Cech panen kutnohorských

"Tak pojeďme do Kutné Hory," pravila má paní, když jediné dveře, které se nám na výletě kolem Vrbatova Kostelce otevřely, byly dveře našeho auta. "Proč do Kutné Hory?" podivil jsem se. "Jsme na výletě za historií a Kutná Hora je tolik moc historické město, že tam budou dveře jistě otevřené," zněla odpověď.

Na tom něco bylo. Vycouval jsem z Vrbatova Kostelce a vyrazil směr Kutná Hora. Nedůvěry vůči dveřím jsem se ale nezbavil, nerad bych spal v autě, a tak jsme po příjezdu šli napřed shánět ubytování. Žena našla záhy útulný malý hotýlek. Vešel jsem do pokoje a vybavily se mi verše Petra Hrušky. V životě jsem neviděl tak malý pokoj/ když jsme se chtěli otočit/ museli jsme se obejmout. Šlo to, protože dveře do pokoje zůstaly otevřené, a tak jsme se tak třikrát čtyřikrát objali a vyrazili ven. Spěchal jsem napřed, protože mám sklony ke klaustrofobii, dveře ven však byly zamčené. A klíč do zámku nepasoval. Protože tam žádný zámek nebyl. Pak přišla má paní, zadala čarovný kód a vypustila mě vstříc čerstvému vzduchu a historii.

Kromě čarovného kódu měla má žena i pravdu. Dveře do katedrály Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci i dveře do svaté Barbory byly otevřené! Protože se tam platí vstupné. Do lavice se ovšem neposadíte, protože kamera a hlídač. Nevadí, v Kutné Hoře je kromě Jana, Marie a Barbory ještě Jakub. Dokonce je starší než slavnější Barbora. "Ta je moc pompézní," řekl jsem své ženě," a Sedlec příliš UNESCO a hlavně příliš daleko. Zato Jakub, to je pravá syrová gotika! Uvnitř je Škrétova Pieta a Svatá Trojice vytvořená Petrem Brandlem roku 1734. No, a Jan Werich pravil, že gotika a na ní baroko není špatný pro oko. "No jo, ale to bylo na Karlově mostě," neprojevila příliš nadšení pro Jakuba má paní, ale já už vyrazil napřed.

Když jsme došli k Jakubovi, přešlo nadšení i mě. Kostel byl zamčený. "Tento typ stavby mívá dveře i na druhé straně," poučoval jsem svou ženu, ale moc jistě to neznělo. Dveře na druhé straně skutečně byly. Sice taky zamčené, zato byl před nimi celý cech panen kutnohorských. Tedy, možná to nebyl celý cech, ale jen jedna třída kutnohorského gymnázia. A možná ani nebyly všechny panny, rozhodně tak ale vypadaly a rozhodně můžu říct, že baroko v gotice je možná dobré na oko, ale panny před gotikou jsou na oko ještě lepší. - Takže jsme šli zpátky do Barbory.

Mezitím se setmělo, věže chrámu ztrácely se v černi mezi hvězdami, dveře už i zde byly zavřené, protože i paní vybírající vstupné musí jít někdy spát. Jen kousek vedle ale byly dveře ještě otevřené a za nimi stůl a za chvíli na tom stole kutnohorská třináctka, černější než noc, která vpadla mezi nás a město. "To jsme se tedy o historii moc nepoučili," řekla má žena, když jsme se napili. "Jak to, že ne? Letopočty a jména stejně vždycky zapomeneme. Zásadní jsme viděli," řekl jsem. "A to?" prahla po poučení má paní. "Slavnou minulost. Potom méně slavnou minulost. Ty dvě minulosti dělí film Cech panen kutnohorských. Byl natočen v roce 1938. Přítomnost chutná po švestkách a černé čokoládě," polkl jsem a objednal jsem ještě dvě ty přítomnosti.

"Jaká asi bude budoucnost?" Zauvažovala u druhého piva má paní. Vzpomněl jsem si na kutnohorské panny a věže Barbory a řekl: "Nadějíplná. Ale ve hvězdách."