Bez duše
Dříve či později narazí člověk na duševní problém. Nejpozději ve chvíli, kdy vztah s dívkou, alespoň dle jejího mínění, stane se vážnější. Pak, také dřív nebo později, čelí člověk větám na něž nemá odpovědi. Větám s duší a atmosférou. Řekne tedy dívce, že duše rozhodně nemá jednadvacet gramů, ale o dost víc a atmosférický tlak klesá, takže hrozí bouřka a měli by se urychleně schovat do postele. Bouřka se opravdu snese. Ale pouze na hlavu člověka, který se mezi vzlykáním hromu dozví, že o duši vůbec, ale vůbec nic neví, a to že je hrozné.
Dívka se mýlí. Právě, že toho o duši víme tolik, neradi o ní mluvíme. Jistě, na začátku je duše čistá a neposkvrněná. Voní příslibem cesty a kaučukem. Vyrazí tedy. Ale ať jede kam chce, dřív či později přijde defekt. Duše se lepí a látá. Stojí to míň nebo víc peněz, ale i ty nejdražší, speciální záplaty jsou pořád jenom fleky. Záhy je duše upatlaná a flekatá. Jednou jsem viděl nebožáka, jak lepil chudinku dušičku, kterou pod fleky ani nebylo vidět, protože na ni látal asi tísícátou záplatu, Tento Don Quijote s Rosinantou na kolečkách si myslel, že to ještě nějak zalepí.
Člověk, který ví, jak se s takovou pospravovanou duší blbě jezdí, prostě starou vyhodí a vezme si novou. Taky jsem už vyměnil pěknou řádku duší. Jenže ono to není jen tak, vyhodit duši. Už jsem hodil duši do popelnice, ale zavřít víko bylo jako podškrábnout ďáblovi úpis. Třeba se mi budeš ještě hodit, řekl jsem duši, na které kromě záplat, zranění a hříchů, bylo i pár pěkných věcí, a dal ji do skříňky u sklepa. Už za pár let jsem měl ve skříňce asi čtyřicet různě zteřelých duší, dvěma chyběl ventilek a jedna byla roztržená tak, že to do konce života nepůjde spravit. Když jsem viděl, kolik se mi toho už v životě stalo, zamknul jsem šuplík, klíč hodil do téže popelnice, kde chvíli ležela první duše a přešel jsem na galusky.
Ani to si ale nepomůžete, málo se to ví, ale i v galusce je duše. Akorát se nedá vyměnit. Při defektu se do galusky lije tmel. Málokdy stačí jedna dávka, musí se víckrát - prostě jako alkohol. Od té doby toho víc snesu a ještě jsem se zdokonalil v atmosféře. Do silničních galusek jsem dával i devět. Hezky potom odvalovaly. Je pravda, že jsem s léty zpohodlněl, teď dávám jen sedm, je to, vzhledem k tomu, kudy se ubírám, pro můj zadek snesitelnější.
I pro výrazně oduševnělou dívku ale sedm atmosfér stačí. Ještě by to chtělo nějakou čistou duši do foroty. Jenže ta náhradní neplatí, protože není uvnitř. A dovnitř se zase víc duší nevejde. Nevejdou se tam ani dvě naráz. Zdá se, že problém nemá řešení. To však existuje a je jednoduché jako všechny velké myšlenky. Vědecky uvažující muž si řekne: Předpokládejme, že duše neexistuje. A nasadil jsem bezdušáky. Fakt to na nich líp jede.
Bál jsem se,
že s tím budou problémy, ale ne. V servisu mi řekli, že problémů je
naopak mnohem míň. Mají pravdu. Když není duše, nedá se procvaknout a ty zraňující
trny pochytá tmel. Ten se do bezduší lije preventivně. Samozřejmě jsem
neobjevil nic nového. Překvapilo mě, kolik lidí už na to přišlo přede mnou. Bez
duše se holt žije snadněji. Taky jsou
pořád lepší ty tmely a prý je stačí nalívat jen dvakrát za sezónu. Tak to jediné
se mi neosvědčilo. Já je potřebuju dolívat denně.