Gino a Giro

28.05.2018

Tento týden vrcholí sto první ročník Giro di Italia. Informace o dění v závodu jsou kusé a nepřesné. Byl přece hokej. I když Giro sleduje odhadem tak sedmkrát víc lidí než celé mistrovství světa, u nás se to nebere v potaz. Chápu to. Hokej je náš národní sport a mám ho taky rád. Ale i když se mistrovství dohrálo, je to podobné. Kdo by u nás sledoval podivný sport, který je stejně jako hokej zcela týmový, ale vyhrávají jen jednotlivci? Dokonce zde jednotliví hráči ujíždějící krajinou dostávají pokyny od trenérů vysílačkou. Celé to připomíná formuli jedna bez motorů. (Nepočítám jistě tajné motorky v rámech kol.) Přičtěte dopingy, skandály, leckdy nejasné finanční krytí stájí... Ano stájí, jezdci stejně jako žokejové procházejí pravidelným vážením a běda tomu, kdo má víc než 65 kilo. No řekněte, proč by se na něco takového chtěl někdo dívat?

Třeba proto, že Giro, Tour, Vuelta i další závody jsou mnohem větší než ty největší cyklistické hvězdy. Tisíce příběhů, které se odehrály během století lítých bojů o barevná trička, vytvořily obří knihu legend, do níž se každý rok zapíšou nové listy. A pak - samotná trať závodu. Jednotlivé etapy napříč zemí objevují znovu i jinak její krásy. Etapy lyrické, etapy heroické, etapy tragické. A hory, kde i ti nejlepší z nejlepších trpí a jsou mezi těmi horami malí, maličtí. S Jágrem, Voráčkem, Plekancem si nezahrajete ani bago. Ale s profesionálními cyklisty se poměřit můžete. Stačí si nějaký průsmyk vyjet taky. Dokážete to a bude Vás to bolet. Stejně jako ty, kdo jeli před vámi, stejně jako jako ty, kteří jedou za vámi. Dokonce stejně jako profíky. Jenom to vyjedete o trochu pomaleji.

Ve skutečnosti o hodně pomaleji, ale to teď není pravda. Teď stoupám nádherným lesem v Provance. Je slyšet jen tiché šustění galusek a ptačí zpěv. Míjím samotu, lidé z ní jsou venku. Někdo zatleská, někdo zavolá. Usmívám se a odpovídám na pozdrav. Jsem šťastný a těším se na pokračování. Sklon se zvedá a začínám skutečně stoupat. Pořád jsem v lese a Mont Ventoux ještě není vidět. Říká se jí hora smrti a začínám tušit proč. Sklon stoupání se zase zvedl a nemíní polevit. Pořád jedu tím lesem. Jiní lidé. Mají rozmazané obličeje. Někdo zavolá, neodpovídám. Hergot, copak ten pitomej les nemá konec? Do jmen napsaných na silnici kape pot. Zatáčky se ještě utahují. Zvedám se a křečovitě zabírám za řidítka. Pot kape i z rukavic. Konečně jsem venku z toho lesa. Je vidět vrchol. Ještě pořádně daleko. Sklon se ale zmírňuje. Zato fouká horký vítr. Samozřejmě proti. Silnice se třepe vedrem. Dvě zatáčky a rovinka. Pochopitelně značně nakloněná. Holá měsíční krajina. Strašně fouká. Hergot, to nemohli ten les vysázet až nahoru? Aspoň už ze mě tak nekape. Sáhnu si na tvář. Do jmen napsaných na silnici padají krystalky soli. Poslední dva kilometry. Sklon se zase zvedl. Je to peklo. Míjím pomníček Toma Simpsona. Ten tady v roce 1967 zkolaboval a zemřel v přímém přenosu. Protože v sobě nemám tak silný koktejl z drog, touhy a neústupnosti, daří se mi vyjet až nahoru. Jsem zase šťastný. Že už mám ten krpál za sebou.

U kříže Toma Simpsona se dodnes zastavují cyklisté. Někdo přiveze kytičku z údolí, po tom výšlapu ve stavu rozkladu, jiní položí kamínek z vrcholové pusty nebo jen tak postojí. Skoro nikdo z nás neví, kdo tu tenkrát byl nahoře první, ani kdo pak vyhrál celou Tour. Příběhy a jejich hrdinové žijí dál a vítězové jsou zapomenuti. V jiných sportech to obvyklé není. A nemusí jít o příběhy s tragickým koncem. V posledních letech začíná Tour vždy mimo území Francie. Je to z důvodů propagace závodu i cyklistiky jako takové v jiných zemích. Giro se sto let drželo doma v Itálii. Až letos. A rovnou se rozhodli udělat z Jeruzaléma i hlavní město cyklistiky. Američani tam rychle přestěhovali svou ambasádu, ale prolog už nestihli. Teď jsou z toho samé mrzutosti, kvůli nimž se trochu zapomnělo na jiný důvod startu Gira až v Izraeli.

Gino Bartali byl italský cyklista, který vyhrál tento závod třikrát. Taky vyhrál dvakrát i Tour de France. Dokázal to před válkou i po ní, což je obdivuhodné, ale přisuzovalo se to tehdy i tomu, že během válečných let na rozdíl od jiných trénoval. Benito Mussolini byl totiž velikým fanouškem cyklistiky a vítězství Bartaliho se navíc dobře hodilo k propagaci režimu. Gino sice zklamal, když vítěznou kytici nevěnoval, jak se čekalo, fašistickému režimu, ale donesl ji do kostela, Mussolini však nejlepšího italského cyklistu potřeboval a nechal ho trénovat dál.

Po válce tedy Bartali znovu vyhrál, pak však stárnoucí šampion musel přenechat své místo nové italské hvězdě Fausto Coppimu. A Coppi vyhrál Giro pětkrát a stal se mnohem slavnějším i populárnějším než Bartali v době své největší slávy. Bartali ukončil kariéru a zdálo se, že jeho příběh se uzavřel.

Až v tomto století zveřejnili rakouští historici svůj výzkum, z něhož vyplynulo, že v letech 1942-43 pomohl Gino Bartali zachránit nejméně osmset židů. Jako hluboce věřící, Bartali volil při svých trénincích katolické kláštery v severní Itálii, jako místa k doplnění vody i odpočinku. Přebíral tam však také falešné dokumenty a ty převážel dál ukryté v rámu kola a řidítkách. Jenom tak navíc ukrýval čtyřčlenou židovskou rodinu ve svém domě. O svých činech Bartali nikdy nemluvil a nesvěřil se ani své rodině. A tak se úplnou pravdu nedovíme.

V roce 2013 byl Bartalimu na základě doložených skutečností udělen památníkem holocaustu Jed Vašem titul Spravedlivý mezi národy a letos při jeruzalémském prologu se stal čestným občanem Izraele. Ani tím však příběh ještě nekončí, historický výzkum probíhá dál a zkoumá tentokrát horské tréninky Gina Bartaliho. Zdá se, že mezi dolomitskými průsmyky značil uprchlíkům tajné stezky do Švýcarska. Kdyby Gino ještě žil (zemřel v roce 2000) mohl by to objasnit. Ale já myslím, že ne. Zapálil by si svou cigaretu a jen by prohodil: Některé medaile se připínají na hrudník a některé na duši. Proč o tom tedy hovořit?