Dveře

Jen jsem přišel domů, věděl jsem, že je to zase tady. Dveře! Jedněmi jsem vstoupil a dalších osm jich bylo připravených. Na to, abych je vyčistil a umyl. Poznal jsem to podle kbelíků, hadrů, čistidel a leštidel, které stály v němém očekávání uprostřed předsíně. To očekávání spočívalo v tom, že se jich chopím a všechny dveře vedoucí z předsíně do ostatních místností bytu vycídím. A to očekávání se opakovalo od mých čtrnácti let každého čtvrt roku, dokud jsem se z bytu, který jsem obýval spolu s rodiči, neodstěhoval. Když k tomu došlo, ihned mi došlo, že mám dveře z krku. Inu, byl jsem mladý a naivní.

Jen co jsem se osamostatnil, začal jsem také samostatně vyřizovat záležitosti, které ssebou život přináší. A tak jsem vstoupil na úřad. Bylo tam o mnoho více dveří, než jsem byl zvyklý z předsíně. Poslali mě do dveří na konci chodby ve čtvrtém patře, odtamtud do dveří veprostřed třetího patra, odtamtud do dveří v druhém patře úplně na kraji a odtamtud zpět do těch dveří, kterými jsem vstoupil prve. Ne, ven ještě ne, zatím do těch v přízemí, kde jsem dostal první formulář. Ale ať jsem klepal, jak jsem klepal, dveře zůstaly zavřené. Vrátil jsem se ke dveřím ve druhém patře, pak ke dveřím ve třetím a nakonec i k těm úplně na konci čtvrtého patra, ale vše marno. Jedny dveře jsem i otevřel, ale nic tam nebylo, proto jsem se vrátil opět na začátek. Tentokrát až před úřad. Počkal jsem třičtvrtě hodiny a vešel opět dovnitř, abych začal znovu a lépe. Neuspěl jsem víc než prvně. Nevystoupal jsem dokonce ani do čtvrtého patra. Na cestě zase ven jsem přece jen našel člověka, který mě nejen vyslechl, ale i odpověděl. Byla to uklízečka, co čistila dveře. Díky rozmluvě s ní jsem si uvědomil, že je důležité nejen pořadí dveří jimiž se vstupuje, ale i čas, kdy se vezme za kliku. O pár let později jsem přišel na to, že to jde mnohem lépe, když se ty kliky předtím leští, ale zase mi to nepomohlo. Mně nešlo ani prosté čištění dveří, a když jsem si jednou vzal pořádné čistidlo, (abych ty čmouhy od šmíru dostal pryč) udělaly se ve dveřích takové zvláštní tečky, takové divné... rezavé... takové... takové, že musel přijít pan Mikeš, dveře vysadit, odnést, opálit, natřít, přinést a znovu nasadit. Všechny dveře pak namazal a u dvou pak ještě vyměnil i panty, takže šly konečně pořádně otevírat.

Protože dost dobře nemůžu na úřadě vysadit všechny dveře, potřebné k získání jednoho povolení, zdálo se, že hned na startu samostatného života ocitnu se za hranou zákona. Nejsem ale povahy natolik dobrodružné, abych cokoli podnikal bez povolení a raději jsem si pustil televizi. Býval tam takový pořad - Jak na to, kde radili s kde čím, tak třeba poradí i mně. Zrovna dávali díl Dvanáct úkolů pro Asterixe. Asterix s Obelixem plnili ty nemožné úkoly jeden za druhým, až přišel Úkol s tím velkým U - Úřad. Chodili tam úplně stejně jako já, nahoru
a dolů a... NIC. Pak vyšli ven a dali si kouzelný nápoj. Vešli zase dovnitř a lítali tam od jedněch dveří ke druhým jako zběsilí, až... až celí uštvaní vypadli zase prvními dveřmi ven. A zase bez lejstra. Tak a co teď? Teď na scénu přišel Idefix, vešel na úřad a zaštěkal. Úředníci nikdy neviděli takového psa a začali se srocovat. Nakonec vyšel i ten vrchní úředník, který si Idefixe pohladil a za odměnu vydal Asterixovi lejstro.

