Dangerous!

Američané trpí představou, že nebezpečná zařízení nebo činnosti je nutno opatřit výstrahou nebo náležitým výkladem. Potíž je, že v životě je všude nějaké Dangerous. Jdete na výlet. Už kilometr před opuštěným a zatopeným lomem je cedulka Dangerous! O kus dál musíte přejít koleje, po nichž se kdysi vyvážela vytěžená hornina - Dangerous! Vystoupáte nahoru
k výhledu. Very dangerous! Najdete kozí stezku dolů. Cedulkáři ji také našli a opatřili příslušnou tabulkou. Sejdete až dolů a chcete se vykoupat - ­Dangerous. Nic se vám nestane, jen při návratu domů chytnete bouřku. Na tu byla určitě nějaká cedulka v televizi nebo na google, ale vy jste se nedívali a promokli jste. Doma pustíte sušičku. V návodu si přečtete, že do sušičky nemáte dávat kočku. To je dobře, že nemám kočku, pomyslí si Američan a vy si pomyslíte, že Američani to nemají v hlavě v pořádku.

U nás je to jinak. U nás žádné cedulky nejsou, protože by se jim jedni smáli do té doby než by je druzí odnesli a postavili jinam. Třeba před parlament, do Wilsonova parku před hlavním nádražím nebo před bar Papano. A proto jsme dál než Američané. My totiž nebezpečným situacím předcházíme. Do parku před nádražím nikdo soudný po setmění nevkročí, bar Papano je po poslední rvačce zavřený, koupání v lomu je zakázáno. Z parlamentu vzešel návrh vykácet aleje u silnic, protože stromy jsou velice nebezpečné řidičům. Řidičům jsou nebezpečné přejezdy přes koleje. Bylo odsouhlaseno, že co nejvíce železničních přejezdů musí být opatřeno závorami. Po deseti letech někdo přišel na to, že závory jsou nebezpečné řidičům uváznuvším mezi nimi. Bylo odsouhlaseno, co nejvíce těchto závor odstranit
a nahradit je závorami, které lze snadno prorazit. Tu mě napadlo, že bych mohl, podobně jako Čapek, obohatit češtinu o nové slovo. Domnívám se totiž, že závora, která lze snadno prorazit, nemá již nárok nazývat se závorou. Ovšem vhodné slovo pro takovou věc jsem nenalezl...

Na levém břehu přehrady směrem k Brnu vine se malebná stezka. Stoupá a klesá a vlní se
v mnoha zatáčkách. To už tak stezky dělají. Ovšem někteří si to nemyslí. Někteří si myslí, že je to Dangerous. A protože u nás se cedulky nedávají, rovnou ten nejhezčí úsek Nad Zouvalkou zalijí betonem. Zákon, kam tečou dotace, tam teče beton, je mi znám, přesto mě to ocelovo/betonové monstrum na pěšince, kde se nevejdou dva vedle sebe, překvapilo. "Tak, tenhle úsek už si znovu nikdy neprojedu," napadlo mě, když jsem uviděl staveniště. "Ještě, že mi zbyla Morávkova stezka," utěšil jsem se a zamířil tam. Jel jsem celou stezku netradičně naopak do Soběšic. Cestou jsem si všiml, že tam přibyly nějaké dřevěné tabulky, stříška nad studánkou a na vyhlídce lavička. "Po zániku původní naučné stezky to tady dvacet let pustlo
a stezku udržovali a prořezávali vlastně jenom cyklisti. To je dobře, že se o to někdo konečně stará," pomyslel jsem si, a že hned tu novou lavičku vyzkouším. Jenže se zrovna rozpršelo. To mě trochu zaskočilo, protože jsem se nedíval na... ale to už jsem psal vlastně v prvním odstavci, takže nic, rychle domů. Moc rychle to ale nešlo, protože po mokrých kořenech to trochu klouzalo a přes zaprskané brýle jsem špatně viděl. Na začátku stezky v Soběšicích jsem zastavil, abych si je očistil. A tak jsem si na výkladové tabuli mohl přečíst zajímavosti
o stezce. Třeba to, že patří a vybudovala ji Mendelova univerzita. Ale, že slouží k odpočinku všem. Tedy mimo období zimy a dešťů. To je stezka neschůdná. A ještě něco. Cyklisti tam nesmí.

Dojel jsem roztrpčeně domů, vyprané prádlo z pračky jsem umístil do sušičky a svoje mokré
a špinavé jsem dal do pračky. Ovšem spotřebiče jsem se zdráhal zapnout. Je to totiž Dangerous. Američani to určitě mají napsané tučným písmem, ale v českém návodu
o zmenšovacím programu nebyla řeč. Takže jsem to zmenšil tak, že to neoblékl nikdo z rodiny a toto Dangerous vyústilo v Angry. O angry nestojím, tak jsem seděl a čekal. Naštěstí záhy přišla žena, která se nebojí a oba přístroje pustila. Díval jsem se do nebezpečné sušičky, kterou, jak mi bylo řečeno, umí pustit i čtyřleté dítě. Žena má pravdu. Taky jsem to četl. Dvouletý cvrček do sušičky vlezl a zavřel se tam. Jeho o dva roky starší bratr pak stroj bez problémů spustil. A zase přišla žena včas (tentokrát to byla jejich matka) a přístroj vypnula. Nechápu jenom, proč pak byla tak hysterická. O kus dál byl na internetu článek o jídle. Psali tam, že sušení cvrčci jsou chutní.

Ovšem to, že ženy umí zapínat a vypínat sušičky lépe než muži tkví v něčem úplně jiném. Když ještě tyto přístroje nebyly běžnou součástí domácnosti, sušilo se prádlo na šňůře. Takové prádlo potom vonělo sluncem a větrem. Muž, který si pak oblékl košili ze šňůry
a vyrazil v ní ven, měl v duši slunce a v srdci vítr. A to je very dangerous!

Oblékl jsem si tričko ze sušičky a hledal slunce a vítr, že bych šel ven. V kloubech jsem našel jen počínající artrózu a v duši stále pršelo. Jako venku. Sedl jsem auta a vyrazil do sauny. Slunce to není, ale alespoň se prohřeju. Jen už si nebudu lehat na tu nejvrchnější pryčnu. Tam je přes sto stupňů a to je prý v mém věku už dangerous.