Angažované umění

Výtvarníci jsou lidé, kteří se vyjadřují v ostrých barvách. Nemohou jinak, a tak jsem nařčení
z alibismu od jednoho takového v klidu přešel. "Doba je nemocná, musíš se vyjadřovat
k dnešku," pokračoval on v kázání. "Aktuality nedělám. Jednak nechci lidem podsouvat, co si mají myslet, a pak, doba je vždycky nějak nemocná. Při stanovování diagnózy se kapacity vždycky pohádají. Nechci se hádat a nejsem kapacita,"uvedl jsem námitky, kterými, jak jsem doufal, se definitivně diskvalifikuji z angažmá v oblasti angažovaného umění. "Pak se divíte, že vás nikdo nečte, básníci," prohlásil opovržlivě malíř. Chtěl jsem se ho na oplátku zeptat, kdy bude mít výstavu ve Valdštejnské jízdárně, ale protože jinak byla debata, kterou jsme vedli
v hostinci U Tekutého chleba, velice příjemná, spolkl jsem to spolu se zbytkem Kamenické dvanáctky a řekl jsem jen: "Víš, já bych to ani neuměl..."

"Cože?! Taková kapitulace? Sundáváš kalhoty ještě před brodem, protože je máš posraný nebo seš línej trochu se namočit?" držel se výtvarník své linie. "Hele, já brody projíždím rád,
a jako cyklista ti řeknu, že pokud je tam bahno, tak to neprojedeš. A tady je bahna nad hlavu. Z obou břehů jedou hnojomety na plný obrátky. Tahle trasa je prostě neprůjezdná. Aspoň pro mě. Smiř se s tím," řekl jsem už docela důrazně. Jenže kampak s takovou na malíře. Oni si žijí ve světě, kde si nad špinavou řekou klidně namalují duhu. A teď mi tady ten stodvacetikilový chlápek, který po pátém pivu klidně po tom mostě, co si namaloval, přejde na druhou stranu, bude vykládat, jak mám projíždět brody.
A taky, že jo.

"Ty potřebuješ inspiraci, jak na to. Normálně to před dokončením nedělám, ale ukážu ti na čem teď pracuju," prohlásil malíř a zatvářil se tak, aby bylo zřejmo, že mi uděluje mimořádnou milost. Na oplátku jsem se zatvářil já, že jí nejsem hoden, ale nakonec mě přemohla zvědavost a vyrazili jsme do ateliéru. Naštěstí to nebylo daleko.

Vždycky jsem malířům záviděl to: "Slečno, vy máte neuvěřitelný ánfas. Já vás musím namalovat. Přijďte ke mně do ateliéru..." Některé i přišly. Opět byli básníci zahanbeni. Kdo kdy šel s někým do nějakého kutlochu poslouchat jakési nesrozumitelné verše? Ale vidina portrétu zřejmě odemyká zámky dívčích srdcí. Už jen to slovo - ateliér...

Jak teda malíř chce. Umění má být současné, ale hlavně má být přesné. A tak vám teď přesně popíšu, jak to je. Výtah byl mimo provoz, ale to nám nevadilo, sešli jsme jen několik schodů do suterénu. Malíř odemkl zámek na svém ateliéru. V mezidveřním prostoru bylo nutno překročit tři hromady nějakých hader. Ukázalo se, že jde o oblečení. Hromada úplně přede dveřmi byly oděvy, v nichž malíř chodí ven, hromada za nimi bylo oblečení, v němž pracuje. Třetí hromada byly skutečně hadry. Na dotaz, jestli vždycky ví, co kam patří, jen pokrčil rameny , vklouzl do haleny z druhé hromady a pokračoval dovnitř. Šel jsem v jeho stopách, ale zakopl jsem o lahev skrytou za třetí hromadou. Flašky se rozkutálely v chodbičce. "Půjdeme je pak vrátit," pravil nevzrušeně malíř a zmizel v ateliéru. Přeškobrtal jsem přes lahve a našel malíře. Nebylo to obtížné, neboť celou obytnou jednotku, nepočítám-li záchod, tvořila jediná místnost. V ateliéru byl docela pořádek. Na nepořádek tam totiž nebylo místo. Prostor byl tak akorát na malířské propriety, čtyři obrazy, jednu holou žárovku visící ze stropu a jeden polorozpadlý gauč. Na něm seděl malíř a pátravě mě sledoval, když jsem prohlížel obraz, kvůli němuž jsme sem přišli. "Nemáš tady na to trochu málo světla?" řekl jsem a ukázal jsem na malilinké okénko vedoucí kamsi do světlíku. "Dávám tam stovku," ukázal malíř na oplátku na žárovku. "Aspoň se tak nepotím," dodal ještě a zavrtěl svým mohutným tělem na sofa. (tak on ten divan, který držel pohromadě jen zaschlými barvami v místech, kde se spojovalo dřevo, nazýval) Výhoda nepocení byla nesporná. Myslel jsem, že modrý dým točící se kolem žárovky jako nějaká abstraktní moucha je od cigarety, kterou si zapálil, ale i z mých úst stoupala pára a modré jsem měl konečky prstů. Strčil jsem ruce do kapes a zaostřil jsem na obraz.

