Chybami se člověk učí

Repetitio mater studiorum est říkával můj otec a matka jenom vzdychla. Byla to ovšem pravda jen z poloviny. Zkoušku jsem musel opakovat, ovšem moudřejší jsem nebyl. A to ani když byl druhý pokus úspěšný. Kdybych zkoušku udělal napoprvé, mohl bych si místo opakování pojmů z patofyziologie opakovat sehrávácí strky v karambolu. Zde, na rozdíl od studia, činil jsem patrných pokroků, dokonce jsem vážně zvažoval, že si budu od příštího semestru opakovat jenom ty strky, neboť mám špatnou paměť, ale citlivé ruce, navíc kolem kulečníkového stolu se chodí, zatímco u stolu s patofyziologií se jenom sedí a já jsem člověk, který potřebuje pohyb. Jenže otec překládal přívlastkový genitiv studiorum nikoli pouze jako moudrost, ale i jako studium, a tak jsem nabídku státi se závodním hráčem musel odmítnout. Byla to chyba, dnes jsem mohl válet za zeleným stolem, místo toho pořád sedím za tím pracovním, plným papírům, kterým nerozumím. Zrovna jako patofyziologii.

Ano, existují lidé, kteří se z opakování vlastních chyb poučí a zmoudří. Já k nim nepatřím. Lidé, kteří dokáží se vystříhat chyb poučením z předchozích selhání, chovají se nepřirozeně, stávají se roboty fungujícími podle programu na opravu chyb. Naopak, člověk se srdcem na pravém místě půjčí tisícovku na dobré slovo opakovaně. "Pamatujte, chybami se člověk učí." — ne nadarmo jsou to poslední slova umírajícího Leliho s bandaskou dršťkové v ruce.

Leli ženu nedojal, tedy jsem pokračoval: "Takhle vymírá romantika. Kvůli rozboru chyb se už skoro nehraje královský gambit. Ale já! Stokrát mi Fyzik říkal, že nemám ve třetím tahu hrát g4, a já to zase zahrál. Sice jsem opět prohrál, ale kdo dnes udělá patnáct tahů králem už ve střední hře?! Na to se mě žena zeptala, jestli už mám spravený ten protékající záchod, když mám čas hrát šachy. Pak, že jsou ženy romantické bytosti. Zcela pragmatičtí tvorové to jsou.

Záchod jsem nespravil, protože se neumím poučit z chyb. Samozřejmě, že vím, že jde o plovák. Když mi to tchán ukazoval potřetí, zapamatoval jsem si, že plovák stoupá, když se nádržka plní vodou. A když mi to ukazoval popáté, zapamatoval jsem si, že plovák klesne dolů a otevře vypouštěcí ventil až po spláchnutí. Posedmé by už to byla ostuda, tak jsem si pošesté namaloval plánek. Vzhůru do opravy. Vyšroubovat, odklopit, nastavit plovák – aha je nastaven správně, ale furt to protéká – tak je vadné těsnění u vypouštěcího ventilu – vida jak se umím krásně poučit z chyb! Tak vyšroubovat, (v plánku šipka doleva) heršvec, nejde to, vodní kámen, to je prevít. Héééééj Rup! Tak zas je to pravda jen z poloviny. Jednu půlku mám v ruce a ta druhá je v hajzlu.

Aby tam nebyl i vztah, je třeba k chybám přistupovat kreativně. "Neopravitelná závada. Musel jsem objednat novou opravnou sadu pro splachovací nádrž. Na Allegru jen za 269.- Kč," doplnil jsem, aby žena viděla, jak jsem praktický. "A proč je tam ta ulomená věc?" zeptala se mě ještě, když nakoukla do nádržky. "To jsem tam nechal schválně, aby se to něčím neucpalo. Pozítří přijde nový plovák i ventil a opravím to." Nedodal jsem, že pozítří přijde taky Fyzik na šachy. Ten má hydrostatickou vztlakovou sílu v malíčku, na rozdíl ode mě ví nejen jak, ale i proč se tam ty zatracené plováky pohybují. Pro Fyzika tudíž není problém hbitě záchod opravit. Mám pro něj už nachystány kleště a překvapení v zahájení — Královský gambit s g4 ve třetím tahu.

Překvapení v zahájení ovšem nestačí, partií klidně prohraju milion, ale abych neprohrál život! Jó, na začátku vztahu, to je každá chyba roztomilá, ale aby taky ten vztah pokračoval… Je třeba na chybách pracovat. Ale ne jako jeden můj známý, který vytrvale ztrácel klíče od bytu. Ještě si vzpomínám, jak dávali k lepšímu historku se zámečníkem a oba se tomu mocně smáli. Potom už jen Ona vyměňovala zámky a pořizovala mu nové klíče. No, a jednou už jen vyměnila zámky. Tohle se mi nemůže stát. Já ztrácím pokaždé něco jiného. Žena ve vztahu musí být neustále překvapována. Jakmile se začne nudit, je konec. Včera se jí zašmodrchal náramek přátelství. To je takový ten debilní, s provázky a uzlíky, které se vždycky utáhnou, že nejdou povolit. "To bych nikdy nekoupil!" řekl jsem ženě, když jsem sledoval, jak se marně snaží vyprostit z náramku. "Pochopitelně, Tebe by ani nenapadlo, mi ho koupit," procedila mezi zuby sevřenými kolem náramku, žena. "Pochopitelně," řekl jsem klidně já, "Tobě bych koupil náramek z lásky a nikoli z přátelství. Ukaž," dodal jsem smířlivě, protože jednou rukou
a zubama to jde fakt blbě. "Ne abys to zase utáh!" "Neboj." Hééééj Rup!

Kreativní přístup k chybám funguje. Vážné to začne být, až když spolu manželé mlčí. K tomu máme my právě teď opravdu daleko.