Je mi líto

"Tak ty si tančíš pivorumbu. A pak píšeš o robotech, o sovách a podobných blbostech. Není to trochu hloupé? Když je teď tolik smutných příběhů. Asi ti není dost líto lidí..." Tak nějak zněla výtka k nepohnutému obsahu Středečníků v pohnuté době. Nade vším jsem se zamyslel a musím konstatovat, že líto mi není. Tedy alespoň ve chvíli, kdy píšu fejeton. Kdybych psal báseň, tak to by byla jiná. Tam se dá s lítostí pracovat velice účinně. (Jestli pravdivě, je věc další.) Ale lítostivý fejeton? 

Na druhou stranu, to je taková hloupost, že právě já bych se o to měl pokusit. A když z toho bude další hloupý fejeton, vůbec to nevadí. Čtenář si uvědomí, že je o moc chytřejší než autor, a to mu zvedne náladu. A to všichni v těchto dnech potřebujeme. Takže směle do toho.

Začneme ale od té poezie. Skácel píše: ... bývá mi líto/ergo sum To bytí je bolestné. Proto
v básni nestojí, je mi líto, ale bývá. Protože jinak bychom to neunesli. I tak s tím máme potíže. Kristus za nás vzal naše hříchy, ale lítost ne. Nevíme, co si s tím počít. Tedy někteří. Jiní se z toho vypíší v básni. Náš premiér taky. Tedy je to spíš takové Dada v próze. Už jen ten nadpis: Proslov. Je to dost dlouhé, tak ocituji jen část: Já nemám pocit/že bysme dělali něco špatně /nikdo pořádně ten vir/můžeme se bavit/tady je odborník/můžete se zeptat primářů/ jak ten vir se chová /a samozřejmě /ako umíraj lidi/umíraj lidi /s covidem /ano/a mně je to líto/pravděpodobně ten covid urychluje/nebo zkracuje/ten život/a mně je to taky strašně líto/ Ergo sum správně chybí, v této básni nestojí, bývá, ale je. Jenže, když je, tak se mlčí.

Mlčí se ovšem taky, aby žádné lítosti nebylo. To je v těch velkých příbězích. Tak velkých a tak smutných, že na konci jsou hroby. Beze jmen. Pak se to důkladně zahrabe. Pro jistotu se na tom ještě něco postaví. Třeba vepřín. Po padesáti letech zase někdo vytáhne lítost. Zbourá vepřín a postaví tam pomník. A pak se páni ustrnou / a přijdou poklečet / je to trapas, když s pózou mistrnou / zkoušejí zabrečet/

A co ty malé příběhy? Ale ano, když nám na oddělení zprogredovala na aktivní léčbě a potom umřela ta pěkná malá holčička, bylo mi to líto. Adolescentního cikána, který to měl od počátku spočítané, a mihl se jen párkrát na ambulanci, než zmizel v hospicu, mi tolik líto nebylo. Takže kritika je oprávněná, není mi líto. Ani dostatečně, ani stejnoměrně. Nejsem třeba jenom rasista? Naštěstí u nás na oddělení máme kromě takových příběhů i psychology. Ti mi vysvětlili, že jsem úplně v pořádku. Některou lítost je třeba odsunout. Abych ji neviděl. Abych se nezbláznil. Neřekli mi ovšem, kterou. A kam odsunout. Už vím. Skrz zeď není vidět. Zeď domova s pečovatelkou službou, LDN, nemocnice, vepřína, Kam to ukládáte vy?

Bylo by nasnadě schovávat lítost doma. Vždyť ve sklepě nebo špajzu je taková tma, že tam taky není nic vidět. Je tam ale taky alkohol. Viděl jsem pár lidí, kteří skladovali lítost hned vedle něho. Nevěřil bych, že někdo umí být tak lítostivý. K tomu jsem se dosud nepropracoval. Navíc jsem do tohoto jediného fejetonu nacpal tolik smutných příběhů, že si jejich fanoušci oči vypláčou. Proto si vy ostatní příště budete moct číst zase o sovách. Že byste už chtěli něco jiného? Je mi líto. Navíc, sovy nejsou, čím se zdají být...