Člověk proti zimě

Taková pošetilost, jet v zimě sám na prodloužený víkend do nevytopené chaty, by mě dnes ani nenapadla. Tenkrát však nejen napadla, nýbrž jsem tuto myšlenku i realizoval. Původně nás to sice napadlo čtyři, ale majitel chaty si to na poslední chvíli rozmyslel a tím pádem i jeho partnerka. Mně to ale vůbec nevadilo. Představa, že na chatě budeme jen dva, mě příjemně rozehřívala, ačkoli se venku citelně ochladilo. Tím spíš, že chata byla téměř na samotě a klíče mi majitel objektu předal se slovy, že si tam můžeme dělat, co chceme. Představa posledního účastníka zájezdu na chatu, však byla jiná než moje. Prohlásila, že má celé čtyři dny propršet a jen magor by jel v takovém počasí na chatu. Řekl jsem, že já tedy blázen jsem. Protože tam pojedu. S ní. A že už se moc těším.

Jistě znáte ten pocit, když se na něco těšíte a pak z toho sejde. - Prostě to nebyla dívka do nepohody. Znám se dobře, a vím, že dívka, která není do nepohody, je pro mě něco jako holičství na schodech na gilotinu. Tak jsem ten vztah ukončil. Nebylo to žádné drama, protože pořádně ani nezačal. To mělo propuknout naplno právě na té chatě - nahmatal jsem v kapse klíče. Tak. Stejně pojedu, zatvrdil jsem se. Když zůstane člověku jen klíč od nevytopené chaty a hrdost, musí jet na chatu.

Seděl jsem ve vlaku a pozoroval, jak drobné kapky naráží do skla a uvažoval nad tím, že za chvíli už mě to sklo nebude před těmi kapkami chránit. Také nad tím, že z nádraží na chatu je to dobrých deset kilometrů, převážně do kopce, a že s postupujícím večerem a nadmořskou výškou klesá teplota. Nevadí, zahřeju se chůzí, uzavřel jsem problém, když vlak zastavil ve stanici. To se lépe řekne, než udělá. Vyrazil jsem zčerstva, ale ještě čerstvější byl vítr, který na mě číhal hned za budovou nádraží. Původně jsem se sice těšil, že si provětrám hlavu, ale úplně takhle jsem si to nepředstavoval. Tento týden nic nejde podle plánu. A když už to tak bylo, v poslední vesnici na trase jsem vešel do hospody. Původně jsem sice neměl v úmyslu někde se zastavovat, protože jsem nechtěl zatmět v lese, ale oknem jsem spatřil kamna a ta kamna sálala. Vstoupil jsem a viděl, že jsem zde jediný host. To je dobře, alespoň se nezdržím, pomyslel jsem si a hned jsem si objednal pivo a panáka k tomu, protože mi byla fakt zima. Sedl jsem si co nejblíže ke kamnům a vytáhl zápisník, že si poznamenám tu myšlenku, že když nejdou věci podle plánu, může být člověk příjemně překvapen. Například starými dobrými kamny. I ta slivovice byla dobrá, a tak jsem si dal ještě jednu. Servírka mi ji přinesla a zeptala se, co si to píšu. Řekl jsem, že román o lásce. Nešťastné, upřesnil jsem, když na mě upřela pomněnkové oči. Velice ji to zaujalo, což jsem tak trochu předpokládal, a požádala mě, jestli bych jí něco z toho románu nepřečetl. Nepřečetl, řekl jsem, a když se dostavilo očekávané zklamání, pokračoval jsem. "Nepřečetl, protože nemám z čeho, ale můžu vám to povykládat." "Júú," řekla ona a já začal. Nemusel jsem si ani moc vymýšlet, a když jsem si potřeboval rozmyslet pokračování, poslal jsem ji pro panáka nebo pro pivo, podle toho kudy se příběh ubíral. Po třetí kapitole jsem viděl, že už toho moc nenapíšu, a sdělil jsem posluchačce, že další pokračování odehrává se na chatě. Zítra nebo v sobotu, podle toho, jak má směny. Řekla, že má směny pořád, že přišli další hosti, že bude celý víkend pršet a vůbec. Ani děvčata z vesnice už nejsou do nepohody, pomyslel jsem si a ukončil i tento vztah.

