Jednou

Večer vytřídím fotografie v mobilu, zítra vynosím nepotřebné haraburdí z půdy a pozítří udělám pořádek ve sklepě. Ano, i v zavařeninách, které mi nechutnají. Všechny tyto různorodé činnosti mají společné jedno. Nesprávné určení času. Pro všechny bez výjimky platí: Jednou. Proto již nic takového neříkám. Ani potichu. Prý bych tím mohl rozesmát pána Boha, kterého nepobaví nic víc, než když člověk plánuje, co bude dělat zítra, ale opakovaný vtip přestal být vtipný.

O věcech co udělám Jednou, jsem ale přestal mluvit ještě z jiných důvodů. Opakovaně se mi stávalo, že jsem otevřel telefon a vybafla na mě fotka, na níž jsem se nepoznal, ve sklepě jsem zakopl o zavařeniny, přestože já jsem tam šel pro uzeniny a na půdě mě sice nezavalilo haraburdí, ale pocit provinění a studu.

Cestou z půdy jsem pochopil, že nemohu kandidovat ve volbách. Profesionální politik tyhle pocity nemá, nesmí je mít, protože Jednou je stěžejním bodem jeho programu, často bodem jediným, a proto expandujícím až za hranice představitelného vesmíru. Nebudu zde popisovat všechny vzdušné zámky, ostatně brzy je zase uvidíte sami. Taky bychom mohli na nějaký zámek zapomenout a narušit předvolební soutěž, raději si zavzpomínejme…

Z časopisu ABC, rok 1960:
Až bude tobě, pionýre, čtenáři, třicet, pětatřicet let, vzbudíš se do světa, který už v mnohém nebude podoben dnešku. Budovatelé komunismu v Sovětském svazu i u nás budou mít k dispozici moderní automatizované závody, zvládnou zemědělské práce průmyslovým způsobem, budou pracovat šest hodin denně. V té době proniknou hluboko do tajů vesmíru. To všechno se promítne do každodenního života: 250 milionů tun oceli ročně, hojnost všech prostředků, městská doprava zdarma, bezplatné stravování ve školních a závodních jídelnách, bydlení v prostorných bytech bez nájemného, levné nebo bezplatné turistické základny atd. To není začátek fantastické povídky našeho časopisu, to je reálný dvacetiletý program Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik, o kterém píše, mluví a přemýšlí celý svět. Bledne sláva kapitalistické techniky a výroby. Vždyť za deset let předstihne SSSR Spojené státy americké dvaapůlkrát a v roce 1980 bude jeho náskok sedminásobný. Je krásné žít v takovém světě!

V roce 1989 byl už náskok k nepřežití, lidi přestali pracovat úplně, vyšli ven i bez základny, prostředky neměli žádné, a tak si jenom zpívali. Jednou budem dál. La la. La la. Pak se začalo říkat, jak za pět, ne, za deset, ne, za dvacet let dostihneme ty, které jsme již dávno předehnali.

Za třicet let jsem té písničce přestal věřit. Ale teď už zase věřím. Zapnul jsem telefon a — co to?! Jak jsem tam dosud neuklidil, uklidilo se to samo. Jakmile teď otevřu telefon, začnou na mě vypadávat celá alba – Vaše vzpomínky. Třeba tady ta — baf! Zase jsem se nepoznal. Mladý sebevědomý floutek, který zítra, nejpozději pozítří, ohromí půl republiky, včetně té dlouhonohé slečny, která se sem nedávno přestěhovala. A Jednou i celý svět. To přece není možné, tenkrát žádné mobily nebyly. Ale stejně se ten pacholek tak trochu tváří. Na téhle vzpomínce taky. Zavřel jsem album a šel pacholka zkontrolovat do zrcadla. Kdepak, vůbec nic tam už není, uklidnil jsem se a poslal pacholka pracovat do sklepa. Ne Jednou, ale dneska! Dneska budu dál. O uzeniny jsem ani nezavadil, zato jsem snědl jednu zavařeninu. Zítra uklidím další. Vypadá to, že sklep  konečně prokoukne. K stáru se Jednou přiblíží a začne chutnat sladce.