Deštník
"Tak si vezmeme deštník," řekla má žena, protože zrovna začalo pršet. Nevím, proč užila plurálu, když já deštník zásadně nenosím. Proč? Vždyť je to tak romantické, namítnete. Ano, vzpomínám si, bylo to tuze romantické, každý měl mokré jedno rameno, zatímco tím druhým jsme do sebe naráželi a já měl úplně dřevěnou ruku. To nevadí jen čerstvě zamilovaným. Pokročileji zamilovaní vědí, že dva se pod jeden deštník vejdou za cenu ztráty území a sucha, ve chvíli kdy spustí se déšť vyhledají kavárnu, vinárnu nebo rovnou hotel, rozhodně se nelíbají na místě, kam všemi směry, kromě deštníku, teče. Navíc, ta druhá ruka se v této situaci náramně hodí, k čertu s deštníkem.
To všechno mi problesklo hlavou, když jsem pozoroval, jak žena vybírá deštník. Ale protože jsem pokročile pokročile zamilovaný, řekl jsem jen, že normální člověk počká, až přeháňka přejde. Žena si vybrala ten menší květovaný a vyrazili jsme ihned. Protože bylo nutno něco vyřídit ihned. To jsem pochopil také ihned – protože jsem pokročile pokročile pokročile zamilovaný – neřekl jsem už nic a vytáhl z botníku boty s goretexovou membránou. Žena si obula letní sandálky, rozevřela květy a vyrazili jsme. Za deset minut přestalo pršet a za dalších deset minut jsem byl už zase suchý. Žena měla mokré nohy a také ruku, jak v ní držela již sklaplý deštník. Mohl jsem samozřejmě říct, že to je pochopitelné, protože deštník se chová úplně opačně, než by člověk čekal, květy se na něm otvírají, když prší a naopak zavírají, když vyjde sluníčko a rostliny, jak známo, rády zadržují vláhu, tak ať se nediví, že má mokrou celou ruku. Ale protože jsem pokročile pokročile pokročile zamilovaný, neřekl jsem to, naopak, nabídl jsem se velkoryse, že to vyřeším. Tím, že deštník umístím do batůžku. "To nejde, je ještě celý mokrý," odvětila má paní. "Tak to se nedá nic dělat," odvětil jsem i já a šli jsme celou cestu domů s tím nepotřebným krámem v ruce. K čertu s deštníkem.
Lidé rádi vedou filipiku proti něčemu, co ani pořádně neznají. Jestli si myslíte, že tohle je taky ten případ, tak není. Měl jsem tu pochybnou čest strávit s deštníkem jedno celé odpoledne. Zase lilo, a zase bylo třeba něco vyřídit ihned. Žena mi vybrala deštník, ten větší bez květů a já ho ihned rozevřel. "Až venku," upozornila mě žena, když jsem zjistil, že neprojdu dveřmi. Venku jsem zjistil, že mechanismus, jímž se deštník otevírá, nefunguje. Zjistil jsem to tak, že mi v něm uvízl prst. Žena mi ošetřila prst a opravila mechanismus. Stačila jí na to věta: Napřed zmáčknout tlačítko a pak táhnout směrem nahoru. Já tahal nahoru a tlačítko mačkal až potom. Šel jsem ven, zmáčkl tlačítko, pak táhnul nahoru, pustil tlačítko a — au, deštník sklapl a s ním i další prst. "To není deštník, ale past na myši," napadlo mě, že deštník políčím ve sklepě a půjdu raději bez něj, ale žena sledovala mé počínání z okna a volala na mě: Musíš táhnout, dokud se deštník zcela nerozloží a nestabilizuje. Učinil jsem tak a táhnul.
Deštník byl rozložen a stabilizován. Já jen to první. Napadlo mě, že se stabilizuji u nás v hospodě, ale tam mohou jen slušně vychovaní psi, co neudělají loužičku. To deštník nezvládne, takže jsem místo do hospody, vstoupil do tramvaje. Podařilo se mi sklapnout deštník, aniž by mi ukousl další prst. Za mnou přistoupili další, taky sklapli deštníky a spršky vody mi dopadly na záda. Rozhodl jsem se, že raději vystoupím, protože zastávek, na nichž budou přistupovat další deštníky, bude ještě spousta. Bohužel spolu se mnou vystupovala i Dáma_Jejíž_Pleť_Nesnese_ Kapku_Vody. Rozevřela deštník ještě v tramvaji a málem mi vypíchla oko.
Dál jsem šel pěšky a tak jsem zjistil, že i když mám soukromý deštník, soukromí pod ním rozhodně nemám. Voda se tam vloudí spodem, bokem, potají, i drze po rukojeti. Uchopil jsem deštník druhou rukou, abych vylil vodu z rukávu a trefil kolemjdoucího deštníkem. Chvíli jsme proti sobě šermovali, já pak vyhrál, protože jeho deštník zničehonic sklapl a on utekl schovat se do nejbližšího obchodu.
Pak se zdvihl vítr. Deštník funguje mizerně jako deštník, pochybně jako slunečník, a už vůbec ne jako větrník. Chvíli jsme šli tam, kam chtěl deštník. Pak jsem se jeho vůli vzepřel a zabral. Deštník chtěl být naopak a to tak, že doslova. Tu větu, že deštník musí být rozložený i stabilizovaný jsem teď pochopil úplně. Domlouval jsem deštníku po zlém i po dobrém, všechno darmo. Deštník se urazil a neodpovídal. Vypadal jako chcíplý pavouk, až na to, že pavouk má osm noh a deštník dvanáct. Nakonec se mi podařilo narovnat všechny. Myslel jsem si, že dostanu doma pochvalu, neboť reponovat tři zlomeniny není legrace, ale kdepak. Místo pochvaly prý mám jít koupit nový deštník.
Znovu do válečné zóny? Vždyť tam přijdu o oči. Kdyby husité rozšířili své portfolio zbraní a k cepům, řemdihům a sudlicím přidali pár deštníků, mohli oslepené protivníky dorazit a historie by se psala jinak. A tak mě to napadlo. Našel jsem stránky www.cold-steel.cz a našel oddělení Obranné deštníky. Podíval jsem se pečlivě na videa, jak se s obranným deštníkem zachází. Ano, to je přesně pro mě, ocelové nohy se nezlomí a hlavně — není třeba ho vůbec rozkládat.