Diktátor

Žádné sny si nepamatuji proto, že nerozeznávám realitu od fikce. To tvrdí moje žena, ale není to pravda. Mně se prostě sny nezdají. To jsem si myslel do minulé středy. A může za to úplněk, který na ten den připadl, a který přesně podle předpovědi, přinesl do našich domovů temnou magickou sílu. Díky této síle jsem se stal neomezeným vládcem všehomíra. A díky tomu úplňku jsem se, záhy poté, co jsem byl korunován, probudil. Takže jsem si všechno pamatoval, a že to byl sen, jsem věděl podle toho, že v něm lid miloval svého diktátora.

Byl to tak příjemný sen, že jsem Měsíc odstínil jedním polštářem, do druhého jsem se zavrtal a snil dál. Lid mě miloval tak velice, že se v paláci netrhly dveře a ti, kteří měli tak ostré lokty, že se dostali dovnitř, se pak lísali a lichotili. Tím víc, čím víc se jim dostávalo prebend. Zanedlouho jsem však zjistil, že jsem rozdal tolik prebend, že se budu muset výrazně uskromnit. A z vládce všehomíra jsem se stal vládcem království. Docela nevýznamného, podotýkám. Zůstalo mi jen pár měst, asi tři sta vesnic, nějaké trpasličí velehory a jedno mělké moře. A jedno moře ropy. Ani to však nestačilo. Jakmile se rozneslo, že jsem zchudl a prebendy se musí kupovat, láska vyprchala. Neměl jsem ten Měsíc odstiňovat. Moc je s ním totiž magicky svázána. Je jako on. Když nepřibývá, tak ubývá.

Odstranil jsem polštář, nechal opět proudit měsíc do ložnice a rychle snil dál. Rychle proto, že když je moci už jen srp, tak s ním obvykle podříznou diktátorovi hlavu. I když je to diktátor v nějakém zapadákově. Nebo tím spíš, protože to si ani nikdo pořádně nevšimne, že jednoho tyrana nahradil jiný. Proto jsem s okamžitou platností zrušil veškeré daně. Obliba panovníka skokově vzrostla. Všichni byli štěstím bez sebe, kromě mého ministra financí. Přejmenoval jsem zemi na Šťastné království, ministra financí nechal popravit a do paláce naopak přivézt Přemka Forejta, Oldřicha Sahajdáka, Radka Kašpárka, Jana Punčocháře a Romana Pauluse. Uvažoval jsem i o Pohlreichovi, ale já kachnu moc nemusím a on bude mít stejně teď moc práce, aby ve Fieldu, U Matěje, v Lé Degustation, v Entrée restaurantu a všude jinde nejedli blafy, když od teď bude diktátor ukazovat vlídnou tvář. Aby byl panovník dobrotivý, musí být dobře naložený, a aby byl dobře naložený, musí mít dobře naložený beefsteak. A protože nejen svíčkovou panovník živ jest, potřebuje k dobré vládě celou flotilu šéfkuchařů.

Když jsem vyřešil stravování obyvatelstva, chtěl jsem se začít zabývat jeho zdravím, ale vyrušil mě Punčochář, že potřebuje finance na lososy ze Švédska a Forejt, který chtěl nějaké exotické byliny, které byly ještě dražší než ti lososi. Vyměnil jsem ropu za ryby a pažitku a při té příležitosti si objednal nové kolo, ale ropa došla. Zavolal jsem ministrovi financí, aby to vyřešil, ale nebral to. Stejně by mi poradil, že mám zavést daně. A hned potom je zvýšit. To umí každý. Nechal jsem si donést od Sahajdáka šneky z Lužických hor, aby mi to rychle myslelo a nahradil jsem daně pojištěním. Sociální a zdravotní pojištění už máme, tak jsem přidal jenom pojištění na štěstí. Ve Štastném království má teď každý právo na štěstí. Sazba je jen 10% z platu a právo sjednává se u pojišťovny Direct. Ne, tu jsem loni zrušil. U pojišťovny Diktátor. Do smluvních podmínek, tam jak jsou ta malilinká písmenka, která nikdo nečte, mi stačilo dopsat: každý svého štěstí strůjcem. Tak. A to zdravotní pojištění jsem opravil. To co demokracie nedokázala za třicet let, já dokázal mezi šnekem z lužické hory a konfitovaným hovězím líčkem. Totiž rozlišit, co je standard a co je nadstandard. Nadstandard dostanete pouze v lázních Diktátor.

Původně jsem ty lázně založil kvůli tomu, že chci mít v sauně klid, a taky kvůli tomu, že když se ke mně začal lid zase lísat, tak ho nebylo kde přijmout, protože všechny přijímací pokoje v paláci byly změněny v kuchyně, a tak jsem vydal VIP karty do lázní a přijímám tam. VIP karty dostaly vybrané dívky a já. Ostatní mají vstup do lázní zpoplatněn. 1 vstup = 50000.- Kč., měsíční členství je za půl milionu. To není moc. Za takový nadstandard.

Když jsem vyřešil deficit v rozpočtu království a postaral se o zdraví obyvatelstva, odebral jsem se konečně do lázní. Na tuto část snu jsem se nejvíc těšil, ale ouha. Ty dívky mě začaly nudit. Asi proto, že člověk chce vždycky to, co nemá. Diktátor má všechno, tak se nudí. A jak jsem se nudil, vzpomněl jsem si na jednu vybranou dívku, která jediná do lázní nepřišla. Přišla jen zpátky VIP karta poštou a na ní bylo fixou napsáno: Trhni si nohou. Přestal jsem se nudit a rozjel se na adresu, z níž byla karta odeslána. Dívka tam nebyla. A ani nikde jinde. Začal jsem ji hledat tu i onde, a jak jsem ji hledal a hledal, nevšiml jsem si, že moc Měsíce pominula, že už nemám ani palác ani lázně, a že ta pojišťovna zkrachovala. Stal jsem se tak bezvýznamný, že jsem ani nemusel abdikovat a dokonce jsem nestál nikomu ani za atentát. Musel jsem se sice nad ránem ukrýt před akcionáři pojišťovny, ale nenašli mě. Pak se rozednilo, přijeli popeláři, já vylezl z kontejneru a spatřil na ulici tu dívku. Vrátil jsem jí VIP kartu do lázní. Přečetla si svůj vlastní vzkaz. "To jsi byl blbec. Teď už nejsi blbec, ale zase smrdíš." A vrátila mi kartu.

Hodil jsem kartu do prázdného kontejneru a šel domů. Doma nikdo nebyl, jen ve špajzu okoralý chleba a v lednici zbytek salámu. Potřel jsem chleba hořčicí a ozdobil jej salámem. Chutnalo mi to víc než šnek z hory. Taky jsem těšil na svou paní, která za chvíli přinese něco dobrého, a která mi řekne, že nerozeznám sen od reality, a která mě má ráda, i když nemám žádnou moc a jsem blbec. A šel jsem se osprchovat.