Digitální svět

Poprvé jsem spatřil digitální svět na ulici Minoritské. Už nevím, jestli to bylo naproti klášteru Minoritů nebo Voršilek, každopádně to bylo pěkně v kontrapunktu na protější straně ulice. Byl tam obchod, myslím, že s textilem a ve výloze kromě oděvů odměřovaly čas velké hodiny. Ovšem - digitální! Mně bylo asi tak šest a vydržel jsem fascinovaně zírat na číslice celou dobu, kdy rodiče uvnitř nakupovali. Byly to jediné digitální hodiny ve městě. Jejich zmenšeniny objevily se v Tuzexu až o pár let později. Také fascinovaly a stály se na ně fronty. My jsme frontu nestáli, protože jsme neměli bony, my stáli frontu v textilu na Minoritské a já zíral na hodiny. Už s menším nadšením, protože bych potřeboval jejich zmenšeninu na ruce, abych se vyšvihnul na stejné místo v kolektivu, jako spolužáci, jejichž rodiče bony měli.

Dneska digitální časoměřič nikoho neohromí, každý má doma mraky různého digitálního harampádí, stále to však nestačí. Jak jsem se dočetl, probíhá právě další vědecko/technická revoluce, tentokrát digitální, a kdo na ni nebude připraven, nepřežije. Já takové zprávy pouštím jedním uchem tam a druhým ven, ale záhy jsem pocítil na vlastní kůži, že tato není vylhaná.

Elektronickou dálniční známku jsem zvládl koupit, jen nevím, kde bych ji v kyberprostoru našel při případné kontrole. Elektronické daňové přiznání už bylo krapet těžší. Vyšlo mi, že mi stát má vrátit na dani 24526.- Kč. Sice bych si za minulý rok zasloužil víc, ale dal jsem odeslat a ono mi to nahlásilo nějakou chybu. Zadal jsem položky podle pokynů a vyšlo mi, že mám doplatit 3243 Kč.- Dokonce mě to hned nasměrovalo do banky, kde mám účet. Digitální revoluce se mi nelíbí.

Nelíbí se mi tak, že nemám digitální podpis a ta paní na finančním úřadě se divila, když jsem tam donesl podepsaný obyčejný papír, že jsem podal přiznání a zaplatil 3243.-Kč. Jak ponižující. Ještě víc ponižující bylo, když bylo nutno vzdáleně nainstalovat novou verzi softwéru do tabletu, kde se vyplňují dotazníky k experimentálnímu léku, kterým u nás na klinice léčíme dvě děti. Ano už i dotazník vyplňuje se elektronicky. Ty děti mají svou část hotovou vždycky třikrát rychleji než rodiče tu svou. Přestože ta dětská je delší. Někdy to rodič poplete a já to neumím opravit, naštěstí to umí ty děti. Do rodičovské sekce sice nemají přístup, ale ony se tam dostanou. Prý by to mohla být v té klinické studii deviace, ale není, je to úplně normální, my jsme se v tom věku taky uměli dostat do dospělé sekce, jen to ještě nebyla elektronická revoluce.

Ale zpět k tomu softwéru. Byli jsme už poslední, kdo neupgradoval na nejnovější verzi, já sice prohlašoval, že rozhodně nemusím mít to nejnovější, jenomže paní, která se stará o tu studii za zadavatele, už byla trochu nervózní, řekla, že musíme mít tu poslední verzi, jinak dotazník nebude fungovat. Pochopil jsem, že v digitálním světě musíte mít to nejnovější. Jinak ten svět nefunguje. Digitální svět se mi nelíbí, ale to bych se opakoval každý odstavec, takže dost.

Protože jsem ale nezvládl sám tablet povýšit do vyššího stavu a pani_co_se_stara_o_studii rozhodně zakázala svěřit tento úkol těm dvěma dětem, domluvila odborníka, který nejnovější verzi se mnou nainstaluje po telefonu. Odborníkem byla milá paní, která se v tom skutečně vyznala. Začala mě navigovat a já se hned ztratil. Problém byl v  tom, že zatímco ona se v digitálním světě vyznala, já se ztrácel hned na prvním rozcestí. Když jsme si to vyjasnili, šlo to hned líp: "Na té ikonce jsou takové jakoby schůdečky...ták...výborně...a ta další vypadá jako hrneček s ouškem..." prostě jak s malým dítětem. Ale ta studie je pro děti, no tak co. Nakonec se podařilo softwér nainstalovat. Oddechl jsem si, že to mám za sebou a otevřel zprávu, která mi právě přišla. Jiná studie. Měl jsem nahrát ultrazvuk a ECHO z vyšetření Den 29 do ERT systému pomocí systému CLIB. A mám si prý dát pozor, protože CLIB podporuje jen formát DICOM

Šel jsem smutně domů a ani se nezastavil na pivo. Mou paní to udivilo, já jí řekl, že mě dnes přešla chuť a zeptal jsem se jí, jestli neví, co je to DICOM. Řekla, že ne, že ví jenom, že software se nepíše softwér. "To mám tak schválně," řekl jsem umíněně, (když už malé dítě, tak už), dupl jsem nožkou a zase odešel.

Šel jsem na Minoritskou, protože má žena se mimo jiné zmínila i o tom, že jí nějak zlobí hodinky a mě napadlo, že bych jí koupil nové. Obchod s hodinkami je hned kousek vedle, kde kdysi býval textil s digitálkami. Na to se nedá zapomenout, tam nezabloudím. A opravdu, za chvíli vstoupil jsem do hodinářství. "Dobře jste si vybral," řekl hodinář, když jsem ukázal na jedny hodinky. "Pro sportovní ženu ideální," pokračoval hodinář a začal mi ukazovat, co všechno ty hodinky měří. "Tady tepovka, tady spálené kalorie, tady počet kroků, tady RAM spánek, tady REM spánek, tady velikost podprsenky, tady..." "Jak se vrátím zpátky na čas?" přerušil jsem ho. "Na čas? Aha. Hmm..." Hodinář začal obracet hodinky ze všech stran a já vyšel z obchodu. Hned jsem zase vešel. Přímo naproti do kostela svatého Jana Křtitele při minoritském klášteře. Je to tam pořád stejná verze a nejsou tam žádné hodinky ani hodiny. Jen zvon, který mi připomněl, že už je za pět minut žízeň.