Karanténa

30.03.2020

Karanténu prý nejhůře snáší pubertální mládež. To mě překvapilo. Puberťáci jsou přesně ta skupina, díky níž trest domácího vězení přestal být trestem. Přes hubu se jim dát taky nesmí, takže teď se mohou válet doma beztrestně a spokojeně. A zase spokojení nejsou. Čím to ale je, už průzkum neuváděl. Průzkum je samozřejmě vadný. Puberťáci nesnáší karanténu prostě proto, protože oni nesnáší úplně všechno.

Takové průzkumy nemá smysl vůbec dělat. Vždyť i sama karanténa není žádnou opravdovou karanténou. Kdysi mě hospitalizovali - tak tomu říkali oni, já říkal zavřeli - v nemocnici na klinice infekčních chorob a to byla panečku karanténa! Žádná procházka na čerstvém vzduchu ani nákup ve vyhrazených hodinách ani návštěva rodinného příslušníka. Vlastně, návštěva možná byla. Poznal jsem to tak, že jedno mrtvolně vlekoucí se odpoledne se rozdrnčela okenní tabulka v pokoji, v němž jsem byl umístěn. Popošel jsem k té tabulce a uviděl divoce gestikulující skupinu asi čtyřiceti Romů. Gestikulovali směrem k okenní tabulce ve vedlejším pokoji. Druhý den jsem se od personálu dozvěděl, že na Cejlu vypukla epidemie žloutenky.

Začal jsem uvažovat, že z karantény uprchnu. Tak předně jsem nechtěl dostat žloutenku a na oddělení byla jediná sprcha a v denním řádu byla jasně uvedená častá a pečlivá hygiena. Dalším důvodem byli mí dva spolubydlící. Vůbec nešlo o chrápání, jak každého hned napadne, ale o televizi. Každé ráno začalo hodinovou pří, jaké pořady se budou sledovat. Do této licitace jsem se nezapojoval, protože by mě stejně přehlasovali, a navíc jsem měl desetikorun tak akorát na jeden krátkometrážní film. Kdysi jsem v televizi viděl horor, jak televize vysála z člověka rozum i vůli. Považoval jsem to za slaboduché. Ale je to pravda. Čtvrtý den jsem hodil poslední desetikorunu do kasičky u televize a vypnul ji. Poslední půlhodinka k regeneraci zbylých mozkových buněk a pak definitivně zešílím, pomyslel jsem si. Nebo uprchnu!

Důmyslný plán útěku ztroskotal na tom, že prostěradlo na němž jsem ležel, bylo tak vetché, že když jsem na něm utáhl uzel, roztrhlo se vejpůl a na mé stydlivosti. Ve skříni na šaty, nebyly ani moje ani žádné jiné šaty, které bych mohl uzmout a v noční košili s modrými kytičkami je obtížné být nenápadný. Rozhodl jsem se tedy, že zešílím a nechám se přeložit do vedlejšího pavilonu psychiatrické kliniky. Sice mě možná budou muset přivázat, ale vrátí mi šaty do skříně a pak mi v útěku nezabrání ani klecové lůžko. Z těchto úvah mě vytrhl dotaz jednoho z televizních maniaků, jestli mu proplatí šatstvo, které jako infekční museli spálit. Dal jsem si na hlavu polštář. Ne abych neslyšel televizi, ale aby neviděli, jak jsem hořce zaplakal. Proti televizi polštář ani duchna nešly použít, protože v pokoji obráceném na jih bylo přes den pětatřicet stupňů a v noci osmadvacet. Jeden ze spolubydlících se chtěl vsadit, že v pokoji je větší teplota než jeho tělesná, kterou má stabilně nízkou, ale já už neměl desetikorunu, tak ze sázky sešlo. Protože v karanténě byl i zákaz piva, o hořkosti jsem si mohl nechat leda zdát a vysušený jsem byl jako treska, tak bylo hořké zaplakání velice krátké a na to se dal polštář využít.

Pátý den jsem se rozhodl, že radši pojdu na žloutenku než na televizní delírium a taky se konečně ochladím a šel jsem do sprchy. V koupelně jsem pak strávil většinu dnů do konce karantény. Navzdory hygienickému řádu tam nikdy nikdo nepřišel. Seděl jsem celé dny ve sprše, čůrek chladivé vody mi tekl na záda, nohou jsem obracel stránky knihy, kterou jsem našel ve skříni místo šatů. Byl to Stendhal - Kartouza parmská. Neskončilo to ani smrtí ani útěkem. Knihu jsem nedočetl, protože mě po čtrnácti dnech pustili.

Ke kartouze už od počátku patří omezený příděl jídla. Byl jsem zesláblý tak, že jsem po cestě domů přeplněným trolejbusem vážně uvažoval, že poprosím někoho, aby mě pustil sednout. A jak jsem byl oslabený, hned jsem v tom dopravním prostředku chytil nějaký bacil, se kterým jsem pak byl v domácí karanténě dalších deset dnů. To ovšem bylo něco zcela jiného. Knihu jsem četl rukama ve stínu jabloně na lavičce na zahrádce, popíjel k tomu ležák, všichni mi podstrojovali, no prostě karanténa, jak má být.

Tohle všechno jsem vám vylíčil, abyste viděli, že jsem zcela kompetentní říct, že vůbec není důležité, kdy to skončí - jak se teď všichni ptají - ale v jakém stavu karanténu opustíme!

Je řada možností. Namátkou: S duševní chorobou, jako alkoholik, rozvedený/rozvedená, o dvacet kilo těžší, a o několik desítek tisíc lehčí, nebo naopak, obviněný/obviněná z domácího násilí, obviněný/obviněná z porušení karantény. Ty poslední možnosti záleží na tom, jestli jste své puberťáky vyhodili z domu nebo jste šli sami. Ke splavu.

Je mnoho dalších možností i jejich kombinací. A to se stále bavíme o jednotlivci. V jakém stavu opustí karanténu něco tak složitého jako stát, netroufám si ani odhadovat. Ale na to máme odborníky. 

Copyright © 2018 | Martin Brož
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky