Bydlím, tedy jsem

Představte si úspěšného mladého muže, jemuž se brzy narodí první potomek. Rozhodne se vyřešit problém bydlení vytvořením bytu snů. Velkorysých snů. Na ty má nejen dostatek finančních prostředků, ale i bytového architekta, s nímž si v názorech na uspořádání a funkce jednotlivých obytných zón dobře rozumí. Právě tak i se svou partnerkou. Že je to utopie? Já náhodou jednoho takového člověka znám. Ač je to k nevíře, měl opravdu všechny výše uvedené předpoklady k tomu, aby se mu podobné dílo podařilo. Přesto neuspěl.

Ptáte se, jak je to možné? Vysvětlení je docela prosté. I ty nejlepší školy bytového designu ve svých principech ke členění zón a funkcí bytu vycházejí ze zastaralé premisy, že kuchyň slouží k vaření, obývací pokoj k setkávání rodiny a tak dále. Tohle už je dávno překonáno.

Začněme pěkně ráno, tedy koupelnou. Koupelna má prý sloužit očistě těla. Pcha, koupelna slouží jako skladiště toho harampádí, které se souhrnně nazývá kosmetika. Fungovat jako hygienické zařízení by mohla snad jen v případě, pokud by domácnost obývali výhradně heterosexuální muži. Ovšem, proč by to pak dělali? Navíc genderová vyváženost postupuje      i v této oblasti a tak i můj syn má v koupelně řadu kosmetických přípravků, u kterých nevím, na kterou část těla patří. Já sám mám v koupelně jen dvě věci. Ručník a holicí strojek. Alespoň myslím, že tam jsou, protože jsem tam už dlouho nebyl. Ať vstanu ráno kdy chci, je koupelna pokaždé beznadějně obsazená. Ale chápu to, dá to práci, uklidit tolik kosmetiky.

Takže si umyju obličej ve dřezu v kuchyni, tamtéž si vyčistím zuby (kartáček se mi podařilo      v nestřežené chvíli vynést z koupelny ven) a jdu do práce neoholený. Tím jsme se dostali do kuchyně. V kuchyni je kromě mě taky staré křeslo. Jestli si pamatujete, jak jsme kupovali sedačku, víte, že společně se sedačkou se koupilo křeslo, co nebylo v plánu. A protože jsem opakovaně (a zbytečně) prohlašoval, že to staré je ještě dobré, dali mi ho do kuchyně. Ale nemyslete si, že v něm sedím. Kdepak. Křeslo brzy zmizelo pod nánosem různých částí oblečení a kosmetiky, která se nevešla do koupelny.

Jeden by myslel, že je to jedno, když se můžu v obýváku natáhnout na novou sedačku. Ouha, obývací pokoj patří televizi. Pokrokoví lidé to pochopili zavčas. Zatím mají v obýváku jen čtyři holé zdi, ale hned plánují, kde bude televize a podle toho pak všechno ostatní.

Televize je spuštěna a vysílá. Prim má ten televizní program, který dokáže přehlušit jiný program, který sledují sousedé. Ale mým dětem to nevadí, leží na sedačce a hrají nějaké počítačové hry. Televizi se neodvažují vypnout. Vůči vládkyni obýváku jsou tedy v jakémsi vztahu pasivní rezistence. Asi je to záležitost genů, protože vliv prostředí, to jest normalizaci, nemohly z důvodu věku poznat.

Psací stoly, u kterých budou zvídaví potomci objevovat svět z encyklopedií, stavět ho ze stavebnic, číst knihy a studovat, zejí prázdnotou. Ale není mi dáno okusit asyl dětského pokoje. Po pokoji pobíhá zakrslý králík a znečišťuje koberec. Nakopnu mazlíka, že se zastaví až v kleci, ze které byl vypuštěn. Když obhlédám škody na koberci a na nábytku, králík mě zpoza mříží potměšile pozoruje. Moc dobře ví, že takzvaný dětský pokoj patří domácím mazlíčkům, kteří vždycky něco znečišťují a něco okusují, podle toho, co má daný druh mazlíka v oblibě.

