Bon soir mademoiselle Paris
A nyní mohu psát o čemkoli. Protože Paris, jako každá žena, má vše. Záleží, co chcete vidět. Odvahu a fantazii před Eiffelkou, velkolepost a pýchu v Louvru, ubohost periferie, zmar žebráků na bulváru St. Germaine, noblesu Sacré-Cœur. Jen ty stíny nad ní ne, protože pršelo. Chcete raději něco důvěrně známého? Pozoroval jsem jeřáby snášející stavební materiál z Notre-Dame dva dny před jejím znovuotevřením a při pohledu, kolik lešení tam ještě zbývá, jsem se podivil, jak jsou Francouzi výkonní, že to stihnou. "Ils n'y arriveront pas. Nous sommes en France," odpověděl rodilý Pařížan, když kdosi vyslovil otázku nahlas. A při zpáteční cestě na letiště, zůstalo metro v jedné stanici stát, chvíli se nedělo nic, pak v reproduktoru na perónu zaskřípělo, zadrmolilo v místní řeči a pak se zas nedělo nic. Vypuklo ticho. Ticho udivené, jak se lidé po sobě udiveně koukali. Vybral jsem si jednoho z mála, který udiveně nevypadal a optal se, jestli se dá metro opět do pohybu do půl hodiny, protože jinak nám uletí letadlo. "Nobody knows, this is France," odpověděl.
Jestli si myslíte, že sice všeho moc škodí, ale alespoň žádná všednost a šeď, zklamu vás. Bulvár San Michel je jen taková trochu lepší výpadovka. Zato jsem si na něm uvědomil, že zatímco v Čechách máme značky výstražné, zákazové, příkazové a informativní, ve Francii jsou pouze informativní. I když vypadají stejně. Barvy na semaforu pak znamenají: Zelená – jdi, oranžová – jdi, červená – jdi rychle. Taky klaksony v autech mají Francouzi jiné. Ty jejich troubí: Pozor, opatrně!, ty naše: Uhni kreténe!
Když jsem tedy přeskákal San Michel, zaplul jsem do nejbližší taverny. Samozřejmě jen proto, abych vám mohl napsat, jaké mají v Paříži víno. Tak tedy: Dobré. Dobré. Dobré. A tohle taky dobré. Víc toho napsat nemohu, neboť jsem sice neměl v kapse jeden frank, ale sto euro, jenže taky potřebuju něco jíst, že? Taky dobré.
Druhý den jsem celý strávil na Sorboně. Na půdě této věhlasné university konal se kongres, jenž měl konečně přinést alespoň nějaké odpovědi na otázky týkající se léčby dětí se sarkomy měkkých tkání. A skutečně. To víte, mezinárodní kongres na Sorboně… Z každé té odpovědi vyplynulo tak pět, šest dalších otázek. Tak takhle to chodí na univerzitě. Až se vrátím, přestanu vydržovat svou dceru na studiích.
Abych dostal nějakou odpověď bez dalších řečí, šel jsem do kostela. Vybral jsem si Saint-Germain-l'Auxerrois, protože je starý, prastarý a hodně toho tudíž ví. Založen byl už za Merovejců, ale to zjistíte jen z tabulky, protože o dvě století později byl do základů vypálen Vikingy. Obnoven byl v 11. století Robertem II. Pobožným, aby ve 13. století zchátral a byl znovu přestavěn a přejmenován. Z tohoto období se dochoval pouze románský půdorys zvonice. Tam jsem zjistil, že toscin, který měl varovat obyvatelstvo před hrozícím nebezpečím se skutečně v noci z 23. na 24. srpna 1572 rozezněl. A vyvolal masakr protestantských civilistů. To však byla pouze makabrózní epizoda proti teroru, který se rozpoutal o dvě století později za Velké francouzské revoluce. Z kostela se stala výkrmna, poté tiskárna a nakonec policejní stanice. A mně se hned zdálo, že ti andělé se na mně dívají nějak moc přísně. Ale schoval jsem se jim za sloup, a když zhasla svíčka před oltářem, rychle jsem zmizel. Údajně v tom kostele stojí nejvíc za vidění kaple Panny Marie. To určitě! Na samotku?! To tak.
Andělům jsem ovšem neunikl. Čekali na mě před letištěm. Bylo jich asi sto padesát a všichni byli těžce odění. Takže vám neřeknu, jestli to byli Micheáš s Gabrielem nebo Aniel s Abratelem, kteří si mě hned vytáhli a odvedli stranou. Anděla neoklameš, neomylně poznali muže s otazníky. Muž obtěžkaný tolika otazníky má sto chutí vyhodit něco do povětří. Mohl by mít mezi těmi otazníky bombu. Rychle jsem jim ukázal, že mám jenom otazníky a letenku a dvě eura na záchod. A s tím vyhazováním do vzduchu, že mě to jen tak někdy napadne, ale nikdy to doopravdy neudělám, protože věřím, že všechno dobře dopadne, zrovna jako v tom kostele, který se v roce 1802 stal z výrobny solného petroleje opět kostelem. A je jím dosud. Zatím.