o vyděrače. "Co chtějí," opravil jsem ženu, "to nevím. Ten poslední tě zřejmě zve na rande," strčil jsem telefon nad mísu s těstem. Původně jsem toho škůdce, který šibalsky mhouřil obočí a z pusy mu lezly srdíčka, chtěl utopit v kynoucí hmotě, ale ovládl jsem se. Na ten koláč jsem se opravdu těšil. "Jé, to je pěkný Smajlík," zajásala žena a já jsem přemýšlel, co je zač člověk s tak nemožným jménem.

Když mě žena odpřisáhla, že Smajlíka ani žádného jiného tajtrlíka nezná, zeptal jsem se, jestli jí nevadí, že se cizí lidé dívají do jejího soukromí. Odpověděla mi, jestli chci ten koláč. Takže jsem dál už jen držel plech a ústa.

Ale stále mi to vrtalo hlavou, a tak jsem ve chvíli, když už nehrozila žádná ztráta (koláč už se ztratil ve mně) znovu otevřel usměvavé téma. I když nevím proč se ta žlutá invaze v textu odvolává na anglický původ a rodové jméno Smile. Nač implementovat do jazyka anglicismy za každou cenu, když máme vlastní slavné tradice sahající až do čtrnáctého století? A v jedné osobě tradice šlechtické, spisovatelské i satirické! Nadto odkazující k národnostním rysům. Myslím pochopitelně Smila Flašku z Pardubic. O jiném Smilovi máme zase v památníku národního písemnictví překrásnou báseň, nejspíše od Jaroslava Vrchlického. O rytíři Smilovi se to jmenuje, ale vývoj se bohužel ubírá úplně jiným směrem.

Uvědomil jsem si to při poslechu skupiny Půlnoc. V písni Dopis se zpívá: /Do schránky padá/na bílá záda/dopis/a zde je jeho opis/ Píseň je podobně jako dopis pomalá, a tak patří na smetiště uměleckých forem. Už mnoho let dříve, kdy vlasy paní sládkové přestaly být ozdobou města, započal trend zkracování. A ruku v ruce s ním i trend zrychlování. Netvrdím, že je to vždycky špatně. Takový Haprdáns byl úspěšné a oceňované divadelní představení. (Hamlet princ dánský, Nedivadlo, premiéra 20.11.1980) Nebo, Ivan Magor Jirous sepsal slavnou báseň o větru. Text v plném znění: /fů fů/

Uvízl jsem kdesi v odstavci a napadlo mě, že i v minulosti. Podíval jsem se na dceru, která seděla naproti mně u stolu a psala rychlostí 7SMS za minutu. Posmutněl jsem, že jsem nejen zaostalý, ale i nevýkonný. Jeden fejeton a dvě básničky týdně je dnes tempo, s nímž se neudržíte ani na chvostu peletonu. Když se mi to naposled stalo, utvořili jsme s několika takovými grupeto a jelo se dál. Rychlostí při níž bylo možnost obdivovat okolní krajinu, cyklistky a jiné pamětihodnosti kolem cesty. Také bylo možno hovořit, čehož jsme rádi využili a obohaceni o nevšední zážitky i my dorazili do cíle. Bohužel pro mě, takové literární grupeto neexistuje. Přemýšlel jsem, jestli ho nemám nějak založit, ale nečekaně mi z nesnází pomohl syn.

"Hele tati," vstoupil do pokoje a strčil mi pod nos svůj telefon. Vynadal jsem mu, že si neumí dávat na své věci pozor a odhadoval, kolik asi bude stát oprava. Vada telefonu mi připomněla situaci, kdy se mi kdysi dávno zasekla gramofonová deska. Na displeji byl chlapeček, který cukal hlavou a vyvaloval oči. Pořád stejně a pořád dokola. Syn mi vysvětlil, že telefon je v pořádku, a že je to dobrej gif. Zatvářil jsem se spokojeně, že nebudu muset nic platit, takže syn usoudil, že se mi to líbí a odešel.

