Haf!

Tak pěkně jako pan Čapek to zase nedokážu. Myslím teď o pejscích. Ale není to moje vina. Jemu se to psalo, když měl Dášeňku. Čili život štěněte. Od narození do smrti. Tak se má postupovat, od malého k velkému. A já? Když mi byly tři roky potkal jsem argentinskou dogu. To je ale zvláštně barevný poník. To je zvláštní, že by poníci tak moc slintali? Tenhle je asi nemocný. Jinak by přece nevrčel... ÁÁÁÁÁÁÁ!

Nemůžete se tedy divit, že můj vztah k psům je od té doby nedůvěřivý. Ne, že bych se jich bál, to zase ne, ale je fakt, že když se vláda vytasila se Psem, věděl jsem, že už nikam nepůjdu, i kdyby tam bylo otevřeno. Někteří sice tvrdí, že pes který štěká, nekouše, ale tohle rčení přece už dávno vyvrátil ten pán z Jirotkova románu, který skončil v Pasteurově ústavu, protože kousali všichni. Tenhle Pes štěká pořád, ale mě nenachytá. Nehnu se z domu, i kdyby vzteky zezelenal. Mí přátelé ale tvrdili, že to by právě bylo dobře, a že Pes je teď oranžový, až mě zviklali. Oranžového psa jsem ještě neviděl, a tak jsem za nimi do té hospody zašel. Samozřejmě měli spoustu výmluv. Než jsem tam došel, tak prý Pes zčervenal a brzy prý zfialoví. Zůstal jsem úplně v klidu, protože si pamatuju na souseda z dětství, který vždycky hezky zbrunátněl, když mu v pařeništi přistál můj míč. Jednou dokonce zfialověl. Pak pro něj přijela sanitka. Pro psy, pokud vím, zatím sanitky nejezdí, tak jsem prohlásil, že aspoň bude klid od toho věčného štěkání, když Pes pojde. Na to někdo řekl, že tenhle Pes už dávno chcípnul, další mu vehementně oponoval, že Psa před chvílí viděl. Prohání se republikou a rozsévá hrůzu a děs. Zeptal jsem se, jestli Pes taky světélkuje a zalitoval, že u nás máme místo Sherlocka Holmese inspektory Šlachtu a Klečku.

Nikdo mě ovšem nebral vážně, protože se rozvinula odborná kynologická debata, co že je ten Pes vlastně za rasu. Možná mě hned vyloučili proto, že jsem tvrdil, že tenhle Pes je rasa Podvraťák a začali se přít, už beze mě, jestli je to kříženec chrta s krysaříkem nebo nově vyšlechtěné, ryze české plemeno. Pokusil jsem se znovu prosadit svůj názor a prohlásil jsem, že by to mohl být český Honza, který nakonec bude mít úspěch, i když je to ňouma. Nestačil jsem ani dodat, že ale tomu úspěchu moc nevěřím, protože v tu chvíli se Pes zhmotnil! Zhmotnil se tím způsobem, že ho vytáhla slečna sedící u vedlejšího stolu z kapsy. Pes se zřejmě právě chystal změnit barvu, protože se celý třásl. Řekl jsem to nahlas a taky, že jestli zčervená, musíme se ihned rozsadit. "Klid, ten se třepe, protože mu dá práci na těch nožičkách udržet hlavu," prohlásil soused a ukázal přímo na Psa. Nemohl jsem souhlasit. Hlava toho podivuhodného zvířete byla prakticky celá vyplněna očima, které vyděšeně těkaly mezi půllitry, jako oči srnečka Bambi. Na mozek toho moc nezůstávalo a z toho jsem usoudil, že hlava nemůže být tak těžká, aby se zvířeti podlamovaly nohy. "Tak proč se tak třepe, ty chytrej?" ušklíbl se na mě soused. "A je to vůbec pes?" vznesl dotaz další. Jasno a nové pivo donesl výčepní Majkl. Jak nám ho nesl, překážel mu v cestě jeden, co měl těch piv už víc a Majkl si ho odklidil z cesty řka: "Co se tady třepeš, jak drahej pes?"

Vypadalo to, že Majkl bude mít pravdu a všechny nás to přijde draho. Jediný, kdo si to nemyslí, je ta slečna. "ťu ťu ňu, muclínku," (asi je to jméno, ale já se fakt nemůžu donutit napsat velké M) "tobě je ziminka," pravila slečna a jala se oblékat třasořitku do rukavice.

"Tak s tímhle Psem to nevyhrajeme," řekl soused. "Číňani nemaj problém. Tam takovýho zabijou a sežerou. A je to," měl jasno druhý "Nět sobaka, nět problema," doplnil třetí. "Ale tam bylo čelověka," oponoval jsem. "No a? Pes je dneska víc než člověk. Vem si některý páníčky, pro ně je jejich čokl víc než cokoli jinýho," usadil mě první soused a přísně si změřil rukavici na vedlejším stole. Rukavice se lekla a schovala se v kapse u té slečny. Slečna se ještě větším úkosem podívala na souseda. "Tak vidíš," pokračoval on, "já jsem se minulej měsíc chtěl ostříhat a všechna kadeřnictví měla zavříno. Kromě těch pro psy." Na to už jsem zvládnul říct pouze jediné. Howgh! Ale znělo to jako haf.