Jaro je tady

17.03.2021

Ano, já vím, že jde o silné prohlášení. A že bych je měl mít setsakramentsky silně podložené. Zvlášť, když si je vypůjčuji od zesnulého klasika. A to přesto, nebo právě proto, že dnes je veliká móda vydávat prohlášení, a každý, kdo nechce zpátečnicky tvrdnout v minulosti, tak činí. Což jsou prakticky všichni, takže inflace různých prohlášení dávno překonala tu ve Venezuele. Prim hraje naše vláda, která vydává tolik prohlášení, že již naprosto není možno se v nich vyznat. Myslel jsem, že je to jenom tím, že jsou to pomatenci, ale ne. Fyzik tvrdí, že podle teorie kosmické inflace, kvůli níž nemůžeme pozorovat ve vesmíru určité jevy, stejně tak nemůžeme v nepřeberném množství vzájemně odporujících si prohlášení nic kloudného pozorovat. Natož určit, co je pravda nebo lež. Fyzik připouští, že i tak mohou být ve vládě pomatenci, to prý kosmická inflace nevylučuje. Řekl jsem fyzikovi, že to jsou akademické řeči, kosmická nebo slovní inflace, to je fuk, hlavně když tu není ta venezuelská a on se jenom usmál. No, buď jak buď, já si s žádnou inflací nezahrávám, říkám jen prosté: Jaro je tady.

Fyzik mi na to řekl, že to jsem celý já, plácnu, co mě napadne, nic nemám podloženo, jen na rozdíl od té vlády, je můj výrok jednoduchý a dá se tak snadno rozporovat, protože jaro začne až ve chvíli, kdy Slunce projde rovníkem z jihu na sever. Tento okamžik nastává vždy jinak. Letos to prý bude dvacátého března v deset hodin třicet sedm minut. Na závěr mě ještě fyzik vyzval, abych se podíval z okna. Vířily tam nějaké vločky, což bylo divné, když teploměr ukazoval dva stupně nad nulou. Chtěl jsem, aby mi fyzik vysvětlil, jak to, že na jaře sněží, a jak to, že si skupenství vody dělají, co je napadne, ale on jen zakřičel, že žádné jaro není. Tomu tedy říkám vědecký přístup.

Na rozdíl od té většiny, která lepí svá videa s prohlášeními na internet, já nemám kameru a vězím v té minulosti. A proto se můžu podívat, jak se to dělalo, když ještě žádné kamery nebyly. Pro jistotu až do doby, kdy byl i knihtisk v plenkách a šíření informací se omezovalo jen na vybrané kruhy. V nich se vedla učená disputace o myšlénkách, a když je ty kruhy seznaly málo kulaté a vy jste přesto měli dojem, že ty vaše je třeba zachovat pro časy budoucí, měli jste jen dvě možnosti. První spočívá v tom, napsat něco tak tajemného a nesrozumitelného, že to bude fascinovat i za pět set let. Příkladem budiž Voynichův rukopis. Tuto možnost dneska, kdoví proč, volí všichni. Přitom tajemné není nic. Jde jim jen ta nesrozumitelnost. A čím víc video, tím míň tajemství - viděl jsem na vlastní oči. Druhá možnost je nic nepodkládat a rovnou to přibít. Jako Martin Luther na dveře kostela ve Wittembergu svých devadesát pět tezí. Našel jsem za tím účelem krásně rezavý hřebík, kterým přibiju na dveře úřadu vlády tezi jedinou. Že je tady jaro. Má paní, která ví nejlépe, jak jsem na takové akce šikovný, mi však hřebík vyhodila do popelnice. Prý kvůli nějaké otravě krve nebo co. Tak jsem do té Prahy nejel a rozhodl se, že to prostě jenom napíšu.

Takže: S fyzikem souhlasím pouze v tom, že jaro je pokaždé jinak. Včera jsem byl venku. Ne, díval z okna. Byl. Na poli zvaném Hlubočky scházejí se havrani a kafky. Předevčírem někam odtáhli. Zůstala Kafka. O malý kousek dál jsem viděl modrý krokus. O větší kus dál viděl jsem žlutý krokus. Loni jsem měl chuť oba je utrhnout. Letos ne. Úplně zblízka jsem uviděl Voynichův rukopis. Tu stránku s neznámými květy. Měla ji oxeroxovanou na šatech. Měl jsem chuť je utrhnout. Jaro je tady!

Copyright © 2018 | Martin Brož
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky