1 + 1

Jsem na světě už dost dlouhou dobu na to, abych věděl, že jisté je máloco. A to málo se ještě zmenšuje. Přímo úměrně s tím, jak se jistoty v průběhu let ztrácejí. Některé ale pořád ještě mám. Například, že po letní procházce mi udělá dobře studený ležák. Po procházce zimní zase sauna. Po sauně zase ten ležák. A že nějaká procházka je dobrá každodenně. Jenže to tak docela neplatí. Někdy se stává, že věci které mi dělají dobře, najednou dobře nedělají. Záleží na více okolnostech. Ohledal jsem je a zjistil, že některé mohu ovlivnit a jiné nikoli. To mě rozladilo. Zřejmě mi zůstanou jen jistoty bazální. Myslím tím ty, které jsem nabyl v dětském věku. Namátkou: Ráno je třeba vypít kakao. Když jsi unaven, stoč se do klubíčka a spi. Ve spíži je vždycky něco dobrého. A tak podobně. To mě znovu rozladilo. Jak jsem od té doby vyrostl, kakao mi přestalo chutnat a v pracovní židli se nedokážu stočit do klubíčka. Ještěže máme tu spíž.

Vešel jsem do komory a zjistil, že tvarohový frgál se ztratil. Zůstal tam jen makový. Tvaroh je jistota, která mi chutná víc. Jenže zmizela. Tak jsem nevěděl, čeho se přidržet, proto jsem zavolal ženě. Zeptal jsem se jestli platí sraz v šest a ona řekla, že to ještě není jisté. Na to jsem jí odpověděl, že tedy nevím, co si počít, a že mám hlad. Poradila mi, že v lednici je párek, a že si ho mám ohřát.

Konečně něco. Byl tam. A jako správný párek měl dvě nožky. Jedna by byla málo... Ale jedna plus jedna rovná se dvě. To je opět jedna z těch jistot, které jsem se naučil v dětském věku,
a která, zdá se, ještě platí. Jenže to bych nesměl mít za přítele fyzika. Zrovna když jsem si párek ohříval, zatelefonoval, že sedí v hospůdce. Šel jsem tedy za ním, podělit se o ztrátu jistot. Když se o ztrátu nebo smutek s někým podělíte, prý je poloviční. Tak tohle taky neplatí. Když mi zemřel otec, zkoušel jsem to. Otec nebyl, tedy z jedničky stala se nula. Podělil jsem se o smutek nejméně se čtyřmi lidmi. Mělo by se mi tedy alespoň o 75% ulevit. Cítil jsem se ale stejně mizerně jako předtím. Prostě, dělit nulou se nedá.

Když jsem všechno fyzikovi povykládal, řekl, že mám pravdu až na to, že jedna a jedna nejsou dvě. Dokonce prý to víc neplatí než platí. Záleží na podmínkách. Začal ty podmínky definovat
a já ho přerušil. To křivení času a natahování prostoru stejně nechápu, a o podmínkách toho vím víc, než je mi milo. Hned jsem to taky fyzikovi sdělil. "Samozřejmě, že záleží na podmínkách. Na podmínkách funguje celý svět. Všechno máš něčím podmíněno.
Abys mohl... musíš napřed... - doplň si sám." "Všechno snad ne," ohradil se fyzik. "Ale jistě, že všechno. A všechno je i ošetřeno smlouvami. To máš: Smlouvu pracovní, o dílo, o smlouvě budoucí, manželskou, společenskou, s Bohem, nepsanou, smlouvu, o které ani nevíš, a tak podobně. A všechny mají samozřejmě smluvní podmínky. Nejdůležitější jsou ty, psané malilinkými písmenky, které nikdo nečte. Takže je jasné, že jedna a jedna prakticky nikdy nejsou dvě. Ještě tak jeden a jedna. To je pár. Ale to je stejně buď míň než dvě nebo zase víc. Záleží na tom. Jeden a jedna jsou pak někdy tři, občas čtyři a výjimečně i více." Chtěl jsem fyzikovi ještě říct, že by na tom měl taky zapracovat, protože co se týče podmínek, mají nejvyšší čas, který ale nic nezkroutí. Jenže neřekl. Fyzik zbledl a viditelně se potil. Že by ho tak silně přepadla nejistota? Ne. Byla to gastritida. Zeptal jsem se ho, jak to ví. Odpověděl, že si to zdiagnostikoval sám na základě příznaků. Všechny potom porovnal s knihou Interní medicína v praxi a vyšla mu gastritida. Nechal jsem si vyjmenovat tupou, mírnou bolest
v epigastru, občasnou nevolnost, střídavě ustupující, včerejší mírně zvýšenou teplotu a dnešní průjem. "Hm, to by mohlo být. Jak to máš dlouho?" zeptal jsem. "Asi měsíc. Ale tento týden už to bylo dobré. Akorát teď mě to zas trochu chytlo. Ale to je tím, že jsem neobědval," sdělil mi fyzik. "No, nemusíš hned, ale zajdi si na ultrazvuk," něco se mi na tom nezdálo. "Blbost. Jasná gastritida. Všechny příznaky souhlasí," nesouhlasil naopak se mnou fyzik. Ale gastritida se ani po druhém pivu nezlepšila, tak se přece jen odešel léčit. Domů. Šel jsem taky.

Párek byl už studený, tak jsem si ho znovu ohřál. Pak jsem si dal na talíř jednu nožičku. Jedna nožička a znovu jedna nožička byly dvě nožičky v bříšku. A s tím už nehnou žádné podmínky. A jak mě toto poznání (a párek) zahřály u srdce, došlo mi, že jsem fyzikovi argumentoval nefér. Úplně všechno podmínky nemá. Párek - tedy dvojice a láska. Ty jsou bezpodmínečné. Jinak ani vůbec nejsou.

Zdálo se mi to důležité, a tak jsem fyzikovi zatelefonoval, abych mu to řekl. Byl v nemocnici. Gastritida se zhoršila a stal se z ní zánět slepého střeva. "Já to nechápu," rozčiloval se fyzik, "všechno ukazovalo na gastritidu, a to břicho jsem měl měkké. To u slepého střeva přece není." " Víš, to, že jedna a jedna jsou dvě, v medicíně spíš neplatí než platí," objasnil jsem mu jeho omyl. "Smlouvu, že s operací souhlasíš máš už asi podepsanou, ale všechny podmínky nelze ovlivnit, tak ti přeju, ať ti to dobře dopadne..."