Adjektiva

Čeština má k popisu skutečnosti nepřeberně prostředků. Přídavná jména jsou jedním z nich. Velmi přiléhavým, řekl bych. Tedy: Čeština je krásná. Ženy jsou krásné. To o těch ženách napsal už Walt Whitman a dodal, že staré jsou krásnější. Básník stupňuje. Činí tak ve snaze zaujmout, překvapit, také aby byl výš a víc viděl. Pošetilé. Ženy jsou krásné a... Tečka. Samozřejmě, že stupňovat je žádoucí, ale to já si nechávám do jiného světa než literárního. Zrovna tak řadu dalších adjektiv.

U Whitmana člověk alespoň jasně ví, na čem je. O půl století po něm v tom už věhlasní literáti začali dělat neplechu. Čapek napsal Obyčejný život. Přečetl jsem to a zjistil, že žádný život není obyčejný. Nebo ten Vančura. Nešťastné léto. Co to je za neštěstí, natržené ucho? Ach ano, ještě si Arnoštek ztržil bouli. Namítnete, že to léto bylo nešťastné počasím, plovárna smutně zela prázdnotou a vůbec, že kniha zove se Léto rozmarné. Ano, rozmarní autoři, kteří dávají adjektiva, jak je napadne a ne jak je zvykem. Je možné, že toto jejich počínání bylo prapříčinou, že svět se stal zmateným a nepřehledným.

Dřív byly vždycky lány široké, (ještě předtím širé) stromy zelené, úpadek děsivý, proto apokalypsa (až nastane) strašná a ženy krásné. Přemýšlel jsem o tom a došel k závěru, že dnes jsou stromy bolavé, úpadek malátný, apokalypsa něžná (že ji ani nevnímáme) a ženy krásné. A co ty lány? Nic, mé děti neví, co to je, lány: "Je to takový to, co tam bydlí prezident." Vnímání světa liší se dnes značně, proto je třeba rozmanitých adjektiv.

Abych odhalil, zda svět je nepřehledný kvůli rozmarnému používání adjektiv anebo naopak tyto se snaží postihnout realitu a pokulhávajíc za úprkem světa přiřazují se chaoticky k podstatným i nepodstatným jménům v nevídaných spojeních, učinil jsem pokus. Napsal jsem báseň. Oči se ta báseň jmenovala. Píšu toto v minulém čase, protože báseň již neexistuje. Proč, zjistíte, nevynecháte-li při čtení následující odstavec osahující nudnou pasáž o tvorbě básně.

Vybral jsem si oči, protože jsou stejně jako ženy krásné a dá se k nim přiřadit neuvěřitelné množství adjektiv. Protože v básních, co se učí ve škole, byly vždycky hluboké (jako studánka) a já teď u nějakých studánek byl, napsal jsem, že oči byly mělké a kalné. Báseň nesmí být tak popisná, řekl jsem jsem si a vložil oči zanícené. Protože byly předtím suché? Teď už ale byly lesklé, (horečka?) a protože už tedy všichni ti lidé i báseň sama byli nemocní, skončil jsem až u exoftalmu. Aby čtenáři taky nevypadly oči z důlků, ukončil jsem to klidným obrazem víčka-mraku, který se zavřel nad zapadajícím sluncem. (Oči byly zapadlé už o řádek předtím.) Potom jsem báseň několikrát přečetl a potom z ní všechna adjektiva vyškrtal. Znovu jsem si báseň přečetl. Pokus byl úspěšný. Báseň bez přídavných jmen byla lepší než s nimi. Nedávala však žádný smysl. Přesný popis stavu světa. Co to znamená, na to jsem nepřišel. Přišel jsem ale na to, jak z toho ven. Uchýlit se do světa, kde jsou adjektiva ještě v pořádku.

Takže jsem vyhodil báseň do koše, otevřel jsem ledničku a vybral si olomoucký tvarůžek a okurku v sladkokyselém nálevu. Dobrý nálev je větší umění než jakákoli báseň s očima, špatný nálev přihodit se může, ale sladkokyselý být musí. Aby byl svět ještě víc v pořádku, nechal jsem tvarůžek půl hodiny temperovat v pokojové teplotě. Než byl připraven ke konzumaci, otevřel jsem si ležák plzeňského typu a televizor: Komunisté vypadli ze sněmovny a do dalšího třídního boje je povede soudružka Konečná. Čeština je opravdu krásný jazyk. Potom ta soudružka začala mluvit. Čeština není vždycky krásná. Ani ženy nejsou vždycky krásné. Ještě, že přišla ta moje, jinak bych už už musel nesouhlasit s Whitmanem a to bych nerad, protože ho mám rád a spojení krásné ženy bylo mi vždy jistotou. "Co to tady tak strašně smrdí?!" Zazněl pozdrav. Ukázal jsem na hysterku v televizi. Žena ji utnula dálkovým ovladačem a objevila tvarůžek. Svět se stal opět nepřehledným.