Čtvrtý smutek

Tři velké smutky jsou na tomto světě. Tři smutky veliké a nikdo neví, jak se těm velkým smutkům vyhnout. Tak praví Skácel. A pokračuje: Ten první smutek Nevím kde zemru. Ten druhý smutek Nevím kdy to bude. A poslední Nevím kde se na onom světě octnu.

Sedím na balkóně a mám čtvrtý smutek: Nevím, co po mně na tomhle světě zbude. Sedím
u stolku z ořechu, který vymyslela má paní a vyrobil můj přítel David. Ten stolek je tak pěkný, že je mi stydno dát si na něj nohy. Na stolku je koláč, který vymyslel neznámý génius a vyrobila má paní. Třetí smutek zmizel. Je mi jedno, kde se onom světě octnu. Když tam bude takový stolek a na něm koláč. Vlastně netrvám ani na koláči. Hlavně když přijde má paní a donese cokoli podobně dobrého.

Pojídám koláč a napadá mě, jak čelit i těm prvním dvěma smutkům. Za předpokladu, že zůstanu sedět u tohoto stolku a budu mít zajištěn stálý přísun koláčů, je téměř jisté, že umřu na balkóně. Dokonce vím i na co. Na cukrovku. Ale něco musím také pít. "Haló, miláčku, nechceš mi skočit do hospůdky pro točené?" Žádná odpověď. Aha, vzpomněl jsem si, že říkala, že musí do obchodu pro kvasnice na koláč. Tak snad neumřu do té doby. Ne, jistě to bude později. Ne, ještě později, A ještě kousek. Tak, a teď je to tak daleko v budoucnosti, že už mne to netrápí.

Vida, tři velké smutky a jak s nimi zatočí jahodový stolek a ořechový koláč. Nebo je to naopak? Ano je, to jsem jenom trochu stolek pokydal. Je mi tak stydno, že ho musím utřít.
A je to. Ale čtvrtý smutek trvá. Po Davidovi tady zbude stolek u něhož se krásně sedí. A řada jiných podobně pěkných věcí, roztroušených porůznu ve světě. Jsou užitečné nebo dělají radost. Případně obojí. Po mně zbude maximálně nějaká sbírka básní roztroušená po knihovnách, kde na ni sedá akorát prach, a když si z ní někdo čirou náhodou nějakou báseň přečte, tak mu rozhodně radost neudělá.

Co je to za hrozný kravál? Aha, moje děti. Ty po mně zbydou! Jsou i přesně po mně manuálně zručné, takže další stolek nebude. Budou se muset dohodnout, kdo zdědí tento. Bude to těžké. Je nesmírně cenný, protože funguje jako antidepresivum. A když je na něm koláč, tak jako dvojkombinace. Dneska jsem si musel navýšit dávku, protože jsem potřeboval, aby zmizely všechny ty tři smutky naráz. Krásně to zabralo, jen jako na potvoru, je tu ten čtvrtý. A ten je sakra rezistentní. Stolek nezabírá. Naopak. Když se na něj dívám, vidím, že o něco takového se nemám ani pokoušet. Jinak bych vytvořil smutek pátý a  možná i šestý. Koláč jsem snědl. O ten jsem se ale jednou pokoušel. Byl z toho taky smutek. Takový nedomrlý a nedopečený, ale smutek. A to já nerad. Kdyby alespoň přišla žena. Ale ne, pořád ještě shání kvasnice. Na stolku zbyly drobky. Zase je mi stydno. Snědl jsem drobky. Nezabralo to. Velice pomalu se potápím do smutku...

Buch! Co mě to vzbudilo? Aha, shodil jsem se stolku nohou knihu, jak jsem si dělal pohodlí. Jak ta báseň vlastně končí? Skácel sice o čtvrtém smutku nepíše, ale třeba bude pointa univerzální. Tu to máme: Nechme tak. Dokažme vzít úzkost jak za kliku a vejít.

Nuže dobrá. Nechal jsem všechno tak, vzal jsem úzkost, pak i za kliku a vešel jsem. Hned 
u krajního stolu bylo místo. A vzápětí bylo na stole i pivo. To pivo vymysleli v Pelhřimově 
a udělal mi ho výčepní Tomáš. Já zas nic. Tak zkusíme dvojkombinaci. Pivo a ještě pivo. Čtvrtý smutek se začal rozplývat se čtvrtým pivem. Třeba ty básničky nebudou úplně k ničemu. Skácel je očividně univerzální. Jen teď možná neumřu na tom balkóně, napadlo mě. No, ale zcela jistě to bude za stolem.