Fantasy

V tomhle žánru je ještě všechno povoleno. A nejen to. Čím víc mrtvol a sexu tím líp. A mezi těmi potoky krve si to pěkně v tichosti vyřídím s tím, co mi leží v žaludku. Taky si udělám legraci ze všeho, co mě jenom napadne. Asi to bude sága, protože těch lidí a věcí mě napadá dost. A když si toho někdo přece jen všimne a pozvedne proti mně hlas, tak já zas pozvednu své pero Srdcoklát vykované trpaslíky v posvátné hoře Fejetonspitze. A špicí toho pera prokleju srdce komukoli, kdo po mně bude vyžadovat nějaké omluvenky.

Fantasy má tu výhodu, že se nemusím zatěžovat žádným uvedením do děje a můžu přejít rovnou do akce. Tak tedy:

Jeho ucho, vycvičené ustavičnou hrozbou umlčení, zachytilo nenápadné cinknutí. Jakoby špička meče zavadila o jeden z kamenů vystupujících ze zdí úzkých, křivolakých uliček. Stráže! Nebyl čas hledat úkryt v některém z nesčetných výklenků ve zdi lemující zahrady Kritického paláce. Ostatně stráže o nich dobře věděly a nešťastník hledající spásu mezi vlhkým kamením by byl brzy dopaden. Fejetonista uskočil za prastarý platan a opřel se zády  o jeho mohutný kmen. Když uslyšel tiché kroky, zatajil dech a pevně sevřel Srdcoklát. Jeho ostrý hrot probodl dva listy platanu a ty se tiše snesly na zem. Kroky se zastavily. Ticho. Nesnesitelný tlak v plicích. Pak uslyšel znovu cinkání. Vzdalovalo se. Byl by úlevou vydechl, ale neměl co. Nasál čerstvý vzduch a opět ho začala napadat slova a věty. Pak se vyšvihl na nejbližší větev, vyšplhal do koruny a opatrně seskočil do zahrady.

O obyvatelích Kritických zahrad se povídalo leccos, ale on se nebál. Dobře věděl, že lidé bývají horší než zvířata i přízraky. Už myslel, že dorazí ke zdi paláce nepovšimnut, ale ve chvíli, kdy téměř rozeznával obrysy hlavní věže, zastoupily mu cestu oči. Byly to veliké, zelené, zlé oči a měřily si ho z větší výšky než upíral svůj pohled on na ně. Netvor musel být obrovský.      Z posledních sil překonal fejetonista uhranutí, popošel blíž a začal do těch žhnoucích koláčů tiše odříkávat slova staré zapomenuté ukolébavky. Naučil je ho kdysi zakázaný a dnes již mrtvý básník. Ten mu také ukázal některé tajné chodby rozprostírající se v paláci Literatury, dnes přejmenovaného na Kritický palác. Zelená zář postupně slábla, až zhasla docela. Obluda usnula. Fejetonista se opatrně připlížil ke zdi paláce a začal metodicky ohmatávat kameny. Konečně ucítil obrysy ženských prsou. Zašeptal název básně Oldřicha Mikuláška. Zdálo se, že se kámen ustrnul a čeká. Fejetonista si ale nemohl vzpomenout, jak milostné verše o ňadrech začínají. Vzpomínal půl hodiny. Marně. Přece to teď nevzdá. Sakra, jak to jenom bylo? Musel ten Mikulášek používat tak neotřelé metafory? Fejetonista vzteky kousnul do kamene v místě, kde vystupovala bradavka. Kámen zanaříkal a odsunul se. Fejetonista vstoupil do paláce.

Po točitém schodišti vystoupal až do nejvyššího patra a vstoupil do knižní chodby. Celá chodba byla tvořena nevhodnými knihami, po nichž dnes a denně dupali dnešní vládci paláce. Z piety k dehonestovaným autorům si zul fejetonista boty a dál pokračoval bosý. Tato úcta mu zachránila život. Za dveřmi po stranách chodby spaly stovky cenzorů a jejich sluch byl dlouholetou prací pro odbor: CO SE KDE ŠUSTNE, vycvičen k dokonalosti. Vstup v botách, jakkoli opatrný, byl by sebevraždou. Fejetonista po špičkách dospěl až ke kritické komnatě.    V ní spala VK. Její jméno se nesmělo říkat nahlas, a tak si fejetonista jen pro sebe zašeptal: Velká Kritička. Ve skutečnosti byla docela malá. Její velikost byla tvořena všeprostupující mlhou korektnosti, se kterou dokázala zadusit jakýkoli text nesprávného směru.

Není divu, že než se fejetonista v té mlze rozkoukal a zjistil, že kritička nespí (netušil, že její síla je už taková, že nepotřebuje spát a stále bdí) bylo pozdě. Kritička sáhla do záňadří, vytáhla malý flakón a jeho obsah chrstla fejetonistovi do očí. Jedovaté a nenávistné kritiky se mu zaryly do mozku. Napůl slepý a pološílený neschopností nalézt jakýkoli argument, bodal perem kolem sebe v marné snaze zasáhnout mlhu. "Pcha! A teď to s tebou skoncuju, dívej se," řekla kritička a strčila mu před obličej malý laptop. Fejetonista uviděl stránku se svým blogem. "Přihlas se!" zněl příkaz. Fejetonista s ochromenou schopností vtipu vyťukal na klávesnici heslo. "A teď zmáčkni delete!""Ne, to ne, zašeptal fejetonista, ale jeho zmučený mozek pomalu pozvedl ruku k tabletu. "Dělej!" křikla VK." Jak chceš, pomyslel si fejetonista    a jeho ruka náhle vystřelila vzhůru a bleskurychle rozepla sponu tuniky na jejím rameni.

Látka se svezla na zem a kritička vykřikla zděšením. Ta malá chvíle stačila fejetonistovi            k tomu, aby se vzpamatoval. Řekl jí že......., a ........, a ještě......., a taky, že má........... (vida, tak tohle nelze použít ani ve fantasy)...a tak ji snadno přemohl.

"A teď to s tebou skoncuju já," dal průchod spravedlivé pomstě fejetonista a pozvedl Srdcokláta. "Za všechny humoristy světa!" Úder však nedopadl. Nebylo kam. Vždyť ona nemá srdce! Všude je jen samá mlha. Co teď?

V bezvýchodné situaci si ví rady jen bezvýchodný básník. Jen ten zná jiné cesty. "Že já toho Krchovského četl," povzdechl si fejetonista a začal si rozepínat opasek. Akt spravedlnosti však nemohl být vykonán. Zvuk stahovaných kalhot probudil cenzory a ti se začali rojit na chodbách.

"U Vaculíka!" zaklel fejetonista, vyskočil na parapet a zmizel ve tmě zahrady. Nenávistné šípy pomluv ho nezasáhly a tak si zachránil holý zadek. Sice spálený od té jízdy po okapu, ale zachráněný. A až se ty popáleniny zahojí a koupí si nové boty, tak se ještě ukáže!