Houpačka

To, že v životě mi to nepůjde snadno, jsem si uvědomil poprvé už ve čtyřech letech. Na houpačce. Ostatní děti se vždycky rozpohybovaly až k limitům celého houpacího zařízení. Někomu to šlo samo, někdo se na vrchol dostal až po značném úsilí, jen já jsem k výšinám nikdy nevystoupal. Vlastními silami jsem dokázal přimět houpačku jen k mírnému kývání sem a tam. Zatímco ostatní svištěli vzduchem, já svištěl, jen když mě rozhoupal někdo cizí.

Protože to platilo za velikánskou ostudu, vyřešil jsem to tak, že jsem se v houpačce začal otáčet kolem vlastní osy. Provazy se zapletly do copu a já konečně stoupal. Když už jsem stál úplně na špičkách, povolil jsem a nechal houpačku točit se kolem téže osy v opačném směru. Konečně jsem svištěl vlastním přičiněním. A vlastním přičiněním mi pak také bylo dost dlouho na zvracení.

O deset let později jsem opět narazil na houpačku. Tahle visela na staré borovici nad hladinou hodrušského jazera ve Štiavnických vrchoch. Vysoko nad hladinou. Dobrých osm metrů. Takže bylo třeba pořádně se zhoupnout. A včas se pustit. Přesně v mrtvém bodě. A pak svištět jako šíp. Přímo do jezera. Usoudil jsem, že pokud se nepustím v mrtvém bodě, budu sám mrtvý. Jenže život si s vámi houpe ať chcete nebo ne. Zvlášť, když jsou poblíž sličné dívky. A ty tam právě stály. Zvlášť jedna. Zhouplo se se to se mnou náramně. Tak, jak jsem už řekl v první větě tohoto odstavce. No, narazil jsem se pěkně. A nikdo mě nelitoval. Tehdy jsem poznal, že pochichtávání může bolet víc než naraženiny.

Když jsem se zahojil, odjel jsem na druhou půlku prázdnin k valašskému dědečkovi. Vyrazili jsme nad Bečvu. Na valašské lúky. Staříčci už tam byli a kosili. Šlo jim to náramně. Jen se pohupovali v bocích a tráva padala zpříma, jak o tom píše Skácel. Dostal jsem taky kosu a dal se do práce. Za hodinu mi naskákaly mozoly a za dvě jsem necítil záda. Zkusil jsem se taky houpat, ale rozbolely mě jen kyčle. "Však sa to naučí, enom později," pravil nejstarší staříček, když si všiml, jak jsem při jednom zhoupnutí zapíchl kosu do země. Staříček měl pravdu. Já mu ovšem, kvůli svým zkušenostem s houpáním, nevěřil a raději jsem taneční kurzy vynechal. Správně se houpat v bocích jsem se tedy skutečně naučil o něco později než bych si sám přál. Potřeboval jsem k tomu jen jednu pěknou a šikovnou učitelku.

To je ovšem, co se týče houpání, můj jediný úspěch. Nějakou dobu jsem toho dost využíval, ale nedá se na tom stavět pořád. V životě se pohybujete stále na nějaké amplitudě. Zamířím do výšek nebo do hlubin? Vybrat si nelze, leda byste byli kytarový virtuóz, o čemž já si mohu nechat leda zdát a také jsem tak jeden čas činil. Ovšem k ničemu to nebylo, na kytaru umím jen tři akordy včetně cikánského géčka. Vybrat si tedy nemůžu, vybrat musím jen ten pád, kdy s vámi život tak smýkne kamsi dolů, že se ptáte, kde se to zastaví. A zase jsem viděl ty samé obličeje jako ve školce. Někdo to zvládne s úsměvem, někdo zarputile utahuje povolené šrouby téhle houpačky a někdo jen zavře oči. A za chvíli všichni letí zase vzhůru. No, všichni... zapomněl jsem vám v prvním odstavci dopovědět, že když mě konečně někdo rozhoupal, tak jsem z té houpačky spadl.

A zase o cosi později v životě jsem poznal, že i na ty stálé amplitudy se dá vyzrát. Jsou lidé, kteří i když se řítí dolů, stoupají pořád vzhůru. Je k tomu zapotřebí nepochybovat o sobě, umět obětovat ty správné koně a věřit vlastním lžím. Chtěl jsem také ovládat ten optický klam, ale zase mi z toho bylo jenom na zvracení.

Ale staříček měl přece jen pravdu. Pozdě ale přece. Někam jsem šel a nevím ani kam ani odkud. A nikdo to neví, nikdo mě neviděl. Šel jsem parkem. Spousta dětí a maminek. Houpačky. Na jedné holčička. Asi čtyřletá. Nemůže se rozhoupat. Volá maminku, ale ta je zabraná do hovoru s jinými maminkami. Přišel jsem blíž a rozhoupal ji. Ani moc ani málo. Tak akorát, aby se houpala a nespadla. Pak jsem odešel. A zase si mě nikdo nevšiml. Došel jsem. Nevím kam. Ale začal jsem tam psát poezii.