Dárek

Tak jsem se dozvěděl, že jsou má slova o odvaze a utrpení při lovu na dárek přehnaná. Vždyť jsem říkal, že tohle ženy nikdy nepochopí. Kdysi dávno seděly v jeskyni a čekaly, až jim muž donese ten kus masa napíchnutý na klacku s pazourkem. Někdy ale zůstal napíchnutý lovec sám. Na klu toho mamuta, co se chystal ulovit a do jeskyně se místo lovce vrátil hlad. Dneska už ženy hladem netrpí, maximálně zůstanou bez dárku. Jen to nepochopení jim zůstalo. Ale to jim odpusťme. My už taky neriskujeme život, ale jen duševní zdraví a to je dneska vymezeno velice mlhavě.

Ve stejné mlze stojíte, když nemáte ani šajn, co byste měli koupit. Je možné to vzdát, zatelefonovat své drahé polovičce a poníženě se jí zeptat, co že si to vlastně přála. Pravý muž místo předčasné kapitulace začne sestavovat strategický plán operace DÁREK.

První část plánu - Výběr, vyžaduje klid, inspiraci a načerpání živin, které budeme potřebovat při realizaci samotného plánu. Naštěstí ve městech existují místa poskytující všechny výše uvedené podmínky pro dobrý výběr. Je při něm možno stylově použít k inspiraci Výběr            z hroznů či bobulí, ale pozor, aby vám po placení zůstalo něco na samotný dárek.                    K promazání zarezlých mozkových závitků, označených na vstupu hieroglyfem CO-MÁ-RÁDA, stačí pivo a frťan. V tom případě to ale nesmíte natahovat. Když to i po třetím promazání skřípe, mazejte domů. Cestou kupte gerberu a srdce z perníku. Žádná sláva, ale rozhodně dopadnete líp, než kdybyste vymýšleli dál. To mi věřte.

Hlavně tak nepřijdete o zlatý hřeb celé operace, kterým je polibek po předání dárku -dále již jen D. Ostatně my muži podstupujeme martýrium lovu na D vlastně jen pro tuto kratičkou chvíli, (definovanou jako Ch0) přestože po ní často následuje chvíle zklamání (definována jako Ch1). Ch0 - Ch1 = předání D - rozbalení D. K této zoufalé neefektivitě jsou muži biologicky naprogramováni a tak se s tím nedá nic dělat. Leda...

Leda byste si umínili jako já, že tomu předejdete a vyberete takový D, který se bude líbit oběma. A to nejen v Ch0, kdy radost z toho, že si muž vůbec na nějaké D vzpomněl, přehluší estetické a praktické vnímání ženy, ale i v Ch1,Ch2,Ch3 , a když se zadaříi i v Chx.

Galerii vedle hospody jsem přešel, i když mě napadlo, že do ložnice by se nám nějaký obrázek hodil. Hned jak jsem zauvažoval o ložnici, mě to napadlo. Koupím dámské prádlo!      A protože mě to napadlo docela rychle, vstoupil jsem do domu módy s nedostatečně posílenou odvahou.

Kvůli zdaru se má tuším vejít pravou nohou, ale já vešel oběma. Klepajícíma se. Aby nebyl ten třas vidět, zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. Bylo tam šedesát tisíc kusů dámského prádla, asi třicet žen a přesně dva muži. Ten první byl asi tříletý chlapeček uzavřený v ohradníku          s názvem dětský koutek. Ten druhý, čtyřicátník nervózně těkající pohledem po tom moři intimního oblečení a mnoucí si potící se dlaně. Od pohledu úchyl. To jsem byl já.

Já nevím, jak to dělají, ale přestože jsem byl jako pěna a ony měly hlavy zabořené                    v hromadách prádla, všechny o mé přítomnosti okamžitě věděly a neváhaly si vetřelce pořádně prohlédnout. Vím proč. Dnes je identifikováno přes padesát druhů pohlaví. Přesně padesát šest až padesát osm. A protože pravděpodobnost výskytu druhu: muž heterosexuál, je na místě kde jsem se nacházel minimální, zírala na mě polovina z přítomných dam dál,        ve snaze klasifikovat k jakému tomu druhu patřím. Ta první půlka usoudila, že jsem neškodný fetišista a vrátila se zpět k ohledávání zbytků prádla v koších.

