Jak věci konečně dostaly smysl

"Aby věci měly smysl, nebudeme přeskakovat odstavce ani nic jiného," prohlásila moje paní, nařídila budík na šest třicet a zhasla. Vstávat v šest třicet, když je neděle, žádný smysl nedává. Pokud ovšem nejedete na výlet. To je pak jiná.

Vlak přisupěl na nástupiště a my zjistili, že podobný nápad jako my mělo dalších třicet lidí. Všechna místa pro kola byla již obsazena. "Pojďte za mnou," vyzval nás průvodčí a zavedl do poštovního vozu. Tedy, on to žádný poštovní vůz nebyl, ale úplně tak vypadal. Jen pytle s penězi v něm chyběly. Zřejmě už tu byl někdo před námi. Místo pytlů jsme položili na dřevěnou podlahu naše kola, vlak se rozjel a věci pomalu začaly dostávat smysl.

Vystoupili jsme v Tišnově a vyrazili proti proudu. To je pro nás už tak nějak typické. Taky je pro Čechy typické, že proti proudu jim to jde snadno. Dělají to ale jenom, když řeka vyschne. Tentokrát ale v Besénku voda tekla. Alespoň potok opět nabyl svého smyslu.

V Lomnici jsme se zastavili v minipivovaru Genius Noci. Historický dům v koutě náměstí patří opět rodině původního majitele. Dům zůstal taky původní. Přibyl jen minipivovar. Tentokrát jsme ale ochutnali jen genia loci. Bylo ještě dopoledne a pod klenutými stropy patřilo by se sedět až do té noci. To bude dávat větší smysl - slíbili jsme budoucí návštěvu a vrátili se na náměstí.

Tam zrovna začala hrát muzika. Mám ustálené mínění o české dechové hudbě a tady jsem si ho musel poopravit. Pánové hráli uměřeně a důstojně. Akorát tak, jak to vyžadoval pohřeb, který právě vycházel z kostela. Přitom to nepůsobilo utahaně. Věci zase dostaly smysl. Pokusili jsme se v podobném duchu pokračovat v cestě svrateckou pahorkatinou. Má paní sice nesouhlasila ­- prý jet neznačenou, rozbitou cestou do prudkého kopce, když po silnici je vyznačená cyklotrasa, smysl nedává. "Dohodli jsme se přece, že jedeme na svrateckou pahorkatinu?! Tak vidíš." dodal jsem, když nepřišla odpověď. (Později jsem se dověděl, že mlčení nebyl souhlas, ale že neměla v plicích vzduch, aby k tomu z nich mohla říci své.) Hned jak jsem dořekl: "Tak vidíš," se cesta ztratila. Vytlačili jsme kola po louce - to už jsme mlčeli oba - a zastavili se. Na konci louky byl opravený kříž, lavička a výhled do údolí. A hned vedle se opět objevila cesta. Věci zase dostaly smysl.

Říká se, že i cesta může být cíl. Jak otřepané. To já měl na konec této připraveno překvapení! Byla jím Galerie z ruky v Křížovicích. Jak uvádí digitální svět - Jedinečná galerie v zapomenutém kousku přírody. A my se nezapomněli zastavit. Uvnitř ženu velice zaujaly hodiny. Už jsem se Vám zmínil, že ženy jsou záhadná stvoření? Představte si, že tu moji nadchly cizí hodiny víc než moje cesta k nim. Nepochopitelné. Donutila mě dokonce vystoupat příkrými schody až do patra, kde byly hodiny vystaveny, abych si je prohlédl. Tělo z tmavé břidlice a dlouhé a štíhlé údy - ano pořád ještě mluvím o hodinách. Představil jsem si, jak nám ty červené rafije na tmavém pozadí odměřují čas na zdi v naší kuchyni a začalo mi to dávat smysl. Sešel jsem zase dolů a zamluvil jsem si je.

Další cesta vedla kolem Svratky. Takže žádný kopec. I turistická značka tam byla. Jenom pod ní byla cedulka, kde bylo napsáno, že následující úsek není vhodný pro jízdu na kole. Po pravé ruce máte strmý kamenný násep, po levé ruce řeku. Tak blízko, že si do ní můžete sáhnout. A voda zase tekla, tak jsme to i udělali. Navíc kdosi tuto zarostlou pěšinku vyžnul, takže byla tentokráte prosta kopřiv a bodláků. Chtěl jsem se proto vrátit na začátek, abychom si to pěkné místo projeli i v opačném směru - a abych opravil nápis na tabulce, že tento úsek je nanejvýš vhodný pro jízdu na kole - ale má paní řekla, že to nemá smysl, a že už má žízeň, což smysl dávalo, tak jsme pokračovali rovnou do Předklášteří.

V klášterním pivovaru jsme se posadili pod lípu - já jsem chtěl pod pípu, ale žena řekla, že větší smysl dává sedět venku s výhledem na Porta Coeli. Připouštím, že měla pravdu. Připili jsme pak společně neznámému dobrodinci, který vyčistil cestu kolem Svratky. Já pak ještě dvakrát zvlášť, protože si nedovedu představit, co by mi řekla má paní, kdybychom tam jeli v době, když je pěšina v původním přirozeném stavu.