Docela mě otrávilo pomyšlení, že kromě podvodníka stanu se i zlodějem. Budu muset jako Švejk ukrást psa a jít ho venčit na úřad. Ale na úřadě je mnoho lidí zkoušející dveře, a co když někdo psa pozná? Mohl bych si samozřejmě psa i koupit, ale podvádět němou tvář, že ho mám rád, a přitom ho potřebuju jen kvůli jednomu papíru z úřadu, to se mi příčí. Rozhodl jsem se tedy nespoléhat na psa a zkusit přece jen kouzelný nápoj. Obelix si stěžoval, že ho mají málo, ale to já ne. Dal jsem si tři půllitry kouzelného nápoje a šel na úřad. Ale ani to nepomohlo, a když jsem ze zoufalství zkoušel zaštěkat, vyhodili mě dveřmi, kterých jsem si nikdy nevšiml, ven.

Podobně jako před dvaceti lety televizi, pouštím počítač, nyní proto, abych zjistil, jak vyplnit
a podat daňové přiznání a dovídám se ohromnou věc. Pozitivum doby postcoronavirové! Totiž to, že prý společnost se teď urychleně stane digitální a na žádné dveře se nebude muset klepat, ani před nimi se klepat. Vše se zařídí v pohodlí domova digitálně. Na řadě míst to už funguje!?

Je to pravda. Přišel jsem před digitální úřad a digitálně zaklepal. Pak si zvolíte heslo. Dvanáctimístné, se znaky, které ani nevíte, kde se na klávesnici ukrývají. Prostě, aby se vám dobře pamatovalo. Pak dvakrát potvrdíte email, který vám přijde obratem do vaší pošty, včetně mlčenlivosti ohledně jakýchsi dat, ale s tím si hlavu nelamte. Copak si někdo povídá
s počítačem? Horší je to, když konečně odemknete a vstoupíte dovnitř. Abyste se mohli pohybovat po chodbách, chce to po vás cosi instalovat do počítače. Stáhnete si tu aplikaci
a jdete odemknout dveře do banky, abyste ji zaplatili. Odemknete telefon, kam vám přijde desetimístný kód k platbě a pošlete peníze. Pak čekáte přede dveřmi. Je to dlouhé, a tak jdete na chvíli na vzduch. Chcete se vrátit do úřadu, ale musíte si změnit heslo. Napřed ovšem musíte zadat to staré. To, které jste venku zapomněli. Druhý den, když si opět vzpomenete, přijdete zase před úřad. Zadáte heslo. Hmm, že by to h bylo velké H? Ne? Tak co tohle?
A tohle taky ne? Zvláštní, pořád to píše Your account is locked.

Za týden, po bohaté emailové komunikaci, máte nový klíč, odemknete a pomocí aplikace
i dojdete až do pátého patra ke dveřím, kde se vám vystaví povolení. Tak daleko jste se nikdy nedostali. Proto není divu, že k těmto dveřím nemáte klíč. Musíte požádat o čtrnáctimístné heslo - zde. Kliknete tam a po zodpovězení několika dotazů jako: Jaká byla vaše oblíbená hračka? Jaké bylo jméno vaší babičky za svobodna? a podobně, konečně odemknete a vstoupíte dovnitř. Nevidíte vůbec nic, protože váš prohlížeč není kompatibilní a nesnese pohled z pátého patra.

Taky se mi udělalo nevolno, ale spravil to kouzelný nápoj. Přitom jsem vzpomínal na pana Mikeše, který už není mezi námi, a jak by se mu asi líbil ten báječný digitální svět, ve kterém už se dveře nemusí opalovat a natírat a rozhodně žádné ani nejdou vysadit.