Venku mě překvapily dvě věci. Jak moc se ochladilo a jak moc je tma. Taky kapičky deště už nebyly drobné, zato vytrvalost jim zůstala. Nevadí, schovám se v lese. A vykročil jsem na posledních pět kilometrů. Po tříhodinovém souboji s živly, sápajícími se mokrými pařáty stromů, rozvodněným potokem a turistickým značením jsem konečně dorazil na chatu. Vyčerpáním jsem se svalil do křesla, které jsem z posledních sil dotáhl ke krbu. Nebylo mi to nic platné, protože ten, na rozdíl od kamen v hospodě, nesálal. Naopak, byl úplně vyhaslý. Po chvíli sezení mě udivilo, že v chatě může být větší zima než venku. Svlékl jsem si mokré šaty. Udivilo mě, že mi to nepomohlo. Oblékl jsem si suché věci, které jsem našel na chatě. Udivilo mě, jak jsou vymrzlé. Šel jsem do kůlny nasekat nějaké dřevo. Původní plán byl zahřívat se jinak, ale z toho dávno sešlo. Udivilo mě, že vlhké dřevo nehoří. Podložil jsem třísky románem o lásce. Špatný román o lásce špatně hoří. Na polici byly nějaké knihy. Jestlipak dobrý román hoří lépe než špatný...? Asi ale ne, protože oba jsou o lidech a člověk hoří stejně. Dobrý nebo špatný, za dvacet minut oba prolítnou komínem. Takže jsem knihu, Když nastaly deště, nechal na poličce. Jenže mi byla pořád zima. Na další poličce jsem našel vermut. Udivilo mě, jak je to odporně sladké, a jak to málo hřeje. Vylil jsem zbytek vermutu do krbu. Zápisník zadýmal, zkroutil se a - víc nic. Zima mi vlezla až na mozek a snad proto mě napadlo, že vyzkouším, jestli se třeba už neoteplilo venku. Otevřel jsem dokořán okno a ten vítr, co si mě vyčíhl už za nádražím, vletěl dovnitř. V krbu to blaflo a chata se ozářila plamenem jasným.

Nedalo mi pak příliš práce tento plamen živit a udržovat. Dokonce jsem si při tom zdříml. Probudil mě divný smrad. Udivilo mě, jak strašně mohou zapáchat grilované ponožky, a měl jsem radost, že jsem nepřiložil celého člověka. Naučil jsem se, jak vyzrát na zimu, a to se mi nesmírně hodí i dnes!

Když obýváte rodinný dům, kde je v různých místnostech různá teplota a různí obyvatelé, je nemožné vytemperovat teplotu tak, aby byli všichni spokojeni. Zvláště dívky, které dnes už nejsou do nepohody, mají pocit, že je jim stále zima. V takové chvíli uplatním svou vylepšenou homeopatickou metodu - Proti zimě jedině zimou. Ale pozor, žádné neměřitelné dávky, ale okno v obývacím pokoji pěkně dokořán. Přímo naproti němu máme termostat a během chvíle, která je nesrovnatelně kratší, než kdybych tam něco nastavoval, to v kotli blafne a rázem je v domě teplo. No, ale co když žena sedí právě v obývacím pokoji, ptáte se. Je to jednoduché. V kuchyni sice nemáme krb, zato je tam trouba. Ještě před otevřením okna otevřu tu troubu a dám ji na plný výkon. Po otevření okna žena odchází do kuchyně a vymýšlí, co dát do prázdné trouby. U nás se totiž muž stará o teplo rodinného krbu a žena, aby bylo co do úst. Pak už zbývá jen nezapomenout včas zavřít okno v pokoji. Asi tak deset minut před tím, než jsou koláčky upečeny.