Jak vést interview

Chtěl jsem si dopřát pěkného rozhovoru, a protože jsem poslušen nařízením ministerstva zdravotnictví a skrz respirátor rozhovor nikdy není pěkný, rozhodl jsem se, že si nějaký přečtu nebo se na něj podívám v televizi.

Musím konstatovat, že změna režimu vedla ke změně lecčeho nikoli však žánru interview. Četl jsem rozhovor, kde byly otázky dopředu známy, viděl rozhovor, kde si je volil sám zpovídaný a řadu dalších, kde se odpovídalo na něco jiného, než bylo tázáno. Někde servilitu nahradila hrubost, někde rezignace na dobrání se čehokoli. Řada tazatelů hledala spásu v humoru. A v názvu talk show. Show je přitažlivější než hledání pravd. Ale já se nesmál. Možná byla chyba ve mně. Možná tomu nerozumím. Vždyť má vlastní žena mi onehdy řekla, že se špatně ptám a málo poslouchám. Prostě, že neumím vést rozhovor. A tak jsem se rozhodl, že se to naučím.

Napřed hledal jsem poučení od těch, kteří to uměli. Koncem šedesátých let minulého století vedli Jan Skácel a Oleg Sus Drzá interview a ještě je otiskovali po stranách časopisu Host do domu. Četl jsem to několikrát a stále nechápal, čím jsou drzá. Chápal to za mě režim a už v roce 1969 se s drzostmi muselo přestat. Jan Skácel sice ještě pokračoval dál, ale jako hosté mu chodili jenom mrtví básníci, zesnulí malíři nebo šípková růže. Zvláštní, že takové horory už nikomu nevadily. Já se bojím jen pootočit stránku. Časopis je plný duchů, a ještě jsou na obrázku pootevřené dveře. Co kdyby nějaký vešel? A co kdyby dokonce položil nepříjemnou otázku? Zavřel jsem časopis a knížku Noc s Hamletem jsem zamkl v sekretáři. Holan si klidně pozve Hamleta domů. A na pozdní večer. Ten večer se valil prázdným rukávem kabátu. Protože Hamlet měl utrženou ruku! Nedivím se, že to málokdo přečetl celé. Raději jsem se vrátil do současnosti.

Rozhovor s prezidentem bude na úrovni, řekl jsem si a spustil záznam. Záhy jsem zjistil, že úroveň této Partie je na mě příliš vysoká a zase jsem to vypnul. Mohlo mě to hned napadnout. Úroveň mých partií plně odpovídá tomu, jaký jsem hráč. Elitní partie nemohu pochopit. Jsou plné konstrukcí, záložních plánů a úskoků, jež já nikdy neprohlédnu. Taky je v nich příliš mnoho síly a obětí. A žádné objetí a falešná dojetí. A to já nemám rád. Nemusím přece hned začít s něčím velkým. Interview s vesmírem, upírem nebo prezidentem. Úplně obyčejný rozhovor stačí. A pozval jsem si na něj fyzika. Partii jsem záhy prohrál, ale to by až tak nevadilo. Velké překvapení má být až na konci a já prohrál už ve dvacátém prvním tahu. Interview mohlo klidně probíhat dál, ale ukázalo se, že fyzik je pro něj naprosto nevhodný. Je sice vzdělaný a má zajímavé postřehy, ale vyjadřuje je jednoslovně nebo ve vzorcích. Zkusil jsem ještě jednu Partii, ale bylo to marné. I když jsem tentokrát vydržel až do šestačtyřicátého tahu.

Svého interview jsem se ani po fyzikově odchodu nevzdal. Chce to úplně obyčejný rozhovor s úplně obyčejným člověkem. A na neutrální půdě. Zamířil jsem k pivnímu okénku. A záhy přišel soused. Rozhovor mohl začít. Nebylo to ale zdaleka jednoduché. Ta sprostá slova budu muset potom vyškrtat, napadlo mě po třetí sousedově větě. Když vyslovil svůj názor na Partii Tereza Tománková vs. Prezident, došlo mně, že budu muset vyškrtat půlku interview. Pak interview narušil druhý soused. Nu což, rozhovor se může vést najednou s více osobami, alespoň to bude pestřejší. Zanedlouho to ale bylo pestré tak, že jsem se v tom přestal orientovat. Taky jsem musel cenzurovat nejen sprostá slova, ale celé větné celky. Jakou má cenu cenzurovaný rozhovor? A vůbec, smí se už vést rozhovor souběžně s devíti lidmi? Vyslovil jsem tyto pochybnosti a řekli mi: "Žádnou" a "Ne, ale to je nám jedno." Nechtěl jsem být za zbabělce a tak jsem tam zůstal. Interview se mi ale ani potom nedařil. Bylo v něm příliš mnoho rušivých vlivů: Pivo, cizí příchozí, který mermomocí chtěl, aby se s ním taky dělalo interview, cizí žena, která nechtěla dělat interview, ale přesto dokonale změnila téma rozhovoru, vlastní žena, která chtěla vědět, kdy interview dokončím, další pivo, výměna názorů mezi sousedem číslo jedna a cizím příchozím v ruční verzi. (Tu ukončilo další pivo.) A to ještě další mou kariéru moderátora diskusí. Dopil jsem, vytočil číslo a do telefonu své ženě, do okénka v hospodě a všem okolo jsem oznámil, že interview je u konce, ale nikdy nikdo si ho nepřečte, protože jsem právě zapomněl, o čem byla řeč. Pak jsem se otočil na patě a upaloval domů. Protože nejlepší je vést rozhovor beze slov.