Abych se zachránil, počal jsem hledat spásu v podobě prodavačky. Nejlépe důchodového věku, kdy bych mohl předstírat, že jsem ztracený syn, kterého v útlém věku pohodila, a který se teď našel právě v tomto obchodním domě. Při té příležitosti bych nenápadně sehnal,        co potřebuji, protože během čtyřiceti let odloučení se s podobným případem už kdysi setkala a bude si vědět rady.

Neměl jsem to štěstí. Na rameno mi poklepala úplně mladinká slečna se slovy: "Můžu vám nějak poradit?" Tón jejího hlasu nenaznačoval, že už mě vyhazují, a tak jsem ze sebe vypravil, že ano. Myslel jsem, že to bude stačit, ale ta dívka čekala nějaké pokračování. No jistě, usmál jsem se na ni, dívky obvykle vyžadují nějaká pokračování.

Nakupující ženy, když viděly, že už jsem v péči prodavačky, ztratily o mne zájem, kromě čtyř, které to hrabání v koších s prádlem unavilo a chtěly se o přestávce nějak pobavit. "Sháním nějaké pěkné prádlo," řekl jsem, a abych odfiltroval i ty čtyři poslední a vůbec aby bylo jasno, zahalekal jsem na celé oddělení: "Pro svou ženu!" Pomohlo to zas jen napůl. Dvě dámy se znechuceně odvrátily, ale dvě na mě zůstávaly civět dál. Podcenily ovšem sílu mužské sounáležitosti.

Chlapečka ve výběhu dojalo mé utrpení natolik, že se usedavě rozplakal. Rafinovaně si kvůli tomu zaklínil nohu mezi šprušle té ohrady tak, že ji nemohl vyndat. Tím mě zbavil i těch posledních dvou satorií.

Během prodlevy, kdy všechny ženy včetně prodavaček vytahovaly chlapečka z klece (sice jsem to neviděl, ale slyšel jsem to řvaní) jsem měl dostatek času promyslet si to pokračování, po němž toužila mladá prodavačka.

Jenže mi to nebylo nic platné. Hned jak se vrátila, mi udýchaně vpálila: "Tak jakou máte představu?" Tedy já vím, že mladá generace je mnohem přímočařejší než my, ale takový kalibr jsem nečekal. "Jak chceš, maličká," pomyslel jsem si, "tak já ti povím, jaké mám s tím prádlem představy." Zhluboka jsem se nadechl a... zase vydechl, protože jsem si uvědomil, že jsme      s chlapečkem v silném oslabení a po vylíčení těch představ mohl bych být ženami vynešen    z obchodního domu stejným způsobem jako on z té klece.

Když prodavačka uviděla, že se zatím rozdýchávám, zeptala se mě už trochu netrpělivě:        "Jak vaše žena vypadá?" "Má žena je krásná," odpověděl jsem po pravdě." "No, to jistě," ušklíbla se s převahou -nácti let, a protože jsem dál mlčel, dodala: "Vypadá asi jako já?"          A udělala rukou pohyb, z něhož je mužům jasné, že jde o obvody. " Je o dost štíhlejší," zase jsem po pravdě odpověděl. Teď zas neříkala nic prodavačka, a tak abych vyjasnil situaci, dodal jsem: "Ona hodně sportuje a pravidelně cvičí, víte?" "Tak?" vyrazila ze sebe prodavačka, "tak pojďte za mnou." Vyvedla mě z oddělení a řekla: "Tady si jistě vyberete." A nechala mě stát u pultíku, kde se prodávaly tkaničky do bot. Tedy, to jsem si myslel já. Později se ukázalo, že jde taky o spodní prádlo. Napovídala tomu cena těch šňůrek, která odpovídala tomu, že to šili z nějakých nanomateriálů. Pak jsem si vzpomněl na pohádku Císařovy nové šaty a už jsem věděl, že je to v pořádku. Nechci sice na manželce šetřit, ale představa, že utratím všechny peníze a přinesu domů nic, se mi nelíbila. Taky nerad nakupuju u prodavačů vzduchu.

