Jaro je tady

Už potřetí si vypůjčuji slavný název. Nemohu za to. Jaro sice přichází s nepravidelností sobě vlastní, ale nakonec přijde každý rok. Můžete namítnout, že chodí přesně, a že to bude až za tři dny, ale stromy neumí chodit, a tak si nemůžou dojít do papírnictví pro kalendář s obrázky přírody a ty třešně na ulici už kvetou. Jaro je tady!

Tento fejeton je jediný jarně periodicky se opakující a já se rozhodl, že ho letos naplním láskou. Když může být román Láska za časů cholery, proč by nemohl být fejeton v čase coronaviru? A zrovna o lásce. Láska k jaru patří jako... jako rouška k tomu viru, tak směle do toho. Ale kudy? Teď zrovna moc možností není. Na nákup, do lékárny, do práce, do pr...e, to má být nějak romantické? Nic naplat, pomůžeme si deníkem. Zamilovaní si často píší deník
a já svou ženu stále miluji. Také vězni si píší deník a v karanténě jsme všichni. Pak si ještě psávají deník básníci a jiní podivíni. Takže splňuji všechny kategorie a tím pádem výňatek
z mého jarně romantického deníku bude ozdobou jarního fejetonu o lásce. Trochu potíž je jen, že mně psaní takového deníku vůbec nejde, a ani trochu mě to nebaví. Vzpomněl jsem si na Vaculíka a došlo mi, že když už jsem se k něčemu takovému zavázal, budu to tak muset napsat. Ale pravdivě. Tu romantiku si pak z toho musí čtenář vypreparovat sám. Na jeden fejeton bude stačit zápis z jednoho dne.

úterý 17. března 2020
Do pr...e, už je 6:45, tak honem do práce. 7:05 - v práci. 7:06 - dostávám roušku. 7:45 - porada kolektivu. Snažím se zapamatovat si úkoly, protože žádný kolektiv už od teď není. Dělíme se na týmy, které se budou střídat a nesmí se setkávat. Týmy lékařů a sester se rozcházejí. Tým mající na starost zajištění chemoterapie, pro pacienty na našich odděleních se taky rozchází. Je to problém. Nevím, kam se mám rozejít nejdřív. Jsem totiž právě v tomto týmu a jsem tam sám. 8:10 - v pracovně. Poprvé oceňuji výhodu jednočlenného týmu a sundávám si roušku, pod kterou se od nasazení strašně potím. Roušku nasazuji na počítač. Potřebuje ji mnohem víc než já. Je zavirovaný. (Aha, zapomněl jsem vám říct, že nemocnice v níž pracuji, se stala obětí kyberútoku.) Jeden virus celkem úspěšně vytlačil jiný virus. Ten jeden je nějaký Malware. Ted´ měla následovat sáhodlouhá pasáž, se všemi zobrazovacími metodami, provozy a databázemi, které nefungují. Tenhle vtip už ale použili Cimrmani, a tak by to asi zas tak vtipné nebylo. Mnohem jednodušší je napsat, co funguje. Telefon, Propiska
a Fonendoskop.

8:20 - beru si propisku a začínám rozepisovat chemoterapii. Jsem pořád zvyklý psát básničky tužkou, tak to bude malina. Jenže musím psát úhledně. Aby to v lékárně přečetli. 8:20-9:30 - maluju písmenka. 9:35 - sakra, kdo psal tenhle chorobopis? Ty číslice výšky a váhy vůbec nejsou k přečtení. Aha, psal to kolega, který je členem týmu, který se dnes s námi nesmí setkávat. No nic, stejnou dávku dostávalo dítko předevčírem, a to se tyhle parametry nezmění, takže bude dávka stejná. Podíváme se, jak to bylo předevčírem. 9:40 a o tři stránky zpět - tady je ten rozpis. To je ale nečitelné...

10:45 a o několik rozpisů později - fungují už čtyři věci! Telefon, Propiska, Fonendoskop a Fax. Ten Fax jsem uzdravil já sám za asistence paní sekretářky! Zjistil jsem, že Fax má jinou diagnózu než Malware. Stačilo zjistit číslo, vyměnit jednu šňůru a otřít navlhčeným hadříkem. Aby hned zase nechytil ten virus, otřeli jsme ho ještě znovu desinfekcí. Co vlastně Faxu přesně bylo, vám nepovím, ale marodil tak dlouho proto, že už byl značně přestárlý a nikdo se na něj proto ani nepřišel podívat.

11:00 - faxujeme rozpisy chemoterapie do lékárny. Doplňuji svůj nález. Fax je třeba ještě doléčit. Sice faxuje, ale strašně u toho chrchlá. Chtěl jsem mu dát taky roušku, ale už nemám. 11:10 -13:20 - totéž v bledě modrém jako v 8:20 -10:45, jen mi u toho kručí v břiše. 13:25 - konečně oběd. Kolega přede mnou si dává krupičnou kaši. Objednávací systém nefunguje
a já prosím o něco jiného. Nesnáším krupičnou kaši. Vězni z vazební věznice Brno-Bohunice, kteří vypomáhají s vařením obědů, (chronický nedostatek pracovníků ve stravovacím provozu) dnes nevaří. Všichni se bojí coronaviru a raději píší deníky. Je jenom jedno jídlo. 13:30 - ochutnal jsem krupičnou kaši. 13:45 - snědl jsem celý talíř krupičné kaše. 14:00 - volají
z lékárny. Nemůžou přečíst dvě jména a nějaké číslo. 14:10 - 15:25 - volá mnoho dalších lidí. Všichni chtějí, abych jim poslal mailem nějaké vyplněné formuláře nebo odpovědi na poslané maily. Odpovídám, že maily nefungují, tudíž netuším, co mi přišlo a tudíž nemohu nic poslat.
A tudíž mohu jet přesně v 15:30 domů!

Jo, a po té cestě domů jsem zase viděl rozkvetlé třešně. Šli tam dva s rouškami. Zastavili se pod stromem. Sundali si roušky. Líbali se. Láska je nebezpečnější než coronavirus. A je to tak dobře.

Vidíte, i na romantiku došlo. Není nad to, psát si deník. Kdybych pokračoval, mohl bych být slavný jako Márquez. Láska za časů coronaviru. No, ale mě už ten deník nebaví, tak bude jenom tenhle fejeton.