Scházím do obýváku vyčinit dětem. Hlavně za ten koberec, který jsem vlastnoručně vybral, změřil, zaplatil, odvezl, vynesl, přeměřil, zařezal, položil, otočil, znovu přeměřil a zařezal            a položil. "Ale čistit ho už budete vy!" zakončuji kázání. Je mi odpovězeno, že se ale králíček musí proběhnout, aby mu to dobře trávilo. "Trávení má úplně v pořádku, je to vidět na koberci," odmítám znovu vypuštění ničitele na svobodu a jdu zpět do kuchyně.

Sedím na židli u kuchyňského stolu a píšu tenhle fejeton. Výhoda je, že je to blízko do lednice a do trouby. Musím přiznat, že v kuchyni se občas i vaří. Důkazem toho je ještě teplý koláč        v troubě. Nevěřili byste, jak při psaní fejetonu vyhládne... Napsat dobrý fejeton je dřina. Je-li    k němu dobrý koláč, jde to lépe.

"Tys snědl dětem večeři!" přerušila tok mých myšlenek žena, když jsem se dostal za koláč      a ona objevila drobečky. Napřed na zemi a potom i v troubě. A ještě tady uděláš takový svinčík, ukázala taky na pastu a kartáček ve dřezu.

Chtěl jsem vysvětlit, proč nebylo možno udělat svinčík jinde, ale nedovolily mi to děti. Jak uslyšely slovo večeře, byly v tu ránu v kuchyni a dožadovaly se jídla. Syn byl první, který pochopil, že večeře tak úplně hned nebude, popadl nějaké brambůrky, co se válely v křesle    a sám se šel válet na sedačku. Dcera si lehla do postele a psala si se svým chlapcem o tom, jaký má hlad a žena si vzala jablko a taky se natáhla s knihou. (Všem, kdo je ještě vlastní, doporučuju rychle se zbavit akcií firem vyrábějících židle, vzhledem k nastupujícímu trendu jezení vleže)

V kuchyni se příliš vznášela vůně snědeného koláče, a protože ten mě tlačil v břiše a ve svědomí, tak jsem se uchýlil na záchod. Na tomto místě musím zdůraznit, že síla myšlenky nebo kvalita nápadu naprosto nesouvisí s místem jejich vzniku. Takže jsem napsal do časopisu Dům a byt zajímavé návrhy na vylepšení jednotlivých částí bytu v souvislosti s jejich pozměněnou funkcí. Např. na záchod jsem umístil knihovničku, do kuchyně sprchový kout, do dětského pokoje kotec a krmítko a tak podobně. Ani mi neodpověděli, nafoukanci.

O pár dnů později, ještě před tím než jsem odeslal svůj návrh bytu do soutěže vypsané obcí architektů, stala se zvláštní věc. Přišel jsem domů a byt byl prázdný. Žena byla v Praze, dcera na adaptačním kurzu. Obě měly přijet až večer. Syn zmizel neznámo kde. Pusto prázdno. Prohlédl jsem si koupelnu, otevřel a zavřel ledničku a natáhl se na sedačku. Chvíli jsem poslouchal hudbu, pak ticho a pak podivný neklid, který do mě proudil ze všech místností náhle velikánského bytu. Nakonec jsem se cítil tak nesvůj, že jsem sebral psaní a odešel do hospody počkat tam, dokud někdo nepřijde domů.

Vysvobodil mě telefon syna, kterého zajímalo, kdy se má dostavit k večeři. Urychleně jsem zaplatil, dopisuji tenhle poslední odstavec a odcházím připravit večeři. Slavnostní večeři pro všechny. A servírovat ji budu do ložnice, abych měl jistotu, že budeme všichni pohromadě.