Fejeton adventní

Advent je v polovině a v dýchavičné pauze mezi děláním vánoc se vám chce jen sedět
a nabírat sílu do druhého poločasu. Máte chuť něčeho se napít, ale nemáte energii se zvednout a něco si nalít. A v té chvíli beznaděje prostupující skrz neumytá okna, kynoucí těstem budoucích perníčků a šustící balícím papírem, vám - protože Ježíš se ještě nenarodil - přichází na pomoc inspirativní adventní fejeton.

Žádný balíček s moudry o duchovním rozměru adventu nedostanete. Zvyk obdarovávat potřebné je zajisté bohulibý. Ale že bychom byli potřební tak moc? Tyhle adventní zamyšlení jsou vyleštěné jako vánoční koule v obchodním centru, kam se beztak musíte ještě vypravit pro nějaký dárek. Myslím, že na ně mají nějakou formu, kterou vždycky jednou za rok namočí do dezinfekce a vytřou do sucha. Hadry jsou ve skříni s nápisem Prosinec. Papír se vždycky potrhá, tak je to zabalené jednou do Mikulášů, jednou do sněhových vloček a jednou do slámy z Betléma. Stužky jsou pevnější. Tam se jenom přepisuje letopočet. Takové texty připomínají krémy proti očním vráskám. Každý rok mají vylepšené složení a přitom je to pořád totéž. Za ta léta už musí mít naše ženy dokonalý vánoční facelift. Problém je, že podobně jako oduševnělá poselství vyrobená pro masy jako další atribut vánočního času, nefungují. I když musím přiznat, že opruzený zadek z bicyklu to hojilo vcelku dobře.

Čím vás tedy tento fejeton obohatí? Ničím. Viz. třetí věta druhý odstavec. Ostatně, já nevím, co kdo potřebuje. A i kdybych to věděl, tak mu to nemůžu dát. Koupit už vůbec ne.
Zato vím, co nepotřebujete. Nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. Taková slovní veteš se nehodí ani do sbírky obnošeného šatstva pro skutečně potřebné a tak se válí všude. Zaklíná se příslovím, že opakování je matka moudrosti. Možná, ale je to matka vládnoucí železnou rukou v matriarchátu. Neustálé připomínání, co se má, musí a mělo by se, má účinky přímo otravné. Je to jako s tou poličkou, co máte přišroubovat. Docela se na tu práci i těšíte a jdete koupit hmoždinky, tentokrát správné velikosti. Taky chcete po delší době zažít ten zvláštní pocit, když po své práci na něco ukážete prstem. Jakmile se vám ovšem neustále připomíná, že pořád nevisí, zprotiví se vám to nakonec tak, že prohlásíte, že stejně nemáte vrták
a objednáte hodinového manžela.

To k vánoční pohodě nepřispěje. Myslím samozřejmě to připomínání, nikoli toho chlapíka, který přišroubuje poličku za vás. Přitom vaší ženě (pro něj panince) čtyřikrát připomene, že je to úplně nemožná polička, nemožné hmoždinky (ještě že má vlastní) a nemožná zeď, ve které nemůže nic pořádně držet. Že má taky nemožného manžela, nepřipomene. Je to zkušený muž a ví, že tohle paninka ví. Paninka má v tu chvíli taky chuť něčeho se napít, a taky polyká jen naprázdno. Když se vrátíte domů, je už zkompenzovaná natolik, že vám pouze připomene, co všechno dalšího je třeba v období adventu udělat. A to také nepotřebujeme. Úplně stačí jen tak být. Potom člověk někdy na něco přijde. Na něco jen svého. Jestli ho to přesahuje nebo ne, je jedno. Kdo to měří? Kdo o tom píše a proč?

Ale když cítíte, že něco musíte dělat, no tak to, pro mě za mě, udělejte. Kupříkladu já. Teď zrovna musím dopsat tenhle fejeton a sníst tamten veliký bonbón s likérem v podobě fialové ryby. Ryba totiž k vánocům patří. Stejně jako stromeček, který musím koupit zítra, různá kolečka, srdíčka a hvězdičky, které budeme zdobit po večeři a vánoční záclony, které musím pověsit ihned, protože pračka právě doprala a ukončila tím tento adventní fejeton.