Protože by se mohl vrátit s dalšími grify, ihned jsem si vyhledal oč jde. Pochopil jsem, že se jedná o nový způsob komunikace. No ovšem, vývoj je dnes tak překotný, že k převratným změnám dochází už v rámci jedné generace. Například SMSdcera dopis nenapíše, ale syn už neví, co to slovo vůbec znamená. Tato zběsilost doby je má šance! Etapu zkracování a zrychlování zcela vypustím a zaměřím se na nejnovější trend. Obrázkové písmo je ale návrat kdo minulosti. A proč ne? Historie se podruhé opakuje jako fraška, tak to místo v kameni bude na displejích. A s tím jsem odešel studovat hieroglyfy.

Nesmím ale zase zamrznout v té minulosti. Neurotická doba pulsuje, a tak je tik znamením pokrokových lidí. Tik tak, tik tak, tik tak, tik au! Tak jen ještě nevím, jak to udělat, aby byl tak pravidelný, jak to uměl ten chlapeček v tom gifu. Tak tik nic. Zatím.

(26.2.2019)

Na křižovatce

Přednost zleva mě v autoškole neučili. Chyba. To máte tak: Ta křižovatka byla plná štěrku, proto jsem si přibrzdil trochu víc. Zprava nic, zato zleva se z mírného kopečku řítil náklaďák. Když prosvištěl kolem mě, pochopil jsem, proč je ta křižovatka plná štěrku. Úplně stejný vezl ten náklaďák. Vím to, protože mi několik vzorků z nákladu zazvonilo o helmu a rám kola. Podle množství štěrku na silnici bylo zřejmo, že jich tady takhle jezdí víc. Rozhlédl jsem se proto ještě asi čtyřikrát, ujistil se, že zde opravdu žádné značky ani semafory nejsou a rychle křižovatku opustil.

Levá strana byla vždycky pokroková a pokroku nesmí stát v cestě žádné překážky. Pokrok se řítí nezadržitelně vpřed a nic mu neodolá. Předzvěstí laviny bývalo rčení, že když se kácí les lítají třísky. To se mi zdálo neskonale blbé už v osmi letech. Já mám totiž rád les. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem trochu zbabělý. Tomu náklaďáku jsem se nepostavil ani čelem, ani nijak jinak. Malé, zakroucené silničky, mám sice taky rád, ale přece jen ne až tak, že bych toužil stát se součástí jedné z nich v podobě krvavého výlisku.

Přednesl jsem svůj příspěvek o přednosti zleva i s teoretickým backgroundem na pravidelné večerní akademické rozpravě na Božence. Ovšem oponent se vytasil s argumenty, kterými levou teorii vyvracel. Tvrdil, že jemu se stalo něco podobného. Šlo sice jen o osobní auto, ale velikostí malý náklaďák připomínalo. Co to bylo, nebylo možno kvůli vysoké rychlosti určit. Zato si všiml, že vpředu to mělo takovou tu mříž na srážení sobů. A nejelo zleva, ale po vedlejší silnici. Na hlavní stihl zastavit můj oponent. Z toho vyvodil, že v těchto situacích je úplně jedno, odkud se co řítí. Ve všech případech se jedná o přednost absolutní. A pokud tomu prý nevěříme, máme si její pravdivost ověřit pokusem. Prý to ale máme udělat pořádně, protože ten pokus budeme mít jen jeden. Asi na tom něco je. Kdyby to on na té křižovatce neubrzdil, ujala by se moje levácká teorie. Vida, jak jsou nevyzpytatelné cesty vědeckých objevů.

Připomněl jsem, že pokusy na sobě jsou sice často citované: "Požil jsem několik plodnic s nudlemi a dostavily se barevné vidiny, doprovázené křečemi v podbřišku," cit. Smotlacha starší, ale dnes již romantika nikoho nezajímá. A tak jsme se další středu mohli sejít v kompletní sestavě. Opět jsem se ujal slova. Ne, nezpochybňoval jsem teorii absolutní přednosti. Přece jen, sentinel zválcující vše v jakémkoli směru na úhlednou rovinu, má v sobě cosi definitivního. Byl jsem však svědkem úplně jiného jevu. Subjektem hodnocení byl muž mezi osmdesáti a devadesáti lety, pokoušející se přejít ulici.

