Guma

25.03.2019

Ztratil jsem gumu. Přesněji, ztratil jsem tužku na jejíž druhé straně ta guma je. Možná si na takovou tužku pamatujete a možná se ptáte, k čemu mi taková věc je? To je tak, já píšu básničky rukou. A v té ruce držím oblíbenou tužku. A když se mi něco nepovede, jen tužku otočím a nevhodná slova mažu. Jestli jste nějakou básničku v nedělní chvilce četli, je vám jasné, že potřebuju hodně gumovat. A proto mi přišlo praktické, že jsou obě strany pěkně pohromadě. Jako na té minci. Teď se ale ukázalo, že to tak praktické není. Pozbyl jsem tužky i gumy naráz. Zatímco s tužkou nebyl problém, s gumou to bylo horší. Myslel jsem, že si vypůjčím od svých dětí, ale nepochodil jsem. Syn svou gumu ztratil už dávno a novou se nenamáhal si pořídit a dcera mi místo gumy nabídla bělítko. Představa, že nevyvedený verš vybělím, se mi nezamlouvala. Pár básniček jsem kdysi takhle vyčistil. Dočista do čista. Zbývalo je jen uspořádat do sbírky. Ještě jednou jsem si to po sobě přečetl a hned mě napadl název. Sterilní poezie. A tak jsem musel vyrazit pro gumu do města.

Když jsem v prvním obchodě řekl, že chci gumu, prodavačka mě zaskočila otázkou, jakou? Má odpověď, že raději měkkou zase zaskočila ji a šla se poradit se svou kolegyní. Já se radit neměl s kým. Taky se mi nelíbilo, jak se při tom špitání na mě dívají a raději jsem odešel do jiného obchodu. Se samoobslužným pultem. To mi nepomohlo. Ještě než jsem gumu našel sám, uslyšel jsem ženský hlas: "S čím vám můžu pomoct?" "Potřebuju gumu," odpověděl jsem. "Jak velkou?" vyptávala se dál prodavačka. "Mně stačí nějaká obyčejná," mávl jsem rukou. Na rozdíl od první dívenky, jsem tuhle slečnu z míry nevyvedl vůbec. Naopak. "Ptala jsem se jakou velikost!" zahýbaly se nespokojeně její náušnice. Původně jsem ji chtěl upozornit, že je má omylem přišroubované ve spodním rtu, ale při pohledu na její tetování jsem jen špitl: "Co nejmenší prosím." Dívka otevřela šuplík a podala mi jakousi krabičku. Přestože jsem si na padesátikorunu nenechal vrátit, dívka se na mě usmála jaksi pohrdavě. Venku jsem vytáhl balíček z kapsy, abych zjistil, jaký zázrak jsem za tak horentní sumu koupil. Když jsem zjistil svůj omyl, hodil jsem prezervativy do koše. Ta krabička byla vážně mrňavá.  A byl jsem zas bez gumy.

Třetí obchůdek byl na rozdíl od předchozích maličký. A jmenoval se papírnictví. To zapůsobilo natolik, že jsem i s otřeseným sebevědomím vstoupil dovnitř. Prodavačkou zde byla paní, která se usmívala tím nezáludným úsměvem starých lidí, kteří již nemají zapotřebí nikým pohrdat. "Dobrý den, sháním gumu," začal jsem a pamětliv předchozích pokusů dodal jsem hlasitě: "Na gumování!" "Pochopitelně, na co jiného?" podivila se paní, "a nemusíte tak křičet, já ještě slyším dobře." Zaradoval jsem se, že jsem nalezl osobu, která mi rozumí, ale jen na chvíli. "Bohužel, gumu nemám, nechcete zmizík?" zeptala se mě ta milá paní. Bylo mi to jasné. Já tu dobu pamatuju taky. Dobu, v které ona prožila převážnou část svého života a já měl ve škole zmizík. A ona ho má ještě dneska tady. Rozhlédl jsem se po papírnictví. Jestlipak je to ten, kterým jsem mazal pokřivená písmena a špatné součty? Ty pak mizely beze stopy. Většinou tak, že ze stránky vypadly celé kusy papíru. Zůstaly jen díry. Prázdná místa
a prázdné díry v duši. Vymazané události. Zmizelí lidé. Zmizík. "Ne, děkuji, zmizík nechci," slyšel jsem svůj hlas z dálky pár desítek let. "Zkuste potřeby pro výtvarníky," vytrhla mě
z minulosti rada staré dámy. "Zkusím. Děkuju za radu. A na shledanou," rozloučil jsem se.

