Geometrie pro život

Týden uplynul jako voda a jsme opět v kurzu. (Vida, až teď při korekci, jsem si všiml, jak to dobře zní. Tak to tam necháme...) Na opozdilce už nebudeme čekat a rovnou začneme.

Tak, nejdříve se podíváme na domácí úkol. Cože? Že bych vám nedal domácí úkol? To se mi nějak nezdá... Naopak se mi zdá, že se vám nechce do učení. Možná je to moje chyba a byl jsem posledně příliš školometský a zapomněl jsem na Komenského. Takže vstoupíme rovnou do vysoké životní matematiky. Teorie her popisuje konfliktní rozhodovací situace. Těch je život plný, takže je záhodno znát matematický model, který by nám ty konflikty pomohl vyhrát. Fyzik se mi jednou pokusil ten model vysvětlit, ale nepochodil. Dokonce sám přiznal, že je to velice složité i na něj. Ale prý z toho nemám být smutný, protože už tyto složité matematické modely řeší počítače a brzy začnou vytvářet i své vlastní, ještě složitější a dokonalejší modely. "Takže našim dětem vypočítá život nějaká křemíková bestie?!" obořil jsem se na fyzika, protože jsem si vybavil svého syna, který komunikuje výhradně přes sítě, které znají jen dvě čísla, jedničku a nulu, a stačí jim to na celý svět, a dostal jsem strach, že by fyzik mohl mít pravdu. "Jaký život?" hlesl jen fyzik, kterého jsem trochu polekal. "Právě, jaký život, to je to."
A protože fyzik byl stále zaskočen a nedokázal na to nic říct, pokračoval jsem. "Podívej, úplně obyčejný život. Model ten nejjednodušší. Muž a žena. Hra, hra nějaká jednoduchá až primitivní. Řekněme třeba kostky. Hraju je občas se svou paní. Ona neustále vyhrává. Mohl bys mi vypočítat podle teorie her, kdy vyhraju já? Počkej, kam jdeš?" A to jsme se zdaleka nedostali ke konfliktním situacím.

Tak, odborník nám nepomohl, ještě že jsem kromě matematiky pro život vytvořil i geometrii pro život! Nesrozumitelné hry mezi mužem a ženou vám tak mohu vysvětlit úplně jednoduše na základních geometrických útvarech. Ne, kosočtverec probírat nebudeme, tam to právě všechno končí. I tento kurz. Začneme na druhé straně, příkladem, který se každému stal.

Právě jste to zbabrali. Prošvihli to. Zkrátka, ujel vám vlak. Stojíte na kolejích, možná ještě vidíte její oči. Koncová světla vlaku. Jdete pěšky, protože vám nic jiného nezbývá. Ona si vás nevšímá. Je zcela paralelní. A dvě rovnoběžky se nikdy nemohou spojit. To vám nakukali ve škole, tuhle blbost. Podle fyzika se mohou protnout na nějakém nesmyslném místě ve vzdáleném vesmíru, protože se tam ohýbá prostor a čas. Tam se ovšem nejde dopravit. A vy netoužíte po splynutí až v posmrtném životě. Nezoufejte, v mé geometrii pro život splynete
i zde na zemi. Jen místo prostoru musíte ohnout rovnoběžku. Že je to nesmysl a nejde to? Tak se zkuste znovu postavit na ty koleje. Teď se podívejte před sebe. Co vidíte? Tak vidíte. Nedokážu sice vypočítat úplně přesně, kde se rovnoběžky spojí, ale rozhodně je to dřív než ve vesmíru. Tak, když vidíte, jak mohou splynout blbé koleje, seberte se a trochu tu svou nahněte. Pro začátek té druhé třeba pošlete květiny. Jo, a pozor, jestli vidíte vlak, tak napřed uhněte a až pak pošlete tu kytku.

Jiná situace je u různoběžek. Ty už se kdysi protly a nyní se rozcházejí. Ty neohýbejte.
I různoběžky rozeběhlé od sebe v úhlu tupém jako den po rozvodu lze opětovně protnout, ovšem musí se ohnout tak, až prasknou. Pár takových polámaných různoběžek jsem už viděl a věřte mi, že ty zlomeniny nikdy dobře nesrostly.

Třetí příklad: Narýsujme úsečku AE. V bodě A vztyčíme kolmici a ve vzdálenosti, ze které může Adam zahlédnout bod E vyznačme bod Ú (jako úžas.) Ihned poté začne se i úsečka ohýbat! Eva spatří naklánějící se úsečku, a pokud je náklonnost vzájemná, i ona začne se ohýbat až... až se body A a E spojí a z úsečky stane se kruh. Kruh trvá, dokud z něj nezmizí bod Ú, který se časem transformuje v bod L (jako láska.)

Tento příklad, který je ryze teoretický, uvádím proto, že mnozí dnes tvrdí, že stejně dobře mohou fungovat i jiné geometrické útvary. Často je zmiňován trojúhelník, fyzik mi dokonce tvrdil, že při vhodném impulsu i (jako idiot) povalí se z kopce čtverec stejně jako kruh. A že prý tento pokus mohu ukázat svým dětem v herně technického muzea. Pcha! Takový pokus udělal jsem dávno, když ještě žádné herny nebyly. Našli jsme obruč. Rezavou a zohýbanou. Pokřivená byla tak, že připomínala spíše čtverec. Ano, z kopce se valila. Když jsem jí dal imuls s velkým I. Ovšem ta pneumatika, co jsem poslal potom, se koulela mnohem líp a taky dojela dál.

Ve skutečnosti je ovšem příklad tři mnohem komplexnější. Vzpomněl jsem si na svého syna, který nesnáší, když mu někdo ruší kruhy, ale dosud nikdy nestál před trojrozměrnou dívkou.
V této situaci platí totéž, co v probrané planimetrii, jen se přidá ten rozměr navíc. Kruhu tedy odpovídá koule. Ta může být z křišťálu, ze železa, ze zlata i z papíru. Může hořet, blikat, svítit růžově a modře, může být na noze, v hlavni, nebo v hlavě, nebo v kulečníku udělat touché. Po takovém touché se v tu nekrásnější kouli promění střed D (D jako děloha) trojrozměrné dívky, která už není dívkou, ale opravdovou ženou. A pak, to je to nejhezčí, objeví se život N. (N jako nový.)

Jen doufám, že ten sám N-ovi nebudou propočítávat nějaké stroje. Jen ať se hezky zaprasí sám. A sám se pak zase spasí, když najde bod L. A kdy že se ten nový život objeví? I to jsem vypočítal. Přesně za devět měsíců. A tím jsme se dostali opravdu až na ten konec.