Cos viděl můj blonďatej chlapče?

Tak se ptá ve své písni Robert Křesťan. Následuje výčet znepokojivých a smutných obrazů. Je z toho úzko a nedostává se dechu. Já měl ovšem šťastné dětství a viděl jsem jsem Pyšnou princenzu. Dnes již dávno blonďatým chlapcem nejsem, přesto jsem si na tu pohádku vzpomněl. Nešlo ovšem o princeznu. Nikdy jsem neměl tolik trpělivosti, abych pod nějakou slupkou hledal zlaté srdce. (Měl jsem ovšem kamaráda, který si v tom liboval a říkalo se, že je v této činnosti úspěšný. Nevím, i poté, co se konečně prokutal pod všechny slupky a jupky, dotyčná zůstala nafrněnou slečinkou.) Co tedy našel si ale nechme na nějaký fejeton po dvaadvacáté hodině a vraťme se na hrad. Vzpomněl jsem si na tu pohádku kvůli větě: Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji co jsem slíbil. U nás to sice netvrdí král, ale odstupující premiér, který nikdy neodstoupí, ale to je proto, že král neříká vůbec nic. To je vlastně nejlepší. V  pohádce se do toho rádcům senilní panovník všelijak pletl, takže ho pak zneužila cizí mocnost skrze vykutanou a vykutálenou princeznu a přes veškerou snahu rádců obsadila hrad.

Vůbec jsem toho minulý týden viděl na hradě tolik, že jsem si vzpomněl i na to, jak se Křesťanova píseň s blonďatým chlapcem jmenuje: Čím dál hůř se dejchá. Je to fakt. Takové nebezpečné písně by se měly zakázat. Ještě, že máme moudré rádce, kteří v království zakázali zpívat. Ani ceknout o nějakém zhoršení zdravotního stavu se nesmí.

Ještě vidím, píšíc tyto řádky, mravokárný prst. Ten prst nade mnou se kýve: Nerouhej se. Pamatuj, že i ty budeš jednou senilní a nemocný. Tak toho já se vůbec neobávám. Až se mi bude dýchat ještě hůř, půjdu - plánovaně - na plicní ventilaci. A když mi selže něco jiného? Jsou dialyzační udělátka. Nebo třeba ta Prométheova játra. Prostě se budu mít dobře. Tak je naše zdravotnictví vyspělé! Úřadovat se bude z ÁRA a hrad zůstane uhájen. Tak co bych já z něj nemohl psát fejetony? Že se budu zase rouhat? Klid. Rádci myslí na všechno. Oni se za mě i pomodlí.