Jungmannovo náměstí

Každý vztah potřebuje překvapení a tak jsem si dal se ženou rande na Můstku. Ona byla          v Praze už od rána, já měl dorazit později. Protože jsem jako kluk hltal Foglarovky, věděl jsem, že ve Stínadlech se každý ztratí a vyrazil jsem proto z Brna s předstihem. Cesta vlakem             i pěšky kupodivu proběhla bez nehod a tak jsem byl na místě o půldruhé hodiny dřív. Přemýšlel jsem, že se podívám do Starého Města, ale nechtělo se mi být unášen řekou turistů do neznáma. Vešel jsem tedy do pasáže s úmyslem projít na přilehlé Jungmannovo náměstí.

Obchody mě nezaujaly, většinou byly plné skleněných medvědů, kývajících se čápů a dalších zvířat, jejichž totožnost jsem při nejlepší vůli nebyl schopen určit. V dalších výlohách se nesměle krčily ceduličky s nápisem For Rent. V Praze je zřejmě draze, pomyslel jsem si             a o to víc mě zarazil poslední obchod. Byla to filatelie. Ale přesně taková, jakou jsem ji znával, tedy z osmdesátých let. Žádná inovace, jen staré známky, aršíky, zažloutlé pohlednice, zaprášené monografie. Veden snahou zjistit, jak tu něco takového mohlo přežít, vzal jsem      za kliku. Bylo zamčeno. Až pak jsem si všiml nápisu na dveřích. Stálo tam strohé: Jsem nemocný. Pod to někdo připsal: Do kdy? Neumřel jsi?

Metafyzičnost této otázky mě nasměrovala směrem ke klidnému rozjímání. Vstoupil jsem proto do Františkánské zahrady ale ouha. Všude byly mraky lidí. Někteří sem viditelně dorazili z nedaleké pivnice U Pinkasů a tak bylo po metafyzice veta. V Praze žije 52 lidí na hektar.      Prý je to z evropských velkoměst nejméně. Tvrdí to i někteří architekti a developeři s tím,       že nedostatek bytů a další rozvoj Prahy, je možný vyřešit pouze jejím zahuštěním. Proud lidí mě vynesl ze zahrady na Jungmannovo náměstí. Stačil jsem si pouze přečíst, že zahradu před jejím zastavěním uchránili františkáni opakovaně v 19. a na počátku 20. století. V druhé polovině minulého století pak uchránili sami sebe a tak dnes mohou čelit další výzvě pod názvem zahušťování. Za tím účelem bratři uspořádali v přilehlém ambitu výstavu vlastních fotografií člověk a příroda. Nevím, jak tímhle uspějí. Ale výstava to byla pěkná. Bohužel pomalu zavírali a tak jsem se záhy ocitl opět venku.

Jungmannovo náměstí je poměrně sevřený prostor. Východní část tvoří zadní strany domů Václavského náměstí. Jejich funkcionalismus je přerušen zadní gotickou branou ke kostelu Panny Marie Sněžné. Druhou stranu trojúhelníku tvoří novobarokní a secesní měšťanské domy. V tomto poměrně ostrém úhlu stojí na světě jediná kubistická lampa veřejného osvětlení. Jejím autorem je český architekt Emil Králíček. Takové zahuštění je až absolutní. Zvláštní na tom je, že to všechno dohromady vypadá skvěle. To už se ale nedalo říct                  o skupině Němců, kteří si společně s hranatou lampou začali fotit svá barokní břicha.          Uchýlil jsem se proto do svatostánku. Tam byl dle očekávání Boží klid.

Kostel Panny Marie Sněžné má ze všech staveb v Praze nejvyšší klenbu. Založil ho sám Karel IV. A protože víme, že Karel míval velké plány, tak nepřekvapí, že hlavní loď chrámu byla plánována pouze jako presbytář. Pokud by se stavba uskutečnila v celém rozsahu, byla by zahuštěnost Prahy zřejmě ještě mnohem menší. K tomu však již nedošlo. Zato zde v roce 1419 došlo ke kázání, po němž Jan Želivský shromáždil své ovečky a společně se vydali na radnici defenestrovat. Příchod mé ženy mi vrátil vyvrácenou hlavu do původní polohy a vydali jsme se rovněž k radnici. Prošli jsme kolem Jungmannova pomníku a zatočili do Starého Města.