Dílu dominovala obrovská zelená žába. Jednu přední nohu měla položenou na pootevřené krabici od vína. V krabici ale nebyly bankovky, jak jsem předpokládal, ale tisíce balíčků Wrigley Spearmint. Žába samotná taky žvýkala. U huby měla gigantickou růžovou bublinu,
v níž se v mlhavém oparu vznášelo panorama Pražského hradu. Zvláštní bylo, že se tvářila tak netečně. Nevadilo jí, ani že zadní pár nohou měla už ugrilovaný a na žabích stehýnkách vesele hodovala dobrá dvacítka různých lidských typů, ani že těsně nad bublinou se sklání gigantický čapí zobák.

"Čáp ještě není hotový," upozornil mě malíř. "Pochopitelně," odpověděl jsem, "ale nohy má prvotřídní," ukázal jsem na na skutečně precizně vymodelované ženské lýtko. "Ty podvazky jsou v které hromadě?" "Musím si to ještě nechat projít hlavou," reagoval neurčitě on, "taky není jasný konec ropovodu," zamumlal ještě. Aha, tak ty kohouty dokola celého obrazu, jsou od ropovodu, blesklo mi hlavou. Každý kohout držela v prackách jedna žába. Tyhle žáby byly docela malé, zato měly všechny oblečený společenský oděv. Malíř mi podal lupu a pobídl mě, ať si je pořádně prohlédnu. V klopách všech sak byly zapíchnuté vlaječky. Českoamerická, českoruská, českoamerická, českoruská, a tak pořád dokola. " Tak co?" pohupoval se umělec na patách. "No, to muselo dát práce," začal jsem zvolna, a protože se najednou ozvaly vypité Kamenice, prchl jsem před koncem odpovědi na záchod. Opouštěje onu místnost, všiml jsem si, že se za štětkou na záchod schovává malý obrázek. Zvedl jsem ho a otočil lícem k sobě. Byl to akvarel Petrova. Standartní prefabrikát.

"Co je tohle?!" zeptal jsem se přísně, když jsem se vrátil zpět. "Tóóhle?!" protáhl malíř, ale vzápětí našel ztracenou rovnováhu. "Tohle je paradox." "Jaký paradox?" nechápal jsem. "Tohle mi vydělává na ateliér. Dva Petrovy a jeden Špilberk na měsíc." "Jak na měsíc?" pořád jsem nerozuměl. "No, dávám je domácímu jako nájem," vysvětlil. Podíval jsem se na obrázek
a otřásl jsem se. "A co mám dělat?" pronesl vyčítavě umělec. "Ale prd, je mi zima, namaluj klidně ještě zámeček v Líšni, ať ti tady zatopí," odmítl jsem podezření z moralismu. "Pravda, když nedělám, je zima i mě," otřásl břichem malíř. "Pojďme to probrat do tepla." A tak jsme se ocitli zase U Tekutého chleba.

"Tak co na to říkáš?" vrátil se zpět k tématu malíř, když jsme se trochu zahřáli. "Myslím, že jsi na dobré cestě," pochválil jsem ho. "A až ho dokončím..." "Právě!" přerušil jsem jeho snění, "budeš muset ještě přidat. Myslím, že realita je pořád o dost větší bizár, než jsi zatím namaloval."

A to už ze mě nemluvila závist na ateliér, ve kterém se svlékají černé podvazky na opálených a pružných čapích nohách, ale jen a jen současno.