Andělské sny

Když jsem se několik dnů po sobě pořádně nevyspal, pochopil jsem, proč odpírání spánku odporuje článku 91 ženevských konvencí. Ovšem tyrany byly v mém případě sny. Přicházely krátce po usnutí v několika variacích na téže struně. Jak co nejvíc vyděsit. Moc si z těch snů nepamatuji. Vlastně jenom konec. Ten byl vždycky stejný. Probudil jsem se zalitý potem a lapal po dechu. "To je z toho, jak se mě někdo pokoušel na té struně uškrtit," pravil jsem ženě, kterou jsem také probudil. Když jsem ji probudil pošesté, dostal jsem v odpověď prášek. Odešel jsem do koupelny. Tam jsem ho spolknul, zapil a převlékl se do suchého pyžama. Pak jsem se vrátil do ložnice a vzbudil ženu posedmé. Dotazem, jestli to zabírá i na škrtiče se strunou, když je to takový mrňavý prášek. "Jo, zabírá. Ale ne v ložnici, ale v obýváku. Tam ti navodí sny přímo andělské, "upřesnila indikaci má paní a já znovu odešel. Tentokrát do obýváku.

Sotva jsem zavřel oči, anděl se zjevil. Poznal jsem ho podle očí. Měkce se kolébaly v řece, která hrozila přetečením přes spodní okraje víček. To mě taky napadlo, že by to místo anděla mohl být muž na pohon malých rumů nebo muž, který se zrovna praštil mezi nohy. Jenže on řekl: "Ty sny položte támhle," a ukázal na prázdné místo u zdi.

Stáli jsme v jakési ohromné hale, kde byly nekonečné řady polic se složkami, pořadači, a knihami. Police začínaly zhruba ve výši jednoho metru a pod nimi bylo prázdné místo. Některá místa byla obsazena, některá byla ještě volná. Popošel jsem k tomu, které mi ukázal anděl, a podle toho haraburdí a smutku kolem a zejména toho, že všechno vypadalo, jako by to okousal pes, jsem pochopil, že jsem v odkladišti snů. Jen mi nebylo jasné, proč jsou nad tím ty knihy. Popošel jsem ještě blíž a pochopil jsem i ty. Byly účetní.

"Aspoň se zbavím přítěže," řekl jsem si v duchu a vyklopil škaredé sny na zem. Bylo jich tolik, že anděl přistoupil blíž a z hromady vedle mého místa zašlápl sen o cestě kolem světa do pilin ze snu o talentu svého potomka, aby mi zvětšil místo. "Není to škoda?" zeptal jsem se anděla. "Škoda je dobrého člověka a to on není," řekl anděl. "Stejně není jeho," dodal a odkopl bodlem, za něž by se nemusel stydět Bican, kopací míč, který se z těch pilin vykutálel. Pak mi pomohl odstranit z krku škrtiče, svinul ho do kuličky a tu kuličku hodil přímo do důlku, který se, z ničeho nic, udělal na volném místě pro mé sny. Naklonil jsem se a zjistil, že v tom důlku jsou i další kuličky. Hliněné, skleněné a dokonce i olovněnky. Pohlédl jsem na anděla. "Při stěhování." odpověděl. V důlku je jim líp, z police se vykutálí. Ale lístky na koncerty a do divadel, fotografie a dopisy máte tam." A ukázal na nejvrchnější polici. "Ale tam nedosáhnu!" zvolal jsem. "Ne, tam už nedosáhnete," řekl měkce anděl a ještě měkčeji pozoroval, jak se snažím vylézt po regálu nahoru. "No jo, trochu se to kýve," řekl o něco později, když mi pomohl vstát ze země. "Vy jste nějakej strážnej, nebo co?" ohradil jsem se poněkud nedůtklivě, vzhledem k tomu, že za to, že jsem spadl z regálu, on nemohl. "Vypadám snad na to?" odpověděl anděl a já si ho konečně pořádně prohlédl. Měl docela malá zakrnělá křídla a klotové rukávy. "Vůbec, kdo by za váma chtěl pořád lítat? Víte, co váží křídla Strážných? Já jsem radši tady. Tady je zajímavých věcí..." dodal, když si všimnul, že si zkoumavě prohlížím, kolo opřené o vedlejší regál. "Na tom nikam nedojedete, funguje tam jenom zvonek," upozornil mě, když jsem vzal za řidítka. Zazvonil jsem a znělo to jako umíráček. . "Aha... a... a...," něco mě napadlo. Nemohl byste mi ukázat něco, co tady funguje?" "Abyste měl o čem psát? To určitě," odfrkl si anděl. "A vůbec, koukejte odevzdat ostatní sny," pokračoval dál a už to najednou neznělo měkce. "Abyste tady měl další zajímavé věci? To určitě," parafrázoval jsem jeho vlastní slova. Anděl nespokojeně zavibroval těmi svými nedomrlými křidélky a já zaujal postoj, který nazývám Ve střehu. (Někdo se před bojem narovná, ale já mám kulatá záda, proto volím - Ve střehu.) Souboj s andělem. To bude něco! To tu nebylo 3700 let.

Souboj s andělem byl docela krátký. "No, jak chcete," řekl anděl. "Je to váš spánek. Akorát bez něj vydržíte maximálně sedmnáct dnů." "Patnáct!" rozhodl jsem se andělovi neustoupit ani o píď. "No, to se píše na wikipedii pod heslem spánková deprivace. Ale byl tu jeden a ten se tak nechtěl vzdát snů, že vydržel sedmnáct. Chudák. Od dvanáctého dne blouznil, že bez snů se nedá žít." kontroval anděl. "No a jak se dá žít bez snů?" zkusil jsem taktiku smlouvání. "Je to jednoduché," rozzářil se anděl, "pokládejte realitu za své sny."

Ráno jsem oznámil ženě, že jsem měl sen tak andělský, že už prášky nebudu potřebovat. A přestěhoval jsem se zpátky do ložnice. Ale jeden ten prášek jsem ztopil. Už týden se mi vůbec nic nezdá a jsem pořádně vyspaný a odpočinutý. Zítra si vezmu ten prášek a vypravím se do toho skladiště. Na regál už nepolezu, ale alespoň ty kuličky tam nenechám!