Adventní věnec

Budeme mít vánoce. A ještě před nimi Mikuláše. Ten hodný Mikuláš je letos naše vláda, která nám je nadělí. Otevře obchody, povolí setkávání a pod stromečkem budeme moci být víc než čtyři. Říkal to nějaký Pes, ale já psí řeči nerozumím, tak jsem pod ten stromeček raději koupil všem respirátor. Ale pozor, děti! S Mikulášem chodí taky čert, a pokud nebudete hodné, šup, zavře všechno zase do pytle.

Aby na to ti hodní nedopláceli, připravila vláda novelu zákona o veřejném zdraví. Podle ní, ti zlobiví, co se něčím nakazí, dostanou do svého telefonu štěnici a ti ostatní, co ještě nezlobí, ale mohli by, se budou povinně mimořádně očkovat. Chvíli se mi zamlouvalo posílení pravomocí hlavního hygienika. Mé děti se čerta nebojí, ale hlavní hygienik, který má takovou moc, že může zavřít prakticky cokoli, včetně jejich počítačů, a to bez diskuzí o čemkoli, by v nich mohl vyvolat bázeň, která je přiměje uklidit dětský pokoj. Pak jsem si ale uvědomil, že hygienik nechá zavřít celý náš dům a otevře nám, až budeme mít snězenou tři roky starou zavařeninu ze špajzu, utřený prach v komíně, vymalováno a všechny staré krámy ve sklepě budou zabaleny a nachystány do tříděného odpadu. To už se mi líbilo mnohem míň, ale napadlo mě, že tak mocný orgán, který dokáže zařídit tak neuvěřitelné věci, mohl by dokázat i odstranit plíseň z kávovaru v inspekčním pokoji lékařů. Stačilo by mu napsat takový dopis... takové hlášení... není to nakonec povinnost zdravotníka? Jenže nikdo netuší v jakém okamžiku hygienik nemocnici zavře. Mohl bych být zrovna uvnitř...

Takže ani tentokrát jsem své první hlášení nenapsal. Ono to nevadí, vždycky se najde dost lidí, kteří jsou - na rozdíl ode mě - v administrativě kovaní a ví, co se sluší a patří, zejména ve vztahu k státní autoritě a takové hlášení už je určitě napsané, jen čeká, až bude mít konečně hygienik ty správné pravomoci. (Zítra ráno řeknu kolegům, že bychom měli trochu uklidit a vyčistit kávovar. Řeknu to přesně tak, jako si to říkáme každé ráno.)

Místo psaní hlášení jsem tedy šel do špajzu a za hromadou zavařenin našel adventní věnec. Žena koupila krásné nové adventní svíce. První dvě mají být fialové. To je barva pokání a rozjímání. Kvůli mně máme fialové všechny čtyři. Zapálil jsem první a věnoval se rozjímání. To mi jde mnohem lépe než pokání. Tak jsem vzpomněl pana Krause, který ústy Jiřího Kodeta tak půvabně sdělil, že: "nám, nám! narodil se." Došlo mi, že Ježíšek vstoupí i dveřmi našeho domu, zavřeného hlavním hygienikem. Tedy, budeme-li o to stát. Stát s velkým S a velikými klíči na to nemá vliv. V tom je jistá naděje, kterou symbolizuje právě ta první svíčka.

Naděje se ale člověk nenají. Otevřel jsem jednu tu zavařeninu a v tu chvíli pochopil, že
s druhou svící budu mít problém. Ta má symbolizovat mír. Já se snažím. Čtu mírné verše
o sblížení a vánocích. /v duši kluzko a v srdci vánoce/ Jenže kluzko bylo na chodníku, já upadl a vánoce strávím s naraženým zadkem. Stát se nemá starat o mé srdce ani o můj telefon, ale
o to, aby byl posypaný chodník. Dokud to tak nebude, guerrilla bude pokračovat. Ta má je tak drobná, že se protáhne i zamčenými dveřmi. To umí jen Ježíšek a Kalliopé. Kalliopé a sem tam
i Erató ke mně vstupují častěji než Ježíšek, (zase bych se měl kát), možná proto, že za zavřenými dveřmi se tak dobře píše a rozjímá. Kdysi se tomu říkávalo vnitřní emigrace.

Ale hned další týden nebudu mít problém. Na stříbrnou neděli zapaluje se svíce přátelství. Hospody už budou otevřené a pokud mé děti přestanou vyhazovat ohryzky z oken na chodník, o který se už brzy bude starat hlavní hygienik, a dostanu se ven, poselství třetí svíčky bude naplněno měrou vrchovatou.

Čtvrtá svíce je Láska. Má být růžová, ale my máme všechny fialové. Tak ji nechávám na vás.
I kdybyste na všechny zapomněli, na tuhle nesmíte. Nemám to z vlastní hlavy, to mi jednou řekla Erató a vícekrát má žena.

Navíc, já budu zaneprázdněn zapalováním páté svíce. Že taková není? To je dobře, že se na ni zapomnělo, to se do guerrilly hodí. Pátá svíčka byla bílá, dávala se doprostřed věnce
a symbolizovala samotného Krista. Lidé ji zapalovali na Štědrý den po západu slunce. Já ji dám doprostřed ministerstva zdravotnictví. Ne, nechci je vypálit, mně stačí, když se jim rozsvítí.