Brýle

Návštěvu očního lékaře jsem odkládal, jak jen to bylo možné. Jednak jsem se bál, že mi lékař řekne, že to, co kolem sebe vidím, je ve skutečnosti ještě mnohem horší a potom i těch brýlí, které mi předepíše. A i když si růžové nekoupím, bude to další věc, kterou podobně jako klíče, telefon nebo kartáč do sauny, budu neustále hledat. A hledat brýle bez brýlí bude nesnadné. To dá rozum.

Musí to jít i bez nich, napadlo mě, když k nám do hospůdky přišel Aleš. "Je tu volno?" zeptal se u prvního stolu, kde nikdo neseděl. Když odpověď nepřišla, sedl si tam sám a složil hůlku. On je totiž Aleš úplně slepý. "Co tak brzy?" zeptal jsem se ho, protože měl zbrojováckou šálu
a zápas dosud neskončil. "Nedalo se na to dívat," odpověděl. Pak se odmlčel, dokud dívka, která prošla kolem stolu, nezmizela na záchodě. "Jaké má vlasy?" zeptal se mě. "Dlouhé," odpověděl jsem. "To vidím. Ale barvu? Jakou mají barvu?" žádal upřesnění Aleš. "Blond," vyrazil jsem ze sebe. "Blond je fajn," uzavřel rozhovor Aleš a neomylně se chopil se půllitru. Vzpomněl jsem si na film Vůně ženy, ale protože dotyčná děva byla cítit jenom cigaretami, podíval jsem se upřeně Alešovi do očí. Za tmavými skly jeho brýlí nebylo nic vidět. Když tohle dokáže slepec, tak já to musím zvládnout i bez brýlí. A protože záhy přišla na pivo i sousedka Petra, která je oční lékařkou, ihned jsem jí svěřil své záměry.

Jenže jsem nepochodil. "Přijď ke mně, oči musíme změřit..." "Já nechci operaci!" vykřikl jsem, až se Petra lekla a několik hostů se na mě soucitně zadívalo. "Proč operaci?" podivila se. Ale já při představě, jak mi vyndávají oči z důlků a pak je měří a váží, mlčel jako zařezaný. A tak protentokrát z brýlí sešlo.

Ovšem také můj zrak scházel. Držet knihu v úplně napnutých rukou nevydržím moc dlouho. Noviny byly o něco lepší, ale ne o moc. Položil jsem noviny za talíř až na druhou polovinu stolu a liboval jsem si, jak jsem na to vyzrál. Četba šla snadno, až do chvíle, kdy se do komentáře Jana Jandourka vloudila věta: A my budeme jíst kde?! Vzápětí noviny zmizely.
(Po obědě jsem je pak marně hledal a objevil je náhodně až k večeru v koši, kam jsem šel vyhodit smetí.) Uvědomil jsem si, že se zhoršujícím se zrakem mi bude doba strávená hledáním věcí vyplňovat podstatnou část dne. Když jsem následujícího oběda nedokázal přečíst obal na tatarce a odpoledne přinesl z Billy prošlé jogurty, protože jsem si spletl šestku s osmičkou v době použitelnosti, bylo rozhodnuto. Jakmile jsem našel telefon, objednal jsem se na vyšetření.

Do ordinace mě uvedla sestra a hned zase někam odběhla. Zůstal jsem v místnosti plné záhadných přístrojů a začal jsem se bát. Jeden z těch strojů mě upřeně pozoroval. Zakryl jsem mu okuláry klapkami a dál jsem hledal nástěnku, na které se čte ten předposlední řádek, který jsem se vždycky v nestřežené chvíli naučil nazpaměť. Když jsem ji nenašel, rozhodl jsem se z laboratoře plné nepřátelských strojů uprchnout, ale zabránil mi v tom příchod sestry. "Sledujte červený bod!" přikázala mi a ukázala na jeden z těch přístrojů. Lekl jsem se, že mě ta kovová obluda už zaměřila (umělí inteligentní ostřelovači se prý už začínají vyrábět) a hledal jsem na sobě červenou skvrnu, která se brzy změní ve skvrnu krvavou. "Ne, tady," řekla sestra a posadila mě přímo před přístroj. Zadíval jsem se do okulárů a zděsil jsem se. "Jsem úplně slepý!" zaúpěl jsem. "To snad ne?" odtušila klidně sestra a sňala z okuláru klapky. Konečně jsem nalezl červený bod. Ale moc mě to neuklidnilo. Bod nepřátelsky zářil a divně se rozpíjel. A takových jsem pak viděl ještě mnoho. 

