Chodec

Chůze je pohyb člověku zcela přirozený. Tuto poučku jsem si připomněl toho nedělního rána, kdy má člověk čas protahovat si v posteli ztuhlé svaly a těšit se na dlouhou snídani. Ovšem to by muselo být něco k snědku. Je třeba zajít pro rohlíky, domlouval jsem sobě i svým nohám, které tvrdošíjně odmítaly vzít na vědomí tvrzení uvedené v úvodu. Ale všechny autority se shodují! Přirozená a nadto zdravá. Tak jedna noha, druhá noha, jedna au au au. Je možné, že jsem zapomněl chodit?

No, ano. Zapomněl jsem spoustu dalších věcí. Například nakoupit. Posnídal jsem tedy kávu a prošlý jogurt a nohy se potom rozběhly samy. Ovšem běh na záchod není zdraví prospěšná chůze. Na oné místnosti jsem měl dost času přemýšlet, jestli jsem nezapomněl ještě na další člověku přirozené a prospěšné věci. Na sebezpyt to byla zcela příhodná chvíle, neboť na jejím konci jsem byl dokonale prázdný. Nepřišel jsem ale na nic. Nevěděl jsem, jestli z toho mám mít radost nebo strach, a tak jsem se alespoň rozhodl, že to zkusím s tou chůzí. Kdysi jsem přece chodil! Kdysi bylo předtím, než jsem zakoupil kolo a auto. Dávno. Takže si to nepamatuju. Nevadí, chůze je přece přirozený pohyb, tak do toho! Jenže to se lehce řekne. Není chodec jako chodec. Chodec Jiřího Koláře je mi celkem podobný, až na to, že má bodec. Sháněl jsem ho, ale řekli mi, že teď se chodí s hůlkami. Nordic walking tomu říkají. Copak jsem nějaký Viking? Já su z Valašska, vy nemáte čagan? 

Taky strašně záleží, kdy se na chůzi vydám. Pokud vyrazím až za tmy tak budu podoben spíše Chodci z obrazu Františka Hudečka. Možná ten obraz neznáte, takhle o něm zpívá Vladimír Mišík: V uličkách, jimiž se prohání/vítr a déšť, mám nutkání /v potemnělých průjezdech/dere se ze mne vzlyk a vzdech/v zákoutích plných tmy a hrůzy/najednou nezvládám svou chůzi.

No, mohlo by to být i veselejší, třeba podle Rudiše. Jeho Noční chodci — dva kamarádi, kteří putují z jedné hospody do druhé. Krok za krokem, pivo za pivem a příběh za příběhem. Ale i to už mám vyzkoušeno a vím, že na ty příběhy se potom vážou další příběhy a ty už nepotřebuji znovu prožívat. A tak jsem se rozhodl pro chodce ranního. Vám, co mě znáte a divíte se tomu, protože víte, že jsem zároveň také Sova, prozradím pravý důvod. Poslední dobou se budím o půl čtvrté ráno a nemůžu už usnout.

I vydal jsem se na cestu. A byla to pouť plná překvapení. Už nezní rachocení konví s mlékem. Plastové popelnice obrací se tiše. I ve městě zpívají ptáci. A támhle jde proti mně další Ranní chodec. Sotva se vyhneme. Není to Ranní chodec. Je to Noční chodec, jenž stal se zároveň chodcem ranním, tedy, on je o tom přesvědčen, zatím je to pořád Noční chodec, který přesluhuje. Od pravého ranního chodce ho poznáte podle dechu. Je zbarven večerním alkoholem. Jdu dál parkem. V noci nepršelo, takže fakt, rosa existuje. A další Ranní chodec. Dívka svěžejší než celé toto ráno. A to náhle voní jinak. A v plicích kyslíku, jak před lety. Ale já jdu dál, protože si ze školy pamatuju, že kyslík na třetí je ozón a ozón do starých plic je nebezpečný. Jsem přece Ranní chodec, tak jaképak zastavování. Ale už mě bolí nohy, půjdu do lesa, chůze po mechu bude příjemnější, navíc mě nebudou rozptylovat žádní další chodci a budu se moci soustředit na vlastní chůzi.

Ah, rodinka se rozhodla, že dnes půjdou houby. Utvořili rojnici a objasnili mi, proč se říká, řvou jak na lesy. A tak je napomínám, že lesem se prochází stejně jako kolem milenců, oni mi nerozumí, ale na to jsem zvyklý, poezii taky málokdo rozumí a taková fotosyntéza je jev složitější než báseň. Není třeba tomu rozumět. Stačí vidět, že právě teď dopadlo světlo. Stromy začaly dýchat. Vycítit, kdy kyslík voní jinak.