Člověk jako stroj

Za to, že jsem se nechal změřit, můžou vlastně fyzik a má žena. Fyzik mi zavolal a dožadoval se nové partie. Normálně bych mu příležitost snadno si zvýšit sebevědomí dopřál, ale mě šachy on-line hrát nebaví, a tak jsem mu řekl, že ne, že mám z té poslední partie dobrý pocit a nechci si ho pokazit. Fyzik se okamžitě rozčílil. Jak můžu mít dobrý pocit, když můj výkon nestál za nic, potvrzeno tím matem, který jsem dostal a neviděl, a vůbec, pocity že jsou klamné, a proto se prý tak často zklamávám.

Vůbec nic bych si z toho nedělal, jenže fyzik ví jak na mě. "Příjemný pocit je fajn, ale když se pak ukáže, že je falešný, co...? Měl bys ho mít podepřený čísly. Cyklistika se dnes jezdí na watty, ne na pocity," poučil mě a zavěsil. Fyzik je fyzik, ten musí mít všechno změřené. Tím jsem to chtěl hodit za hlavu, ale je fakt, že tachometr jsem zahodil před pěti lety, když mi na docela krátké, rovinaté trase ukázal průměrnou rychlost - ne to psát nebudu - Středečník čte i pár cyklistů a ve vlastním fejetonu si budu určovat já, na kterých místech se budou smát. Kdoví jaký výkon by mi tachometr asi naměřil dnes...

Do pokoje vstoupila má paní. Sdělila mi, že můj výkon nestál za nic. Lekl jsem se, že našla ten tachometr, ale šlo o kuchyni. Jak jsem na home office, slíbil jsem, že umyju a - ne to taky psát nebudu - to pro změnu vůbec není k smíchu. Řekl jsem, že mám dost práce a nejsem stroj, ale to nebyla dobrá obhajoba. Každý stroj má změřený výkon, a když klesne pod určitou mez, je vyhozen a vyměněn za výkonnější. Zvedl jsem se, že tedy alespoň uklidím ty hrnky od kafe, ale stroj, který se nadměrně namáhá, se může zadřít. Raději jsem si zase sedl a objednal se na sportovní zdravotní testy. Abych věděl, jak na tom můj tělastroj je.

Začátek března byl na testy pro mě ideální. V úvodních měsících nového roku jsem měl dost stres. U někoho se to projeví infarktem, u jiného tím, že musí ráno šestkrát na záchod. Já jsem naštěstí ten druhý případ. Není to sice nejlepší způsob hubnutí, ale na test poslouží. Abyste rozuměli, na každých zdravotních testech se nejprve dělá antropometrie. Zvláštní zřetel je brán na tuk. Podkožní i vnitřní. To by ani tolik nevadilo, kdyby ty tabulky pro cyklisty nebyly jiné, než pro normálního člověka. Štíhlý člověk má v tabulce u poměru tuku vůči svalové hmotě napsáno - dobré, u cyklisty stojí - neuspokojivé. Normální člověk, když má v tabulce: jen tak tak, tak cyklista tam má tlusté prase.

Přesto jsem vešel do ordinace. Váha stála přísně přímo přede mnou. Trenér ale váze nevěnoval pozornost, začal si se mnou povídat o tom jak jezdím, přitom chystal kolo do ergometru, a když už jsem si myslel, že se váze vyhnu (zrovna jsem se dostal k jídelníčku) tak: Sundejte si ponožky a šup na váhu. Přístroj nemilosrdně vyplivl výsledky trenérovi přímo do počítače. "Hmm, ten podkožní tuk je jakž takž," ohodnotil trenér něco, co ani nemám, "ale co ten viscerální? Jíte hodně sladké?" "Ani ne, jenom o víkendu," řekl jsem, protože má žena nemá přes týden čas dělat dobroty (průměrný výkon). Tak čím to bude... nevím proč jsme se dostali až k ležákům. "Může za to ten stres," uzavřel jsem toto téma, "stres spouští kortizol a ten může za nadměrné ukládání tuku," doplnil jsem mechanismus, kterým se tak děje. Jednak ten test měl sloužit k odhalení slabin, které lze odstranit, a pak, v pivu přece žádný tuk není.

"Tak dobře," řekl na to trenér, "raději se teď podíváme na váš výkon," a oblepil mě všelijakými senzory. Pak mi nasadil masku jako Hannibalu Lecterovi, jen já tam měl, místo té mřížky před ústy, trubku, do které jsem pak zprvu dýchal, později funěl. Pak mě trenér usadil na kolo a já začal šlapat. Umínil jsem si, že ukážu fyzikovi i mé paní, jaký ještě dovedu podat výkon. Jenže to by nesměl trenér každých deset minut zákeřně přidat odpor. Po půlhodině mě napadlo, že by bývalo bylo mnohem snazší, kdybych místo testu celé odpoledne uklízel kuchyň, po tři čtvrtě hodině mi došlo proč většina aktivních cyklistů volí raději dvacetiminutový test, a proč ten jeden, který si dělal hodinový, k tomu na diskusi o typech testů napsal jenom au, au, au. Víc mě toho nenapadlo, protože k vydechnutí jsem dostal jako vždycky pouhou jednu minutu a už jsem zas slyšel trenéra: Připravte se, pozor, teď. A zase mi zvýšil odpor. V padesáté třetí minutě jsem se zadřel. V sedmdesáté minutě (to už jsem neseděl na kole ale na židli s velkým opěradlem) mě trenér přesvědčil, že jsem se nezadřel celý, ale jen v tom testu, a když nás oba přesvědčil, že dokážu vnímat (sedmdesátá pátá minuta), ukázal mi výsledky.

Bylo tam mnoho a mnoho čísel a jednotek. "To bude mít fyzik radost," řekl jsem. Když to trenér slyšel, prohlásil, že mi výsledky s podrobným komentářem pošle do mailu. (Zřejmě s tím vnímáním se tak úplně nepřesvědčil.) "Ale máte krásně veliké srdce, tyto ukazatele jsou velice pěkné," dodal, aby mě trochu povzbudil. "Jasně, to já přece vím, Já mám hróóózně veliké srdce. Jak jinak by se mi tam vešlo tolik věcí?" mávl jsem nad tím rukou. "Přečerpáte hromadu krve, ale není to moc efektivní..." "Samozřejmě, já dělám hromadu věcí, které nejsou vůbec efektivní ..." "... plíce ji nestíhají okysličit." "Samozřejmě, poslední dobou vůbec nestíhám duševní pochody řady lidí, zvlášť těch, kteří vedou stát, v němž žiju, a když je slyším, tak jen zoufale lapám po dechu." Trenér viděl, že je mi všechno jasné, a propustil mě do domácího ošetřování.

Doma jsem si lehl na gauč a studoval protokol o svém výkonu. Zvláštní bylo, že už mi vůbec nepřišlo snadné uklízet v kuchyni. A tak se stalo, že má paní opět vstoupila do pokoje a opět řekla tu větu o mizerném výkonu. "Mýlíš se," řekl jsem, "230 wattů - průměrný výkon" a podal jsem jí papír, kde to mám černé na bílém.