Do výtvarné výchovy jsem už ale nedošel. Vzpomněl jsem si na přítele malíře jehož ateliér byl podstatně blíž než výtvarné potřeby. Malíř si dělá skicy, určitě bude mít nějakou gumu. Jenže malíř v ateliéru nebyl. Asi si udělal přestávku v tvorbě. Kde by asi tak mohl...a šel jsem do Tekutého chleba. Malíř tam byl. V zachmuřené náladě. Tak zachmuřené, že rozhodně odmítl jít pro gumu. "Na gumu se vyser!" poradil mi přátelsky. "Piš co tě napadne a nic neopravuj. Hlavně si nehraj s významy. Vulgarismy nejlíp hned do nadpisu. Dneska záleží jenom na prvním dojmu." "Jak to myslíš?" zeptal jsem se udiveně, protože to co hlásal, úplně odporovalo jeho dřívějším názorům na tvůrčí proces. "Takhle!" sáhl malíř do kabátu visícího na háčku a podal mi papír vytržený z jakéhosi časopisu. Byla to nějaká studie o tom , jak lidé reagují na zvýšené životní tempo. Průzkum se mimo jiné dělal i v galeriích. Zjistilo se, že zatímco před dvaceti lety lidé pozorovali jeden obraz průměrně deset sekund, dnes jsou to sekundy tři. Začal jsem chápat důvod malířova rozpoložení. "Takže..." "takže tvou básničku budou číst čtyři vteřiny," skočil mi do řeči malíř. "Dík, že mi tak fandíš," poděkoval jsem mu za tu vteřinu v můj prospěch. "Zohledňuju, že půlka lidí jsou dyslektici," vyvrátil malíř můj dojem, že si začal cenit mé poezie a chopil se dalšího půllitru. Zdálo se, že právě našel způsob, jak malovat stylem plácni barvu, kam tě napadne. Protože nechci být plagiátor, zanechal jsem malíře v Tekutém chlebu a šel jsem na trolejbus.

Na cestě domů jsem hloubal o gumách, čtenářích a proměnlivosti času. Že bych pružně reagoval na výsledky sociologických studií? Ne, nebude to možné. Moje básničky jsou všelijak otřískané a všechny ty šmouhy tvářící se jako stíny...to bez gumy nepůjde. Před dokončením básně mám papír plný takových šmouh od gumy. Jen někde, malinko, prosvítá čistý bílý papír. A skrz to všechno, rozmazaná nejistá slova. A mně se zdá, že takhle to má být. Takže jsem vystoupil z trolejbusu a došel na Boženku. Kde jinde člověk sežene nesehnatelnou věc, když ne v hospodě? Navíc mi jeden ležák v Tekutém chlebu na žízeň úplně nestačil. Když lítáte po obchodech, už vůbec ne.

Vešel jsem do hospody a uvnitř jsem narazil na kamaráda Davida, který je tak šikovný, že se uživí rukama. Svoji dílnu si nosí neustále při sobě. K tomu mu slouží zvláštní kraťasy plné kapes. Podobné kdysi nosíval Krteček. A v těch kapsách má metr, nůžky, matičky, šroubky, provázek, imbusy, svačinu a já nevím co všechno. Představte si, že tam měl i tužku s gumou na konci! Po druhém pivu mi ji věnoval. A po čtvrtém mi prozradil, že to kdysi fasovali, a že má doma další. A že mi je taky dá, abych měl náhradní!

Domů jsem tedy přišel velice spokojený. Děti už spaly a žena byla taky v posteli. Četla si. Vstoupil jsem do ložnice a třímaje tužku v ruce jsem pozdravil. "To bys nevěřila, co se mi dnes přihodilo..." Nevěřila. V tomhle má malíř a ta studie pravdu. Zdlouhavý tvůrčí proces se pro dnešní dobu nehodí.

Copyright © 2018 | Martin Brož
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky