Jiná kapitola z historie papíru

Tedy vypluli jsme a dorazili k zemi egyptské. Tam se to psalo! Když už měli kromě tabulek i papyrus. V Alexandrijské knihovně bylo kolem půlmilionu svitků. Tolik kultury a vědění! Takže někdo knihovnu zapálil. Tak se přišlo na to, že na papyrus se píše lépe než na tabulku, ale taky líp hoří. Ještě, že se zachoval ten nejstarší svitek, uložený v hrobce velmože Hemaky. Je nepopsaný.

Jak se papyrus přesně ve starém Egyptě vyráběl, není známo. Poté, co se přestal okolo roku 1100 používat, bylo toto umění zapomenuto. Může za to papír. Jednou z vlastností papíru je, nekontrolovaně se šířit. Tedy se z Číny dostal do Samarkandu, odtud do Bagdádu, přes Damašek do Palestiny, odtud do Egypta - v opačném směru se ani nemuselo moře rozestupovat - přes Maroko do jižního Španělska, pak reconquista, takže už je papír v Evropě a tím pádem co nevidět dorazí i do Čech.

Takže už v první polovině dvacátého století můžeme čísti staré verše čínské z českého papíru a překladu, a představovati si, kterak Li-Po sám pod měsícem sedí a vína popíjí a píše tento verš na hedvábný papír z vlákna Bource morušového. Tak jsme se to učili. V životě je to ale vždycky trošku jinak, než jak říkali ve škole. Mathesius sám čínsky neuměl a překládal z překladu. Německého či latinského. A když ani to nepomohlo, pomohl sinolog Jaroslav Průšek, který do textů původních překladů zasahoval i po básníkově smrti. Také Bourec je mýtus, mnohem pravděpodobnější je, že Li-Po psal na papír vyrobený ze starých hadrů.

Vždyť dnes je tolik papírů na světě, že brouk by musel být dávno vyhuben, oproti tomu nějaký starý hadr najde se vždycky. Moje žena mi právě vyřadila dva ze šatníku. Já bych to ještě nosil dál, ale když jde o literaturu... no tak dobře, ať je na co psát.

Poslední větu zatím nenapsané balady z hadrů zaslechla má dcera, zaťukala si na hlavu a objasnila mi, že papír je z buničiny, ta je z  celulózy a ta je ze smrku. "No, a vidělas ty smrky?" zeptal jsem jí. "No a?" opáčil nechápavě můj potomek. "Za chvíli nebude na co psát," řekl jsem, a abych dodal důrazu slovům, roztrhl jsem jedno to tričko, které shledala má paní hadrem, vejpůl. Dcera se zamyslela, pak odešla do svého pokoje a asi za půl hodiny se vrátila s velikánskou taškou napěchovanou oblečením. "Ty někam jedeš?" zeptal jsem se překvapeně. "Ne, ale mohli bysme jet nakoupit mi oblečení místo tady toho," odpověděla dcera a ukázala na tašku. "A co je tohle?" zeptal jsem zas a taky ukázal na tašku. "To je na papír," ukončila debatu dcera. "Ty stejně píšeš jenom na počítači, tak to vrať do skříně," ukončil jsem debatu i já.

Dcera se zamyslela a odešla do svého pokoje. Taky jsem se zamyslel. Vždyť já už taky píšu na počítači. Dokonce tam i publikuju. Moje fejetony vlastně papíru vůbec neznají. Jsou veskrze elektronické. Kdykoli je mohu smazat jediným stiskem klávesy, která se jmenuje Delete. - A už se mi to zase stalo...

Přišlo mi to všechno líto a škoda. Napřed jsem jednou provždy vyřešil problém se ztrátou dat, a hned potom jsem se sebral, že napíšu něco postaru. Vytáhl jsem láhev vína a usadil se s ní na balkón. Na balkóně budu sám a zrovna vyšel Měsíc. Vytáhl jsem obřadně bílý papír jako svitek z hrobky velmože Hamaky a - na balkón vstoupila dcera. "Potřebuju nový notebook," oznámila mi. Chtěl jsem vědět proč. "Potřebuju psát úkol do mikroekonomie a je starej" znělo vysvětlení. "Na psaní úkolu stačí," odmítl jsem nákup nového notebooku. "Klávesa F vypadává," trvala na svém dcera. "No, to tak moc nevadí," řekl jsem, "v ekonomii F stejně nepotřebuješ," otočil jsem se, abych dal jasně najevo, že k psaní stačí papír, víno, Měsíc a hlavně samota. "Když koupíme dva, dostaneme elektronickou tužku zdarma," neodešla dcera. "Ta tužka píše sama?" zeptal jsem se. "Jasně, že ne, co je to za otázku?" "Aha. Tak nekoupíme," dal jsem už jasně najevo nechuť k nákupu i k další diskusi. Nebylo to dostatečně jasno. "Ale to je dotykové pero na notebook. Takže nepotřebuješ klávesnici. Prostě vůbec nevadí, že nějaká klávesa vypadává. A ty taky potřebuješ nový notebook," začala ze sebe chrlit dcera. "Já rozhodně nový notebook nepotřebuju!" přehlušil jsem silným hlasem ten vodopád, "mě nic nevypadává!" "Nevypadává, protože ti tam už jedna klávesa vypadla úplně," "Jaká klávesa?" podivil jsem se. "Delete!" řekla dcera a Měsíc zmizel.