Jak přežít kritiku

Volím téma nikoli podle módy, jež je v posledním dnu v roce juchuchů a ejchuchů, ale podle potřeby. A vězte, že v novém roce bude vám toho velmi zapotřebí. Namítnete, že tohle máte již zpracované, neboť jste si již stačili na internetu přečíst Tři tipy, Čtyři způsoby i Pět zásad, kterak s kritikou pracovat. Můžete si přečíst i osm tipů a dvanáct rad, ale ani to vám k ničemu nebude. Ve všech je obsaženo totéž — musíte s kritikou pracovat. Já se ale řídím radou starého Lotranda — hlavně chlapče nepracuj, a tak to nečtu. Na kritiku mám své vlastní metody. Ukážu vám je na příkladu z literatury, jsou ovšem použitelné proti výtkám obecně, tedy vhodné pro všechny příležitosti.

V průběhu roku jsem se dozvěděl, že mé texty jsou: Příliš laskavé, hodně neuctivé, sexistické, chybí v nich sex, obsahují neslušná slova, ale aspoň mají pointu, nejsou vulgární, ale chybí jim pointa. Děkuji všem laskavým kritikům, zachovám se podle jejich rad.

Samozřejmě, chléb se láme, až když přichází kritika od lidí vám nejbližších, vaší rodiny. Sledoval jsem v televizi rozhovor kritika s žijícím klasikem. Klasik se tvářil zjihle, a pravil, že vždy dává své texty číst napřed své ženě, s rozechvěním, neboť  ta je nejpřísnější kritik, a on pak hned ví, na čem je. Nevěřil jsem svým uším, přesto jsem ten rozhovor sledoval dál, abych zjistil, jestli bude dál veden v tak pitomém duchu. Pokračovalo to tak, že já být kritikem, nepokládal bych klasikovi žádné další otázky, ale vylil bych mu na hlavu hrnec špaget. Kdo jiný než klasik, byl měl, kruci, vědět, že po kritice od vlastní ženy člověk naopak vůbec neví na čem je, to ví, až když žádných kritik není, jen kufr za dveřmi. A klasikova žena není kritik nejpřísnější, nýbrž nejlaskavější, to, že se jím zabývá, je znakem veliké lásky, jinak by to vůbec nebylo možné.

Ale zpět od neživotného klasika do praktického života. Já to tedy dělám takto:
Syn nečte, protože nečte ze zásady, dceru odradil fejeton Muž z minulého století a o takové ona nestojí, natož o jejich názory. Žena to nečte, protože to má přečtené ještě předtím než to napíšu. Matka to nečte, protože je skoro slepá, musím jí číst já. Pasáže, které by mohly starého člověka rozrušit přeskočíme… tohle ne , tohle taky ne… Většinu času mlčíme. Pak už je to hloupé, tak nakonec přečtu něco neškodného. Co napsal někdo jiný. A oba jsme spokojeni.

Namítnete, že je i kritika konstruktivní, podnětná, taková, která vás posune dál. Ano, jednu takovou jsem letos četl. Na mou poslední knihu. A, ano, dočetl jsem ji se zájmem a skutečně mě posunula jinam. Byla na zcela jinou knihu.