Divide et impera

Otec měl dva kocoury. Rezavého a Černého. Na tom není nic neobyčejného. Kdekdo
v sousedství měl tenkrát kočku nebo kocoura. A v tom byl kámen úrazu. Otcovi kocouři záhy dospěli a začali celé to kočičí sousedství ovládat. Lidští sousedé říkali terorizovat. Buď za to mohly geny, nebo to že otec kocoury krmil bifteky, kocouři dorostli velikosti neobyčejné. Takové, že se jich malé děti, které si je před rokem chodily hladit, začaly bát. Zkrátka, byli to alfa samci jak z učebnice, ale co se týče rozměrů, ještě o něco více. V té učebnici se píše, že pravý alfa samec je jen jeden, ale to tihle nečetli, protože se jednoduše dohodli na rozšíření své říše a tohle obří teritorium si pak rozdělili napolovic.

Kromě vzájemného respektu, a otce s biftekem, tihle dva nerespektovali nic a tak bylo jejich panování pevné a neochvějné. Ovšem taky docela krátké. Začalo to tím, že Rezavý měl nějakou rozepři s pudlem, který bydlel na hranici ryšavé části říše. Skončilo to natrženým uchem a dlouhým telefonátem, kdy otec několikrát opakoval, že standartní přírodní jev je ten, že pes honí kočku, dokud se tato před ním nespasí útěkem na strom, a že žádného pudla neviděl. Ten se našel o týden později. Prý z toho útulku vůbec nechtěl. Dvouměsíční rekonvalescence doma však stačila, aby mohl jít opět na procházku. Ale jen s pánem na krátkém vodítku a na opačnou stranu než jsme bydleli.

Na půlnoční straně říše bydlela sousedka, která měla dva nepříjemné zvyky. Vstávat brzy
a mluvit nahlas vysokým témbrem. Tedy, mně to nevadilo, ale Černý měl ve zvyku vyspávat své noční eskapády pod cypřiškem. A ten rostl zrovna kousek pod oknem hlasité sousedky. Když byl Černý opakovaně vzbuzen ze snu plného myší, pěkně si sousedku vyčíhl a pak na ni zpoza rohu vyskočil a zaprskal. Taky opakovaně. Když si pak u nás stěžovala, museli jsme uznat, že takové pořádné kočičí zaprskání je nepříjemné snad ještě víc než fistule, kterou přednesla sousedka svou stížnost. Vypadalo to na konec impéria, ale Černý si nakonec sousedku usmířil. V ulici začali opravovat kanalizaci a v důsledku těch výkopů bylo velice snadné brzy ráno potkat na chodníku potkana. Nebo pár potkanů. To se i stalo. Ozvala se fistule, zpod cypřišku vystartovala černá koule a... potkana zakousla.

Ale ani to naše kocoury nezachránilo. Ulici opravili, potkani zmizeli, hrdinských činů ubylo. Zato potrhaných koček přibývalo. Taky někdo několikrát nahlásil, že viděl v zahradě pumu. Nebo rysa. Otce ty stížnosti a účty od veterinářů za ošetření cizích zvířat přestaly bavit a kocoury dal pryč. Někam do Beskyd. A to byl konec jedné velké kocouří říše.

Tuhle kapitolu s Kočičí historie města Brna si připomínám vždycky, když se objeví možnost spojených nádob. Totiž, něco vést a něco mít. Jak vidno, je to spojeno s řadou potíží.
A trvá to jen s pomocí hrdinských činů. A já se potkanů bojím. Natož vlků. A i kdyby, tak je to stejně jen nakrátko. A i když se budu dělit, stejně pak nějakému velkému otci dojde trpělivost a někam mě odsune. Děkuji. Divide et impera (Julius Caesar 1.st. před n.l.) Non divide non impera (Černý a Rezavý 21.stol. n.l.)

I když... Vážně věříte tomu, že všechny ty potrhané ovce v Beskydech měli na svědomí vlci?