Album hanby

Chtěl jsem se řídit tím skutečně silným slovem, jež padlo v závěru předchozího fejetonu, ovšem netušil jsem, že sebeprezentace pronikla už i do nemocnice. Historii medicíny od doby kamenné až po dnešek jsem nastudoval z knihy Jiřího Nohy — Lékař léčí, příroda uzdravuje, usoudil jsem tedy, že pro medicínu 21. století už vůbec není nějaká sebeprezentace zapotřebí. Pryč je i doba, kdy slovutný lékař ohromil pacienta množstvím diplomů, zlatě orámovaných a přibitých na zdech ordinace. Pacientovi nebylo jak pomoci, nicméně diplomy, alespoň po dobu než vyprchal obdiv k autoritě, udržely stable disease. To bylo ovšem v dobách, kdy jistá dávka šamanství byla pro výkon profese lékaře nezbytností. Dnes, kdy máme k dispozici multidetektorové snímání s trojdimenzionálními rekonstrukcemi, komplexní genetický panel a k němu malé molekuly a dendritické vakcíny pro personalizovanou léčbu, není již sebeprezentace zapotřebí. Jsem si myslel. Pro malý zbytek pacientů, jež nemohou těžit z výše uvedených výdobytků, máme klinickou studii. I poprosil jsem nového mladého lékaře, který se stane součástí studijního týmu o životopis. Neboť aby se mohl pyšnit dalším titulem — investigátor, musí prokázat svou odbornost prostřednictvím životopisu a dalších certifikátů. Tak jsem pravil, netuše, že noví, mladí, nadějní lékaři jsou i, jak oni rádi říkají, up-to-date a vytasí se s životopisem delším než nohy té nové sestřičky z očního oddělení.

Takže než jsem naskenoval životopis, měl jsem dost času přemýšlet o paradoxech života. Můj je totiž, alespoň, co se týče životopisu, podstatně kratší, než ten, který jsem skenovat. Ve skutečnosti je to ovšem přesně naopak. Zjistil jsem, že mladí kolegové důsledně uplatňují Tip.č.4 ze sebeprezentačního manuálu tj.: Pochlubte se svými úspěchy. Připomněli mi šachisty a jejich sbírky partií, které s oblibou sobě, a ještě více ostatním, rádi přehrávají. Jsou to jejich vlastní partie kde: obrana - neprostupná zeď, strategie – hodna génia vojevůdce a na závěr efektní kombinace a soupeř se vzdává nebo mat.

Znám ale i skutečného šachistu, má sice jen jeden titul - velmistr, a ten mi jednou řekl, že si přehrává jenom ty své partie, které pokazil. Té své sbírce říká album hanby. A tak jsme my velmistři v prezentaci projektů, které se teprve uskuteční a on velmistr na základě již odehraných partií. A – dál jsem to nedomyslel, neboť se právě naskenovala poslední stránka – uložit – odeslat – potvrdit a studijní tým máme kompletní. Teď ještě zařídit, aby pacient z té studie nějak profitoval.

To neumím. Ledaže bych použil album hanby? Stejně to moje curriculum vitae je vedle těch ostatních chudý příbuzný. A začal jsem dopisovat: Kongres, kam jsem nejel. Přednáška, kterou jsem odřekl. Článek, který jsem nenapsal. A tady Skills – vida, bude to nakonec ještě delší než životopis mladých kolegů, až tam vypíšu, co všechno mi nejde. Třeba ze mě nakonec bude ještě velmistr.