Za tímhle stolkem byl už jen nouzový východ. Naštěstí i takovou věc jako je Dům módy projektují obvykle muži a ti myslí i na nepravděpodobnou možnost, že ho někdo z nás bude potřebovat. Měl jsem díky tomu ideální příležitost sbalit zbytky hrdosti a zmizet. Jenže jsem pořád neměl ten dárek. Zkroušeně jsem se vrátil zpátky v naději, že narazím na jinou prodavačku. Jakmile jsem se ocitl zase mezi regály, přivítala mě ta původní udiveně: "Nic jste si nevybral?" "Nebylo to úplně ono," poprvé jsem zalhal tím slovem úplně. "Ale vy jste taky docela štíhlá a tak mi určitě poradíte," zalichotil jsem jí s vidinou dárku v košíku. "Dobře," vzdychla ona a začala mi ukazovat jedno prádlo za druhým. Taky při tom říkala, jak se jednotlivé modely jmenují.

Nechápu, proč jim dávají ženská jména. Copak z názvu Lenka poznáte, že k tomu patří podvazky? Navíc , já mám na jména špatnou paměť, a tak jsem si to hned překládal tak, aby mi bylo jasné, oč jde.

Nelíbil se mi ani model Terč ani model Křižovatka (to byl jeden pásek vodorovně a druhý napříč) a ani model Ribstol. "Hmm, vaše žena bude éterická bytost, když je tak štíhlá," zamyslela se prodavačka a zavedla mě jinam. Lekl jsem se toho éteru a tak jsem neprotestoval. Jenže model Rybářská síť se mi taky nezdál a dokonce ani model Pavučina.  Ze zoufalství jsem se zadíval do zdi. Visel tam model Gobelín. Otočil jsem se a uviděl To! Bylo to křiklavě červené, mělo to pěkné výšivky (prodavačka mě opravila, že se tomu říká krajky)    a dokonce tam byla i nějaká látka. Ale ne moc. Právě tak akorát. "Tohle si vezmu!" zaradoval jsem se, že nebudu muset přemýšlet nad modelem Hlavolam. "Patří k tomu tady ta podprsenka," upozornila mě prodavačka nezvykle vyrovnaným hlasem. Pocit úlevy se zřejmě přenáší rychleji než kapénková infekce. "Taky beru!" vytrhl jsem jí podprsenku z ruky a vhodil ji do košíku. Bál jsem se totiž, že by mohlo zase dojít na nějaké obvody a já bych jí musel přiznat, že tyhle má menší než potřebuju.

Jak jsem se z Domu módy dostal, si nevybavuju. Pamatuju si jen nějaký hlas, který za mnou volal, že nouzový východ nemůžu použít, ani když mám zaplaceno, ale nechytili mě. Naskočil jsem do nejbližší tramvaje a uháněl pryč. Když jsem usoudil, že už jsem dostatečně daleko, vystoupil jsem a počkal na spoj jedoucí správným směrem.

Zřejmě na mně byly patrny přestálé útrapy, protože mě nějaká starší paní pustila sednout.        S díky jsem přijal, spokojeně jsem drncal tramvají k domovu a do taktu si při tom pohupoval    s taškou, v níž byl ulovený dárek. Přes celkové vyčerpání to nebylo těžké, protože ten vážil míň než dvě kolečka salámu.

Přesto ve mně začal hlodat červík pochybností. Mně se dárek líbil, což o to, ale bude se líbit    i jí? Pravděpodobnost že ne, byla sice minimální, ale co kdyby náhodou? Vzpomněl jsem si na článek nějakého mudrlanta, který radil, že abychom měli úplnou jistotu, že vybereme správně, musíme ženu pochopit. Otevřel jsem tašku a podíval se na dárek. Blbost! Kdo si něco takového na sebe obleče a chodí v tom, toho nemůžeme nikdy pochopit. Milovat ano. To ano. Ale pochopit ne.