Dům lásky

Vlastním několik domů. Jeden v Praze, jeden v Pardubicích, jeden ve Špindlerově mlýně, jeden v Kutné Hoře, rovnou dva v Kroměříži. Ten nejmenší ani nevím odkud je. Celá investice do nemovitostí stála mě dohromady asi osm set sedmnáct korun. Musel jsem tak mocně investovat, neboť dřevěné dekorační domečky dokážou zútulnit váš domov a nic nepotěší ženu víc, než když její muž zútulňuje domov. Ta moje si potrpí na dřevěné domečky. Dřevěné domečky hovoří o tom, jací jeho obyvatelé jsou a co je pro ně v životě opravdu důležité. Stylový a decentní dřevěný domeček s textem "Domov plný lásky" může zdobit i vaši domácnost. To už cituji z propagačního materiálu, který jsem poctivě přečetl od A do Zet, abych se důkladně obeznámil se stavem nemovitosti a nekoupil zajíce v pytli. Přiznávám ale, že jsem nedokázal ohnout vkus natolik, abych zakoupil nějakou s nápisem Home sweet home. "Dřevěné domečky to nezachrání. Sedí si tiše v řadě za sebou na poličce a sedá na ně prach. Pojďme raději na procházku, prohlédneme si opravdové domy lásky," řekl jsem své ženě a vyrazili jsme do města.

Hned za rohem jsme narazili na dům s červenými lucerničkami a srdcem z neónu. "Vykřičené domy křičí o vyprázdněnosti pojmů, poučil jsem svou paní, ale ona odpověděla, že na to není zvědavá, a že se těšila na nějakou funkcionalistickou vilu, kterých je v Brně bezpočet a já ji vedu do bordelu. Pár těch vil jsme tedy obešli, ale lásky v nich bylo pomálu, snad jen v základech, když jsme si četli na tabulkách, co bylo dál, tak samý zmar a smrt. Šli jsme raději jinam. Trvalo to dost dlouho, už jsme byli celí ušlí, když konečně žena zajásala: "Podívej, ten je krásný!" A skutečně, milý, útulný, okna do sluníčka a zahrádka akorát na bylinky a jeden stůl a lavici pod ořechem. "Náhodou ty lidi co jim to patří, znám," prohodil jsem. "Nedávno se rozvedli…" Dál jsme šli mlčky. Tedy, má paní šla mlčky, já jí ukazoval: "Podívej, tihle se nerozvedli. Jenom to vybydleli. Tenhle je k pronájmu, tenhle v insolvenci, tenhle už jenom čeká, jak dopadne spor o dědictví. A tenhle to má rovnou napsáno na čele," doplnil jsem, když jsme došli k vile zabezpečené branou s monumentálním mřížovím. Nad branou čněl mohutný štít s nápisem Dům lásky. Zkrátka, když nebudete milovat jaksepatří, běda vám!

Skutečný dům lásky bude úplně obyčejný kostelík, ne tohle," prohlásil jsem, když jsme zmizeli výhružnému pohledu Domu lásky. Jenže, když se lásky nedostává, v kostele je jí o to míň, už jenom pro ty vysoké stropy, navíc žena nesnáší kadidlo a stejně bylo zamčeno. Asi aby ho neznesvětili holubi, kterých bylo před kostelem plno, protože ukrást tam už stejně nebylo co. Vytanul mi na mysli Holubí dům, ale neřekl jsem nic, protože jestli něco nesnáší moje žena víc než kadidlo, jsou to holubi. A stejně je to blbost. Já mám teda pány Uhlíře a Svěráka rád a přijal bych i myšlenku, že dům lásky je ten, kde spí vaše milovaná, ale tím to končí. Zkoušeli jste spát, když na domě hnízdí holubi? Holub nevrká! Naposled jsem slyšel takhle hýkat osla, který byl v posledním tažení. Aktuálně je osel soused, který nechal hnízdit holuba v okapu a my nemůžeme spát, ani když zavřeme okno.

Vraceli jsme tedy s nepořízenou domů. A ve chvíli, kdy už jsem nic neočekával, spatřil jsem Dům! No dům, spíše rozvalina to byla. Okna vytlučená, propadená střecha. A všemi těmi dírami tam fučelo. Průvan znemožňoval nehybnost. A nehybnost je smrt! Vyvalenými dveřmi se dalo kdykoli vejít. A kdykoli odejít. Ven na chodník, kde mezi dlaždicemi vesele raší tráva nebo do zahrady, která je v létě džunglí a v zimě temnotou, kterou prozařují ostrovy sněhu i ve chvílích, kdy v okolních zahrádkách je už jen bláto. Tohle je můj Dům lásky," prohlásil jsem, když jsem uvážil všechny souvislosti. "Každou chvíli ti spadne na hlavu," nelíbila se barabizna mé ženě. "Každá pravá láska hrozí zřícením," pravil jsem, ale Dům lásky se nelíbil mé paní ani potom.

"Co naplat," řekl jsem už doma. "Tak tady máš Dům lásky, který nepadá," přistrčil jsem ženě pod nos fotografii. "Postavili to v Ráji," dodal jsem, když jsem zachytil nedůvěřivý pohled. Na stěně Domu lásky jsou vyobrazeni dva mladí lidé. Každý sleduje něco jiného. Slečna kouká na moderní Karvinou a mladý muž na starou Karvinou. Ten barák totiž postavili v Karviné – Ráji. Nějak si nedovedu představit, že zamilovaný člověk se může koukat na Karvinou. To jsem si pomyslel, ale neřekl jsem nic, protože žena na internetu hluboce zkoumala další fotografii a já byl šťasten, že jsem konečně našel dům, ve kterém, když už nebude láska, bude alespoň klid. "Vždyť je to dům pro seniory!" ozvalo se vzápětí. "No, vidíš, za chvíli se můžem přestěhovat," odpověděl jsem.

Dál už to psát nebudu, ani si to všechno nepamatuju, ale nejvíc se jí nelíbila slova Karviná a senioři. Slovo přestěhovat možná i víc než holub nebo kadidlo. Nedá se nic dělat, zase budu muset investovat do nemovitostí.