Jedná se o třífázovou křižovatku, kde aby se automobily do těch fází vešly, ukončí zelený panáček ve směru od Zahradníkové k Tivoli svou pouť po šesti vteřinách. Na stovce by ho Jusien Bolt asi porazil, ale v halové sezóně na šedesátce bych si vsadil na Zeleného. Protože nad Konečného náměstím nepostavili halu, zůstal subjekt trčet vprostřed křižovatky pod širým nebem. Auta jezdila sem a tam, troubila, ale žádné se neodvážilo zastavit. Mohlo by to být v takovém provozu nebezpečné.

Zrovna jel trolejbus, a protože jsem taky spěchal, rozběhl jsem se na zastávku. Koleje mají v sobě cosi osudového. Ale rosa to nebude. Spíš ta tramvaj, co jsem jsem ji slyšel divoce zvonit. To už jsem seděl v trolejbusu a byl jsem rád, že se nedozvím, jak tahle písnička končí.

Doběhl jsem do nemocnice a s ulehčením za sebou zavřel dveře pracovny. Pak jsem otevřel okno, abych si vyvětral. Venku zase zvonila tramvaj. Jiná. Auta kroužila kolem nemocnice v marné snaze zaparkovat. Sanitka houkala v marné snaze předjet ta auta. Vzpomněl jsem si na subjekt. Ten se náhle stal starým pánem, který na rozdíl od těch svištících aut, ječících tramvají a mě, sedícího u počítače, jediný věděl kam chce. Na druhou stranu.

Jsem si tím úplně jistý, protože na téhle druhé straně je florálně secesní dům, uvnitř kavárna, a v ní kromě voňavého presa i květy živé. Hned za rohem je útulná denní vinárnička a naproti ní vyhlášené řeznictví. Ten den tam měli čerstvou tlačenku. Polkl jsem slinu a pochopil, že jsem propásl svou příležitost. Měl jsem nechat ujet trolejbus, převést starého pána přes kolejiště, pozvat ho na dvojku ryzlinku a pak si koupit dvacet deka té tlačenky. Jen tak do papíru.

Bylo mi líto. Člověka v křižovatce, tlačenky a sebe. Ale můžu si za to sám. Vždycky vím, co jsem chtěl, až když z křižovatky odjedu nějakým trolejbusem. V té pravé chvíli to zřejmě budu vědět, až tu křižovatku nebudu moct přejít. Ale zůstávám optimistou. Třeba mě někdo převede.

(5.3.2019)

Strašidelný dům

Zachmuřený listopadový den. Cosi začalo padat z oblohy. Vítr ohýbal větve v nepřirozených úhlech. Zlomeniny už bylo jen slyšet, protože padla tma. Úplně a doma nikdo. Tedy kromě mě. Také nepřirozené. A to je ta pravá chvíle, pustit si strašidelný film.

Hororový žánr byl vynalezen proto, aby se člověk mohl bát něčeho, co si sám vybral a ne toho, čeho se bát nechce. Takže sledování duchů není vůbec bezduchou zábavou, ale promyšlenou terapií. Léčebné postupy jsou ovšem různé. Známý mi nedávno doporučoval nějaký moderní . Exploatation tomu říkal. Já myslím, že když člověk potřebuje zvracet, stačí si strčit prst do krku.

Rozhodl jsem se bát v soukromí a ne v kině, takže místo kýblu popcornu jsem si nakrájel na kolečka domácí klobásku a kyselou okurku a vzal si krajíček chleba. Vidíte, jak jsem skromný. Taky místo dvoulitrové coca coly mi stačilo poloviční množství nápoje. Černou barvu jsem se rozhodl stylově zachovat a otevřel jsem si Choo Choo Imperial Stout z minipivovaru Antoš.