Jungmann měl to štěstí, že se stěhoval jen v rámci svého náměstí. O tom může Masaryk, kterého jsme potkali o kus dál, jenom snít. Při pohledu na množství velkorysých paláců,        které jsme viděli cestou, mně nešlo do hlavy, proč se některý nevyužije jako depozitář           pro nevyhovující pomníky. Ušetřilo by to spoustu práce a nákladů. Přijde čas, Masaryk               se pěkně uschová a šup s Marxem zase ven. A tak dokola. Tradice ovšem velí nevyhovující sochy zničit. Dumal jsem nad tím, proč tomu tak je, když je to tak zoufale neefektivní.  Nakonec jsem na to přišel. Je to totiž v řadě zemí jeden z národních sportů. Hodně připomíná fotbal. Je tu jen pár odlišností. Mezinárodní šampionáty se příliš nekonají, což je zřejmě způsobeno neochotou jednotlivých zemí se spolu dohodnout. Konají se pouze národní mistrovství. Ve Spojených státech amerických probíhá právě teď jeden pod názvem:            Najdi sochu konfederačního vojáka a znič ji. Národní soutěže navíc probíhají v naprosto nepravidelných intervalech, aby obecenstvo zůstávalo v napětí. Zato se pak často účastní samotného klání, tedy ničení, čímž je dosaženo maximálního sepětí mezi divákem a sportovci. Tak, že se ani neví, kdo je kdo. O tom si mohou taková divadla nechat jenom zdát.              Přes veškerou snahu o sepětí mezi divákem a hercem, zůstávají v půli cesty. Maximem čeho dosáhnou je, že se v době konání národního mistrovství některá zavřou. To uznáte, že je proti zničení jenom druhá liga.

Zatímco při mistrovství si přijde na své profanum vulgus, v mezidobí je čas pro intelektuály. Tvoří se platformy, politické programy a pamflety. Také se staví nový materiál a tak jsme už     na Malé Straně potkali dalšího Masaryka. Vypadal jako by tomu prvnímu z oka vypadl.        Zřejmě na ně mají nějakou formu. Tato se nejspíš jmenuje Korektní důstojnost. Lehce zachmuřený Masaryk zůstává povznesen a chystá se vykročit vstříc zásadním otázkám. Ovšem to vykročení vypadá tak, jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. Došli jsme až        na Hrad a až tam jsem pochopil geniální tvůrčí záměr umělce. Třetí Masaryk byl totiž nasměrován přímo proti Hradu, jako by se chystal vstoupit tam.

Jenže to by musel taky navštívit momentálního hradního pána. Ten zatím sochu nemá.             Ale nebojte se, Ovčáček ji už naplánoval. Zeman bude stát naproti Masarykovi a ukazovat       na něho hůlkou. V druhé ruce bude vítězně držet zmačkaný papír. Co je na něm si nepřečtete, protože socha bude v nadživotní velikosti, ale vězte, že jde o Peroutkův článek. S realizací      to vázne proto, že Michal David ještě nedomluvil se svým bratrancem Kočkou dodání mechanismu umožňujícího, aby se socha kývala.

Jestli jste dočetli až sem v očekávání velkého finále, zklamu vás. K defenestraci nedošlo. Otočili jsme se na patě a odešli do blízkého strahovského kláštera. Přesněji do tamního minipivovaru Norbert konzumovat, jak by řekl Švejk, jedno pivo za druhým. A tak jsme odpověď na otázku, kde se za těch šest set let mezi Petrem Chelčickým a Jaroslavem Haškem ztratila v Češích náročnost k víře i k autoritám a touha po pravdě a spravedlnosti, nechali někde v uličkách Starého Města.