Bubo Bubo

Když už jsme u těch sov, musím vám povědět o výrovi. Bylo to takhle: Tomáš se rozhodl na pár dnů opustit své místo za pípou a odjel za odpočinkem na Vysočinu. Místo duševní rovnováhy našel v lese výra. Výr není suchohřib, aby se krčil v mechu pod smrčkem. Natož     za bílého dne. Přesto tam výr byl. Nehýbal se a jenom vyvaloval oranžové oči. Tomáš usoudil,
že pták potřebuje pomoc a zavolal za tím účelem na záchrannou zvířecí stanici. Neobvyklý
nález odborníky vůbec nevyvedl z míry a obratem poskytli dobrou radu: Vezměte si rukavice
a dejte výra na vyvýšené místo.

Nevím, jak si to přesně představují. Asi předpokládají, že v lese se pohybují pouze myslivci
nebo dřevorubci vybavení ochrannými pomůckami, detailní znalostí vyvýšených míst v polesí
i patřičnou silou nutnou k přemístění výra. Já coby cyklista sice rukavice vozím, ale i kdybych
pošetile ignoroval výří zobák a pařáty, stejně bych výra neuzdvihl. Tomáš měl místo rukavic
odvahu a tak si šel výra prohlédnout blíž. Výr dělal čest svému příjmení velký. Rozhodl
se nafukovat a čepýřit, aby nakonec připomínal opeřený medicinbál. Navíc začal nepříjemně
syčet. Z Tomášova líčení jsem si uvědomil, proč se výr latinsky jmenuje Bubo Bubo. Já bych se takového bubáka vyděsil hned a uháněl bych pryč. Tomu místu bych se pak zdaleka vyhýbal. Ne tak Tomáš. Když výr začal připomínat papiňák před výbuchem, sice rozumně pokračoval v procházce už směrem od výra, ale asi za hodinu se odvážil vracet se toutéž cestou. Výr už tam nebyl. Patrně se vyvýšil sám. Hasiči, kteří mají v popisu práce sundávání papoušků se stromů, likvidace sršních hnízd a podobné kratochvíle, by se k výrovi po úzké pěšince dostávali ztěží. Takhle ovšem nevím, kde se výr ukrývá a když stoupám na kole k nějakému vrcholku, vždycky se obezřetně rozhlížím. Naštěstí se na Vysočinu dostanu
zřídka.

Jenže i v lesích v okolí Brna je čeho se bát. Trochu mě zneklidnily zprávy o přemnožených
divokých prasatech, i když ty snad žerou jenom bukvice, ne? Ale to prase, co jsem potkal loni
na podzim za Vranovem se dívalo docela výhružně a vydávalo divné cvakavé zvuky. Naopak
ta malá pruhovaná prasátka jsou velice roztomilá. Bohužel těch jsem si všiml až pak. Ještě, že je tam ten sjezd. Prase divoké dokáže vyvinout rychlost maximálně 48km/hod, kampak s tím na mě. Jenom do té poslední zatáčky jsem se tak úplně nevešel. Myslel jsem,
že mě prase zakouslo, ale bylo to jen trní, o které jsem se zastavil.

Jsou ovšem zvířata, kterým by neujel ani Jarda Kulhavý. Třeba takový rys. To, že v srdci
moravského krasu žije rys Kryštof, jsem přešel s klidem. Ale jen do té doby než jsem
se dočetl, že se rád toulá u Blanska a občas zavítá i do Adamova. Rysí revír se tak částečně
kryje s tím mým bikovým. Co teď? Navíc Kryštof je zdatný lovec. Zoologicky vzdělanější
kamarád mě sice tvrdil, že muflon, kterého Kryštof skolil před měsícem, je jeho loveckým
maximem, ale úplně mě nepřesvědčil. Kryštof je očividně dost schopný, navíc nemá rysici
a tak by mohl mít touhu posouvat své limity. Ostatně muflon sám mi rozhodně nepřipadá
slabší než já. Muflony jsem loni taky potkal, naštěstí se prali mezi sebou a mě nechali projet.
Rány, jak do sebe ti dva naráželi hlavami jsem slyšel ještě dalších dobrých patnáct minut.
Kryštof má můj obdiv. Kdybych ho náhodou potkal, hned mu ho vyjádřím. Snad mě za to
nechá žít.

Vzhledem k tomu, že medvědi mají svůj oblíbený supermarket v Tatranské Lomnici a obývají
tím pádem pouze přilehlé Tatry a Fatry, rozhodl jsem se, že přísloví kdo se bojí nesmí do lesa
bude nadále ignorovat. Není to úplně snadné s vědomím, že v zahradě jedné z těch nových
vil u lesa v Líšni chovají majitelé párek gepardů. Na Stupavě v Chřibech zase lva. Toho jsem
i viděl. Ta zídka, za kterou spal je totiž dost nízká. O zodpovědnosti lidí vím své a tak jsem
si o velkých kočkovitých šelmách vyhledal zásadní informace. Když na vás zaútočí, snaží se
vám zlomit vaz a přerušit míchu. Důležité je vydržet první, případně další útok. Pokud se jim
totiž nedaří kořist zabít rychle, dost často to vzdají. A to je vaše naděje. Že je příliš malá?
Kdepak, vždyť s lidmi je to podobné. A ten, kdo se vám snaží ublížit, se často tváří mile,
neklektá na vás jako to prase. Taky to většinou po několika neúspěšných pokusech nevzdá.
Navíc šance, že potkáte u Helenčiny studánky lva, je přece jenom menší než kolize
s predátorem lidským. Takže přece jen, vzhůru do lesa!