Vše jsem si pečlivě nachystal dopředu. To je velice důležité, protože pokrm funguje jako záchranná antišoková terapie během vypjatých scén a tušil jsem, že v průběhu filmu bych se neodvážil otevřít dveře od špajzu. Pokud je v domě hrůzy spíž, vždycky se tam něco ukrývá. Kromě všelijakých dobrot i něco velice nepěkného. Takhle to v životě chodí, a proto je třeba vzít si dobroty předem!

Když jsem rozmístil pochutiny na dosah ruky, zapálil jsem několik svící a pustil film. O hlavním hrdinovi vám toho mnoho nepovím. Jednak jich tam bylo víc a stejně umírali dřív, než jsem stačil k nějakému z nich pocítit sympatie. Ale to byl zřejmě také terapeutický záměr. Aby mi nebylo líto člověka, kterému projíždí kyvadlo nástěnných hodin břichem sem a mezi lopatkami zase tam. Nebo jiného člověka, který postupně sám sebe přikládal do krbu. Přišlo mi to trochu přitažené za vlasy. Stejně jako ta žena, na jedné z věžiček toho baráku. Ten dům sice vypadal nezateplený a stál o samotě na kopci, kde vytrvale pršelo a foukalo, ale že by tam byla až taková zima? Pro jistotu jsem vstal a pootočil kolečkem na topení. Když už to dál nešlo, vrátil jsem se do křesla. Jeden z hrdinů si taky sedl do křesla a to ho vcuclo dovnitř. Rychle jsem vstal z křesla a lehl jsem si na pohovku. Další hrdina si zrovna lehl do postele. Pod postelí se začalo něco hýbat. Vstal jsem z pohovky a rozložil rozkládací postel. Taky jsem pečlivě prozkoumal úložný prostor. Duch tam nebyl. Našel jsem jen prázdný sáček od bonbónů, skákací kuličku a ten cyklistický šátek, který hledám už čtrnáct dnů.

Rozborka a sborka sedačky mi zabrala nějaký čas, takže naplnění osudu hrdiny v posteli jsem propásl. Když jsem začal zase sledovat film, byla už postel prázdná. Vše bylo netknuté, jen na zdi vlevo byl velký hnědý flek. To mě nevzrušilo. Taky jsme měli podobný. Dokonce dva. Ale před půl rokem jsme vymalovali a duchové mají smůlu.

Jak postupně ubývalo obyvatel domu, začalo mi docházet, že hlavním hrdinou bude dům samotný. Záporným hrdinou. No ovšem, už před čtyřiceti lety Monthy Pythons´ varovali před zdivočelými domy. Oživlé budovy přepadaly osamělé chodce a pohlcovaly je. Tak takhle je to! Odhalil jsem pointu filmu půlhodiny před koncem a přestalo mě to bavit. Taky mě všechny úkony, které jsem během sledování filmu udělal, vyčerpaly natolik, že jsem se cítil jako ty mátohy v něm. Odebral jsem se proto do ložnice.

Jenže jsem nemohl usnout. Zjistil jsem, že ticho v prázdném domě nabobtnalo do nečekaných rozměrů. Důvodem byla zjevně nepřítomnost dalších členů domácnosti. A tak jsem v tom olbřímím tichu náhle silně zatoužil po své ženě. Ale čím víc jsem se vykláněl z okna, tím víc nešla. A potom mě vystrašily úplně cizí zvuky. Jako by někdo lapal po vzduchu. Podivné bublání přešlo v tenounké zakvílení, které bylo umlčeno hrůzu nahánějícím pazvukem. Jako když se srká polévka. Celý talíř. Naráz.

Nikdy bych nevěřil, že je možné přinutit vlastní organismus, aby vypnul všechny své funkce, a soustředil veškeré své bytí do jediné z nich. Nehýbal jsem se, srdce mi netlouklo, nedýchal jsem, ale zato jsem slyšel o čem se baví soused, který si šel zakouřit před hospodu o třista metrů níž. Dozvěděl jsem se, jak se hubí krtci, ale jinak nic. V domě zavládlo hrobové ticho.

