GDPR

"Dostavte se na pobočku banky k ověření Vašich údajů." Tuto zprávu jsem přečetl z matčina telefonu a oba jsme se pousmáli. Matka řadu let neopouští byt, občanský průkaz má nadosmrti, není co ověřovat. Jenže banka trvala tvrdošíjně na svém. "Dovolujeme si Vás upozornit, že jste se dosud nedostavili…" "K dnešnímu dni evidujeme u Vašeho účtu, že nebylo provedeno ověření osobních údajů…" Když přišlo upozornění počtvrté, odhodlal jsem se k akci a vyrazil do banky. Ujala se mě paní s koženým obličejem. Z následujícího rozhovoru jsem pochopil, proč právě ona. Úvodem jsem vysvětlil, že maminka je imobilní, ale že to jistě vyřešíme, neboť jsem disponentem s plnými právy právě k tomu účtu, u nějž je třeba provést ověření osobních údajů. "A ty jsou všechny zde!" A posunul jsem po stole matčin občanský průkaz. "Ověřit je třeba majitele účtu a to vy nejste, že?" Odpověděla bankovní paní, aniž zvedla oči od monitoru. "Ne, ale mám k tomu všechna práva, tedy…" "Já to tady vidím," nenechala mě ověřovatelka dokončit větu. "Identitu je možné ověřit přes internetové bankovnictví…" "No výborně," nenechal jsem tentokrát dokončit větu já ji, "tak my to doma uděláme." "Já tady vidím, že internetové bankovnictví využíváte jen vy," natočila bankovnice monitor přímo na mě, jak lampu při výslechu. "No jistě, matka na to přece nevidí," nenechal jsem se zviklat. "Bankovnictví musí být zřízeno na osobu, jejíž identitu ověřujeme," poučila mě ověřovatelka a štítivě posunula občanský průkaz zpět na mou stranu stolu. "Tak to zřídíme, no, co se dá dělat," rozhodil jsem rukama, až jsem málem shodil umělou květinku ve vázičce před monitorem. "To by šlo," překvapila mě náhlou vstřícností bankovnice, jenže věta pokračovala. "Pokud byla k účtu zřízena emailová adresa." To těžko, když byl účet založen v roce 1986, pomyslel jsem si, ale nahlas neřekl nic, než si to ověřovatelka ověří v počítači, promyslím si další postup. "Nebyla!" prohlásila po chvíli bankovnice a nebylo v tom ani stopy zklamání. Spíš něco jako zadostiučinění jsem v tom cítil. Měl jsem však v zásobě ještě jeden tajný trumf. "Tak já potvrzuji, že veškeré osobní údaje majitele účtu jsou v pořádku, a že nedošlo k žádné změně," vyhlásil jsem. "Na základě generální plné moci, k veškerým právním úkonům," vytáhl jsem ten trumf o dvaceti stranách z tašky. "To nestačí, k ověření osobních údajů, musíte mít plnou moc přesně k tomuto účelu. Notářsky ověřenou." "Ale já mám plnou moc ke všemu a taky notářsky ověřenou," nehodlal jsem ustoupit. Bankovnice poprvé zvedla oči od monitoru. Její pohled prošel přes všech dvacet stránek generální plné moci, pak skrze mě a zastavil se ve vstupních dveřích. "Mám Vám ji vytisknout?" Pronesla nevzrušeně. "Jak to, že generální plná moc nestačí k takové hovadině, jako je ověření osobních údajů?" zkusil jsem ještě jeden výpad. "Je to v zájmu bezpečnosti klientů," odrazila jej bankovnice. "Nezlobte se, ale tomu nerozumím, chcete mi říct, že vaše/naše účty jsou ve větším bezpečí, když je k jejich ověření přizván notář?" "To není nutné, stačí, když se dostaví majitel účtu." Z hrůzou jsem si uvědomil, že po celém tom martýriu stojím stále na začátku. "Musí to jít jinak!" Vykřikl jsem zoufale, až se zatřásl umělý květ na kytičce před monitorem. "Není to možné," sklapla víko monitoru bankovnice a už to nebylo jako kožené odpovědi, které mě stahovaly hloub a hloub do bahna vlastní nedostatečnosti a neschopnosti. Teď to znělo jako řemen. Vzdal jsem to. "Tak vám pěkně děkuji a na shledanou." A sebral jsem se k odchodu. "Počkejte, jak tedy ověříme osobní údaje majitelky účtu?" Zaznělo za mnou. Otočil jsem se. "Není to možné. Sama jste to před chvílí řekla," odpověděl jsem a šlápl na ten pohled, co se zasekl ve vstupních dveřích. A tak se věta, že neověřené účty se budou rušit, za mnou nesla jen slabě, slabounce.

Když jsem celou situaci vylíčil matce, spráskla ruce. "Co teď budeme dělat?" "Coby, nic," odpověděl jsem, "Bankovní paní si tam zapsala: Není možno ověřit, a tím to hasne," dodal jsem a chtěl tomu sám věřit. "Ale co když mi zruší účet?" Děsila se dál matka. "Aspoň nebudeme platit poplatky za vedení," řekl jsem, ale zároveň věděl, že to není uspokojivá odpověď. Taky jsem si uvědomil, že už je zase večer a poslední tři dny veškerý kontakt s mou ženou proběhl pouze po telefonu. "Tak převedeme inkaso a důchod na můj účet a já ti budu dávat peníze." A vylovil jsem v peněžence tisícovku a vtiskl ji matce do dlaně. Matka se uklidnila. Každý si raději na něco šáhne, než když to má jenom virtuálně.