Když si na mně smlsly všechny ty přístroje, byl jsem odeslán z laboratoře o patro výše k paní doktorce. S přesvědčením, že mám šedý, zelený i červený zákal, zánět rohovky a makulární degeneraci, očekával jsem ortel v podobě urgentní operace. Odešel jsem s ujištěním, že mám oči úplně v pořádku a taky s poukazem na brýle. Paní doktorka je moc hodná a nechce pacienty hned děsit. Když mě o tomtéž ujistila i o týden později v hospůdce, pookřál jsem
a v záchvatu optimismu jsem nazítří vyrazil pro brýle.

Do optiky jsem se dostavil i se svou ženou, protože ona nejlépe ví, co mi sluší. Ze svých nároků však tentokrát musela značně slevit. Když jsme zkoušeli asi třicáté brýle, nasadila si brýle vlastní a prohlásila: "Hmm, asi nejsi brýlový typ," a šla se zase radit se slečnou optičkou. Trochu mě mátlo, že se u toho obě smějí, ale pak jsem objevil lenonky a nasadil si je. Chtěl jsem se pochlubit, že si umím vybrat sám, ale žena si mě všimla a přestala se smát. Hned vzápětí mi brýle sundala a nasadila jiné. Plastové a hranaté. Moc se mi to nezdálo. "Tlačí tě?" zazněl dotaz. "Ne," odpověděl jsem po pravdě. "Vidíš, jsou modré a půjdou ti krásně
k očím," řekla žena a kývla na optičku, jako že je bereme. Byl jsem rád, že nákup proběhl bez potíží, a tak jsem nic nenamítal. Chtěl jsem si ty modré brýle hned vzít, ale prý se do nich musí vyrobit nějaká skla, nebo co. Trochu rozmrzele jsem opustil optiku, ale když jsem zjistil, že do sklenářství už nemusíme, a že mi žena přinese ty brýle sama příští týden, dobrá nálada se mi vrátila.

O týden později se tak skutečně stalo. Žena mi podala mé brýle, já si je nasadil a ona se začala smát úplně stejně jako v té optice. Když se žena směje, moc jí to sluší, a tak jsem si nechal brýle nasazené po celou dobu večeře. Po jídle jsme si šli číst. Hned jsem ocenil luxus přirozeně pokrčených loktů. Ale přece jen mě trochu mrzelo, že brýle na mém nose působí asi jako kdybych si nasadil místo helmy klobouk, když jdu na kolo. Těšil jsem se, jak tu trapnou chvíli těsně před zahájením veřejného čtení eliminuji tím, že si významně nasadím brýle 
a dodám sobě a celé akci duchaplnosti. Tohle je tak úspěšný trik, že ho využívají i lidé, kteří vůbec žádné brýle nepotřebují, a mají je pouze jako módní doplněk! Ale já ho nebudu moci využít...počkat! Vzpomněl jsem si na průkopníka brýlové ekvilibristiky, bývalého ředitele televize Nova, Vladimíra Železného. Brýle budou neustále v pohybu a budou působit dynamicky a dramaticky. Tento nápad mě vzrušil natolik, že jsem okamžitě začal posunovat brýle po čele. Tam, zpátky, tam, zpátky, tam a pro změnu zas až na úplnou špičku nosu. Nebyl jsem úplně spokojený, pohyb musí být nenucený. Tak znova. Hop tam, hop zpátky, hop...
a brýle mně spadly na zem. "Co tady děláš?" otázala se mě místo pozdravu dcera, která se právě vrátila domů. "Ále, nic" řekl jsem a dělal jakoby opravdu nic. "Hele brejle! Tvoje?" všimla si mých skel na zemi dcera. Snažil jsem se odvést její pozornost zajímavým faktem, že je zvláštní, že když něco upadne na zem jí, tak si toho nevšimne, ale nakonec jsem si musel brýle nasadit. Dcera se začala smát. Všiml jsem si, že jí to taky sluší. Ale co, nakonec je mnohem lepší, že místo obrýlené duchaplnosti šířím kolem sebe dobrou náladu.