Bylo mi jasné, že teď už tuplem neusnu, jenže prášek na spaní jsem si na rozdíl od klobásy dopředu nenachystal. Bylo pro něj nutno sejít o patro níž do kuchyně. To ovšem znamená vstoupit do chodby! Chodba má dvě nepěkné vlastnosti. První je, že je dlouhá. A to tak, že není vidět, co je na jejím konci. Když je náhodou chodba kratší, vede zaručeně za roh. Tam taky není vidět. (I když Fyzik si jednou vyrobil a instaloval celou soustavu čoček a zrcátek, takže s nimi viděl po celém činžáku. A přesto to nedopadlo dobře. Ale to je jiný příběh.) Druhou vlastností chodby je, že z ní vedou dveře. Za těmi dveřmi... Co je vlastně za těmi dveřmi?

Přese všechno jsem sebral odvahu a vydal se do kuchyně. Napadlo mě totiž, že skříňka, kde máme lékárničku, stojí na lednici. A v té lednici je druhá klobáska pro případ, že film bude dlouhý. Na schodišti jsem přemýšlel, jestli na to spaní přece jen nebude prášek lepší a rozhodl jsem se, že otevřu skříňku i ledničku naráz a vyberu si to, na co budu mít větší chuť. Na to už ovšem nedošlo. Vstoupil jsem do kuchyně a zakopl o mrtvolu. Než jsem přišel na to, že to je ženina taška, ve které nosí věci na cvičení, někdo vyšel z koupelny a zeptal se mě: "Co tady strašíš?"

Když mi došlo, že to chlupaté za mnou není nějaké lidožravé zvíře, ale župan mé ženy a v něm ona, ohradil jsem se. "Já?! To mi řekni ty, když už jsi konečně doma, musela jsi slyšet..." a vylíčil jsem jí dopodrobna, co jsem musel vyslechnout. "Hm, to bylo, jak jsem vypouštěla vanu," odpověděla mi.

Pokud něco víte o strašidelných domech, nemůžete se spokojit s takovým vysvětlením. Podezření, že v našem domě straší, jsem měl už té doby, kdy jsem se do něj přistěhoval. Věci osobní potřeby záhadně mizely a zase se objevovaly. Nejčastěji šlo o oblečení. Ale protože jsem ho většinou našel voňavé a složené v prádelníku, usoudil jsem, že duch je neškodný a nechal jsem ho na pokoji. Postupem doby se mi začalo zdát, že úplně hodný duch není. Některé věci jsem našel v popelnici a některé nikdy. Ale rozhodl jsem se ducha nedráždit, třeba to je jen takový rozmar, a nechá toho. Jenomže po shlédnutí filmu mi došlo, oč všem strašidelným domům jde. O ovládnutí jeho obyvatel! A je jedno, jaké k tomu používají metody. Podíval jsem se na svou ženu. Ona tu bydlí od malička. Je možné, že by ji už měl dům ve své moci? Rozhodl jsem se, že nás zachráním.

"Musíme se přestěhovat!" začal jsem rozhodně. "Proč? A kam?" divila se žena. "Do bytu. Maximálně 2+kk. Ale radši do garsonky." "Do garsonky? Zbláznil ses? A kam dáme děti?" kladla má žena jednu otázku za druhou. Poznal jsem, že vymýtit z ní zlé síly bude vyžadovat trpělivý a dlouhodobý přístup a šli jsme raději do postele.

Tohle se stalo loni v listopadu a dosud jsme se nepřestěhovali. A to přesto, že jsem si argumenty pečlivě ověřil. No, slyšeli jste copak někdy o strašidelné garsonce? A v paneláku? Kdykoli se mi zdálo, že kletba začíná slábnout (Využíval jsem šikovně chvíle, kdy celý organismus, napadený nečistými silami, byl slabý. Například po auditu v její práci, po malé společné sedmdesátikilometrové vyjížďce na kole, o půl třetí ráno a tak podobně) skončilo to ale vždycky na těch dětech. S tím jsem si nevěděl rady. Až do včerejška! Včera jsem totiž viděl film Satan přichází. A takové to bylo zpočátku krásné miminko...

(12.3.2019)

                                                                                                                                             ... to be continued